Namlsán ze
štědropředvečerní akce a namlsav
vyprávěním manželku Martinu, vydal jsem se tam spolu s ní znovu na Štěpána. Byla to
sázka do loterie, inversní vrstva se pohybovala kolem 800 m. Stoupání
na Milešovku bylo jako předehra k Cimrmanově operetě Proso: střídaly se
prvek očekávání a prvek zklamání. Až těsně pod vrcholem začalo probleskovat
modro. A vrchol byl přesně na horní hranici. Občas se to trochu zvedlo a
zahalilo vrchol do mlhy, občas to trochu kleslo a ukázalo inversi v
největší parádě.
Byla to trochu jiná situace, než jak člověk zná inversi z nadhledu na
horách. Tady jsme byli v tom - jako v lodi na rozbouřeném moři. Vlny mračen
se valily kolem nás a přes nás. Mraky zářily, námraza na větvích neméně a
nad tím ocelově modrá obloha.
Nechtělo se nám trávit na vrcholu celý den, ale usoudili jsme, že ještě
musíme vidět západ Slunce, to stojí za druhý výstup. Po odpoledním
brouzdání pod Milešovkou jsme to tedy vyběhli znovu, ale štěstí zase
nepřálo - Slunce zapadalo do vysoké oblačnosti.
