Dt 6,4: "Slyš,
Izraeli!
Hospodin je Bůh náš, Hospodin jediný!"
(kázání při imatrikulaci nových studentů ETF UK,
Velká aula Karolina, 6. října 1998)
Publikováno v Křesťanské revui LXVI, (1999) č.1, str. 3-6.
Milí komilitoni z akademické obce, vážení hosté,
ta slova "Slyš Izraeli" – jak asi víte – jsou základní
vyznavačskou formulí společenství synagogy, židů; vyjadřují základní výpověď
víry Izraele, lidu Hospodinova. A jako každé vyznání víry, jež se stalo
formulí, jsou nabitá významem a zatížena dějinami svého užívání.
Svých několi poznámek bych chtěl odvinout od Ježíše a jeho odkazu
na tato slova.
Není samozřejmě žádná náhoda, že Ježíš – když byl svými kolegy
(totiž farizeji) v učeném rozhovoru vyzván, aby řekl, co je podle něj to
nejdůležitější ustanovení zákona (co je největší přikázání Tóry) – citoval
druhou část našeho textu. Jakoby slova našeho textu samozřejmě předpokládal
jako všem známou tezi a nahlas řekl jen vyvozenou větu důsledkovou, jež
obsahuje vlastní „přikázání": ... a tak tedy – milovat budeš Hospodina,
Boha svého, celý svým srdcem, celou svou myslí a celou svou mocí. (Dt 6,4+5).
Ježíš se tu projevuje jako dobrý teolog /smím-li to tak říci/ ...
jako dobrý znalec Písma. Citovaný oddíl má totiž v páté knize Tóry, Deuteronomiu
(tj. opakování zákona) skutečně klíčovou funkci – jak z hlediska formálního,
tak obsahového. Navíc, tento verš se v Ježíšově komunitě víry už dávno
stal vyznavačskou formulí – okřídlenou větou, jejímiž slovy se každý věřící
dennodenně třikrát ke své víře přiznává (pro náš kontext převedeno: tento
verš je svou funkcí něco jako Otčenáš a apoštolské vyznání víry dohromady).
Proti takovému výroku přece znalci tradice, kteří se Ježíše snažili nachytat
při nějaké teologické chybě, nemohli vůbec nic mít! Také zřejmě neměli
– v Markově evangeliu slyšíme, jak si Ježíš s oním zákoníkem celkem padnou
do noty; navzájem si pochválí, jak krásně a moudře to řekli a jak jsou
blízko pravdě (Mk 12,32).
Mám tedy za to, že i nám zde – v tuto slavnostní chvíli – tento
text má co říci; konečně, snad už jen to, že jej Ježíš považoval za přední
v celém Písmu, by mělo vzbudit naši pozornost.
Oč v tomto výroku Písma běží?
Prvním slovem, které v našem textu zaznívá, je imperativ „slyš!".
– Tedy výzva k naslouchání jako první, zřejmě veledůležitý prvek
biblického typu víry a jejích projevů.
Slyš, poslouchej, naslouchej – to je zde primární. Nejen pro biblické
pojetí víry, ale i pro každé pořádné teologické studium platí, že nejprve
naslouchám; že nedávám předně místo výlevům svého nábožného či bezbožného
nitra; že neuplatňuji apriorně svůj světonázor (byť zbožný a biblickou
dikcí budovaný) a neuvolňuji nejprve stavidla své výřečnosti – nýbrž především
naslouchám, vystavuji se přicházejícímu oslovení, naslouchám „Slovu Božímu"
a svým lidským protějškům (partnerům v naslouchání).
Hned k tomu dodejme, že takové naslouchání není nijak nezávazné
– nutně v sobě zahrnuje aspekt poslušnosti (nebo případně ne-poslušnosti).
Nejde tu jen o vyslyšení nezávazné informace či o nějaké naslouchání
jen tak pro zábavu; v onom slovu, na něž jako teologové reagujeme a na
němž se orientujeme, běží o angažovanou a angažující řeč; oslovení – to
slovo v sobě zahrnuje aspekt výzvy a nároku.
Vždycky pak běží o to, jak se k němu postavíme, jak zareagujeme.
Žádné pořádné studium teologie není (a nemůže být) jen kupením
informací a sbíráním metodických dovedností bez toho, že by studující sám
vstupoval se svou vírou, nevěrou či pověrou na scénu a napořád vydával
počet ze svého zápasu o věrohodnost. Ostatně, nejen o teologii, ale o každé
vědní disciplíně platí, že je práva svému předmětu jen tam, kde přijímá
zodpovědnost za své konání, za otevírající se perspektivy a za svěřené
možnosti.
K aspektu odpovědnosti, dialogičnosti tohoto oslovení poukazuje
také druhé slovo našeho textu, jež označuje adresáta jako Izraele:
Slyš Izraeli! – tedy slyš lide smlouvy, můj zvláštní, vyvolený,
z Egyptského otroctví vyrvaný a do služby mému dílu na tváři země vyslaný
lide – lide můj.
Neříká se tu povšechně: poslyšte lidi ...! – nýbrž slyš Izraeli!
Snad je to pro naše uši slyšitelný rozdíl!
My, kdo jsme zde dnes takto shromážděni, nejsme bez dalšího
a samozřejmě Izrael ve smyslu tohoto textu; nejsme ani společenství synagogy
ani církve – jsme komunitou akademické obce. – Přece však, právě jako ekumenické
společenství evangelické teologické fakulty jistou afinitu ke společenství
církve (a tedy k funkci Izraele uprostřed národů země) máme; kdyby tomu
tak nebylo, nejenže bychom zde v tuto chvíli spolu nenaslouchali slovům
Písma, ale vůbec bychom tu asi nebyli – rozhodně ne jako teologická fakulta.
Nebyl by důvod, proč bychom svá studia neměli vést spíše v rámci blízkých
/neteologických/ oborů: orientalistiky, obecných dějin, jazykovědy, dějin
starověké literatury ... filosofie či /máme-li výrazný zájem o problematiku
náboženství/ oboru religionistiky.
Zkrátka, dát se na studia teologie předpokládá, že na oslovení
„slyš Izraeli" svým způsobem slyšíme a bereme je vážně jako oslovení,
na něž hodláme odpovědět.
... Slyš Izraeli! ... A co máme slyšet? Čemu máme nastavit své
uši k slyšení? – Hospodin je Bůh náš, Hospodin jediný!
Zvláštní slova. Často bývá tato výpověď prohlašována za ústřední
tezi tzv. „biblického monotheismu". Najdete to sice v lecjaké učenecké
knize, je to však zjednodušení, jež hraničí až s neporozuměním; a často
ve svých důsledcích vede – celkem logicky – k vysloveným omylům. Každý
Písmák přece ví, že v bibli o žádný monotheismus jako nábožensko-filosofický
princip či jako noetickou představu neběží – alespoň v hebrejské vrstvě
biblické tradice, z níž v této souvislosti musíme vycházet.
Naši dnešní imatrikulanti se za svých dosavadních pět týdnů bohosloveckého
studia naučili již dost řecky na to, aby mohli sami otevřít Septuagintu
(řeckou verzi Starého zákona; text, který byl biblí mladé církve) a seznat,
že právě překlad do řečtiny se na neblahém posunu ve významu tohoto biblického
místa podstatně podepsal. Čteme tu: AKOYE ISRAHL KYRIOS hO ThEOS hHMOON
KYRIOS hEIS ESTIN (slyš Izraeli, Pán – Bůh náš – Pán jeden jest).
Odtud potom má i latinská Vulgata své: Dominus unus est.
Číslovka „jeden" má v uvedených vazbách běžnou funci početního
výčtu. Oproti tomu hebrejské znění – `adonaj échád – vyjadřuje jen zdánlivě
totéž. Klade totiž jiný důraz – a tím celá výpověď nabývá jiného smyslu:
nejde tu především o početní kvantitu, nýbrž o vztahovou kvalitu – neběží
o to, že je Hospodin jeden, nýbrž o to, že je pro nás tím jediným, jedinečným
– že je „jediný náš": Slyš Izraeli! ... Hospodin je Bůh náš, Hospodin
jediný! (... jedině!) Tato věta není statistickou zprávou, nějakým výkazem
účetního, který sčítá jednotky, nýbrž výpovědí existenciálně zaujatého
svědka, který dosvědčuje výlučnou lásku. – O to tu běží!
Vůbec nejde o to, že by nebylo jiných bohů (tzv. monotheismus)
– právě naopak!
K biblické perspektivě (a té deuteronomistické zvlášť) přece patří,
že je tu mnoho jiných bohů. Je tu spousta bohů cizích, za nimiž je možné
běhat a s nimiž je možné být Hospodinu nevěrný (tak, jak to známe z partnerské
lásky; Písmo si mnohdy nebere servítky a líčí tyto metafory ve vší barvitosti).
Může se nám to zdát trochu mýtopoetické – ale co na tom, věc samu známe
dobře z vlastní zkušenosti. Kolik jen instancí si dělá nárok na náš čas,
na náš elán, na kontrolu našich vztahů k druhým lidem ... na naše peníze
... na naši mysl, na naše vědomosti a schopnosti ...
Základní kauzou, o niž v Písmu běží, není spor theismu s atheismem,
ani monotheismu s polytheismem. Základní otázkou, o niž vposledu běží,
je: kdo je tvůj Pán? Podle koho se rozhoduješ? Kdo určuje tvé kroky? Kdo
je v té široké nabídce bohů, světoobrazů, idejí, názorů ... kultů ... ideologií
a teologií ... – kdo je uprostřed všeho toho tvým „Pánem a bohem".
To znamená: na čem, resp. na kom se orientuješ, podle čeho řídíš své jednání,
před kým máš respekt, ... na kom vposledu zakládáš svou „naději v životě
i ve smrti"?
O tuto otázku vposledu běží. A náš text na ni přináší svoji odpověď
– své svědectví k této svrchovaně důležité věci: Slyš Izraeli: Hospodin
je Bůh náš, Hospodin jediný!
Chceme-li se ve své víře na této výpovědi orientovat, dejme
veliký pozor na její syntax. Převelice na ní záleží! A dá se na ní také
ukázat, nakolik je pozorná práce jazyková nezbytnou součástí teologie.
Syntax této věty je teologickou strukturou – totiž: slovosled této
věty, má-li být vyznáním víry Izraele, je irreversibilní (nelze jej obracet)!
Subjektem věty je vlastní jméno „Hospodin", obecné slovo „bůh"
je predikátem – toť svědectví Izraele, toť struktura biblické teologie.
Říkat to obráceně je pohanstvím. Říci to obráceně by totiž znamenalo, že
naším východiskem je obecná kategorie božství a Hospodina do ní přiřazujeme;
takové postavení však může mít leda modla. Takto mluvit o Hospodinu je
pro Izrael nemyslitelné.
Hospodin nemůže být ve svědecké výpovědi ničím jiným, než subjektem.
V tom bychom měli mít jako bohoslovci jasno. Vždyť teolog, který si plete
subjekt s predikátem, je jako matematik, který packá trojčlenku.
Posledním prvkem, který bych pro nás rád z našeho textu zdůraznil,
je důmyslné propojení singuláru a plurálu na straně adresátů: Slyš Izraeli
(sg.), Hospodin je Bůh náš (pl.)
Nejprve je tu singulár: osloven je každý sám za sebe; a každý sám
za sebe pak také na oslovení odpovídá. – Tak jako každý sám za sebe studuje
a jako každý nese odpovědnost za plody své práce.
Izrael, který se tímto utváří (plurál), však není snůškou samostatně
operujících jednotlivců, nýbrž společenstvím; k vyznání víry pak patří,
že Hospodin je „Bůh náš" a nikoli jen můj – tak nám to ostatně připomíná
také modlitba, kterou Ježíš naučil své učedníky: ... Otče náš...
Společenstvím je také naše fakultní a univerzitní obec – jakkoli
není přímo Izraelem, jakkoli není přímo komunitou církevní, jisté rysy
tohoto typu společenství však má.
Přál bych tedy nám všem – zejména však vám, kdo dnes slavnostně vstupujete do naší akademické obce – abychom z tohoto oslovení dovedli žít; abychom se v průsečíku lásky k Bohu i k bližnímu dali pozvat k plnému nasazení srdce i mysli; vždyť přece ten, který nám tento verš označil za jeden z největších v Písmu, nám na takovou cestu otevřel bránu.
Hospodine, Bože svatý, v JKu náš dobrý Otče,
obracíme se k Tobě jako k našemu Pánu;
s díky za to, co jsme na naší dosavadní cestě života mohli od Tebe i od
svých bližních přijmout,
i s očekáváním Tvé žehnající blízkosti při krocích příštích.
Děkujeme ti, že jsi nám dal dnešní den, že nám dáváš sdílet radost
a nadějná očekávání dobrého příští; děkujeme ti za přátelství a lásku,
která nás podpírá.
Do Tvých rukou chceme složit své starosti, protože u Tebe – jak
věříme – jsou na tom nejlepším místě.
Provázej, prosíme, naše lidské úsilí svým Duchem, aby sloužilo
Tobě k slávě, nám pak a našim bližním k dobrému.
Pro milost JKa, našeho Pána. Amen.