[14] V tom čase měl sem kuchařku, babu z Písku, starú; a ta pravila, že za její mladosti v Prachaticích slepice, když kuchána byla, měla v sobě dítě. Druhé pravila, že v jedné vsi u Bavorova blízko, žena nějakú věc velmi mrzkú porodila, co nějakú čepici živú; a hned vypadši z ní běželo pod lavici maje šest noh.

Odtud stěhujíce se na Písku chtěl mne staviti pan z Rožmberka, Jan křížovník proto, že sem řekl, poněvadž sám náleží kněžství, neměl by tak strany pod obojím spousobem haněti, by byl sám dobraj. A tak skrze to poslal, aby mě stavili; ale oni Písečtí dali mi výstrahu, kterouž sem ušel rukú jeho.

Přijeli smy na Tábor a tu se peněz nedostávalo. I prodal se některé knihy (faráři Petrovi). A tu do třetího dne byl sem, až ti sedláci z Ranný přijeli, pana Šťastného lidé z Rychberku od Skuče; a s těmi skrz Chotěboř brali sme se ke Skuči.

Tu na Ranné rok toliko sem trval; a letního času chodě na procesí až do Krauný, komuný velkú maje vykomunikoval jsem všecka sacramenta i z monstrancí. I musililaici jíti jako adversaři s procesích chodí, bez svátosti těla božího zase do Ranný. A tu hned posměváčkové žekli: "Hle, kněz nemá zase doma boha, než od domu tuším, že jej zachoval do tobolky.

Pacholaty sem se přetěžoval, uče je, takže sem nemohl pán penězí býti, a kdež sem jednomu měštěnínu byl za sud piva dlužen ve Skuči, nemaje tak brzo co dáti [15] v trh ve Skuči, nešlechetně mě chlap ulál, až mi zase jiní sedláci láli (jako lotru).

Rybníček nějaký byl při faře na Ranné; toho nedali osadní sloviti (z rozkazu pana Šťastného); a já pro ten sem nechtěl býti. (K) tomu neveliký desátek žita a vovsa, kteréhož obolí nemálo mi zůstali. A počet sem za dvanáct kop míš., co mi nedodali ve všech věcech.

A protož sem se stěhoval do Chrudimě; a tam sem byl podruhé u Tobiáše. A nechav tu kuchařky, sám sem chodil spaciatum po kněžích, a několiko dní byl sem u kněze Jana ve Vliněvsi pod Mělníkem; a pašiji zpíval sem v Počápcích, a ve veliký pátek šel sem k Mělníku a od Mělníka za šibenici, i jiné blízko místo popravní pomije, viděl sem čápů množství u Vinec a nejda cestú při stráni nad řekú hrubú velmi bylo s řeřáby spolu.

Dojda v sobotu bílú přišel sem do Kauříma; neb sem měl tu kněze známého Vondráčka faráře; a tu přes velikú noc sem byl. A potom do Uhlířských Janovic sem šel; a tu neměli kněze. Ihned se se mnú dostatečně mluvili ti ěšťané, abych u nich farářem byl. K čemuž na snažnú žádost povolil sem, a pobyl tu u nich některý den, zase sem se do Chrudimě navrátil. A oni z Janovic Uhlířských rychle nemeškavše při sv. Jiří přijeli do mne do Chrudimě.

A tak sme se stěhovali tam do Janovic. A byl sem tu toliko poul léta; neb kněz Jan Mancipalík, když sem k němu jda od Prachatic od pana Diviše ze Zdislavic velikými prosbami a námluvami i živnosti přiříkaje lepší do nuozného Lukavce přimlúval se, abych na zimu v tom polauletí se přistěhoval. A tu Janovští, když znali, že být nechci, zničivše smlúvu, nedodali mi čtyry kopy a za dvě (kopy) na poli vovsa jináč obrátivše, než námluva byla, nedali mi užíti.

A tak stěhoval sem se do toho Lukavce stranú Načeradce; a byl sem tam tak dvě letě. Ale tomu zadosti se nedalo, co mi tenkněz od těch pánů přiříkal: nějaké rybníčky, dva pole že pustí aneb každého mědíce sud [16] piva. A toho nedádavše, ani nepustivše těch věcí k faře, také ranou morní soužen, když sem dvě létě dobyv a setrval, chtě se odstěhovati, Jan Lukaveský, ten nedal mi nic; a on pivo vařil. Bratr jeho Lukavecký dal mi jednu kopu; a protož bylo škody za dvanáct kop míš.

Potom odtud do městečka Otic stěhování bylo; a tu pobyv 1 1 léta, s Votickým neuměl o nic trefiti; zvláště že byl jal Přecha z Podolí chtěl mně v kostele vězení dáti. Nechtěl sem tu jemu vůle dáti; také pro pikarty, s kterýmiž Burian Votický mistrně se líbal. Na penězích zůstali mi deset kop míš., a pan Burian Votický za letníky dvě kopy miš.

A odtud na kaplanství stěhoval sem se do Slaného s knězem Mikulášem Lékařem ze Sedlčan; a puol léta tu pobyv ubývalo statečku. Měl sem býti v Peruci; a když páni Petipeští z fary pobrali obilí, hrách, i nechtěl sem dojeti do Peruci. A Havel administrátor dověděv se toho, že nemám fary, musil sem se jemu kvůli stěhovati do Prahy.

A toho času podzimního bylo disturbio pražské v pikartech a veliký zámutek učiněn byl na všecko to město: neb slavnější jich utíkali z Prahy měšťané i kněží od far. A byl sem u sv. Jiljí kaplanem s Petrem Poláčkem; [17] a farář byl Mitis, velmi utěšený pacholek. A když bylo v pustě, nětco s tím farářem pro potřeby domácí, a že mi se tratilo z komůrky, zašel sem v svár. Takéž on zjednal nepřízeň u administrátora, (neb ten farář, jakož mi pravil Polák, kněz Petr, že mnoho kop mu pomalu pokradl; a slul Jan Habrovec z Prahy,) Havla, k tomu že byl zvoníkem u administrátora Havla a u Vojty faráře; více Votický Jan, Důry Dobiášovy z Votic syn, i pravili, že peníze dával schovati (od koledy); a bylo tak; neb koledy dal jim deset kop schovati. Nětco mi k tomu ještě pokradše rozličně a nekřesťansky s ním nakládavše chtěli jej i do vězení dáti; a já jak sem mohl, tak sem ho z toho vysvobodil. A když neměli zvoníka, prosil mne administrátor Havel, abych mu půjčil (sic) deset zlatých, a já sem toho nechtěl udělati. A ten kněz, kterýž mi kradl, Jan Mitis zatím dal koflíček a nože stříbrné administrátorovi. A potom při Salve sa obeslán, abych do Tajna přišel, tu kolikos kněží bylo; a tak administrátor na mne s křikem, že mu zvoníka kazím a že jeho věci řídím a chovám a rajstruji a že sem hrd panu faráři. A tak ti kněží a on sám: "poď se mnú," řka a já po něm chtěv jíti. A on mne osadil v světnici: "Kde chci voliti jíti, na rathúz-li?" Co sem mluvil a žádal, že nemám proč tam choditi. Kněží ti ujavše mne táhli do jakéhos přístaupku tu na faře Tajnské při sklepě dole a dobře mne uzavíravše, odešli. A pod světnicí poleny na podlahu tlaukli a bubnovali a trúsili na mne myši německý.

Za několik dní to nýsti sem musel; blázna Vondráčka navozovali, pokuty dávali a často mi láli. Ale od jiných dobrých lidí vínem a jinými věcmi dobrými měl sem dobrý fedruňk.

A potom odtud vyšed zase sem byl u sv. Jiljí až do sv. Jiří; a po svatém Jiří bezděky mne opět administrátor Havel vstrčil k svatému Martinu opět kaplanem, u toho faráře, u kteréhož sem na Písku měl primitias; i dodal mne z pod kýje pod palici.

Neb ten administrátor Havel byl posměváček mistrný, pyšný; příjmí měl Cahera z Žatce, učený. A tu u sv. Mar[18]tina sa byl sem kaplanem; a maje vůli od Havla Cahery, abych sobě zjednal faru a já zjednal sem. A když pro mne přijeli, abych se stěhoval do Tuklak, toho svého faráře šel sem napomenúti, aby mi vrátil katalog knihy Viklofovy a dal dvě kopy z kaplanství, které přijal. A tento nechtěl toho učiniti a uzamykav dvéře fary, pravil administrátorovi, že sem ho chtěl utlúci. A administrátor mne obeslal, pravil: že mi vůle nedal k faře! A nechtěje mne nic slyšeti, kázal mi na rathúz, neslavně se směje, abych počet Rokycanových sermonů. A tak když sem nechtěl jíti, pravil, že mi káže všecko pobrati. Musel sem jíti a tam sem seděl. Potom přátelům mým ledacos žval a to najtěžší, že sem se chtěl vykrásti na panství Škvorockého, ješto ten pán byl toho administrátora nepřítel. A tak kvůli se mne natrápiv musel sem zase u sv. Martina zůstati až do sv. Jiří (velut nobis opportebat).

A protož tedy za toho administrátora počali kněží mnozí apostatovati od strany pod obojím spuosobem, k straně pod jednú spuosobem, jako nějaký Hájek kněz Václav, bráně své poctivosti, ješto mu pan z Citlic statek bez viny pobral a Havel administrátor chtěl v tom spolek míti. I musel mu ten pán vrátit zase statek, a zlého nic, ač o něm mluvili s tím administrátorem, nedokázavše; kanovníci rádi jej měli a potom proboštem a prelátem Boleslavským učinili.

Jiných mnoho kněží při tom času s ním přestúpilo, a někteří do pikartů, někteří do Lutra vlezli a zženili se kněží pro moc jeho nespravedlivú.

Při tom kaplanství pražském sa přidal sem i Slánským bytem dvaceti kop míš., neb sem musel hospodářství uprodati, a již byl prázden měšec.

Po svatém Jiří dopustil do vsi Stodůlek mi se stěhovati; a nebylo statku krom kněh dobře mnoho. Ale maló míli od Prahy pokradli za třicet kop kněh, kdež byl dal je schovati. A tu sa po dvě letě, když sem již nechtěl býti, ztratil se z kostela kalich z kancelů, kteréž jsú pod mým bytem tu stál a byl jinam přenášen bez pytlíka. Tak tu sedláci v konsistoři učinili mi stání [19] právě, že chovám žáky tři hrubý, že by oni toho s těžkem neučinili. Jindra byl jeden z Prahy súsed, literat od sv. Štěpána malého, druhý Jan z Votic, kuchařčin syn a Jan Vopičkář z Chrudimě rozený. A ptav se na nich dostatečně, nemohl sem se nic doptati. Proto sem se bál, aby ti sedláci nějakých klevet nespuosobili o nich. Když mne žádali, že mají nětco stříbra, a že chtějí nětco každý pomoci, aby jiný kalich udělán byl, na tu věc pomoc učinil sem rád; a kterých mi pět kop míš. zůstali na penězích, odpustil sem, aby sobě je vybral(i).

Toho času král Ferdinand korunován.

Které pak knihy do Prahy dal sem schovati do pokoje, ty falešnými klíči komnatu odmykaje pobrali lepší vybravše; na nich škody vzal sem za 30ti kop míš. K tomu sedláci, což mi místo peněz dáti měli, nedodali za čtyry kopy.

Odtud stěhování bylo do Strašecího městečka; a ti zapřevše luk, za nějž sedm kop béře i lépe prodávají se, ukázali mi jednu toliko laučku; a já to věda do nich, do roka tam toliko sem přebyl; a k tomu pole osytá sobě dávali, že mi se z nich málo dostalo; a z desátkuov nedodali mi za tři kopy.

A nějaký Vaněk Slovák, rectorem (sa), kdež co mohl ukrad mi, až s nějakým restantem, ješto byl diaconus, ukradl mi biblí; a ten Vaněk tím pochlúbal se, že na ty knihy, biblí i jiné v Praze pil. A za ty knihy počet sem osm kop míš. škody. Při stěhování dal sem kuchařce tři kopy pro útraty, a ona uložila ku žličkám na stuol; a málo poodšedši hned neměla, co zase míti. A tak bez toho musili sme pryč se stěhovati. Jiný statček rozkradli mnohý, což se nepočítá.

Do Prahy najprv odtud stěhoval sem se maje býti v Vovčářích na svuoj kroš; a tu několik kop utrativ počtem šest formanům; nenahradili mi Vovčarští než 4 kopy. A tu v Ovčářích byl sem tři léta ne bez starosti znamenitých účinků. Nebo pro jakéhosi Havlíka podsedka v Ovčářích hajtman Aleš Holický a Rošalovský, purkrabě na Kolíně obeslavši mě na hrad, svedli do veliké světnice čeleď dvorská tu na Kolíně, židy i jiné; ale měšťana žádného nezavolali. A tak, že bych haněl královského (a řka) člověka, a že bych Rošalovského neměl ve cti a [20] nesnímal před ním koblúku. A Lahvička kněz Jan nětco tomu Alšovi vdy šeptal až mne zavázal slibem, hlasem velikým, že sem musel potom hajtmanovi říkaje: Slibuji na své kněžství, že mu se postavím ve čtyrech nedělích pořád zběhlých. A ten Aleš Holický ve dvú nedělí umřel; a pak toho byl sem prázden co Josef Herodesa. A tři léta tu vybyl, za desátky co mi nedodali v těch letech počet sem sedm kop míš.

Mezitím lotr nějaký přiběh nah do konce; potom ten pán dav mu košili, přiběh padúch do Vovčár a rozličně padal a slinil jako malomocný od padúcí nemoci. A kuchařka, Důra Votická, jda do krčmy pro pivo an sedláci, co by nemocnému náleželo nechovají, (j)de k němu i lítostí nad ním mněje, že jest nemocen, jakž se ukazoval, pojma jej a veda se s ním a opatruje pilně na faře, jako nemocnému pohodlí sluší, činila. Ale mně padlo proto na mysl, kde pravil, že jej lotři urazili, nebylo nic zúčiti, když sem mu ohledoval; než tak slušný pacholek byl, jako ve dvaceti letech; a nechtěl sem ho míti, a on ani choditi nechtěl, a Důra kuchařka vdy mě prosila. I jdem oba v pondělí do Kolína, a pacholat čtvero zůstalo doma. A lotr ten najprv ležel, pacholata do háje (poslal), aby mu přinesli dubových šišek právě, že chce prachem z nich sobě zasypati úraz. A když pacholata odešla, vzavši sv. Petra klíč, to jest kladivo, sekeru, komory, truhlice vysekal, kaftan, kožich a což mohl, vačník výborný, pobrav táhl pryč; a pacholata přišedši, nalezši vylaupaný komory, pověděli do vsi, a ti lidé, jako dobří osadili tu u faře a zvonili k šturmu, a honili snažně. Však ušel přes Labe ke Kravařům; škody jest učinil za čtyrycet kop.

(Mezitím) z Prahy jda jakéhos pacholíka, ješto se pravil býti z Klatov, pojal sem k sobě do Vovčár; a on pobyvši některý týden, roznemohl se nemocí těžkú mornú, až na něm pruhy byly; a nelituje nákladu hojil sem jej pilně. I zhojil sem jej. A ten když bylo z jara, pobravše za čtyry kopy peněz šel pryč, po jiných věcí za jednu kopu, Rohatků přítel z přítelkyně, téhož Rohatky pošlý, pravil, že jest. Potom jiný lotřík, jehož sem poznal, z Sta[21]rého Kolína, aby mě pravil, ukradši slonový hřeben a střevíc a nějaké věci kuchařce nočně ušel (ze jednu kopu.)

Potom odtud tlachy Buriána Votického sa namluven při sv. Jiří stěhoval sem se podruhé do městečka Votic; a tu toliko čtvrt léta byl sem. Neb když přišla dominica de falsis fratribus atque prophetis na kázání dokládal sem na pikarty; a on mne Votický sa tu přítomen vytrpěl na kázaní. A když bylo jest post benedictionem a když sem již obecně komunikoval cum calice zlořečil mi na kruchtě stoje, zastávaje pikarty a že jeho máti byla s nimi, přidav, že tě nechci míti. A já učinil sem tak; a tu mi zůstali za dvě kopy míš. a Petr Votický za letníky tři kopy zůstal.

I stěhoval sem se potom do Neústupova. A tam sem byl druhého čtvrt léta a měl sem pana Jana, přítele dobrého a laskavého k sobě. A což bylo smluvy osění, to se mnú vyřídil a dali.

I posluhoval nějaký kněz Jakub Sopaušek v Miličíně; ten se mi vdy často mluvil, abych byl (v) Černovicích. A tak vida, že tam po advesářích jest potřebí kněze, ač v mém místě pan Pašek, když byl ty časy na Neústupově žádal, abych v Neústupově zůstal. Nechtěl sem sobě váže bože stánkův potřebu než Paškova zakazování.

V ty časy v Uticích a v Neústupově měl sem kuchařku v nemoci franské po tváři i po rukou šrámovanú. Avšak i stará súce čistě mně kradla, k čemu přijíti mohla: prsten, pečeť stříbrnú a šnůry se zlatem, peřiny vysula, peníze mnohé. A když sem ji nechtěl s sebú vzíti, pachole mi odlúdila. A tak i v Uoticích s Neústupovem za jedenáct kop míš. poznal sem, že se mi škody stalo; baba ta za pět kop míš. pokradla.

I stěhovali jsme se do Černovic a zima byla o sv. Havle. A když sme míjeli Sviní Hory k městečku, vlci proti nám nesli po husú; křiku lidského nevelmi se bojíce s kořistí utekli.

A tu v Černovicích rok vybyv, když jakás kněžna z Hradce nechtěla kněze po obojím spuosobem tu v Černovicích míti, bral sem se do Hořepníka. A tu v Čer[22]novicích, když kuchařka Důra z Votic toho čtvrt léta nebyla u mne, jednal sem kuchařky, kterú sem mohl; až jakás žena přišla nesa břímě šatů, pravila se býti z Ledče dobrých přátel. A ona vysuvši peřiny a peněz i jiných věcí pokradši za tři kopy, šla pryč. Černovští zastavili mi pět kop; ale s pomocí pana Mikuláše stanným právem dali mi po čtyrech kopách a prvé mi nedodali za dvě kopy; a tak škody tři kopy učinili.

V Hořepníce puol třetího léta byl sem; a při sv. Havle loni sem se přestěhoval u Závisti pán; i osadní někteří rozličného mi hledali ke škodě; neb rychtář Máša sel na poli, žita nedal mi třiceti mandělů; desátků sutých nedodali mi i sedláci a auroků počet sem za čtyřiceti kop míš. A pán sám, když voves byl po osmi groších, za dvě kopy žberů mi zůstal, za voves dvacet čtyry kopy. Pán ten Mikuláš Leskovec z Leskovce, hrdina.

Rectores in Hořepník quotquot fuerunt, omnes latrones sunt.

A proč jeden se v Brodě Českým utopil v lauži pivě, maje jiné; chtěl mužem býti! Mitis, nějaký knap maje mistra Jiříka přítele, připravil mne do Prahy k stání, administrátora; a chtěl i nebo nechtěl musel sem osm kop položiti, nedal mi ten administrátor Václav Unhoštský ani mluviti, ani na toho padaucha Mitisa Jíru z Písku svědomí výsti neb byl zloděj muoj i jiných. A to byla jistá pravda a tak pro toho s útratú škody za dvanácte kop míš.

A tak ti rektoři dělají řemesla umějíc, což pokradau světským, pokrývají u kněží, což kněžím, pokrývají to u laiků. A věčím řemeslem povstal nějaký kněz Jan z Pácova, z Kauřimě nějakýho zahradníka syn, aukladně u mladých Leskovcuov sobě jednaje a u paní, kdež jeho vdova byla; vystrčil mne z fary a nemohl sem času svého dobyti, aby pilně léto vyšlo čtvrté.

(A tak mu v konsistoři řekl: Chceš-li na nás přestáti, coť se vypoví, a já mně, když mne neslyšeli, měl se(m), že bude má nevinnost dobrá. A on řek, aby položil [23] osm kop míš. konsistoři před nimi. Ten administrátor Václav byl prostý kněz, ani mistr, ani braní a kněz Jan druhý.)

Ale v puol čtvrtém létě při sv. Jiří odstěhoval sem se do Zdislavic blízko Vlašimi; a tu pro opatrnost těch lidí osadních už mi se škoda nestala na desátcích. Trefilo se cos hrozného, když sem šel z Keblova a přišel sem do Javorníka, spolehl sem při zdi a pachole pozůstavši šlo na jinú cestu okolo humen; a já v rohu jednoho proto čekaje pacholete u vsi pod stromem jakési zídky lehl sem. Vstanu a uhlídám člověka z Mnichovic vísky, jehož sem neznal na ten čas, an jde od Štěpánova (městečka) skrz Javorník; a já jako bych spal učiním se. A tento vzal mi sebera pluhařnici i odcházel s tím pryč. (Já volám po něm) a on vrátivši se zase dal mi tau sekerú v hlavu, málo, že mne nezabil. A já řek sem: Což tak kněze morduješ! A on povrh si sekyru i utíkal a sedláci, když pokřik učinil se, honili ale neuhonili, ač zvěděli, kto jest. Snášel sem na úředlníka Jindřicha Berku jináč Lupusa, i na pana Trčku Zděnka, neb jeho panství bylo; pán byl by trvám, aby mě byl zabil, aby něco uchvátil, neb za zdravého života a nedali bráti, ješto byl naň poslal; potom brzo kněz umřel a Trčka všechno uchvátil; byla jeho kollatura. A úředlník počty od sedláků bral a když nebylo trestání lidí; asa vokolo padesáti sebralo se i s nimi osadní a ti mě prosili, abych tomu holýmu mordýři svému odpustil na silnici královské; a když sem uzřel, že pláčí více mne litujíce srdce mého změkčili povahu, plakal sem s nimi a odpustil sem jemu tu ve Zdeslavicích v světničce u vrat.

Avšak buoh jenž řekl: mně pomsta boží, dopustil, že ten člověk zabit jest a mně se dostalo v té malé vísce Mnichovicích i zaň mši slúžiti.

Zprávnějších lidí, což sem já kněz Václav (Rosa) měl far v městečkách i ve všech v desátcích i ku poctivosti a opatření v tom neměl sem žádných jiných krom Zdislavických osadních upřímných.

[24] Odtud (z) Zdislavic zase do Hořepníka. A tam byl sem rok neb sem více nechtěl býti, že potutedlně jiného kněze jednali k svatému Havlu, a byli ke škodě jakési spletky učinili obilím při setí na poli a ovšem, třiceti štrychů. Tak toho na podzim byl voves po sedmi míš. ale léta a byli mi to řekli dáti a pustiti. Potom, když sem se přestěhoval pokřívali a až sem se chtěl stěhovati v roce při sv. Jiří, napadli mne tak že sem musel dáti třiceti štrychů vovsa. A byl voves po deseti bílých a vzali zaň hned deset kop; a o žito s sedláky, kteří pro mne přijeli, učinili bez mé vůle smluvu, to setí s nimi žberů sutého sobě položivši. A tak puol osmé kopy m. škody na vovsi, ale žita sem jim ani potom nedal, neb mi nevěrně učinili a podvodně, přidavše mi to všeckno v polí i suté obilí; potom platiti sem musel k tomu desátku a auroku nedali za čtyry kopy. Když stěhovali (k) Keblové a jiné věci metali s vozu potřeby a co pokradli, za dvanáct kop. m. škody počteno.

(Dobře lidé říkají, že po dvakrát jedno maso vařený nebývá chutný, tak kněžím fary; a Keblovští sedláci nosili do hospod voves a já mněl, že na vuoz.)

Potom z Hořepníka do Keblové; a tu sedláci přijevše hned, nevinně a ničemně vezli voves a žito, majíc nositi na vozy, nosili do hospod a prodávali. A když kuchařka měla půjčiti dobrému člověku na žádost Purkrábkovi kopy grošů, ukládajíce peníze z uzlíka ukradli jí zlatý a jiných peněz, a mincí dobrých za pět kop. Potom propukovalo se na ty, kteříž to učinili, ale že bylo zameškáno zaměstknání mnohými jinými krádeži a šibalstvím, chtěl-li sem, aby zvěšeni nebyli, musel sem jich tak nechati.

A při samém stěhování učinili mi škody i s kuchařčinými penězi za dvacet kop; neb což mohli kradli viditedlného jedni před druhými, když jediné já sem nevěděl. A tu noc (v Keblové) zapálila se byla světnička na faře, když sme tu přistěhovali se u dveří, abychom ven nemohli; a kdyby byl lhavý déšť nepřišel, ještě sme ani studnice nevěděli, byli bychom uhořeli na faře v Klebové.

[25] A ač fara Keblovská dosti byla užitečná, ale že nechtí dávati ani snopných ani sutých desátků mnozí, neb mě na tom škody pro nedodání za sedm kop. míš. se stalo těch užitků v roce; a uznav je mnoho velmi neforemné po třech Králích stěhoval sem se z Keblové do Vlašimě; neb od sv. Havla kněze neměli (v) Vlašimi.

A pan Zdeněk Trčka sa kollatorem fary a pánem těch lidí, musili tomu cestu dáti, neb jim na vzetí byl příliš těžký. A měšťané ten pán svou věc řídil mezi poddanými, že i smrtí i katy, vězením na mnohých zdobýval.

A tam když sem se přistěhoval do Vlašimě nebylo beze škody; neb po některém dni konšelé vlašimští přišedše v tom mi poctivě činili, jakož oni umějí; ale v tom obmyslili svú věc, žádajíc mne za nějakú lásku i ouroky některých, co by měli mě při tom dáti času; a já nevěda, co jest toho, i dám; a bylo toho sedm kop; a tak já Vaněk (kněz Rosa) bez toho.

A sa tu (v) Vlašimi trefilo se, že Mazanec zemánek tehdáš v Domašíně bydleje, když sem s ním nětco proti jemu řečem nevážného a nemravného v odporu byl, a já sem šel k faře až sem skuoto pomíjel ty domky k hradu, pachole jdúc za mnú řeklo: Běží za vámi Mazanec! a já ohlídnúce se a on s vytrženým mečem; ale že běželi za ním služebníci panští a chytili jej, byl by mi zrádně učinil, neb dle známosti s ním dobře byl k tomu. Já se zbrojí sem nechodil a rytířským lidem pověst dobrá pod řádem a pod právem neshromažďuje se za zradu, aby měl mordovati toho, ktož se brániti v zbroj nepřipravuje, ale čeká řádu a práva, kto by ho z čeho vinil, aby dostal před pánem bohem i před lidmi nevinny na křivdu svú ukazuje. Tehdáž, jak Peterka z Ratiměřic, ješto býval rychtářem, děvečku velikú najal, aby ve Veliši zapáli(la) dav jí i [26] peníze. Veliká což i učinila, i shořely tři dvory; a oni javše dítě i zahrabali; a ten padúch starý vedle toho Peterky a nechtěl mu znáti a potom z vězení z Domašína utekl a tepruv poznán že jest byl v něm kmet, již sa sešlého věku.

Tak ten pan Trčka ledacos dopouštěl a dovozoval k těžkosti lidu mnohokrát bez viny, Zdeněk.

Také při tom bytu přišla Divišova dcera z Kouřimě, jakoby za mateří šla na pouť na Blaník k svaté Máří Majdaleně; i pravila, že jest nemocná. A byla tu u nás na faře na dvě neděli a svůj čas uzdřevše ukradla kuchařce pět kop míš. a vylízala hrnec medu za kopu; a jiné věci pokradši ušla pryč škody za šest kop učinivši.

Pánu Votickému žita a ječmene z Vlašimě tak, jakž mně umluvil, poslal sem sedmdesát žberů; nedal mi nic za dvanáct toho.

S kuochařkú Durú, Votického kmetičnú svěřuje poslal sem na statku, na penězích, na svrchcích za sedmdesát kop; ještěť nic z nich nemám a nevím, budu-li míti (umřel léta 1554, před postem a nedal nic Votický) a půčeno mu bylo čtyřicet kop; také ani těch nedal.

[27] Od Vlašimě, když mor na podzim veliký byl, při svatém Havle léta 1543. stěhovali sme se do městečka Žebráku; a já kněz Václav po obnovení milosti božské z Chrudimě po jiných kněžích byl sem v počtu takovém sub utraque specie.

První byl Skřemenec Viktorín; druhý byl Michal, ješto sa v Žebráce farářem, umřel v Praze; třetí byl sem já kněz Václav Rosa z Chrudimě puol druhého léta; a kdybych byl neměl překážky od Krajíře Volfa mladšíh, pikharta, kteříž pikartské sboření na Točníku mívali i jináč, proti křesťánkům povstával, byl bych tam dobře déle. Ten Krajíř najvíc hrad zámek Žebrák pokazil a sbořil; ten kázal na rynku proti faře stíti v Žebráce Matěje Krouskýho Berounskýho, súseda žebráckýho nepotřebně řečníka pohodlně tábci. Tu v Žebráku odkladem staré kuchařky své, Důry Tobiášovy z Votic, že bude zas u mě, (nemohl sem míti dosti dlouho), měl sem kuchařky: První z Prahy, jakýsi Volfrum s pacholetem; druhú, rychtářkú bývala v Kácově; třetí Anna od Ledče, vše dobré až fi! Žáky, jakéhos Václava Hrubého a Jana Šilhavého, nemalého Vopičku Jana, rectora, dobrého pacholka; brali, kradli a blázen s nimi z Rokycan Holý. A tak škody v Žebráku počet sem, i co mi desátku nedodali, v tom půl druhém létě puol třinácta kop míš.

Když s Krajířem Volfem mladším nemohl sem trefiti, mněje že zbudu neštěstí i škod, stěhoval sem se při svatém Jiří z Žebráku do Unhoště; a vez sem s sebú babu Anku jakús, Čížkovou a Holýho z Rokycan blázna, chtěje v nětco lepšího obrátiti; nemohl sem v nic. Baba klevetala, každého dne vožralá byla a s Holým bláznem, což zapopadli, za pivo nesli. Při svatém Havle kázal sem babě pryč léta 1544. a Holého blázna sem nechal. Po svatém Havle jeda do Žebráku náhodou trefila se v Žebráku žena, kteráž [28] byla sestra ženy Budskýho Jana, ješto tu na ten čas bydlel v Žebráku; i rokovali sme s ní.

TO BE CONTINUED ...