© Katedra církevních dějin UK ETF

J. A. KOMENSKÝ - UNUM NECESSARIUM

Věděti, čeho komu třeba v životě a na smrti a po smrti, což nepotřebnými věcmi světa ustálý a k jednomu potřebnému se přivínající stařec Jan Amos Komenský roku věku svého sedmdesátého sedmého světu na uváženou podává.

Z latiny přeložil Josef Šmaha

V Rychnově n. K. Tiskem a nákladem Karla Rathouského.


[Předmluva překladatele.]

[III] Poslední svá léta Komenský trávil v Amsterodamě o Jednotu až i tam v těch koutech úsilně avšak nezištně se staraje a všelikteraké spisy vydávaje. Labutím jeho zpěvem jesť Unum necessarium prozvané po místě Lukášově X. 42; sepsal je v stařecím věku, aby se světem pracemi svými se rozloučil, bohu pak a vůli jeho cele se oddada do jiného lepšího světa se vystrojil. Spisek ten jest důkazem nesmírné zbožnosti i vroucné lásky k lidstvu, která tu dochází svého vrcholu. Co obsahuje, srozuměti po nápisech hlav. Jsoutě tu srdečná, upřímná vyznání Komenského, ve kterých zahrnuta přemnohá prospěšná napomenutí a poučení vyplývající ze života sic klopotného avšak snažného, z usilování spanilého, avšak ledakdy ztenčovaného. Poznáváme odtud spíše a více než ze kterýchkoli jeho spisů, jak o všelikterakých věcech smýšlel, zvlášť o vědě státnické, právnické, bohoslovecké i metafysické. Máme tu jeho rukou nastíněný životopis nikoli zevnitřní alebrž vniterný, nikoli dary o jeho případných bězích oplývající, než výrony jeho spanilé, zbožné a již i úklidné duše nás jímající.

Že ten spisek čítáván a oblibován, svědčí o tom jeho dosti četná vydání; nebo po prvém vydání v Amsterodamě 1668. tištěn téhož roku a pak 1724. v Lipsku, 1713 v Jeně. Do německého jazyka tolikéž přeložen a na světlo puštěn v Lüneburgu 1690., v Lipsku 1735. Česky vydána toliko jedna hlava a to desátá jmenem Poslední vůle v Halli 1765. Vyplynula sice z péra Komenského, není však překladem, spíše zpracováním anebo raději nehotovou pracičkou, jak srozumí, kdo překlad desáté hlavy projde a přirovná k Poslední vůli v tento překlad podle hallského vydání 1765. pojaté. To svedlo nedopatřením Palackého a po něm Beránka ku [IV] tvrzení, že celé Unum necessarium Komenským česky tolikéž bylo sepsáno. Divno ovšem, že jím právě tato hlava po česku zpracovaná jako i to, že ode dávna čítána bývá. J. G. Müller podal ve svém díle "Bekenntnisse merkwürdiger Männer von sich selbst" výňatky z Una necessaria, zvláště pak celou desátou hlavu, kterouž Raumer odsud přejal do své "Geschichte der Paedagogik"; z dějin těchto převedl ji L. W. Seyffarth téměř celou do pracičky své "Joh. A. Comenius nach seiner Lehre und seiner paedagogischen Bedeutung." Julius Beeger, překladatel sebraných spisů J. A. Komenského v Richterově německé paedagogické bibliotéce nemoha ve svůj životopis J. A. Komenského krátkosti šetře výňatků z Una necessaria pojati ukazuje čtenářům k Müllerovi nebo Raumerovi. I Lindner podává hodný výpisek z desáté hlavy v životě Komenského při svém překladu didaktiky veliké. Na konec i Zoubek náš, který Jedno potřebné má za "spis důkladný, srdečný a důležitý" a pro vlastní "vyznání Komenského za velmi vzácný a milý" pokládá z něho, z Poslední vůle totiž, valný kus v životě Komenského.

Aby Čechové nejen poslední volí ale i druhými sic hlavami se poučovali, potěšovali i pobavovali jakož i v lásce k bohu, k lidstvu, k vlasti i k vědě zřízeně se rozněcovali, stkvostnosti a přepychu se varovali, anyť jak Komenský uvodí, Čechy i Polsko na zmar přivedly; předestírá se zde Unum necessarium ve překladě českém zpořízeném podle latinského otisku v Lipště 1724, kde přidána dřevorytina.

[V] Překlad sám, pokud lze bylo, slovný jesť; místečka z básníků, jako z Horáce, Ovidia, přeložena slovo ze slova, avšak prostě, nevázaně. Svaté písmo hojně tu, slovně i volně, uvozováno, ale latinsky, ano jinak lze nebylo; ve spisech českých Komenský přivozoval Kralické bible: jeho překladu tu šetřeno, i obrána k té potřebě Kralická malá bible z 1596. Čítáváme confessiones Augustinovy, Rousseauovy a jiných sic velikánů, čítejme vyznání i obra svého a važme si muže, který nikdy a nikde se neostýchal psáti se Moravanem, jakož i při tomto spisku.

Konečně vzdávám šetrné díky p. prof. Vycpálkovi, který rukopis dříve tisku laskavě prohlédl.

V Rakovnice, 19. dne března 1881.

Josef Šmaha.


[VI] Nejjasnějšímu knížeti a pánu, panu Rupertovi, hraběti ve Falci rýnské.

Nejjasnější kníže!

Proti radě Varronově, kterouž hospodáři moudrému nebo komukolivěk, jenž se na trh strojí, dával: Nekupuj, čeho třeba, než čeho nutně třeba, prohřešuje se veškeren svět. Neb ačkoli veškeren svět jesti tržným místem, kde plno zboží všelijakého i plno zboží to prodávajících, kupujících, ohlédajících; přece tu řídcí mezi těmito, těmito zde, oněmi tam, kteří potřebné věci od nepotřebných rozeznávati umějí. Vesměs vykládá se, vychvaluje, prodává, kupuje zboží dobré i chatrné, potřebné i zbytečné, užitečné i škodné, drahocenné i laciné. A čemu více sluší se diviti a nad čím bolestiti, že se přinášejí, vychvalují, prodávají, kupují častěji zbytečné věci než potřebné, častěji škodné než prospěšné, častěji chatrné než dobré. Odtud toto propovědění: Svět chce šálen býti; i v pravdě svět všude samý klam a mam až i tak hrubě, že ani nejmoudřejší ze smrtelníků, Šalomoun, klamův a šaleb neušel, marnosti, bláznovství i pozdního bycha honění odivem se stav.

A jelikož o této věci přemýšleti mně již starci dána byla onehdy příčina jakás nenadálá, vidělo mi se něco poznamenati; naději mám, že s užitkem bude předně mně samému, starci k života konci prohlédajícímu, abych z marností aspoň v nej[VII]hojnějším stáří snáze se dobyl, potom i jiným, kteří světskými případnostmi (parergis) zapleteni jsouce napomenutím neopomítají. I tobě snad (s užitkem bude) statečné kníže, který nejsi šťastnějším Samsona, Davida, Šalomouna i jiných převznešeného ducha mužů, kterým dostalo se světských věcí vírem zachvácenu, okolky nepotřebných věcí zmatenu býti i trudně konečně se z toho vydobyti a vyplynouti. Máš sice doma k hrdinným cnostem pobudky, kteréž pocházejí ze krve, ze jmena, ze všelikterakého života osudu (všelikterak tebe cvičícího); co však zbraňuje pobídnutí ještě dodati Tobě, ano chvátáš i cíle již dobíháš?

O Ruperte, starožitných králův anobrž císařů zrozenče! Nic na Tebe, který jsi již v tento věk a v tyto případnosti přišel, nesluší sprostého, neřkuli ničemného, vše pak vznešené i takové důstojnosti hodné. Nebo kterého z předků jméno máš, byl Rupert, falcký volenec, který leta páně 1400. za císaře římského byv volen zpravoval císařství po celé desetiletí tak chvalně, že pro upokojení ze všech stran Německa (jež sváry odevšad rozervaným byl zastihl) u všech dějepisců chval sobě dobyl, žeť moudrým a statečným byl vládcem. Náležitě tedy důstojnosti svého jména, Šalomounovu podobného, dosti učinil, anoť znamená jako Šalomoun míru působce, tak Rupert míru obnovitele (Ruhebrecht von Ruhe bringen). Aniž dělí se čím jméno otce Tvého i praděda Friedricha Velikého. Nebo Friedrich značí pokojem bohatého, i uvodí na paměť Šalomounské pokojné doby. Než otce Tvého časy nebyly pokojny, poněvadž to byla doba, kdy Čechy, Německo, Evropa válkami byly tříbeny. Proto jej toliko osud zemím ukázal, věc jmenem samým vyznačenou v jiné odkládaje chvíle. Kteréžto mírné chvíle, kéž by konečně (po tolika nechvílích a slotách a bouřkách) bylo lze viděti! bohdejž i spolu usilovati, aby zase byly uvedeny! Lze by pak bylo, kdyby křesťané všech stran spravedlivě (hříchy všech stran) zanícený hněv boží všeobecným [VIII] si usmyslením ukájeti, kdyby králové zbraň odložíce porady o mír konati, kdyby poddaní bohu a králům věrněji sloužiti, kdyby všickni opustíce trety opravdové života věci provoditi a na místě přemarných prací na potřebné věci ku blahu svému oddávati se chtěli.

Nejjasnější kníže, jsou posud před rukama k Tobě, když jsi se zrodil a na křtu jména Rupert došel, od astrologů prošlé věštby ze vhodného hvězd postavení i básníkův o tom prozpěvování, což do sebe má ne nepříznivá o Tobě do budoucna znamení. Avšak hvězd i osudu moc jest v rukou pána, který zosnoval nebe a zemi i vše moudře a mocně řídí ke koncům od sebe předukázaným. Já tím spiskem chtěl jsem před oči předestříti, čeho po rozumu zdravém i po proroctvích božích smrtelníku kde kterému na nejvýše třeba k opatrnému se tímto smrtelným životem propravení. Čítej sobě spis od starce, přešlechetné kníže, pominuv již také cílů bujnosti jinošské! Jakož i Ty sám také chvátáš, abys světské labyrinty za hřbet zavrhl, Sisyfovy balvany ustavil, i ošalné Tantalovy vnady rozkošemi směnil pravými pravou sytosť způsobujícími.

Proto budu prositi boha, aby tímto právě rokem, který jsme začali, a oním právě, kterého Tebe osud dobrotivý ku zprávě dosadil, slavně počatým vyřizováním jednoho potřebného, i také Tvým zbožným, moudrými rekovným se přičiňováním vzešel pravý počátek k upokojení oboru křesťanského, aj mne!

Nejjasnější výsosti Tvé všeliké pravé blaženosti oddaně žádající stařec J. A. KOMENSKÝ, Moravan.

V Amsterodamě z pracovny mé r. 1668. 1. d. března.


[1] HLAVA I.

Že svět všecek zbytečnosťmi obřícen, že lopotami ustává i že ve svých předsevzetích se šálí, příklady ukazuje se stálými.

1.

Troje jesti člověka k obrazu božími stvořeného i nad věcmi pánem učiněného věcmi se zaměstknávání. Prvé pozorovati je, aby poznáno bylo, co jednokaždá jest. Druhé konati cos o nich, aby´s je k své potřebě tak aneb jinak nastrojil. Třetí užívati a požívati jich k rozkoši. Což i sám stvoření běh ukazuje: že bůh štípil ráj rozkoše (Gen. II. 8) a postavil tam člověka, aby jej dělal a ostříhal ho (Gen. II. 15), i přivedl k němu zvířata všeliká, která byl stvořil, aby na ně pohleděl a jména dával (Gen. II. 19). Odkud se srozumívá, že lidské blahoslavenství se zakládá: I. na jasném rozumnosti světle, aby ve věcech rozdíly právě prohledány byly; II. na šťastném prací zdaru, aby díla stálá se vyvodila; III. na bezpečném dobrých věcí požívání ku pravému mysli nasycení a ukojení.

2.

Trojím tedy zase neblahoslavenstvím jest: I. rozumnosti mam, omyl, nepodstatnosť; II. v konání váhavosť, nedostatečnosť, vrátkosť; III. v požívání ošal i vždy nová a obtížná libostí hladovitosť a žíznivosť. A tyto tři věci, (myslí omyly, prací nedostatečnosti i žádostí ošaly) tlukou se smutně po všem lidském pokolení hned již od prvého člověka, kmene našeho. A poněvadž tento mrzkým věcí i sama sebe užíváním [2] z ráje na zemi (hříchem zlořečenství sklíčenou) vyhnán býti a od rozkoší k trudům a potům, k trní a ostí po všecky dni života svého ba až do smrti odsouzen býti sobě zasloužil (Gen. III. 17 atd.), stalo se, že my všickni jeho potomci tyto za hřích tresty podnikáme.

3.

Známa jsou zajisté každému věku zbožných i moudrých mužů nad tím toužení: I. že všeliké lidské věci jsou zmateny; II. že práce jsou samá lopota, ovoce prosty; III. že místo rozkoší jsou bolesti a ustavičná ducha kormoucení. A takovýmto bědováním naplnil nejmoudřejší ze smrtelníků, Šalomoun své knihy; příklady pak omylů, klopot i pykání všecken svůj život; nebo naříkal, že dílům božím nemohl nalézti ani počátku ani konce (Eccles. III. 11) aniž mohl kterých věcí, které pod sluncem se dějí, způsobu vystihnouti; anobrž čím více že pracoval vyhledati chtěje, tím méně že nalézal (Eccles. VIII. 17). To jediné že nalezl, že učinil bůh sice člověka dobrým; že lidé však do nesčíslných otázek se mísíce marnými se stávají (Eccles. VII. 30). Toužil potom, že člověk úsilím svým ničeho nevyzíská leč ustání; nebo prý což křivo jest, nemůže se zpřímiti a nedostatkové nemohou zečteni býti (Eccles. I. 14, 15); i ohléd se na všecky skutky, kteréž činily ruce jeho (výborně ovšem nad jiné smrtelníků skutky), že shlédal marnými své poty, ano nic pod sluncem stálého není (Eccles. II. 11), že marně tedy pracoval a u vítr (Eccl. V. 15), když ani rychlosť k běhu nestačí, ani udatnosť k válce ani moudrosť ku chlebu ani opatrnosť k bohatství ani umělosť ku přízni (Eccl. IX. 11); že často spíše na odpor se stává, že skutky škodí; příkladem, kdo přenáší kamení, že jím se uráží, a kdo štípá dříví, že jím se ranívá (Eccles. X. 9). Naposledy bědoval, že ani potěšené věci sytosti do sebe nemají (Eccl. I. 8), i že on všelikterakých rozkoší, (které jen zamysliti lze bylo), sobě požívati dopouštěje a ničeho duchu svému nezbraňuje, tolik přece ve všech pod sluncem věcech marnosti postihl, že omrzením života zachvácen jsa všecky své věci proklínal [3] (Eccl. II. 1, 6, 7, 8, 10, 17), za šťastnější soudě ještě nenarozené, kteří pod sluncem neviděli skutku zlého (Eccles. IV. 3), nebo nedochůdčata (Eccl. VI. 3). Podobná pak toužení bude moci kdo bude chtíti po všem písmě sv. pozorovati.

4.

Aniž čemu jinému řečtí mudrcové chtěli, když důmysly své v báje zavínajíce lidem svého věku o labyrintech, o kameních Sisyfových, i o lákadlech Tantalových týmže smyslem vypravovali tak pravdivě jako vtipně. Což aby ozřejmělo a my svým neřestem lépe vyrozuměli i léků hbitěji dopouštěli, aj zastavme se poněkud na oněch zámyslech o labyrintě, i o Sisyfovi a Tantalovi.

5.

O labyrintě jest tato báje: Minos, mocný král kretský, měl za manželku Pasifau, ženu to ohavné chtivosti; která když z cizoložného s Taurem objetí netvárného vydala zrozence, poločlověka a polobýka (Minotaurem prozvaného), král kázal vystavěti (přispěním vtipného umělce Dédala) labyrint tj. budovu zmotanou, nekonečnými cest oklikami, síněmi, průchodisky, vzhůru a dolů chodbami tak po všech stranách naplněnou, že kdokolivěk jednou se tam zapustil, vždy sem a tam bloudě nikdy nemohl nalézti, kudy ven uhoditi. Když tu byl zavřel ono své cizoložné, kázal i jiné života odsouzené zlodruhy tam puditi, buď aby onou nestvůrou hltáni byli nebo hladem pohynuli. Jedinému Theseovi prý (athenského krále synu) poštěstilo se uniknouti slitováním se Ariadny, krále Minoa dcery, kteráž (radou Dédalovou) klubka nití byla mu poskytla atd.

6.

Taková tedy byla starých o labyrintě báječná rozprávka, kterouž bájeslovci vykládajíce praví, že tudy ukázán život lidský tak všudy zamotaný i nesnadnostmi, ze kterýž těžko vyvaditi, tak naplněný, že ze smrtelníků nikdo nedostačí se [4] vymotati (leč koho jediný bůh moudrostí svou nastrojí). Než lépe vyskytne se tajina, Minos-li onen, Kréty veškeré král, rozuměn bude o králi všehomíra, o bohu, Pasifaa pak o obraze jeho družném, o člověku. Kterého když pekelný býk, ďábel, sléhal, vzešel odtud nešťastným porodem netvor, Minotaurus tj. z božského a ďábelského semene pomíšená moudrosť; na hoře sice tvárného cos a nebeského, podobu božskou, dole pak cos zemského a nesličného, čiře holé ďábelstvo namykající (neboť bohy chceme býti, ale v podobě ďábelské; bohu podobnými vševědoucností, ďáblu rovnými poslušnosť protrhujíce). Aby nás tedy král všehomíra pokáral, přestrojil nám moudrosti své jeviště, svět totiž tento příčinou nás zosnovaný, v labyrint, ve který všickni jsouce vpuštěni kolotáme sem a tam bez konce všickni, jakož Šalomounovým a všech mudrců svědectvím i samým smutným a stálým zkušením jest na jevě. Neboť všecken svět jest veliký labyrint s nesčíslnými menšími v něm se tajícími bludišti, až mezi smrtelníky nikoho není, kdo by v nějakém anebo jeden a týž v několika labyrintech netápal. Kdyby lze bylo nahlédnouti všem lidem v mysli, viděli bychom důmyslův a zámyslů přezamotaná zápolí i mrzké okliky; kdyby nahlédnouti bylo lze v jazyky národů, viděli bychom neskonalou směsici přespletených zvukův a pojmů; kdyby nahlédnouti bylo lze v práce, kterými se všickni pod nebem zaměstknávají, viděli bychom nápodobně nekonečné zmatky nebo točenin nebo slepých motanin nahorů a dolů před se a za se, na pravo a na levo. Byla-li zajisté přemoudrému onomu Šalomounovi, který ve své říši náramně vzkvetl, jeho zaměstknání labyrintem (však přiznal se tolikráte a bědoval žalostně i zkusili jeho potomci mnohonásobně), kdo z králů, z knížat z předních neřkuli kdo ze soukromých by se osmělil sudovati sobě, že prost bude věčných omylův a omrzelostí?

7.

Což pak Sisyfus? Rozprávějí, že pro všetečné jakés předsevzetí k tomu od bohů byl odsouzen, aby v podsvětí ohromný jakýs kámen do kopce bezděky válel a ten pak že [5] jakmile jej až k vrchu dovalil, dolů se zase vždy svalil, i novým úsilím na horu bez konce váleti jej bylo vždy. I což to? Jméno-li se promění, nám o nás rozprávěna báje; přelopotné zajisté práce tím se slyší, kterými bídní smrtelníci stále ustávajíce sotva kdy konce docházejí, anoť konec práce jedné vždy je druhé práci počátkem. Jako totiž slunce zachází, aby opět vyšlo, a řeky vždy do moře vcházejí (jakožto konce svého), aby vrchoviska dostihnouce zase plynuly; tak všeliký člověk co den na odpočinek pokládá, ale aby zase k pracím vstal; tak co rok požíná rolník roli, ale i co rok ji jemu osívati třeba. Často ledaskdo se domnívá, že se žádostivým zdarem vykonal práci, shledává pak, že mu po chvíli této práce ovoce vymizelo, buď že jiný přijde, aby což od něho ustrojeno, rozstrojil; buď že sám (ano se mu dílo jeho nelíbí), jiné nebo jinak strojí, buď že dílo samo sebou zachází, i aby jiné dílo strojeno bylo, potřebu toho sebou obnáší. Co nesvorností, nesnází, válek na oko šťastně urovnaných v nové zase nesvornosti a války se prosulo? I osvědčují to přeznamenitá na oboru zemském díla velikým pověsti hlukem vykonaná a tudíž zase zapadlá. Kde se dělo tolik říší od tolika reků zaražených a, jakož se podobalo, ve stálou zprávu uvedených? Svalily se zase, až ledva paměti po nich zbývá. Aj Sisyfy stali jsme všickni! Sisyfovým kamením jsou všecky naše práce! (Žalm 90, Eccl. 6).

8.

Rozprávějí posléze, že Tantalus nestředmostí hrdla (jiní praví jazyka) k věčnému hladu a žízni tak odsouzen byl, aby stoje mezi přepochotným na stromech ovocem a maje přečisté vody až do rtů přece nemohl se chopiti ničeho toho, ježto to i ono ústům jeho umykalo. Odkudž Ovidius praví, že hledá vody ve vodě a lapá jablka těkavá Tantalus; toť mu blekotný dal jazyk; přepravý zase obraz o osudu smrtelníků? Z nichžto kdo kde po statcích nebo důstojnostech nebo rozkoších nebo po jiných v životě žádostivých věcech zevlují převelice, hladovějí a žíznějí převelice, poněvadž rozkošem a žádostem není [6] ukojení: jedí, aby jedli, i pijí, aby zase pili. Jako svrabovitý o to konce míti nemůže, aby se nedrbal, tak rozkošník o to, aby se nekochal, tak ctižádostivý, aby po cti se nepídil, tak boháč o to, aby bohatství k sobě nehrnul, a to, poněvadž všeliká žádostivosť nenasytna jsouc hladovitosť samé sebe snáší. Jakož země nikdy nebývá nasycena vodou a oheň nikdy neříká dosti (jakož rozvažuje Šalomoun ve Přísl. XXX. 16), tak lidský duch ve věcech oněch, jichžto žádostí zachvácen bývá. Všickni tedy rozkošníci, ctižádostivci, lakomci, co jich jen obor světa chová, jsou na věčný hlad a žízeň odsouzení Tantalové. A poněvadž všickni žádosťmi se kolotáme (jak kdy více méně) aniž kdo jimi se v tomto životě nasytí, jsme tedy všickni Tantaly bídnými.

9.

Mohou však i obzvláštně rozuměny býti, labyrint o životě vezdejším, Sisyfovy kameny o smrti, Tantalovy hody o způsobu, jaký kde koho po smrti čeká. Nebo pokud žijeme, i má v pravdě každý z nás svůj labyrint, své lopotné z neprázdní pořád přece vznikající jiné neprázdnosti. Při smrti pak vrch všeho pokládati v tom: tíhot svědomí vědomu býti, nevědomu, aby pokoje věčného se došlo nebo nedošlo. Čeho naposledy po smrti očekávati máme, jest buď rozkoší věčných sytosť v ráji božím anebo hladovitosť a žíznivosť věčná dojde na ty, kteří jsou z ráje odmíšeni. Běda tomu, kdo před života svého skonem ze světských labyrintů se nevymátl! Běda tomu, kdo při smrti hříchů břemene složiti neuměl! Běda tomu, kdo po smrti pocítí, že v Tantalovu vražen družinu!

10.

Vraceje se pak ku přítomného života úsilím pravím, kdyby komu milo bylo procházeti lidské věky, pohlaví, stavy, řády, že by nepřipadl než na labyrinty, na balvany i na ustavičné žádosti ošaly. Mají ovšem labyrinty své jinoši, mají starci, nejsou jich prosti ni mužové ni ženy. Mají klopoty své rolníci, řemeslníci, kupci i vojínové a kdož ne po všecken život?

[7] 11.

Mudrci i jiní zpytování moudrosti oddaní lidé vyhledávají léků (protijedů) na omyly mysli i na klopoty života; než co nalézají, osvědčují samy jejich tu hádky, tu ustavičné sváry světu známé. Aristoteles smítal důmysly všech, kteří před ním byli mudrovali, nadívaje se, že soustavně vše předestíraje podstatnou filosofii, avšak potkává se až podnes s těmi, kteří mu na odpor vstupují. I jiní ohlédali za našeho věku vše jinak spořádati jako Patricius, Telesius, Campanella, Verulamius, Cartesius; i což prospělo se podstatě věcí? Pře trvají, není, kdo by je rozeznal. Poslední sice zde zdá se, že z věčných labyrintů motanin cestu vhodnou nalezl radu dávaje předsudky o nabyté již pravdě odkládati, všecko znova ohledávati ani čeho dopouštěti leč tak čirou pravdu, že by vyvrácena býti nemohla; a tudy nalezl mnohé, kteří i k holému jménu plesali. Ale jakož se zdálo, že nebezpečno všecky věci (boží a lidské) v pochybnosť uvoditi i že jest prací nesmírnou, do vystíhání všech věcí se dávati, mnozí toužili, že nic tu není vyvedeno, leč nový labyrint a to labyrint tak spletený, že kudy se vybaviti cesty by nenalezl ani sám Daedalus, aniž by jiným nítě jakési podati mocen byl; u př. ustrojil světa hmotného osnovu z vírů jakýchsi, kterých nemohl ukázati ni počátku, ni konce, ni tvaru, ni čísla, ni potřeby; aniž na konec osmělil se tvrditi, že tak jest než že se tak zdá. Hmoty zajisté světové tvar (způsob) na hustosti nebo řídkosti záležející (metafysické jakés uvažování veda) tak vypsal, jak že na pravdě věci se nezakládá, všech živlů hlásá přirozenosť (pokusy kterýmikolivěk ohledávaná); i vtipné všelikteraké nástroje ukazují, že nový ten zámysl nepodstaten.

12.

Za klíčnici filosofie i za řiditelku rozumu lidského všude těkajícího a brousícího jmína dialektika tolikou pílí vzdělávaná i tolikými chvalami slavená, až se domníváno, že bez ní nikde ničemu právě rozuměti nelze, jakoby naprosto ona sama onou [8] nití Ariadninou byla a mohla samojediná východisko ukázati ze všech mysli těkavé labyrintů. V pravdě však, kdyby nahlédl kdo v nesmírné dialektiků motaniny a pře o nich, mohl by se na tím pozastaviti, že tu nenachází než labyrint (jakým sic až posavad jest).

13.

Hvězdářů, zeměpisců, dějepisců, časopisců, lékařství, chemie, alchemie atd. kdo vypočte labyrinty? Pustil-li jsi se v jeden z nich, již jsi zabředl v motaniny přezamotané.

14.

Moudrosť říditi pospolnosti lidské jest státnictví s poradným svým právnictvím. Kterýchžto cíl jest lidské věci ba i samo lidské pokolení v řádu, v míru, v úklidnosti zachovávati. Kterakž pak zachovávají, vysvědčují všecky soudnice, právní stolice, radnice nikdy neprázdníce, vždy pak přemi a sváry se rozléhajíce; mnohem však více hlásají to ustavičné mezi národy a říšemi války (jimiž děsným během svět se pustoší).

15.

Náboženství, spona to, kterak obírati se mysli stvořené s nestvořenou mělo ve všech světa zmatcích přinášeti útěchu a ukazovati před rozbrojnými bouřemi ve věcech pozemských netoliko bezpečný přístav než i uvoditi do něho. Kterak pak to náboženství koná, ano již samo spletenějším se stalo labyrintem nežli je leckterý jiný na všem okrsku zemském? Neboť předně jsou místo jednoho nesčíslná a každé kde jaké mezi sebou zase ve více jiných rozštěpeno, i není tedy ničím než labyrintem. A to tak jest patrno (zvláště bystrým státnickým hlavám), až přemnozí domýšlejí se, že žádného pravého náboženství již není, všecka pak báječná že jsou, zavrhují až i božství samo i bázeň boží a klonou v neznabožství, v samých mrákotách světla, ve tuposti svědomí bezpečnosti, ve smrti života hledajíce. Běda!

[9] 16.

Pohanství v pravdě bylo bájí, množstvem bohů i mode pošetile sobě vedouc. Než ani židovství, ač od samého pravého, našeho všech stvořitele původ svůj majíc, však podešlými nákvasami ve farisejství (tj. pověr směsici) zakrsavši nemohlo za mnohem lepší souzeno býti, jakož i ze židovství a křesťanství smíšené mahomedánství, slepých bludů to sluje a šíje.

17.

Jediné křesťanské náboženství majíc vůdcem onoho, který cesta, pravda a život jest (Jan XIV. 6), pokládají, že jest (mělo by ovšem býti) onou svatou proroky zaslibovanou cestou k Sionu, cestou tak přímou, že ani hloupí po ní zblouditi nemohou (Isai XXXV. 8). Jest-li pak? Žel! žel! Po veškerém světě sotva druhý zmatenější labyrint nad křesťanské náboženství (jak již zpraveno) se nalézá; tak mnohotvárné, pravím, a rozmanité i v tolik sekt rozštěpené a v tolik tisíc o víře otázek a v tolik o jednotlivých otázkách mínění a v tolik o mínění bojů rozeklané, že nic podobně zamotaného všecken do sebe svět nemá. A což podivnějšího, nikde po všem oboru zemském nevídati pro náboženská nedorozumění tak trpkých nenávistí, tak urputilých rozstrků, tak krvavých stíhání, tak krutých trýzní a tak ohavných válek.

18.

Jedna sice křesťanův částka mní a honosí se, že jest mimo labyrint, poněvadž všickni za jednou hlavou tak sobě druh pod druhem jsou podřízeni, že nesvornosti (které po jiných sektách všudy lze spatřovati) snadné vzejíti nemohou. Avšak nahlédne-li kdo zevrubněji v zákony oné svornosti, spatří sice vtipně vyvedený (nad jiné strojnější) labyrint, avšak přece jen labyrint a to prostrannější než kde jinde jaký, tak že ne nepřípadně kdos z nich řekl (buď žertem nebo pravdou), že by nikdo nic horšího svého nejhoršímu nepříteli přáti nemohl, než aby se papežem stal pro hroznou totiž zaneprázdnění sílu [10] i pro balvanů, jež jest tu váleti, spoustu a pro rozkoše marně tu očekávané.

19.

I což tedy pod sluncem prosto bude labyrintů, Sisyfových balvanův i Tantalových ošalů? Nic nikde až posud. Se světem zároveň jsoucí i lidské pokolení vždy provodící jsou tato tři zla (rozumnosti bez konce omyly, sil bez konce umdlévání a v žádostech ošaly jako ustavičné), kterým však konce vždy netrpělivosť lidská i hledá i pilnosť hledati má s bohem, až by i nalezla. Neboť ne nadarmo přivštípena mysli (nikoli Šalomounově toliko ale všech nás) ona po lepších věcech touha i jak z labyrintů se dobyti, balvany pokonati a žádosti konečně, konečně, konečně dostíhati snaha ustavičná, jež jinak stavena býti nemůže leč smrtí.

20.

Neboť jest ovšem tak souditi: kdyby kdo všech pobožných, prozřetelných i moudrých lidí, kteří hned od počátku světa žili, mohl šetřiti myšlenek, doslýchati řečí, čítati spisy, rozsuzovati činy, nemohlo by nic nalezeno býti, nežli že bylo stálé snažení nebo z labyrintu nějakého se vyvinouti nebo práci jakés konec udělati nebo naposledy bezpečně požívati statků nabytých. Aniž ostatní lidí obor koná cos nad tyto tři věci, ač přenejedni, co by konali, nevyrozumívají, leč že nikdo nechce rozumu užívaje oklamán a ošálen býti, namáháním bez potřeby ustávati, v žádostech vůle své omýlen býti. Tytýž přece všickni doznávají, že oklamáni jsou rozumu užívajíce, že na prázdno síly vynaložili i tužeb svých dosíci nemohli, přes to všecko však vždy všickni stále k tužbám se navracujíce (aby rozumem svým nebloudili, usilováním pokoje došli i tužeb svých přece konečně dosáhli).

21.

A že toto po lepších věcech toužení a, aby jich dosaženo bylo, ustavičné smrtelníků se snažení, žádostivý přece na konec [11] kdysi zdar míti bude, proč bychom o tom pouštěti měli? Když zajisté bůh ani příroda ničeho na prázdno nekonají (což vyšetřili a za neklamnou zásadu uvodí mudrci), proč by líbiti se mělo bohu tak žádosti vkořeňovati a vštěpovati lidské mysli, když by žádnou nikdy dobou nechtěl, aby skutečně došly? Nepodobno jest to mysliti, poněvadž by třeba bylo za cíl našich žádostí boha buď nepokládati nebo že nás k cílům našim provésti nemůže, buď neumí nebo nechce; čehož nic pomyšleno býti nemůže, leč bychom boha slávy všemohoucnosti nebo vševědoucnosti nebo svrchované dobroty zbaviti chtěli. Nebo zdaliž toho, co smrtelnému propůjčujeme člověku, nepropůjčíme nesmrtelnému bohu? Daedalus-li zajisté, bludišť strůjce, i umění, jak neblouditi ukázati (vtipu svého tak na obé chtěje dáti příklad) chtěl, věděl, mohl, kterak pak bůh i věčné své moudrosti slavného příkladu nebude chtíti nebo nebude moci dáti na nás, kteří ze stálých bludů vyvoděni býti máme? A bylo-li snadno Dédalovi proti mnohotvárným bludům Theseovi v ruku dáti prostředek praprostý, niť totiž; kterak bohu našemu nemělo by snadno býti člověku, kterýž od něho dobrým a sprostým učiněn byl, ale který všetečně pleta se do neskonalých otázek ve spletené bludů labyrinty se zamotal (Eccles. VII. 29), jakož valnou pobudku dáti tak i rovnou cestu ukázati, aby k přistvořené dobrotě a sprostnosti se navrátil? Cestu pravím, po kteréž by, když by dobře na ni pohleděno a nastoupeno bylo, člověk kde jaký rovněž tak čerstvě (jako Theseus onen) z věčných svých vybaviti se mohl bludů. A mohl-li Archimedes, smrtelný člověk, králi Hieronovi ukázati jak na moře jedinou rukou pustiti loď, kteráž aby úsilím tisíců rukou vpravena byla, nemožnou věcí se zdálo; zdaž domýšleti se budeme, že bohu našemu umění se nedostává Sisyfovy naše ustaviti balvany? Či že mu není nebo moudrosti nebo slitovné vůle, aby uvedl nás v ráj svůj (kde potokové rozkoší plynou i kde věčná dobrých věcí sytost)? Odstup to, abychom tak rouhavě myslili!

[12] 22.

Zvláště když bůh tuto naději přeznamenitými (po staletí opakovanými) zámluvami lidskému pokolení vštěpovati nikdy neopustil; my tedy čím více se domníváme, že věku konec i zámluv všech vykonání dochází, tím spíše sluší nám hlavy podnášeti i k tomu kudy z labyrintů vyniknouti, prohlédati a o jakékolivěk Ariadniny nítě vší věcí pečovati.


HLAVA II.

Že všech ve světě zmatků jediná jest příčina, totiž že lidé nerozeznávajíce potřebných věcí od nepotřebných potřebné opouštějí, nepotřebnými pak se zaměstknávají, zaplétají, zamotávají bez konce.

1.

Jakož nemocným nic prospívati nemohou lékařové, když příčiny nemoci neznají, když pak ji vystihnou, léky snáze hledány i šťastněji nalézány i jistěji vynakládány býti mohou: tak ve všelikterakých neřestech, aby odvráceny byly, marně se přemýšlení bývá chytáno, prvé nežli kořeny neřesti se projeví. Jest nám tedy vyhledávati příčin pravých těch neřestí, které již v úvaze máme (totiž stálých bludů lidských, nepokojných usilování i ošalův ustavičných), chceme-li na léky pravé uhoditi.

2.

Dím pak, že prvotní stálou příčinou jest ta jediná, že lidé drahé věci od ničemné (jak mluví bůh Jer. XV. 19) tj. potřebné od nepotřebné, užitečné od neužitečné a škodné rozeznávati buď neumějí buď nedbají, buď na konec zarputile nechtějí (hovad spůsobem jdouce ne tam, kam jíti jest, alebrž kam se jde) nebo naposledy nespouštějí se toho, což jednou se zalíbilo buď si zlé si dobré.

[13] 3.

Anobrž divno jest do mnohých smrtelníků nepodobné jakés odličných věcí snětí a spětí: jako (pravím) bystrosti s tupostí, zvědavosti s nejetností, vůle s nevolí v týchže věcech. O prvém zajisté takto pověděl bůh: Bláznivý lid můj nezná mne, synové nemoudří a nerozumní jsou; moudří jsou k činění zlého, ale činiti dobře neumějí (Jer. IV. 22), poněvadž totiž na mnoze dbali jsou věcí cizích, nedbali pak vlastních. A což divnějšího, dbali jsou malicherností, ve kterých nic ku blahoslavenství vhodného netkví, nedbali pak velikých věcí, v kterých života a spásy podstata se zakládá, v cizím oku mrvu spatřujíce a ji vyníti snažni jsouce, ve vlastním pak ani břevna neznamenajíce. Shledáváni pak bývají, že dobrému i chtějí i nechtějí, ježto každý praví že dobrému chce, i chce v pravdě k tomu pobádána se cítě; avšak když vidí, že jest tu, aby se ho došlo, poněkud těžší práci podstoupiti nebo že ku sladkosti něco málo trpkosti tu přimíšeno, tudíž hned chtíti přechází v nechtíti. Odtud se stává, že svět pln jest pravdy hledajících a přece bloudících, snažně pracujících a přece nadarmo své síly rozptylujících, po žádostivých dobrech zevlujících avšak ničeho nedocházejících, anebo když docházejí, požívati neumějících a tudy zase sobě s tím se vším stýskajících. Nechať příklady věc ozřejmí.

4.

S počátku věcí, poněvadž jeden byl bůh a jeden od boha vyvedený svět i jeden jednomu světu dán hospodář, člověk totiž, a jeden jemu dán zákon, podnikati totiž stvořitele za hospodina svého, vynikati pak nade všecky tvory; ostříhati toho zákona naprosto jedním bylo mu potřebným. A kdyby toho jednoho potřebného rodičové prví s potomstvem svým byli ostříhali, věčný bychom měli ráj až posavad. Což pak oni? Předloženo sobě majíce (dvojího stromu odznakem) dobré a zlé, život a smrť, měli k dobrému a k životu přilnouti, ohlédati pak odličných věcí (což by dobré a zlé, život a smrť byla) [14] nebylo potřebno ani užitečno a tudy zhájeno. Než oni vnukáním ďáblovým i vlastní zvědavostí vedeni jsouce toto sobě obrali k zapovězenému stromu vědění dobrého a zlého se obrátivše. A tento prvý a přehrubý blud stal se jim kořenem všech potomních bludův a spletkův. Neboť brzy nahotu poznavše začali se styděti, zastření zhola neprospěšných hledati, od studnice svých dober, boha totiž, prchati, místo upřímného a pokorného svého hříchu vyznání obmysly zamýšleti a tak ze škody ve škodu zacházeti. V tak strojný aj labyrint uměl je pekelný Dédalus svésti!

5.

Když pak zase na milosť přijati a v naději, že spasitel přijde, ustaveni byli slibem i obětí před jejich očima zabitého beránka (odkudž jim, aby nahota přistřena byla, vzděláno roucho (Gen. III. 15 a 21; Zjev. XIII. 8), nic tak potřebného nebylo než slibům božím věřiti i přislíbeného spasitele ve všech obětech věrou spatřovati. Avšak jejich prvorozený syn, Kain, zapomněv tohoto potřebného (víry), ačkoli se toho pohledává, i naděje se, že samotným, čiře holým skutkem bohu se zlíbí a podávaje oběti bez víry (Gen. IV. 3, 5; Žid. XI. 4) klesl v labyrinty zamotané s veškerým potomstvem bezbožným, které bludy jeho přece dále provodí i hovadný život za duchovní sobě obírá.

6.

A tomuto potomstvu porušenému, kteréž tolika způsoby otci zbožnými (Noemem zvláště po 120 let pořád), aby na pravou cestu nastoupilo, napomínáno bylo, jedno bylo potřebno, usmysliti sobě; než když toho shovívavosť boží po několik věků nadarmo čekala (1. Pet. III. 20); davši se v horlivosť vzbudila vody mořské i pustivši je na tvář zemskou vyhladila všecky bezbožníky kromě osmi duší.

[15] 7.

Těmto potopy uchráněným (Noemovi se syny a jejich manželkám) což mohlo býti potřebnějšího než aby oni bujný dřevní svět (již pak potopou vyhlazený) za zrcadlo majíce, život vedli opravdový, vážný i svatý, všeliké života rozkošnosti a zbytečnosti i druhých lehkostí utíkajíce? Což pak oni? Noe sám vínu se oddav i se opojiv jak nelepě sobě vedl, kteraké tu pohoršení synům dal! Ze synů pak jeden z nahoty otcovy bezbožnou sobě způsobiv podívanou, jak sobě zasloužil hroznými kletbami býti sklíčenu, ukazuje ono zlořečení na všem Chamově potomstvu až podnes lpějící; africké a americké mínímť národy hovadný vedoucí život.

8.

Aniž tu pošetilostem konce. Když viděli, ano pokolení Noemovo se rozmnožovalo, že jim od sebe jest k rozličným světa koutům se rozejíti, připadli na úmysl nepotřebný vystavěti prve na tom místě město a věž, jejíž by vrch dosáhl k nebi, a to bez vůle boží, i aby učinili sobě jméno (Gen. XI. 4), i myslí zarputilou nepustiti od myšlení svých (Gen. XI. 6). Kteroužto všetečnosť aby bůh stavil, dopustil na mysl jejich rozbroj, na jazyk pak zmatek, tak že jim, anoť druh se druhem se nesmlouval, bylo jest se rozptýliti. A toť bylo u příčině, že vznikla síla jazyků jakožto přespletený všem pozemským obyvatelům labyrint, v němž my všickni již po čtyřicet století překlopotně bloudíme nemohouce vyrozumívati leč těm některým kdes s námi sedícím; jiní jinde, toliké národů množstvo, jsou nám němi a my jim, leč že můžeme osoba na osobu vzhlédati a tudy se nuditi. Právě zajisté Augustinus: Není nikoho mezi námi, kdož by raději nevolil se svým psem se obírati nežli s člověkem nepovědomého jazyku. Aj nastojte, tu máme spletený tisíci a tisíci točeninami prorvaný a prodraný labyrint!

[16] 9.

Toto množství jazyků dalo množství národů, tudíž i náboženství, když kde jaký zvlášť obývající národ vlastní pořády a obřady i víry na mnoze skrze obrazy a modly zamyslil, kteréž potom začato za bohy ctíti i jménem bohů ušlechtovati. Odkud vzešlo (polytheia) bohův množství s přebáječnými rozprávek zámysly, jak bohové se náviděli nebo nenáviděli, jak spolu zápasili a válčili, slovem mnohotvárné a mrzké pohanství nebo zase neznabožství pro známou a mrzutou tretů oněch marnosť.

10.

Brzo jiná vzešla nestvůra, zvyk totiž, sápati se druh na druha. Když zajisté národům tak od sebe již rozsázeným jakožto jedno potřebné nejlépe byla by se mohla hoditi svornosť vespolná, kterouž by kde kdo, ano krajiny slušné od sebe odděleny byly, tiše sobě doma byl mohl seděti; oni však v nesvornosti rozličné uběhše nastrojili sobě za jeden onen obecný labyrint tisíc jiných drobných. I dal tomu příčinu jeden z Chamova potomstva, Nimrod totiž, vzav sobě v mysl v městě Babeli ode druhých opuštěném ostati i začaté slávy dílo k dokonání plně dovésti. Což aby vykonal, jal se, poněvadž věděl, že jemu mnohých rukou třeba, množstvo své vládě povolné sbírati, některé z rozptýlených lichocením vnadě, jiné násilou pudě, i prozván odtud lidí lovcem a to silným lovcem před hospodinem (Gen. X. 9), poněvadž před očima božíma odvážil se, čehož před ním nikdo, panství člověku nad rybami, ptáky i živočichy zemskými dané na lidi rozprostraňovati, což neskonalým zmatkům ve všem pokolení lidském příčinu dalo až posud. Vždyť lidská přirozenosť přistvořené sobě svobody pamětliva jsouc nemůže pod jařmem býti, než bezděky vždy odtud úskoku hledajíc; kterýmž pak jednou zalíbilo se vládnouti, vynakládají, aby vždy vládnouti mohli, všelikou sílu i neoblevují vymýšleti úskoky a lsti. A to jesť příčinou válek v lidstvu i všeliké násily, úskokův a úkladův. Co zajisté slíbilo [17] se jednomu Nimrodovi, tudíž více zalibovalo se lidem, tak že již za Abrahama (v druhém po Nimrodovi století) všecko bylo samý král a králík, kteří se podjímali válkami se podstupovati (Gen. XIV. 9). Od kteréžto doby nic není častějšího než ony sršlavosti králův a národův brannou rukou se sbírajících, shony, války pravímť, hrozný to a nekonečný i spolu záhubný lidskému pokolení labyrint.

11.

Přirozenost lidská nezdráhá se (dozajista) poslouchati krále, ale lidsky nikoli zvířecky panujícího, poněvadž člověk člověkem jest, nikoli pak zvířetem. Však i zvíře Bucefalus nedalo s sebou nerozumně nakládati, anoť jezdce krutého ihned s sebe ssadilo. Což postřeh Alexander sám naň vyskočil i rozumněji s koněm plachým zacházeje tak jej sobě okrotil a po vůli své zpravil, že otec Filip podivem projat jsa zvolal: Takové zprávě příslušejí království světa na věčný toho důvod, že, má-li se přirozeností lidskou uvládnouti, jedním potřebným jest milé jako za ruku vedení, že pak násilí, hnání, obmysly, úklady nepřirozenými jsou prostředky, aby u rozumného tvora poslušnosti bylo dosaženo; večně tedy právo jesť: Neníť spásy válkou… Avšak národů vyvinování zasluhovala sobě až posud toho biče tak ostrého jakož i světa ustavná střeštěnost labyrintu tak ustavičného.

12.

Přistupme k jiným věcem, k menším a rozličným národův i rodin labyrintům i tu posvátnými dějinami se vázajíce. Bůh učinil Abrahama patriarchu zvláštní jej sobě přivinuv smlouvou naprosto mocným proti omylům, klopotám i života nebezpečnostem těmito slovy: Neboj se, Abrahame, já obránce tvůj a odplata tvá velmi veliká (Gen. XV. 1); opět: Já jsem bůh všemohoucí, chodiž přede mnou a budiž dokonalým. (Gen. XVII. 1). Aj toto jedním potřebným (ač trojjediným) bylo [18] Abrahamovi: 1. věřiti v jednoho všemohoucího, 2. toho jednoho konati vůli, 3. a tak toho konáním ničeho se nebáti, pod jeho pavezou bezpečným býti. I byl on těchto potřebných věcí ostříhaje všelikterak bezpečen. Než poněvadž dvakráte od víry boží, od života božího, od naděje boží se uchýliv byl hřešil, vrazil se i on ve spletky, leč že mu bůh přispěl jako v Egyptě (Gen. XII) a v zemi Geraře (Gen. XX).

13.

I syn jeho Isák podobně hřeše v cos podobného uběhl (Gen. XXVI. 7), ale poněvadž ostříhaje potřebných věcí (víry, naděje a boží poslušnosti) stálým byl, zachránil ho bůh. Avšak prvorozenec jeho, Esau, prvorozenstva právo za jihu prodav (tj. potřebné nepotřebným směniv), kolikých zmatků sobě, bratru i svým rodičům stal se původem, čísti lze v jeho životě (Gen. XXV.- XXXVI.).

14.

Lid svůj Israel opatřil bůh na poušti potřebnou stravou, manou co den s nebe pršící, kterou však oni nemajíce dosti do vůle se sytiti dožadovali se mas, ryb, okurek, melounů, ošlejchu, česneku i cibule. Než takovou jejich lakotou zdrážděn jsa bůh kázal jim Mojžíšem ohlásiti: "Nebudte jeden den jísti masa ani dva ani pět ani deset či dvacet, ale za celý měsíc, až vám chřípěmi poleze a zoškliví se proto, že jste pohrdli hospodinem, kterýž jest uprostřed vás!" A stalo se tak. Strhl se vítr od hospodina a zachvátiv křepelky od zámořských míst spustil je na stány. A lid vstav sebral křepelek sílu. Než ještě maso vězelo v zubech jejich, když hněv hospodinův vzbudil se na lid i ranil jej ranou velikou náramně (Num. XI). Aj na potřebných věcech nepřestávajíce, bezpotřebných nemoudře lakotni jsouce, v kterakou uvalili se tu pohromu?

[19] 15.

Jiný o témže lidu smutný příklad je hned tu čísti (Num. XIII. a XIV.). Jak oni jižjiž v zaslíbenou zemi mlékem a strdí oplývající vejíti majíce, bezpotřebnou však bázní zachváceni jsouce, netoliko dále jíti se choulili a toulili, alebrž i chtěli (kamením Mojžíše a Arona uházejíce) vůdce sobě ustanoviti i do Egypta se navrátiti. A tímto vztekem zbuzená horlivosť boží chtěla všecky morem vyhladiti, Mojžíše pak na místo nich ve veliký národ rozmnožiti, kdyby byl Mojžíš převroucími modlitbami hněvu božího neukojil, tak však, aby hlavní reptáci, přezlého úmyslu strůjcové, bez prodlení prohnáni byli a klesli; druhým pak všem přisáhl bůh, že nevejdou v zemi, anobrž že ostanou na poušti čtyřicet let, až by všickni vyhynuli, že však synové jejich teprvé vejdou, jakož se i stalo. Již kde kdo bohu nedůvěřovati, vlastnímu pak hloupému rozumu důvěřovati smíš, i věz, co jest to boha pokoušeti.

16.

Týž lid, v zaslíbenou onu zemi mocnou rukou boží uveden byv a tudy po čtyři sta let od boha zbuzenými soudci řízen jsa ohrozil se tam takovým božím vedením pohrdnouti i k poslednímu svému soudci, Samuelovi, takto promluviti: "Ustanov nám krále, aby nás soudil, jakož jiní národové mají" (1 Sam. VIII, 5). A touto žádostí zarmouceného Samuela takto těšil bůh: "Ne tebouť jsou pohrdli ale mnou, abych nekraloval nad nimi (1 Sam. VIII. 7). Osvědč před nimi a oznam, kteraké věci od králů svých podnikati budou a že volajících tehdáž pro nátisk i on že nevyslyší" atd. (1 Sam. VIII. 9 atd). I bylo tak; kromě Davida i jiných dvou neb tří z jeho potomstva byli všickni (z obojího království) utiskovatelé lidu a čistší bohoslužby až sebe se svými královstvími vyvrátili. Odpírej již někdo, že lidé svého štěstí strůjci nejsou a to strůjci přezlými, kolikrátkoli nepřestávajíce na potřebných věcech (kterýmiž bůh a příroda nikdy se neskoupí) hloupým všetečnosti vábem (svrabem) k nepotřebnym věcem se hrnou.

[20] 17.

David nejmoudřejší mezi všemi králi (kteréhož bůh mužem podle srdce svého nazývati ráčil), neznikl nebezpečných spletků osvobodiv sobě též něko1ikráte, co neslušno jest. Jako když se neostýchal dopustiti se hříchu cizoložstva i vraždy, aby je utajil, hrozná tato slova sobě slyšeti zasloužil: "Proč jsi sobě zlehčil slovo hospodinovo, abys učinil zlé před ob1ičejem mým? Uriáše Hettejského zabil jsi mečem a manželku jeho pojals sobě za ženu. Protož nyní neodejdeť meč z domu tvého až na věky proto, že jsi pohrdl mnou " atd. (2. Sam. XII. 9 atd.). Odvrátil sic, opravdové konaje pokání, ohlášené domu svému tresty, avšak na docela; neb o nedlouho bylo mu mezi syny i dcerami svými smilstva, vraždy i jiné hrozné věci spatřovati (2. Sam. 13 atd.). Když pak opět pošetile (dosáh boží milostí dokonalých nad nepřáteli vítězství i odevšad pokoje a bezpečnosti) vojska svá sčítati kázal (pouhým se sobě zalibováním), tu zase bůh popuzen jsa vyvo1iti jemu (a království jeho) podal ze tří neřestí nebo hlad po tři léta nebo válku po tři měsíce nebo mor po tři dni. Odkudž on v duchu svém se svíraje zvolal: "Úzkosti mně odevšad; lépe jest pak přece upadnouti v ruce hospodinovy, poněvadž mnohá jsou s1itování jeho." Dopustil tedy bůh mor, který jedním (a ještě necelým) dnem sedmdesát tisíc mužů zachvátil (2.Sam. XXlV. a 1. Paral. XXl.). Aj zrcadlo, kterak sobě labyrinty 1idé sami nestavujíce se na potřebných věcech strojí, pošetile po marnostech se pouštějíce.

18.

Že Šalomoun bludy své vyznával i běd oplakával, slyšeli jsme prve; než kteraká tomu příčina? Žádná jiná nežli že dosti nemaje daru moudrosti i, co jesť bláznovství, vyzpytovati chtěl (Eccles. lI., 3), Adama napodobitelem se stav, kterého také žádosť vědění dobrého a zlého byla nadpadla. I což pak sobě odtud vyzýskal ten i onen nežli že na odivu znamenitou [21] bylo to jejich bláznovství? Jakož i podnes jsou, kteřížkolivěk na dobrých dobrého boha dařích se nestavujíce sami sobě rozličné ničemné žádosti zarážejí i je stíhajíce ve šlaky a výmoly, v příkopy a jámy vpadají, výbavy odsud anebo těžké anebo žádné nenalézajíce. Jako Roboam, Šalomounův syn, který by byl království sobě zachoval, kdyby byl prozřetelně starcův rady šetřiti a mírnými slovy poddaným svým mysli chlácholiti byl chtěl. Než poněvadž na opačnou cestu (po pošetilé od mladíků radě) nastoupiti volil, zmrhal sobě království nemoha ho potom opět dojíti ani násilou ani kterou jinou lepší snahou; i zanechal labyrintu spleteného potomkům svým, válek totiž s králi israelskými jednak ustavičných.

19.

Než která potřeba tyto věci provoditi dále? Ze všech svatých i světských dějin i ze všedního lidského života lze příkladů na myriady sebrati, že všelikým lidským omylům (jakkoli mnohotvárny jsou) a všelikým přelopotným úsilím (jakkoli rozličny jsou) a všelikým marných nadějí ošalům vždy toto jedním jesti nešťastným kořenem, že lidé spustivše se potřebných věcí nepotřebné obmýšlejí, hlásají i vedou. Z toho toto povědění: Potřebných věcí neznáme, ježto bezpotřebným jsme se vyučili, a na způsob toho jsou výroky: Potřebných věcí strádáme, an, aby nepotřebné sehnány byly, na to péči oddáváme. Potřebných věcí nevedeme, ani nepotřebnými se zanášíme. Potřebných konců nedostíháme, ani na nepotřebné prostředky nastupujíce k nepodstatnostem sráženi býváme; a tak svých nejlepších tužeb odpadáme (ač i na mysli nám tanou), ježto po malichernějších dobrech rozsuti jsouce od přednějších se odrážíme.

20.

Makavým ještě příkladem vidí se mi obecnou světa pošetilost před oči předestříti, kdyby snad tak nějak toho dojíti lze bylo, aby lidé mrv a břemen v očích svých uznamenali a [22] je odvarujíce lépe prohlédli. Píše muž moudrý, Jan Geilerus (ve knize, jíž dal název Loďka pošetilců, Navis stultorum), že znal muže pošetilého, v holích anebo v berlách tak sobě zalibujícího, že sebral, kdekoliv jaké dřevo holi podobné shlédl; i nesl jich tedy kdysi takový vál až sotva se vlekl; i tázán bývaje, proč to činí, odpovídal, že tomu, kdo cestou pracuje, hůl jest potřebna, by na ni spoléhal a psy odháněl. Nemýlil se o holi mluvě, že příhodnou je pocestnému potřebou, ale mýlil se neuvažuje, že jedna hůl jest na polehčenou, více pak na obtíženou. I uznává-li lakomec tohoto člověka nemoudrosť, nechať pozná i svou, an bohatství svému konce kraje nevěda statky vezdejší nad potřebu sobě na hromadu hrne, zbytečnou o ně péči sobě lopoty a klopoty za života svého množe a stroje. A co jiného vedou někteří učenci, učenosti nádobíčko, knihy totiž, i nad míru hromadíce, aby maně sotva kdy ve které nahlédli. Anebo budou-li se ve všech přemítati, uhoní sobě odsud spíše třeštěnosť (aneb aspoň zmatenou mysl) než spořádané moudrosti světlo. A tak jinde po všech stavech mohou spatřeni býti holí směšní břemenáři i labyrintů svých strůjcové.

21.

O blaženého toho, který aspoň za stára pravého o věcech dochází mínění! praví Plato. Blaženi jsme tedy my starci, když aspoň na počepí života labyrinty světskými, Sisyfovými balvany i Tantalovými ošaly dosti utýráni jsouce se Šalomounem sobě usmýšlíme i marných zbytečností s bohem požehnavše na jediné života (tohoto i budoucího) potřebnosti snahu svou vynakládáme. Blaženým by též byl i sám svět stárnoucí i již skonu svého dobíhající, kdyby již konečně, konečně po všech prošlých všech věků ošalách očima svýma prohlédati i lepších k lepšímu životu pomocí (kterých dobrotivosť boží posavad štědře poskýtá) opravdově ohlédati i podaných užívati a požívati se jímal. K čemuž přispěti-li mohou čím napomenutíčka naše, nuže pokusmež se o to.


[23] HLAVA III.

Ukázavše, že umění třeba, kterak rozeznávati potřebné věci od nepotřebných, ukážeme, co se potřebným nazývá a proč v každé věci potřebného hledati se velí i kterak hledati jest, aby nalezeno bylo.

1.

TO BE CONTINUED ...