1.

V poslední době se vynořila řada nových podnětů ke studiu české reformace. Není to jen práce Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa a její publikované výsledky, nýbrž i založení ediční řady Fontes Latini Bohemorum a nepochybně také samostatná práce jednotlivých badatelů. Přes tento kvas se někdy nemůžeme ubránit dojmu, že učinit rozhodující kroky je teprve před námi: i toto nové bádání žije stále ještě do značné míry ve znamení tradice vytvořené v 19. století, třebaže dnešní situace nás vede k tomu, abychom se zbavili frapantního konfesionalismu, byť většinou skrytého za vývojovým hodnocením, který v tomto smyslu prodlužuje trvání zvláštního propletence ideologie vzdálenější i bližší minulosti, související s jakýmsi "národním komunismem", ale ukazuje to také k tomu, abychom se vymanili z příliš úzkého, pouze husitského vymezení tématu, s nímž souvisí i soustředění na povětšinou jen národně ohraničenou pramennou základnu. Naším úkolem je hledat nové zorné úhly a nové horizonty, které by umožnily pojmout celou tuto problematiku s větším nadhledem a ve větší volnosti.

Před námi tedy stojí výzva, abychom se vymanili z tradičních pouze husitsko-reformačních témat a pokusili se pokročit nad ně. Je ovšem nutno nejprve hledat cestu, jak to smysluplně učinit. Zdá se, že nosným tu bude postupné zkoumání pozadí, z nějž pramenily husitské a reformační averze. Jinými slovy řečeno, bude vhodné vymanit se z pouhého doktrinálního přístupu a místo toho usilovat o postižení méně určitého, zato však všeobecnějšího světového názoru a životního náhledu, na nějž to které učení kladně, nebo záporně odpovídá tím, že jej omezuje do jasných kontur a rozvíjí se soustředěním na jeden vymezený směr. Domníváme se, že kruciálním obecným tématem v tomto ohledu je superhabundantia meritorum, která byla ve vrcholném středověku formulována jako poklad spravovaný církví. Nemáme tu ovšem na mysli pouhé a striktní doktrinální či eklesiologické vymezení, ale spíše něco fundamentálnějšího: jde tu o pochopení lidského individua a kolektiva v horizontálním směru společnosti a o porozumění lidské osobě a lidskému rodu ve vertikálním směru boží skutečnosti. Zkrátka: nejde nám jen o epifenomenální formy a způsoby života, nýbrž spíše o jeho naladění, jež tyto formy a způsoby vytváří. To pak vede k potřebě znovu se zamyslet nad naším hodnocením minulých skutečností, které jsou povyšovány na skutečnosti dějinné.

S uvolněním tematické strnulosti souvisí pak také to, že se musíme pokusit reflektovat polycentričnost evropského náboženského života ve 14. a 15. století, v době, která je těžištěm našeho zájmu. Pro tuto dobu je všeobecně charakteristické postupné prolínání scholastického diskursu i do nižších sociokulturních úrovní, což vedlo k jakémusi jeho zevšednění a následkem tu pak byla vzrůstající nechuť vůči němu. Jenže se lišily nejenom podoby, ale samy motivy této nechuti. To dodávalo pozdnímu středověku neobyčejnou dynamiku, kterou je někdy obtížné reprodukovat navyklými cestami, otáčejícími se v omezených okruzích. Je tedy vhodné pokusit se přiblížit srovnání rozhodujících oblastí, v nichž probíhaly tyto změny, tedy českých zemí, Nizozemí a severní i střední Itálie. Je otázka, nakolik je v tomto tematickém okruhu možno realizovat tzv. komparativní historii, nicméně naším cílem není naplňovat její teoretické postuláty, ale pokusit se o utříděné rozšíření našeho zorného úhlu; je to cesta od tradičních národních dějin k dějinám témat, překračujícím hranice více méně pevně vymezených historických kulturních okruhů.

Zde se ovšem vynořuje kardinální problém, který tížil veškeré dosavadní bádání: je jím napětí mezi edičním a monografickým zpracováním. Jednostranné důrazy v tomto napětí vedou obvykle k paradoxním výsledkům. Tak se může stát, že z literatury běžně známé prameny jsou vlastně neznámé, poněvadž kromě několika citací či reprodukcí z nich vlastně není známo nic dalšího, přesto však vzniká dojem samozřejmosti. Na druhé straně soustředění na vydávání textů zhusta vede k situaci omezeného výběru notoricky známých textů, přičemž ostatní obvykle zůstávají stranou zájmu. Žádná z těchto krajních cest nedovede rozlišit mezi minulostí a dějinami, ačkoli to je to podstatné, o co by tu mělo jít. Zdá se, že nejvhodnější cestou, jak se vymanit z těchto jednostranností, je přístup heslovitě nazývaný studie a texty, neboť tím vzniká jak možnost vymknout se z okruhu již skomírající badatelské tradice, tak příležitost překročit pouhé pozůstatky minulosti, byť by domněle byly kanonizovány v prameny dějin. V našem pohledu nejde o nic objektivního, čeho bychom se zpřístupněním a výkladem zmocnili, nýbrž o hledání minulého možného vědomí v jeho vztahu k přítomnosti a tím také o hledání života, nikoli o oživování již mrtvého.

Jelikož jde o nové rozhodování, zvolili jsme nové podpůrné prostředky. Místo editologie (tištěné vydání) se ubíráme cestou publikologie (elektronické zpřístupnění). To má jisté důsledky, jejichž dalekosáhlost ještě v plné míře nevidíme; je tedy otázka, zda k nim vůbec reálně dospějeme - nicméně za pokus to nepochybně stojí. Nepokoušíme se předkládat tu tzv. kritické edice, neboť to nepovažujeme za dostatečně nosné. Kritická edice se soustřeďuje především na intratextuální vztahy, míří dovnitř textu, cílem je jeho konstituce a kanonizace. Tím ovšem vnáší do rukopisné transmise, která je tu nepochybným základem, vnější prvek, odvozený z fungování prostředí typického pro knihu tištěnou. V této fixnosti s sebou tedy nese jakýsi paradox fiktivnosti. Tomu jsme se chtěli vyhnout jiným pojetím zpřístupňovaných textů. Hodláme se soustředit zejména na jejich vazby intertextuální a transtextuální, chtěli bychom (re)prezentovat spíše prostředí než dílo. Metodologie hypertextu užívaná v elektronickém publikování má předpoklady, aby nás vedla tímto směrem. Naše zpřístupnění textů jsou tedy otevřená a dost možná se budou postupně i měnit. To je odrazem ještě jiné nedokonalosti, než jakou je naše malá píle a naše nevelké schopnosti. Připadá nám, že je lidskému prostředí přiměřenější, když se vymaníme z vlády, kterou nám vnutila nereflektovaná představa absolutního subjektu, jež dominuje kritické editologii a bádání s ní sourodému. Doufáme, že práce v této dílně nás dovede dále, třebaže nevíme, kde se nakonec ocitneme.