úvodní slovo k výstavě v Polici nad Metují v létě 2004
Jan Moravec
Proč právě skály? A proč od jara do zimy?
Skály - no, proč ne? To je asi věc osobního vkusu. Vodáci mají slabost pro řeky, potoky a peřeje, malíři oblibují poklidnou a harmonickou pestrost Vysočiny, kdo rád leze, cítí se jako doma ve skalách. Na tom není nic pro zvláštní úvahy. Někomu se víc líbí štíhlé blondýnky, někomu temperamentní mediterránní typy. Pro někoho je idolem Rusalka, pro jiného Carmen. Připadá vám ta analogie přitažená za vlasy? To nic, zkusme se jí chvíli přidržet, uvidíte, že sahá daleko. Ženu i krajinu lze totiž milovat. A já skály miluju.
A proč od jara do zimy? To je, jako si svou milovanou vzít a žít s ní. K lásce patří obdiv a okouzlení, ale i pochopení a věrnost. Láska k ženě i ke krajině může být povrchní, nebo hluboká. Jako je láska na jednu noc, je i láska na jeden turistický zájezd. Můžete se platonicky, ale vášnivě zamilovat do ženy vyfocené na plakátu. Stejně tak vás posedne touha stanout na vrcholu Mont Blancu, projít Monument Valley nebo se koupat pod havajskými palmami. Ale pohled na ženský portrét ani na obrázek v National Geographic ještě není skutečnou láskou. Není jí ani krátkodobý flirt. A podobně je tomu i tehdy, když člověk v rychlosti projde či projede nějakou zemi s jejími vybranými atrakcemi. Láska platonická či povrchní je selektivní - vnímá jen to, co se podbízí, jen reklamní výběr z celku.
Opravdová láska je ale na celý život. Miluje celou osobnost, se všemi přednostmi i slabostmi. Roste a prohlubuje se ve dnech všedních a těžkých; nejen za slunečního svitu, ale i v dešti a mrazu. Není pouhým občasným zpestřením, je prostředím, do nějž je život ponořen. I to platí jak v rodině, tak v krajině. Láska vyžaduje ztišené vnímání. A jen tím, že člověk dokáže soustředěně a empaticky vnímat milovanou bytost, může ji aspoň trochu pochopit (byť nikdy ne úplně) a snad i skrze ni vnímat a chápat sám sebe. V opačném pořadí to nefunguje. Sebe sama je nutno nejprve ztišit, upozadit, zbavit rozptylujících myšlenek a předsudků, soustředit. Teprve pak lze zaslechnout tichý a jemný hlas, genius loci, který vypráví o životě. Po rocích společného života, po mnoha jarech, létech, podzimech a zimách, v doslovném i přeneseném smyslu, láska uzraje k plnosti. Pak zjistíte, že to, proč ženu (krajinu) milujete, není prvoplánová atraktivita - onen make-up, náhrdelníky a smyslné rty, resp. palmy na pobřeží, ohnivé západy slunce a jiné kýče, ale jejich duše. A to není něco, co by se nabízelo na potkání. Hluboký vztah přichází postupně, jako odměna za věrnost a vytrvalost.
Jedna podstatná odlišnost tu ale přeci jen je: své krajině můžete "zahnout", být nevěrní bez porušení věrnosti. Dokonce můžete bez výčitek svědomí žít v polygamii. A vy jí také musíte odpustit množství jiných milenců (i když od jistého počtu už jsou na obtíž). Mé skály mi nevyčtou nevěru spáchanou na Brdech, dokonce ani flirt se Šumavou či s Alpami. Milovaná krajina se nevnucuje a ani nežárlí - jako ta, která si je dobře vědoma své ceny, krásy a jedinečnosti.
Zdejší skály jsou tvořeny kvádrovými pískovci turonského stáří, poněkud odlišnými od slavnějších oblastí - třeba Adršpachu, Prachova či Hruboskalska. Nevytvářejí tak vysoké a štíhlé věže, ani nenabízejí tak bohaté spektrum horolezeckých cest. Jakýsi polotovar toho, co si představujeme jako skalní město. Jsou jaksi syrovější a divočejší. Vynahrazují to však otevřeností a nádhernými rozhledy, úžasnou členitostí roklí a hřebenů a zejména klidem, který tolik chybí zprofanovanějším skalním oblastem.
V jistém smyslu se obrázky ze skal nutně musí opakovat: skalní věže a stěny, borovice na temenu, hluboké stinné rokle, na skalách lišejníky, mezi nimi vřes, všudypřítomné břízy a borůvčí... Pískovcová krajina je jako symfonie složená z několika málo tónů. Pořád totéž, přesto se nic neopakuje... Celek je úchvatnou a geniální komposicí. Každé zákoutí je jedinečné, každá skála má mnoho tváří a to jak v prostoru, tak v čase. Tím naléhavější výzvu představují pro fotografování.