Bývalo zvykem ve webových fotogaleriích pochlubit se "strojovým parkem" nebo
dokonce uvádět u každé fotky EXIF informace. Nemám k tomu motivaci, ale občas
se na to někdo ptá.
Tedy: všechny fotky pořízené před r. 2008 (viz údaj F: pod fotkou)
jsou pořízené na filmy a následně skenované z negativu/diapositivu. Jelikož to
byla záležitost dosti komplikovaná a pracná, sepsal jsem o tom pár poznámek;
najdete je níže na této stránce.
Od r. 2008 jsem se zařadil k většině a fotím digitálně. Dlouho se mi do
toho nechtělo, ale zvítězily důvody časové (vyvolávání a skenování) a
finanční (cena filmů a volání). Jako mnoho jiných fotografů jsem při
přechodu na digitál nepříjemně zaskočen tím, jak malou exposiční pružnost
má čip ve srovnání s filmem. Prvním mým digitálem byl Canon EOS 450D
s objektivy Canon EF-S 18-55mm IS (laciný bakelitový "seťák", ovšem
obstojně kreslící; posloužil dobře), EF-S 55-250mm IS (na delší
ohniska; značně nekvalitní) a širokoúhlý Sigma 10-20mm DC HSM. Na
makrofotografii mám objektiv Canon EF-S 60mm Macro USM.
Stav od jara 2011 doposud: Rok jsem pátral a zkoušel, jak se pohnout trochu dál,
hlavně k lepší kresbě detailů. Výsledkem je, že opouštím fan-klub Canonu
(přiznávám, že poněkud naštvaně) a mým hlavním foťákem se stal Nikon D7000 s
objektivy AF-S Nikkor 18-105mm, později AF-S Nikkor 16-85mm a Sigma 10-20mm.
Canon ovšem nezahazuji, mám na něm makro nebo tele a chodím teď se dvěma
foťáky, aspoň nemusím neustále vyměňovat objektivy.
2018: Drobný upgrade na Nikon D7500, dovoluje víc zachytit ve tmě.
Nezbytné jsou filtry: polarizační a přechodový. A co jsem ještě brával
na fotografický výlet: 1-5 dětí, manželku, 2 pejsky, občas též stativ.
Do podzemí beru obvykle 4 silné blesky s rádiovou synchronisací.
A zde je ona "metodika" sepsaná někdy r. 2002:
Následující řádky berte, prosím, s reservou. Pokud jste začátečníci,
můžete to vzít jako radu, jak se to dá (taky) dělat - ale raději ještě
zkonsultujte nějakého opravdového fotografa. Jste-li odborníci, napište mi,
prosím, jaké bludy hlásám, popř. jak to dělat líp.
Předem zdůrazňuji triviální fakt, že nejde jen o to, něco vyfotit a pak
to naskenovat, ale že příprava fotky do Webu má několik fází a žádná z
nich se nesmí podcenit, protože by to znehodnotilo celý výsledek. Takže ty
fáze jsou:
Focení
Skenování
Digitální zpracování
Začlenění do Webu
Focení:
Moje vybavení bylo většinu času dosti ubohé, postupně se ale vylepšuje. Většina starších obrázků (do r. 1999) je
dělána stařičkou Praktikou s f=50mm nebo f=29mm (opticky dosti nekvalitní
širokoúhlý objektiv Pentacon); většinou na tu nejlevnější Agfu. Fotky z 80.
let jsou skenovány z diapositivů různorodé, většinou špatné kvality (ORWO a
Foma neblahé paměti; kdo si tenkrát mohl dovolit Kodak?), barevné podání
tomu místy odpovídá, ačkoliv se Photoshop zapotil...
Pak jsem používal bazarový Canon T70 se základním objektivem
50 mm, na širší záběry jsem si stále bral starou Praktiku s Pentaconem
29 mm.
Pak mi řadu let výtečně sloužil kinofilmový Canon EOS 33 s objektivem EF
28-105 mm USM. Fotil jsem většinou na negativy, jednak kvůli ceně a taky se
mi lépe dařilo skenovat negativy než diapositivy.
Skenování:
Nejprve jedno zásadní tvrzení, za kterým si plně stojím:
Dobrý sken se dá udělat z (dobrého) filmu, skenovat papírovou fotku
(zvětšeninu) znamená ipso facto ztrátu kvality a tedy hloupost.
První mé pokusy však vycházely z toho, co bylo po ruce - "konsumní"
formát 9x13 cm a plochý skener. Výsledky podle toho vypadaly... A nevím,
jestli je k smíchu nebo k pláči, když někdo argumentuje tím, že jeho plochý
skener umí rozlišení 1200 dpi. Hustota informace i na té nejlepší fotce
totiž nikdy není větší než nějakých 200 dpi (a to je optimismus...;
konsumní fotky z fotolabů jsou na tom podstatně hůř). Čili jakýmkoliv
vyšším rozlišením jen vyrábíte šum a sken bude rozmazaný. Snad by jakýsi
smysl mělo skenovat větší formát (aspoň 20x30 cm), jenže cena fotky tohoto
formátu je vyšší než cena skenu z filmu a výsledek bude stejně horší. Fotka
je totiž při digitalisaci zcela zbytečným mezičlánkem, na kterém se ztrácí
část informace obsažené na filmu. Z toho plyne: ploché skenery jsou vhodné
na dokumenty, ne na fotky, i když se to v reklamě tvrdí. Zkoušel jsem i
"diapositivní nástavec" na plochém skeneru určený na
skenování transparentních předloh - absolutní fiasko.
Filmový skener je už dražší záležitost, takže je obvykle nutno
použít služeb nějaké firmy. Tak jsem nějakou dobu používal a výsledky byly
stále lepší.
V listopadu 2000 jsem konečně zakoupil vlastní skener Nikon LS-30
a skenuji si sám. Nebudu popisovat jeho funkce - tenkrát to byla novinka,
dnes jsou standardem pro všechny nové typy.
Chcete-li se přesvědčit na vlastní oči, co se od skeneru dá očekávat,
podívejte se zde.
Pár základních zkušeností ze skenování:
Správa barev: celé zpracování skenováním počínaje, přes vystavení do
webu a tiskem konče se musí dít v jednom barevném prostoru. Takže základním
předpokladem je jeho správné nastavení pro periferie (monitor, výstup ze
skeneru, tiskárna) a jako pracovního prostoru pro grafický program
(Photoshop). Monitor musí být samozřejmě dobře zkalibrován (a kontrolován
během práce). Jako pracovní prostor volím zásadně AdobeRGB.
Volba rozlišení: Jedna teorie říká, že skenovat se má
zásadně v cílovém rozlišení a každé převzorkování je od zlého. Druhá říká,
že se má skenovat raději ve největším rozlišení a získat veškeré dostupné
detaily. Původně jsem zastával tu první, nyní se přikláním ke druhé. Už
proto, že obrázek přijde tak jako tak ořezat a převzorkování se nevyhne.
Zásadní věcí je ovšem skenovací software. To, co se dodává se skenerem
(NikonScan) pracuje podle mých zkušeností dost mizerně.
Zato můžu jednoznačně doporučit program VueScan. Stojí 40 USD, ale vyplatí se!
Fotkám lze ihned při skenu upravovat úrovně, gradační křivky a barvy.
Zejména je nutno každému obrázku nastavit bílý a černý bod, protože hrozí
"slití" tmavých a světlých ploch, což se pak už nedá napravit. Zpravidla
dělám u každého obrázku i hrubou (předběžnou) korekci barev. Jejich
doladění už nepatří do fáze skenování, ale do zpracování a tedy do lepšího
programu (GIMP, Photoshop), který to nabízí lépe a pohodlněji. Mimochodem,
mírně omezená verse Photoshopu je součástí dodávky skeneru.
Digitální zpracování fotografie:
O něm byla napsána spousta theorie, takže jen stručně o tom, co se mi
osvědčuje. Předpokládejme, že mám fotku z digitálního fotoaparátu nebo sken filmu v nejvyšším rozlišení (třeba 4800x3200 bodů) načtený do Photoshopu či GIMPu:
- Pootočení obrázku (padající horizont, nakloněná
základní vertikální linie).
- Ořez: není co dodat, snad jen: dobře si rozmyslet, co bylo vlasně
foceno a co je nadbytečné a tříští pozornost. Takže řezat raději víc než
míň.
- Úrovně: nastavení černého bodu, bílého bodu a gama-korekce. Většinou
vyhovuje prostě posunout černý a bílý bod na okraje rozsahu vstupních
hodnot. Tím je zajištěn dostatečný kontrast, aniž by se tmavé/světlé
plochy slily do černé/bílé barvy. Celková světlost obrázku se nastaví
gama-korekcí (umístěním bodu poloviční intensity - šedý jezdec uprostřed).
To lze udělat pro celkovou intensitu (kanál RGB) a pro jednotlivé barvy R,
G a B zvlášť, což je efektivní metoda barevné korekce. Na výstupní rozsah
nesahám (kdo by stál o šedivou fotku?). Někdy je zapotřebí jemnějšího
vyladění stínů a světel, takže místo úrovní je vhodnější úprava gradační
křivky. Dobrou pomůckou pro "změkčení" příliš kontrastních obrázků je také
funkce Stíny a světla.
- Vyvážení barev: velká věda. Změnou barvy ve středních tónech
se zjistí, zda má cenu příslušnou barvu korigovat. Pak ale nutno pečlivě
vážit, zda víc přidat/ubrat ve světlech, nebo ve stínech, podle toho, kde
to víc "nesedí". Někdy je potřeba barvu ve stínech ubrat a ve světlech
přidat či naopak, což fotce přidá kontrast a plastičnost. V této fázi se
nejvíc nazlobím; chce to cvičené oči. Nejobvyklejším zásahem je přidání
žluté do světel a modré do stínů, což zvýrazní sluneční světlo a dá fotce
hloubku.
- Nastavení úrovní (křivek) a barev je potřeba dělat pro různé části
obrázku zvlášť. Typicky: zvlášť pro oblohu a zbytek obrázku. Zem je
obvykle nutno projasnit pomocí bílého bodu, oblohu ztmavit pomocí černého
bodu. Okraje výběru musí být samozřejmě neostré, obvykle je vhodné prolnutí
50 bodů na ostrém horizontu nebo 80-120 bodů na neostrém (listí). Obloha a
popředí také mají opačné požadavky na barvu. Ale u většiny obrázků je
situace složitější. Tato selektivní úprava ("výroba kýčů") není žádným
prohřeškem. Každá fotka totiž vypadá proti skutečnosti "plochá". Ona úprava
úrovní a barev je přesně tím, co dělá při skutečném pohledu soustava
oko+mozek.
- Retuš: úmorná piplačka s desítkami smítek a jemných chlupů,
které se ani při nejúzkostlivějším očištění nedají zcela odstranit. Takže
nastupuje retušovací štětec a další pomůcky, Photoshop je v tomto směru
velice mocný. Naštěstí novější skenery všechna menší smítka dokáží retušovat
automaticky (zjistí v IR kanálu cizí tělesa), takže zbývají jen stopy po
větších nečistotách (ty se snaží vyretušovat taky, ale neudělá to dokonale
- musí si totiž "vymýšlet"), ale těch je obvykle málo a při pečlivém
přístupu se jim dá vyhnout. Tato funkce skeneru je opravdu neocenitelná.
Samozřejmě u digitálů tato fáze téměř zcela odpadá, spíš člověk zasahuje do
vlastního obrázku a odstraňuje ze scény rušivé prvky.
- Uložení: v této fázi je fotka "hotova", takže je nutno ji uložit
a archivovat v plném rozlišení (pochopitelně stále v nekomprimovaném
formátu: TIFF nebo BMP, nikoliv JPEG či PNG), aby byla k disposici pro tisk
na velký formát.
- Zmenšení na požadovanou velikost. Zde nutno rozmyslet, jakou metodu
převzorkování použít. Bikubická interpolace dává opticky nejhezčí výsledek
(zachová plynulost linií), ale mírně rozostřuje a smývá detaily. Ostrost
barevných přechodů nejlíp zachová metoda bez interpolace ("nejbližší
soused"), ale ta při vetším poměru zmenšení "rozdrobí" kontury a v jemných
detailech je výsledek poněkud náhodný. Takže při zmenšení v poměru stran
4:1 raději volím bikubické převzorkování a kontury pak doostřím.
- Doostření: V úvahu připadá pouze metoda "doostření" ("Unsharp
Mask"), která je dostatečně jemně ovladatelná. Vhodná míra doostření závisí
na metodě skenování a je nutno ji u každého snímku vyzkoušet. Osvědčuje se
mi míra kolem 180% při poloměru 0.3 bodu (jde tedy jen o jemné ostření
kontur). Brutálnější ostření (zejm. větší poloměr) vede k degradaci snímku.
Je nutno mít na paměti, že každé doostřování je ve skutečnosti
rozostřováním a ztrátovým procesem. Ještě lepší výsledky dává vícestupňové
doostřování (použitelné spíš u digitálu, kde tolik nehrozí zvýraznění
zrna). Ještě v plné velikosti doostřit cca 180% při poloměru 0,8 bodu a po
zmenšení už jen jemně, cca 100% při poloměru 0.3 bodu.
- JPEG komprese: JPEG komprese je sice účinná, ale ztrátová a
člověk musí volit mezi dvěma zly: buď malý soubor a jeho rychlé načítání za
cenu degradace (vysoká míra komprese), nebo zachování kvality obrázku za
cenu velkého souboru. Zde jednoznačně volím druhou možnost a hledám takovou
míru komprese, kde není okem patrná ani sebemenší degradace. Obvykle to
vychází na míru kvality mezi 75% a 90% (lze najít poučky, že pro Web je
vhodná nízká kvalita 20%-30% - no, fuj!). Při velikosti obrázku 960x640
bodů vychází JPEG soubory na cca 300 - 400 kB. Při dnešních rychlostech
internetových linek to už neznamená problem.
- Menší formáty: Z každé fotky udělám ještě menší formát
(zmenšením v poměru stran cca 3:2) a preview o delší straně 125 bodů.
Protože zmenšení rozmazává, je nutno zmenšeniny ještě doostřit (míra u
menšího formátu 100%, u preview 200% při poloměru 0.3 bodu) a provést
JPEG kompresi (u menšího formátu stejnou jako u většího, u preview si lze
dovolit víc - kvalita okolo 60%).
Začlenění do Webu - aneb HTML omáčka:
Galerie je obalena cca 100 tisíci HTML souborů, které na
sebe navazují a vzájemně odkazují: indexy skupin, náhledy na oba formáty
bez komentáře a náhled s komentářem. To samozřejmě není možné udržovat
"ručně". Celá HTML nadstavba je plně generována databázovým
programem (takže ji při přidání nového snímku prostě znovu vygeneruji). Do
podrobností se zde nebudu pouštět, jen prozradím, že jde o relativně
jednoduchý program v PC-FANDu. Pro Web by ideálním řešením byla SQL
databáze a nad ní několik PHP skriptů. Jelikož ale galerii vypaluji i na
CD, potřebuji ji mít v podobě statických HTML souborů. A proč taky
předělávat něco, co funguje, že? :-)
Zásadně užívám jen zcela standardní HTML příkazy, v celé galerii
nenajdete jediný nadbytečný tag, tím méně nějaké java-aplety,
skripty, animace a podobné kraviny, které jen tříští pozornost, užírají
obrazovku a produkují chybové hlášky. Tím pádem je velmi pravděpodobné, že
galerie bude fungovat v každém www prohlížeči (i když stoprocentně za to
neručím, sám používám Firefox).
To by snad stačilo, abyste si udělali představu, jak galerie vzniká a
kolik práce to dalo (ale ne, to si nikdo představit nedovede). Rád se
nechám poučit, jak by se to dalo dělat lépe nebo rychleji, případně povím,
co vím, budou-li Vás zajímat detaily.