Apokryfy ve výtvarném umění

přednáška při vernisáži 5. listopadu 2002

Jan Amos Dus

Vážení a milí hosté, dámy a pánové,

dovolte mi prosím několik slov o apokryfech obecně, a potom několik ukázek.

1. Apokryfy jsou spisy „tajné", a to hned ve dvojím ohledu. Z pohledu církve se jedná o spisy škodlivé, které nepatří do bible, takže by měly být vymýceny nebo aspoň „utajeny" před věřícími. Obsahují řadu neortodoxních představ a nauk o Bohu, Ježíši Kristu, Duchu svatém i o člověku. Církev je ovšem odmítala nejen proto, že se neshodovaly s její doktrínou, ale i pro jejich dopady na praktický život. Například enkratité (řec. enkrateia – „zdrženlivost") naprosto odmítali sexuální život. Toto přesvědčení bylo ve své absolutní podobě pro křesťanskou církev jako celek nepřijatelné, i když obecný požadavek askeze – zdrženlivosti a ukázněnosti – byl v církvi vždycky živý, třeba v mnišských řádech. Enkratismus byl zřejmě jedním z důvodů, proč církev zavrhla apokryfní příběhy o apoštolech, například Skutky Ondřejovy či Skutky Tomášovy, v nichž se od čerstvě obrácených pohanů očekává, že kvůli Kristu opustí své životní partnery.

V apokryfech církevní učitelé nalézali i jiné nebezpečné myšlenky, například dokétismus (řec. dokésis – „domněnka, zdání"). Podle tohoto učení Ježíš přijal lidské tělo jen zdánlivě, takže při ukřižování necítil žádnou bolest. Doketické bylo zřejmě apokryfní Petrovo evangelium, popisující pašijní události, anebo Skutky Janovy, v nichž se učedník Jan na Olivové hoře setkává s živým Ježíšem: společně se pak dívají na Golgotu, kde je křižováno Ježíšovo tělo, a Janovi připadá směšné, že diváci nevědí, oč jde.

2. Opustíme-li perspektivu církve a jejích představitelů, otevře se nám docela jiný úhel pohledu. Valnou část apokryfů psali a četli gnostikové, tedy lidé, kteří se domnívali, že mají zvláštní poznání (řec. gnósis) a že jsou proto zasvěceni do Božích tajemství. V již zmíněné scéně ze Skutků Janových Ježíš praví: „Nedbej proto na většinu a pohrdej těmi, kdo nejsou účastni mystéria. Uvědom si, že jsem plně u otce a otec u mne." Přesvědčení o vlastní výlučnosti a nadřazenosti sdíleli s gnostiky i přívrženci jiných náboženství a myšlenkových proudů. Tento rys není ovšem cizí ani křesťanské církvi a můžeme ho i v ní pozorovat dodnes. Právě na rozdílu mezi apokryfy a kanonickými knihami však můžeme ilustrovat zásadní odlišnost křesťanství: spisy, jež byly nakonec zařazeny do kánonu, se totiž shodují v tom, že Ježíšova zvěst není určena jen jakési elitě lidstva, která se od obyčejných lidí odlišuje místem narození, mimořádným intelektem, rituálem, příslušností k hierarchii, zásluhami nebo čímkoli jiným. Evangelium, nabídka smysluplného života v lásce a svobodě, je jako světlo, které nepatří pod kbelík, ale na vyvýšené místo, aby svítilo všem.

3. Obě popsané perspektivy – doktrinářská i elitářská – se tedy shodují v tom, že chápou apokryfy jako knihy „tajné", i když se diametrálně liší v jejich hodnocení. Je tu ovšem ještě jiná perspektiva – apokryfy nemusíme odsuzovat, ani se jich bát, ale můžeme si na ně klidně posvítit, právě proto, že ve světle evangelia platí „všeho zkuste, dobrého se přidržte". A tak prosím, udělejme trochu tmy...

Fiktivní autorství

kliknutím: větší formát Na první ukázce, kterou, jak přiznávám, inspiroval už kolega Moravec svým hudebním výstupem, bych rád ilustroval jeden významný rys apokryfních spisů – jejich fiktivní autorství. Jsou totiž téměř bez výjimky připisovány význačným biblickým osobnostem, a to často těm, které jsou již známi jako údajní autoři kanonických knih. A tak se vedle známých 150 žalmů nachází v řecké Septuagintě ještě žalm 151., a v syrském překladu známe takových zvláštních žalmů dokonce pět. Z jednoho z nich pochází i náš krátký úryvek, který jistě přispěl k idylickému obrazu tohoto krále, který se samozřejmě diametrálně liší od skutečnosti. A to nejen proto, že bychom v tehdejší Palestině patrně nenalezli větrné mlýny.

Davidův syn – král Šalomoun – je ještě markantnějším příkladem běžné praxe, kdy literární díla byla připisována dávno zemřelým slavným osobnostem. Skuteční autoři tím chtěli dodat váhu svým spisům, a otázky historické pravosti je vůbec nezajímaly. Šalomounovi, který žil v 10. století před Kristem, jsou v bibli připisovány některé pasáže z knihy Přísloví, Píseň písní, a také kniha Kazatel, jež byla zřejmě sepsána až ve třetím století před Kristem, tedy sedm století po jeho smrti. A nejen to – ještě později byla Šalomounovi připsána tzv. Kniha Moudrosti, obsažená opět v Septuagintě, jež je ve skutečnosti dílem neznámého židovského mudrce z egyptské Alexandrie z 1. století před Kristem.

Můžeme tedy uzavřít, že autorství apokryfních spisů je fiktivní a anachronické, a že ovšem podobné případy nalezneme i v samotné bibli (například takzvané Izajášovo proroctví je dílem nejméně tří různých autorů). Tímto konstatováním nechceme skutečné autory hanobit jako lháře, jen si to připomenout, abychom jejich seznačními názvy – jako Závěť Abrahamova, Kniha Henoch či Nikodémovo evangelium – nebyli překvapeni. Můžeme se spolehnout na to, že Abraham, Henoch ani Nikodém ve skutečnosti nic nenapsali, a ovšem ani Ježíš, i když i jemu apokryfní vynalézavost připisuje takzvaný Dopis králi Abgarovi, či ještě v pozdější tradici Listy spadlé z nebe.

Křesťané pokračují v apokryfní tvorbě
Apokryfní tvůrci se nenechali spoutat žádnými hranicemi času ani prostoru. Vracejí se například v tzv. Životě Adama a Evy až k prvním dnům stvoření, a tak seriál o prvních lidech může pokračovat až ke dni Adamovy smrti. Křesťané se chopili starého židovského vyprávění a přetvořili ho symbolickým způsobem:

kliknutím: větší formát Noe prý zachránil kosti prvních lidí před potopou a potom je pohřbil – Evu na místě, kde se později narodil Ježíš, a Adama tam, kde Ježíš zemřel, totiž na Golgotě.

kliknutím: větší formát A tak se Ježíšova krev, stékající s kříže, nakonec dostala až do Adamovy hlavy. Kruh se uzavírá, oběť dokonalého Boha a člověka za celé lidstvo, jež je symbolizováno právě Adamem, je dovršena.

Apokryfy se šíří po celém křesťanském světě

kliknutím: větší formát Na druhé ukázce s týmž motivem si můžeme ilustrovat, jak se apokryfy šířily po celém světě. Všude, kde žili křesťané, na východě i na západě, i v krajinách navzájem tak vzdálených, jako jsou Arménie a Egypt, najdeme stejné motivy. Nejenom bible a usnesení synodů, ale i nespoutané lidové fantazie nacházejí své místo v nejodlehlejších končinách. Poslední dvě ukázky jsou z 15. a 17. století – tedy v době, kdy celá řada apokryfních motivů již pronikla do lidové zbožnosti a zaujala v ní pevné místo. Adamova lebka pod křížem je jenom jedním z celé řady zavedených motivů, které se po celém křesťanském světě mísí s oficiálním učením církve. A tak je tomu vlastně až dodnes a každý by jistě snadno dovedl vyjmenovat celou řadu takových fenoménů křesťanského života.

Apokryfy reagují na učení církve

kliknutím: větší formát V druhé části zmíněného Nikodémova evangelia křísí Kristus mrtvé, a na prvním místě Adama a Evu. Na ukázce si připomeneme, že apokryfy často reagují na duchovní vývoj církve, ztělesněný ve věroučných formulacích. „Sestoupil do pekel" – tato součást základního křesťanského vyznání nemohla uniknout jejich pozornosti.

kliknutím: větší formát Je docela pochopitelné, že ona formulace dala vzniknout výrazným, přímo materiálním obrazům této události. A vůbec, proč se vlastně přít o to, mají-li se tato slova chápat duchovně či materiálně? Proč bychom se nemohli aspoň na chvíli spokojit s oním základním křesťanským postojem, a zažít radostný triumf nad tím, že smrt je poražena, brány pekelné jsou rozraženy a všude kolem se válejí pohozené, zbytečné, směšné klíče od vězeňských cel?

Některé apokryfy navazují na jiné apokryfy

kliknutím: větší formát Podle staré tradice byl svatý Petr ukřižován hlavou dolů. Existují pro to různá vysvětlení. První z nich navazuje na kontext starého apokryfu, Skutků Petrových. To se ale musíme vrátit kousek zpět: k mágu Šimonovi, s nímž se apoštol v Římě krátce před svým mučednictvím střetl.

kliknutím: větší formát Kouzelník Šimon totiž prohlašoval, že dovede létat, a skutečně to také před mnoha diváky předvedl. Apoštol Petr, když to viděl, poprosil Boha, aby nechal Šimona spadnout, „,ale ať se zachrání a nezemře, ať je z něho jen bezvýznamný člověk a zlomí si natřikrát nohu.' V tu chvíli Šimon spadl z výšky a zlomil si na třech místech nohu. Lidé po něm pak házeli kameny, vrátili se domů a od té doby ve všem Petra poslouchali."
Jedná se tu o zřetelný kontrast: zatímco podvodný kouzelník se – jako Ikaros – chtěl vyvýšit do nebe, a žalostně spadl, apoštol Petr se dobrovolně ponížil na svém kříži, hlavou až k zemi, aby tak dosáhl věčné slávy v nebesích. Toto vysvětlení odpovídá logice příběhu i dramatickému efektu, a navíc i dalším prvkům ze Skutků Petrových.

kliknutím: větší formát Podobný kontrast a záměnu najdeme totiž i v proslulém motivu Quo vadis. Tentokrát se ovšem jedná o postavy Petra a Krista. Zatímco Petr utíká z města, Kristus do něj přichází. Po rozhovoru se Petr vrací do města a Kristus stoupá vzhůru do nebes. Další záměna rolí spočívá v tom, že Petr přijímá radostně své mučednictví: ví totiž, že je to sám Kristus, kdo se v jeho osobě nechává – podle svých slov – znovu ukřižovat.

Ale vraťme se ještě k Petrovi, jenž na kříži visí hlavou dolů. Existuje totiž ještě jiné vysvětlení, ve kterém hraje roli jiný apokryf, takzvané Tomášovo evangelium. Ve starší verzi Skutků Petrových Petr na kříži ještě pronáší dlouhou řeč, která v lecčems připomíná původní gnostický mýtus o prvním člověku. Není to mýtus o Adamovi, ale o bytosti, jež byla „svržena hlavou dolů", a proto pak na světě uspořádala všechno obráceně. Takzvanému prvnímu člověku se totiž levé jevilo jako pravé, dobré jako špatné a tak dále. A to je třeba napravit, a poto prý Ježíš pravil – a teď přichází citát ze zmíněného Tomášova evangelia (logion 22) - „Neučiníte-li pravé levým a levé pravým, horní dolním, a zadní předním, nepoznáte království." Proto se tedy Petr nechává křižovat hlavou dolů, aby napravil převrácený řád věcí. Církev ovšem Tomášovo evangelium neuznává, a ani Skutky Petrovy – a podle mého názoru je to tak i dobře. A přece tu člověka musí napadnout – kdoví, možná že každému by občas prospělo, a zvlášť Petrovým nástupcům ve všech církvích, kdyby se aspoň na chvíli podívali na svět úplně obráceně!

Apokryfy se vracejí do Ježíšova dětství

kliknutím: větší formát Tomášovo evangelium ovšem na naší výstavě nenajdete. Je zřejmé, že tento spis – a další podobné spisy plné meditací a úvah – neposkytuje umělcům mnoho příležítostí k efektním zobrazením. Nemluvě o tom, že v následujících staletích nebyl ani v oběhu, a teprve ve 20. století byl nalezen celý jeho text.
Zato se však velice rozšířil jiný spis pod Tomášovým jménem, tzv. Pseudo-Tomášovo evangelium dětství. Je to jedno z evangelií o Ježíšově dětství, a lze na něm ilustrovat další obecný apokryfní rys, totiž, že apokryfy domýšlejí osudy jednotlivých biblických postav; a v případě Ježíše i jeho matky Marie se dokonce vracejí zpět, proti proudu času, až do jejich dětství, narození, a ještě dále. Koneckonců nalezneme podobnou tendenci i v kanonickém Lukášově evangeliu, kde vystupuje Ježíš dvanáctiletý. Pseudo-Tomášovo evangelium dětství začíná už v pěti letech, ale souvislý příběh tu nečekejme. Jedná se spíše o volné zřetězení historek, jejichž společným jmenovatelem je malý Ježíš – nositel zázračné moci a božské dítě, které je pro své okolí požehnáním, ale někdy i hrozbou a nebezpečím. Když do něj kamarád vrazí, rozzlobí se na něj a prokleje ho tak, až uschne – a teprve v pozdější, útlocitnější verzi apokryfu, když kamarádovi rodiče pokorně Ježíše odprosí, vrátí mu zase život. Ve škole ví malý Ježíš všechno dopředu a nechce se učit – když mu dá učitel pohlavek, Ježíš se na něj osopí a učitel padá mrtev. Teprve díky přímluvě dalšího učitele ho Ježíš zase vzkřísí. Není divu, že z těchto historek se v církevní tradici mnoho neujalo. Výtvarně nejzajímavější je jistě motiv vrabců, uplácaných z hlíny, kteří na Ježíšův pokyn oživnou a odletí. – Všimněte si, mimochodem, jakou vladařskou pozici zaujímá pětiletý kluk v podání byzantského umělce.

Apokryfy domýšlejí osudy Panny Marie

kliknutím: větší formát Zatímco bible se zabývá Ježíšovým učením, působením a ukřižováním, apokryfy obepínají tento rámec vyprávěním o jeho dětství a na druhé straně o jeho sestupu do pekel, o dalších zjeveních učedníkům a tak dále. Podobně zacházejí i s Ježíšovou matkou, Pannou Marií. Další dětské evangelium, Protoevangelium Jakubovo popisuje setkání jejích rodičů Jáchyma a Anny, Mariino narození, vychování v chrámu, zasnoubení s Josefem a narození Krista i Jana Křtitele.

kliknutím: větší formát A na druhé straně – i okamžik Mariiny smrti je pro apokryfní tvůrce vděčným tématem. Maria je na smrtelném loži obklopena učedníky, kteří přilétli na oblacích, poháněni Duchem svatým. Se všemi se řádně rozloučí, a potom se zjeví sám Ježíš, aby přijal její čistou duši. Učedníci pak pohřbí její tělo, to však vystoupí do nebe, a tam zůstává, neporušené a nepodléhající zkáze, až do soudného dne; tento apokryf se stal, mimochodem, základem dogmatu o nanebevzetí těla i duše Panny Marie, vyhlášeného papežem Piem XII. roku 1950.

Tím však Mariin příběh nekončí. V nebi se jí dostává vidění rajských rozkoší, jež jsou připraveny lidem ctnostným, a pekelných hrůz, jež čekají hříšníky a provinilce. Díky jejím přímluvám se jim dostává úlevy, i když jen na krátký čas.

Apokryfy se zabývají posmrtným životem

kliknutím: větší formát Maria se tím řadí do dlouhé série postav, jimž se dostalo zvláštního vidění věcí posmrtného života. V těchto příbězích – Henoch, Závěť Abrahamova, Izákova, Jákobova, Zjevení Petrovo, Zjevení Pavlovo, Zjevení Šadrakovo, Vidění Ezdrášovo a dalších – zjišťujeme společnou lidskou touhu dočkat se spravedlnosti.

kliknutím: větší formát Jednou přece musí být dobří odměněni a zlí potrestáni, satan musí být poražen a svržen do ohnivé propasti. Jenže dokud se tak nestane, nezbývá nám než pobývat na této zemi a utěšovat se příběhy o výjimečných lidech, prorocích a svatých, jejichž život i smrt nám mohou být povzbuzením. Proti všudypřítomné smrti se tvůrci apokryfů vzpouzejí tím, že alespoň některým jedincům dopřávají ve své fantazii, aby se těšili z Boží přízně hned po své smrti, či dokonce, aby vůbec nezemřeli tak jako ostatní lidé. Proto se hned po smrti záhadně ztratí tělo apoštola Jana,

kliknutím: větší formát proto Hospodin sám pohřbívá Mojžíše a nikdo neví, kde je jeho hrob,

kliknutím: větší formát a proto prorok Elijáš odletí na ohnivém voze a s pořádným randálem...

A hleďme, to jsme se najednou ocitli zpátky v bibli. Přiznávám, že to byl docela krkolomný, oslí můstek. Ale dospěli jsme na něm až k posledním věcem člověka a tím i k závěru tohoto setkání. Jedno si tu přece jen můžeme ještě ukázat: bible a apokryfy mají společného víc, než bychom si někdy chtěli připustit. I v bibli samotné najdeme místa okrajová, motivy okrajové či přinejmenším sporné, a snad bychom mohli říci přímo „apokryfní". Neříkám to samozřejmě proto, že bych v bibli navrhoval cenzurní zásahy, ale proto, abychom se těmito motivy nenechali zaskočit. Najdeme v bibli leccos, co je myslícímu člověku těžko přijatelné, a i s tím se musíme vyrovnat. A v tom nám mohou paradoxně pomoci i apokryfy – jakožto pokřivené zrcadlo, v němž podivné rysy na okraji biblické zvěsti vystoupí zřetelněji na povrch, a tak se oddělí od hlubiny, od jádra, od základu zvěsti. Té zvěsti, kterou nám předávají lidé jako my, lidé nedokonalí a podléhající i všelijakým představám a fantaziím. O této zvěsti křesťané věří, že se přes veškerou lidskou slabost přece jen prosazuje; že Písmo svaté je vykladačem sebe sama, a že se tedy i my – za předpokladu trvalé a sebekritické reflexe – smíme v církvi odvážit, vykládat ho stále znovu do každodenního života.

Myslím, že budeme-li mít toto stále na paměti, můžeme se bez velkých rizik dotýkat i tak podivných věcí, jako jsou apokryfy, a naopak, že jejich četba může být i prospěšná. Proto také ve spolupráci s nakladatelstvím Vyšehrad – jehož zástupce bych zde chtěl také srdečně pozdravit – apokryfy v Centru biblických studií překládáme a vydáváme. Předávám nyní slovo řediteli našeho centra, profesoru Petru Pokornému, a děkuji Vám za pozornost.