Příběh o tajemství Izraele
Gn 32
,23-33

Martin Prudký

Poprvé publikováno v Evangelickém kalendáři 1996
sestavil Jan Šimsa, vyd. Synodní rada ČCE, str. 37-50.

Zpět na: domácí stránkuseznam textůčlánky / Odtud mi můžete přímo poslat E-mail.


Osnova:
1. Prolog
2. Kdo je ten muž?
3. Jákobova cesta – zápas o požehnání
4. Zápas u potoka Jabok – oč a s kým?
5. Tajemství Izraele a prohlášení nového jména Jákobova
6. Tajemství Izraele a nevyslovení jména Jákobova protějšku
7. Tajemství Izraele poznamenává realitu života
8. Důsledek zápasu – handicap požehnaného
9. Až podnes
10. Synové Izraele

1. prolog (jdi na začátek dokumentu)

Příběh nadepisovaný obvykle jako Jákobův zápas s Bohem patří k velmi známým starozákonním látkám. Mnoho teologů a umělců se jím dalo oslovit a zpracovalo jej, málokterá biblická dějeprava jej vynechává. Nechtěl bych jen navršit další odstavce inspirované tímto oddílem; předkládám laskavému čtenáři následující řádky, protože mám za to, že tento oddíl Písma mluví velmi výrazně o povaze, ano podstatě cesty lidu Božího v tomto světě. Máme-li odpovědět na otázku kým jako církev jsme, co nás utváří, odkud přicházíme a kam směřujeme, může nás tento jákobovský příběh velmi zásadním způsobem orientovat.

2. Kdo je ten muž? (jdi na začátek dokumentu)

Asi nejčastěji se při výkladu tohoto oddílu jako první a nejdůležitější problém řeší, kdo je ten záhadný "kdosi", jenž praotce Jákoba u potoka Jabok přepadá a zápasí s ním. Celá řada slovutných biblických komentářů pojednává u tohoto oddílu především tuto otázku, některé dokonce právě jen ji. Samozřejmě, pojímání a řešení tohoto problému má klíčový význam pro výklad celého oddílu. Mám ale za to, že není možné vidět v této otázce jediné téma tohoto příběhu. To by bylo veliké zúžení. A co se týče postupu, mám za to, že není vhodné touto otázkou celý výklad začínat či dokonce uvést hned na úvod hotovou odpověď. V tomto oddíle je celá řada skutečností, kterých bychom si měli dobře všimnout, abychom – jimi zorientováni – mohli odpověď na uvedenou otázku skutečně vyslechnout z biblického podání.

Myslím, že je u tohoto oddílu dobré zacílit onu výše nadepsanou otázku -- "Kdo je ten muž?" -- nejprve na tu zdánlivě nejsamozřejmější postavu na scéně, na Jákoba. On je přece hlavní postavou tohoto strhujícího, podivného příběhu. O něm se mluví v celém širším kontextu, jeho se zde týká většina sloves. Jákob a jeho jednání je v centru pozornosti vypravěče – zatímco o jeho partneru (protivníku) toho mnoho říci nemůžeme: jeho tvář zůstává skryta, jeho jméno nevysloveno – zřetelné jsou jen jeho činy, jeho působení při Jákobovi.

Chceme-li pochopit, kdo je ten muž, musíme především sledovat jeho konání při Jákobovi. Na "zvláštnosti" Jákobovy cesty můžeme rozpoznat dílo "Nejmenovaného", jenž je dosvědčován.

Tento způsob je ostatně příznačný nejen pro tento oddíl, nýbrž pro mnoho látek biblického svědectví.

Á propos, neztropím snad na čtenáři těchto řádků nic nepatřičného, když takto úvodem předešlu, že právě Jákob je onou postavou, s níž se má posluchač v tomto příběhu ztotožnit.

3. Jákobova cesta – zápas o požehnání (jdi na začátek dokumentu)

Hlavní postavou tohoto příběhu je tedy Jákob - praotec Jákob; ten, který právě v našem oddíle dostane jméno Izrael (jako eponym všeho lidu Hospodinova), aby podle biblického způsobu rodopisného vyjadřování vztahů (srv. Gn 5,1nn; 10,1nn;11,10nn; Mt 1,1nn) ztělesňoval Hospodinův lid (Izrael, zvláštní lid Hospodinův, se v jákobovských příbězích rýsuje už v tradičním pojetí, tak jak je známe z jiných biblických látek – v postavách jeho 12 synů, eponymů jednotlivých kmenů: Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Zabulón, Isachar, Dan, Gád, Ašer, Neftalí, Josef a Benjamín; srv. Gn 49,1-28 a Dt 33).

Jinými slovy: Na této praotecké postavě (v retrospektivním příběhu Jákobovy cesty z Palestiny do Babylona a zpět) si Izrael, lid Hospodinův, shrnujícím způsobem vypráví, kým vlastně je, jak sám sobě rozumí, co sám o sobě (o své cestě tímto světem před tváří Boží; o svém poslání mezi "pronárody země") rozpoznává, vyznává a chce nadále sdělovat (sobě i druhým).

Řečeno ještě volněji: Tyto příběhy chtějí vyjádřit, jaká je cesta těch, kdo se hlásí ke jménu Izrael. V jakoby vzorové podobě můžeme na praotecké postavě Jákoba, jenž je (v našem oddíle právě poprvé) nazván Izraelem, sledovat, jak jdou tímto světem ti, kdo chtějí "být Izraelem" – lidem Hospodinovým (jistě i tzv. "novým" Izraelem).

Chceme-li naslouchat našemu textu jako součásti biblického zvěstování, vyplatí se nám obrátit nejprve pozornost k širšímu kontextu – především k celku jákobovského cyklu (Gn 25,19 – 35,29).

Víme-li, že Jákob je v jistém smyslu (literárně, svědecky) ztělesnění Izraele, co se o něm v tomto biblickém podání dozvídáme? Jaká je jeho cesta a jak se v ní projevuje (zvěstuje) Hospodinovo dílo?

a. Zápas

Už na samém začátku jákobovských příběhů zní motiv, který je pro celou cestu Jákoba (Izraele; srv. Gn 49,2) příznačný. Ještě než se Jákob (eponym Izraele) a Ezau (eponym Edómu; srv. Gn 36,1.8.9) narodili, začali se – jako dvojčata – v těle své matky strkat, navzájem se utlačovat a zápasit spolu (25,22). Znepokojená matka si klade otázku, oč běží, a sám Hospodin – jakoby programově pro celý cyklus příběhů Jákobových – uvádí:

Ústrky, oddělení se, zápas – to jsou motivy, které tu hned na počátku zaznívají, aby předznamenaly biblický příběh Jákoba, totiž Izraele.

Jákobův příběh je pak podle celého dalšího vyprávění skutečně takový, jakým jej sám Hospodin vyhlásil před jeho narozením: Jákob se neustále s někým strká, jeho cesta se vine od konfliktu ke konfliktu, jeho život je jeden velký zápas. – Nejprve s bratrem Ezauem, jehož chytrácky, využívaje jeho slabé chvilky, připraví o práva prvorozeného syna (25,29-34). Pak s otcem Izákem, od něhož nakonec pomocí přetvářky získá dědicovské požehnání (27,1-29). Tím si ovšem bezprostředně uvaří další konflikt, Ezau jej za to hodlá zabít a Jákob se musí zachraňovat útěkem (27,41). V druhé části jákobovského cyklu, kdy se děj odehrává v Cháranu, také ústrky a zápasení nijak nechybí. U svého strýce Lábana musí Jákob za milovanou Ráchel dlouho a tvrdě sloužit. Přitom je sám podváděn a okrádán o plody své práce (svého požehnání). Celý konflikt s Lábanem nakonec řeší dalším útěkem, vyjitím z "lábanovského zajetí" (situovaného do "Babylonu"), exodem vstříc zemi zaslíbené. Do země zaslíbené pak vstupuje právě přebroděním potoka Jáboku (pro funkci Jáboku jako označení izraelské hranice s územím Amónu srv. též Nu 21,24; Dt 2,37; 3,16 a Joz 12,2).

b. Požehnání

Kdybychom pozorně sledovali všechny tyto příběhy (Gn 25 – 32), nepochybně by nám neuniklo, že se jimi kromě již uvedených motivů táhne jako červená nit téma požehnání (termíny "žehnat" a "požehnání" mají právě zde, v jákobovském cyklu, nejvyšší relativní frekvenci ze všech literárních cyklů v celém Písmu!).

Nejvýrazněji je toto téma pojednáno v 27. kapitole, kde Jákob na zestárlém otci získává požehnání prvorozeného a stává se tím jeho jedinečným nástupcem (dědicem abrahamovského zaslíbení; srv. Gn 27,29b a Gn 12,3a). Právě tímto činem, neodvolatelným požehnáním (27,35.37), které druhorozeného syna prohlásilo za předního a panujícího mezi bratry (27,29), se konflikt s Ezauem vyhrotil a motiv prvorozenského (abrahamovského) požehnání se tak ukazuje jako podstata jejich sporu. Nejde o nic méně, než o to, kdo z obou bratrů bude rozhodujícím článkem v posloupnosti generací praotců, jež podle genealogického způsobu vyprávění vyjadřuje vznik Izraele (jako sled jednotlivých postav od Adama, to jest Člověka, až po 12 "synů Izraele", eponymů jednotlivých izraelských kmenů; srv. Gn 5,1-32; 11,10-25; 11,26; 25,19 a 37,2 + 49,1n).

Aby posluchač biblického příběhu nemohl motiv požehnání přeslechnout, opakuje otec Izák prchajícímu Jákobovi na odchodnou do Cháranu:

Příznačně pro biblické podání pak následující oddíl mluví o tom, jak se Hospodin hned první noci Jákobovi na jeho cestě zjevil a abrahamovské zaslíbení země a potomstva mu stvrdil – včetně formule požehnání (28,13-15)! O významu tohoto motivu pro biblické podání jákobovské cesty svědčí už to, že tento příběh je to jediné, co si z celého Jákobova útěku do Cháranského exilu Boží lid (Izrael) připomíná.

Během Jákobova "babylonského zajetí" u Lábana se téma požehnání opět výrazně uplatní. Ke slovu ovšem přijdou nejprve spory, motivy zápasu – Jákob je Lábanem podveden, když chce získat za ženu Ráchel, Lábanouvu druhorozenou dceru. Ve sporu Ley a Ráchel o Jákobovu lásku se pak v jakési sesterské ozvěně vrací motiv zápasu bratrů, Ezaua a Jákoba o přízeň otce Izáka, resp. o jeho dědictví. Rození synů, jež je jako jednoznačný důsledek Jákobovy lásky k manželkám vposledu předmětem sesterské rozepře, je přitom v dané souvislosti vysloveně projevem Boží přízně (30,8), ztělesněným požehnáním (srv. 28,3).

V okamžiku, kdy se Jákob chce vymanit z Lábanovy "služby" a jít zpět do "země své" (30,25), přichází opět ke slovu motiv požehnání. Ukazuje se, že zdrojem napjatých vztahů mezi Lábanem a Jákobem, důvodem jejich zápasu není nic jiného, než právě Jákobovo "požehnání" a jeho plody. Jákob se ve svém cháranském exilu (navzdory všem ústrkům, klamstvu a sporům – ba právě v nich!) prokazuje jako vskutku "požehnaný muž" – kde ruku k dílu přiloží, tam se daří, tam práce přímo kvete. Hospodinovo slovo z Bételu (28,13-15) očividně platí. Hospodin své dílo při Jákobovi (Izraelovi) koná, byť si byl třeba v babylónských dálavách (právě tam, kde si /později?/ Izrael v babylonském exilu, v diaspoře tento příběh vypráví). Sám Lában nakonec přiznává: "Zjistil jsem, že mi Hospodin kvůli tobě žehná" (30,27b) – a Jákob přitakává: "Hospodin ti žehnal na každém mém kroku" (30,30b). Abramovské zaslíbení "...v tobě budou požehnány všechny čeledi země" (Gn 12,3; 22,18) dochází při Jákobovi v "babylonském zajetí" svého účinku (podobně jako při Josefovi v "zajetí egyptském"; srv. Gn 39,5n).

Nakonec Jákob od Lábana odchází – vstříc zemi zaslíbené – s hojností synů i stád, s "požehnaným" jměním (31,17; 32,11b). Požehnání, které nad lstivě úsilným Jákobem proslovil otec Izák a k němuž v Bételu přitakal sám Hospodin, se očividně projevuje (i když naplnění slov o "vydání země" Jákobovu potomstvu přijde na pořad v příběhu Izraele mnohem později).

4. zápas u potoka Jabok – oč a s kým? (jdi na začátek dokumentu)

Nadepsaný oddíl (Gn 32,23-33) zachycuje Jákoba v okamžiku, kdy má překročit potok Jabok a vstoupit tak do země, kterou Hospodin zaslíbil "synům Abrahamovým" (12,7). To tedy není jen tak ledajaký krok. Jákob (ten, který bude nazván Izrael) se zde vrací z cháranského exilu, aby tímto brodem vešel do té "země oplývající mlékem a strdím" (Ex 3,8; Joz 5,6) – do té země, jež byla jemu a jeho potomstvu Hospodinem zaslíbena (28,13b).

Že takový krok není krokem jen tak ledajakým, se rozumí samo sebou. Navíc – známe-li alespoň základní data Jákobova příběhu – víme, že v této zemi nepobývá jen starý a slepý otec Izák, ale také Jákobův bratr Ezau – ten, když byl naposled na scéně příběhu, za prchajícím Jákobem křičel, že jej zabije (27,41)!

Jinými slovy, překročení potoku Jabok je pro Jákoba okamžikem, kdy se vše opět ocitá v sázce. V exilu se Jákobovi dařilo, požehnání se prokazovalo a bylo účinné. Teď ovšem, tváří v tvář bratru Ezauovi, všechen zdar a nabyté zajištění budoucnost nezajišťuje – možná právě naopak. V zemi zaslíbené na Jákoba čekají důsledky starých vin. Jákob, ten požehnaný a zahrnutý vší hojností, do budoucna zaopatřený vším po lidsku myslitelným (hojností synů, hojností majetku) je v tomto okamžiku vystaven zkoušce. Na tomto kroku, znamenajícím návrat "ztraceného syna" (jenž má býti praotcem!) na něj čeká zvláštní zápas.

Ke zkoušce patří, že v ní zápasí každý sám za sebe – v biblických příbězích bývá osamocenost zkoušeného často výslovně zdůrazněna (např. Abraham v Gn 22,1-19; nebo Ježíš v Mt 4,1-11). Také Jákob nejprve všechno své nabyté "požehnání" převádí přes Jabok, aby zůstal sám. V zápase u Jaboku nebude jeho bohatství hrát žádnou roli; nikdo a nic mu tváří v tvář Nejmenovanému nepomůže.

Jákob oslabil svůj zástup už tím, že vyslal Ezaouvi vstříc bohatý dar ze svého požehnání, aby si ho tím usmířil. Ještě té noci pak převedl Jákob všechno, co měl (obě ženy i obě ženiny, jedenáct synů – zkrátka vše) a zůstal sám (32,23-25a). Tak jako kdysi v Bétel; je zcela sám, ve tmě noci, za zády konflikt s Lábanem, před sebou velkou nejistotu, setkání s bratrem svým, s Ezauem.

O co běží v tomto podivném příběhu o zápase? Snad o to (jak jsme při zápasech zvyklí), aby se ukázalo, kdo je nejlepší, aby se nakonec zaskvěl vítěz? Je-li tomu tak, kdo tedy nakonec vyhrál? Je vítězem odkulhávající Jákob-Izrael, nebo onen nepatřičně přidržený, ovšem až do konce příběhu svrchovaně jednající "anonym" (Nejmenovaný)? – Těžko říct! Příběh to neříká, asi chce tedy říci něco jiného. Líčení tohoto zápasu je skutečně podivné. Až příliš mnoho motivů v tomto odstavci odkazuje nad rovinu obyčejného zápasnického vyprávění – jim bychom měli věnovat pozornost!

Posluchač, jenž má uši cvičené v příbězích Písma (a v jákobovském cyklu zvlášť), jistě nepřeslechne nápadná slova o požehnání.

Hned dvakrát se tento motiv v daném odstavci uplatňuje a vždycky jako vyvrcholení dílčího oddílku vyprávění. Nejprve k tomuto slovu vysloveně ílí první polovina příběhu, odstavec o zápase: "Nepustím tě, dokud mi NEPOŽEHNÁŠ!" O celém zápase se vposledu nedozvídáme nic víc, než právě toto vyústění! – O čem je tedy příběh tohoto zápasu?

Další tři verše, pojednávající o přejmenování Jákoba a navozující otázku po jménu Nejmenovaného, nakonec uzavírá – jako odpověď na jinak nezodpovězenou otázku po jménu anonyma – závěrečný čin Nepojmenovaného: "A požehnal mu tam." Tím se příběh zápasu uzavírá, to je jeho vrchol. – A to je zřejmě také vypravěčova odpověď na otázku po jméně Nejmenovaného.

Není tedy tento příběh o zápase na tomto místě jákobovského cyklu vyprávěn právě proto, aby znovu, výrazně (a právě na tomto místě, při vstupu do zaslíbené země) zaznělo, oč v Jákobově příběhu běží od samého počátku, zásadně? Jeho příběh je přece podle biblického podání od počátku "zápasem o požehnání"!

5. Tajemství Izraele a prohlášení nového jména Jákobova (jdi na začátek dokumentu)

Druhá polovina citovaného biblického odstavce (v. 28-30) a následující verš (v. 31; pojmenování onoho místa jménem Peníel) potom pojednává onu nejdelikátnější a vskutku ústřední otázku našeho oddílu – otázku identity obou zápasníků, otázku "kdo je kdo".

Je příznačné, že jako první přichází na pořad identita Jákoba – on je přece pro posluchače "hlavní osoba", jeho příběh už několik kapitol v bibli sledujeme a skrze tuto postavu jsme jako posluchači do tohoto příběhu vtahováni.

Na postavu Jákoba v tomto oddíle více či méně výslovně odkazuje nebývalé množství jednotlivostí. Mimo jiné zde bibličtí vypravěči využívají – podobně jako v mnoha jiných příbězích – i zvukomalebných narážek, aby vyjádřili souvislosti, na nichž jim záleží. To se ovšem dá jen těžko vtělit do překladu a je nutné na to při podrobnějším výkladu výslovně upozorňovat. Zde si jen velmi stručně uveďme to nejzákladnější:

Motiv zápasu v tomto oddíle vyjadřují dvě slovesa; obě mají zvukomalebné souvislosti s dalšími důležitými motivy příběhu (a se sousedními oddíly v bezprostředním kontextu) a obě se pojí – považte! – také ke jménu hlavní postavy, Jákoba!

S prvním slovíčkem pro "zápas" a prvním jménem "hlavního hrdiny" souvisejí tvary, jejichž základ tvoří souhlásky "q-b". "Zápasí" (jé'ábeq) zde "Jákob" (Ja`qob), navíc – poslyšte! – u potoka "Jabboq"; a bezprostředně poté, co tímto "zápasením" (hé'ábeq) se ctí projde, může i bratra Ezaua opět potkat tváří v tvář a "obejmout jej" (jechabbeq).

Než ale k tomuto setkání dojde, vyznačí druhé slovíčko pro "zápas" a druhé jméno "hlavního hrdiny" nejen nové pojetí zápasu, ale vyhlásí (právě v souvislosti s nově označeným zápasem) novu identitu Jákoba: "Tvé jméno už nebude 'Jákob' (Ja`qob = 'Úskočný'), nýbrž 'Izrael' (Jisrá'el = 'Zápasí Bůh'); neboť 'knížecky jsi zápasil' (jisar) s 'Bohem' ('el) i lidmi a obstáls" (v. 29).

V tomto odstavci dochází celý cyklus jákobovských příběhů v jistém smyslu svého vrcholu. To, co bylo dříve červenou nití motivů, je zde naplno a výslovně proklamováno.

Jákobova dlouhá a složitá cesta, na jejímž konci teď jako dědic abrahamovského požehnání vstupuje do zaslíbené země, je Nepojmenovaným zhodnocena a jako úspěšný "zápas s Bohem i lidmi". Jákob obstál, prošel zkouškami ústrků, tříbením těžké služby, vypořádal se s břemenem konfliktů – ano, obstál i v tom podivném zápase u Jaboku – aniž by ztratil ze zřetele, co bylo od počátku jeho cílem: vyzápasit si místo v linii abrahamovské, v posloupnosti "od Člověka" (Adama; Gn 5,1) "k Izraeli" (tento zápas /jisar/ je ve svém slovním kořenu spojen také se jménem Abrahamovy ženy, Sáry /Sáraj – Sárá/).

Zápas s Bohem i lidmi, zápas o místo v příběhu, který se odvíjí od povolání Abrama a je vyznačen Hospodinovým zaslíbením (Gn 12,1-3.7a) – to je charakteristika jákobovské cesty, to je heslovité vyjádření jeho identity. On i ti, kteří z něj skrze požehnání Boží vzejdou (t.j. jeho "synové" v širokém smyslu slova), se proto budou nadále právě takto nazývat: IZRAEL.

6. Tajemství Izraele a nevyslovení jména Jákobova protějšku (jdi na začátek dokumentu)

Vraťme se nyní k otázce identity druhé postavy příběhu, otázce po identitě Jákobova protějšku: "Kdo je ten muž (někdo)?" Zatím jsme o něm mluvili jako o Nejmenovaném.

Všimněme si nejprve, že v textu samém je tato otázka hned na začátku šikovně navozena, jako záhadný prvek se vine celým příběhem, v rozhovoru zápasících je dokonce výslovně Jákobem vyřčena (v. 30) – ale nikde na ni nezazní přímá odpověď!

Do příběhu tato postava vpadne nikým nečekána a nikým nepředstavena. Vypravěč formuluje úmyslně vágně, jakoby chtěl provokovat naši zvědavost: "tu s ním kdosi (tak Ek. překlad; kraličtí: muž) zápasil". A v celém dalším příběhu se pak vypravěč dokáže vždycky šikovně vyhnout tomu, aby tuto postavu nějak přímo označil. – Mluví o něm jen ve slovesných tvarech ("zápasil"; "řekl" atd.) a odkazuje na něj zájmeny; nic víc!

Samozřejmě, mnoho můžeme vyrozumět z toho, co tento Nejmenovaný dělá, s kým a jak jedná. Zejména je z tohoto hlediska důležité, že Nejmenovaný mění praotci Jákobovi jméno a na konec všeho mu žehná. Posluchač, který aspoň trochu zná biblické příběhy, z toho vyrozumí, o kom je řeč – kdo v biblických příbězích bible takto měnívá jméno a kdo v takovém kontextu dává požehnání.

Aby byla věc přece jen nakonec jasnější, zazní z Jákobových úst na konci příběhu: "Ano, viděl jsem BOHA tváří v tvář – a byla zachráněna duše má!" (v. 31b). K podstatě této výpovědi patří, že je retrospektivní výpovědí, že zazní jako zpětné hodnocení. Během zápasu, dokud si Jákob může na svůj protějšek "sáhnout", zůstává Nejmenovaný zastřen tajemstvím; nelze ho "vyfotit" při díle. Ale když se na tuto událost Jákob v příběhu rozvzpomíná a má vyjádřit oč šlo, rozpoznává, že šlo o dílo Boží (podobně celá řada biblických oddílů, např. Lk 24,13nn).

K pointě tohoto typu biblického svědectví přitom patří právě to, že jméno Nepojmenovaného, o jehož díle se vypráví, nezazní přímo. Posluchač je totiž má, stejně jako Jákob, vyrozumět (a pak také vyznat). Je škoda, když překladatel či vykladač o tento důmyslný efekt svého čtenáře či posluchače připraví – tím, že pointu již napřed vyzradí (např. jejím uvedením v nadpisu nad tímto oddílem, případně doplněním slova "Bůh" přímo do textu /srv. např. Ekum. překlad – nadpis, sumář a verš 33/). Myslím, že je velmi důležité respektovat, že biblický text nechce být pojímán jen (či předně) jako slovo informativní. K jeho povaze oslovujícího svědectví může patřit, že je v informativní rovině poněkud nezřetelný, nebo i záhadný. Ovšem, má-li pointa oddílu povahu tajemství, úmyslné zámlky, pak je posláním vykladače (a překladatele) toto tajemství tlumočit, nikoli prozradit.

7. Tajemství Izraele poznamenává realitu života (jdi na začátek dokumentu)

To první a vposledu jediné, co Jákob na závěr našeho příběhu udělá, je to, že "provolá jméno toho místa Peníel" (to je "Tvář Boží", "Tvář Boha").

To je velmi významný čin. Toto místo, tento brod, jenž je vstupem do zaslíbené země, se má nadále jmenovat tak, aby svým jménem odkazoval k Bohu a připomínal tak všem dalším generacím "synů Izraele" tento příběh. Podobně jako v řadě podobných biblických oddílů se tak propojuje rovina zvěstovaného příběhu o Božím díle s aktuální skutečností, v níž příběh zaznívá – tedy s životem posluchačů. Peníel je přece (stejně jako Machanajim z 32,3) pro izraelskou komunitu známé a v dějinách Izraele významné místo (srv. např. Sd 8,8.17; 1Kr 12,25; 2S 17,24).

Příběh, který tak výrazně vyjadřuje "tajemství Izraele", zde takto získává svůj památník. Uprostřed reality života lidu Hospodinova je tím zřízeno "místo pamětné", a kdykoli nadále bude řeč o Peníel – třebas v tom nejvšednějším kontextu života – vznikne skrze toto jméno spojnice s Jákobovským příběhem, připomene se jeho pointa.

8. Důsledek zápasu – handicap požehnaného (jdi na začátek dokumentu)

Jeden důležitý motiv, který v odstavci o zápasení Jákoba s Nejmenovaným zazněl jakoby mimochodem, se v závěru oddílu nově vrací jako důležitý. Má-li být řeč o tajemství Izraele, o Jákobově požehnání, nemá zřejmě tento motiv zapadnout, či odeznít a být přehlušen dějovým spádem.

Onen Nejmenovaný uhodil při zápasu Jákoba do kyčle (doslova se jen dotknul) a ranil jej tím natolik, že Jákob (Izrael) od Jaboku vstříc svému bratru odchází kulhavý, pochroumaný.

Není to divné? Oč běží? Vždyť jen o pár veršů výš tu zněla výslovná slova požehnání! Proč najednou znovu přichází ke slovu, že je Jákob trvale poraněn, handicapován – neschopen zápasu? Mám za to, že v tomto protikladu požehnání a poranění nejde o rozpor, nýbrž o úmyslně navozený kontrast související se zvěstí celého oddílu, ano – že běží o protiklad patřící neodmyslitelně k Božímu zápasu o Jákoba a k jákobovskému požehnání.

Na jedné straně tím vypravěč vyjadřuje, odkud toto požehnání přichází a odkud naopak nepramení. Jákob na několika místech sám vykládá svůj očividný zdar a úspěch jako důsledek Božího požehnání a dar milosti (např. 33,11). – Ale věřte šikovnému, vitálnímu a zkušenému muži v plné síle! Po tomto odstavci o Jákobově kulhání musí být každému patrnější, že onen očividný zdar je něco nesamozřejmého, div. Jákob do země zaslíbené (Ezauovi vstříc!) nevstupuje křepkým vykročením jako vitální muž, plný síly, nýbrž "raněn požehnáním", jež se projevuje zdarem – ten je však dílem Božím.

Na druhé straně tento motiv vyjadřuje něco důležitého z povahy požehnání jako takového. Požehnání – tak jak je o něm v bibli řeč – je přece vždycky současně posláním. Nikdy nejde o to, že by si požehnaný mohl jen užívat mimořádnou přízeň a nic ho to nestálo. Požehnaný je v bibli ten člověk, při němž Bůh zápasí o prospěch svého díla v tomto světě – a to je velmi často pěkné břemeno! Například požehnaného syna Jákobova – Josefa – přivede působení Hospodinovy blízkosti (39,3) nejen na vrchol všeho myslitelného úspěchu v domě Potifarově, ale zrovna tak i do kriminálu – když i vůči Potifarově ženě jedná jako Hospodinův člověk, jako požehnaný.

Při Jákobově překročení Jaboku, při jeho vstupu do země zaslíbené musí zkrátka výrazně zaznít – pramenem zdaru a silou Izraele je Hospodin sám; jeho požehnání, působení jeho díla se projeví zřetelněji právě lidské slabosti navzdory.

V rovině biblického příběhu jde přitom o pozoruhodnou linii: po zápase u Jaboku, po vkročení do zaslíbené země Jákob už dál nezápasí (srv. např. 33,1n, zvl. verš 4. a 11.; 35,1nn, zvl. verš 5.), nýbrž se nejprve smiřuje se svým bratrem Ezauem (viz 33,10-11), vpodstatě pokojně se usazuje v zemi (33,18; 34,20; 35,1) a staví v ní oltáře Hospodinu (33,20; 35,7; srv. Gn 12,7.8).

9. Až podnes (jdi na začátek dokumentu)

Tento verš je jako závěr a vyústění celého oddílu důležitější, než se většinou na první pohled zdá. Není tu samozřejmě proto, aby na konci záhadného příběhu uvedl (jako vrchol všeho) ještě jakési bizární tabu – podivný starobylý zákaz, který kdysi dávno snad k něčemu byl, ale dnes už vůbec nic nikomu neříká. Je tomu právě naopak. Tento verš zde má podobný účel jako pojmenování místa Jákobova zápasu slovem Penuel. Je to další "pomník" (pomni!), další pamětné znamení, zasazené do reality všednodenního života posluchače. Synové Izarele, tedy ti, kdo se hlásí k Jákobovi jako praotci své komunity, ti "až podnes" zachovávají toto drobné, zdánlivě nesmyslné pravidlo – aby si v každodenním rituálu připomenuli Jákobův příběh a jeho zvěst! Tento příběh je přece příběhem Izraele! Vůbec tu neběží o poněkud záhadný zákaz jako takový. Běží o to, volně řečeno, že právě i jídlo, které je každodenním dokladem Božího požehnání, má nést cejch jákobovského příběhu; právě "požehnané jídlo" je mezi syny Izraele "raněno" drobným omezením, které nemá smysl samo v sobě, nýbrž má povahu odkazu. Tam, kde je toto pravidlo zachováváno, se uprostřed všednodennosti stává pamětným znamením, které ukazuje k našemu oddílu a tím k základnímu vymezení Izraele.

10. synové Izraele (jdi na začátek dokumentu)

Jak si pozorný čtenář všiml, v posledním uvedeném verši (v. 33) se už nemluví o Jákobovi, ani o Nejmenovaném. Řeč je o "synech Izraele (synech Izraelských)". Navíc je tam ono výrazné "až podnes". Rovina příběhu o Jákobovi se tu zřetelně prolamuje do času posluchačova. Vposledu přece nejde v bibli o to, povyprávět jakýsi starobylý příběh o Jákobovi, nýbrž promluvit k "synům Izraele". Proto je ve vyústění tohoto oddílu nakonec řeč o této komunitě, o onom zaslíbeném "potomstvu Abrahamovu", jež se svým životem hlásí k cestě jákobovské a označuje se proto jménem Izrael. Taková komunita – slovy našeho oddílu – vede svůj zápas uprostřed tohoto světa upnuta na Boží požehnání (požehnání, jež nejen člověku přidává, ale v jistém smyslu jej také omezuje a leccos z vnějšího zajištění života ubírá). Taková komunita se ovšem na své cestě tímto světem sama stává "pamětným znamením", tedy útvarem, který sám v sobě valného smyslu nemá, ale odkazuje k dílu Božímu, jež se na něm (i dost bolestně) děje. – Až podnes.


Zpět na: začátek dokumentudomácí stránkuseznam textůčlánky