Rujána

Jsem tvor suchozemský, k moři nejezdím. Ne, že by mě to nelákalo; s potěšením hltám Jacka Londona i J.-Y. Cousteaua. Ale bojím se frustrace z toho, že mi nezbude nic jiného než konsumentsky přesurfovat, spokojit se s nepoučeným povrchním pohledem. S mořem je třeba žít.

Letos ale na to už došlo. Příliš dlouho jsme dětem slibovali, že jim moře ukážeme. Původní plány byly k Jadranu. Pak jsme usoudili, že tam bude o prázdninách moc lidí, zatímco u Baltu jich tolik nebude (kromě toho opravdu nesnáším vedro). Pěkná pitomost... Nalákáni hezkými obrázky z Rujány jsme začali tam. No, hlava na hlavě, auto na autu. Fuj! Ale na úplně severním pobřeží to docela ušlo, když se tam člověk dobře zašil a chodil tudy, kde nebyly davy. Pak jsme ještě nakoukli na pár míst ostrova Usedom (dojmy jako od jihočeského rybníka a taky hlava na hlavě) a na kousek polského pobřeží. Obrázky jsou téměř všechny z Rujány.

Moře je opravdu fascinující svou proměnlivostí a množstvím tváří. I při tom kratičkém a povrchním nakouknutí. Třeba se v příští reinkarnaci narodím někde na ostrově...