Existuje ovšem verse kritičtější a dle mého názoru pravděpodobnější: Dívenka Kristina jednou přiběhla z lesa s tím, že tam potkala strašidlo, paní v černém. Do věci se vložil p. Václav Ticháček (stejného jména, ale nikoliv totožný s majitelem lesa), který byl jedním z vůdců procesí do Vambeřic, kterého trápilo, jak tento zvyk upadá - opravdu, exaltovaná barokní mariánská zbožnost už byla na konci 19. stol. na ústupu. Ten hned pochopil, jaká příležitost se nabízí, a spolu s její matkou Kristinu zmanipulovali a vysvětlili jí, co vlastně jí paní říkala a co má dělat dál. Tak se stalo, že další zjevení dostala pevný jízdní řád, šaty té paní, kterou vždy viděla jen Kristina, dostávaly vhodnější barvu a hlavně se kolem zjevení rozjela dokonalá public-relation a velký byznys. Vzápětí se s velikou publicitou dostavily zprávy o zázračných uzdraveních. Z Moravy byly do Police vypravovány zvláštní vlaky, při zjeveních byly přítomny zástupy poutníků (přes 7000 - nechápu, jak se tam vešli), v době největší slávy prošlo ročně Policí několik set (!) tisíc poutníků, což způsobilo obrovskou konjunkturu polických obchodníků, hostinských a mj. Pellyho palírny kořalek. Samozřejmě, že většina místních byla z představy suchodolských Lurd nadšena, zatímco církevní úřad (královéhradecký biskup E. Brynych) a s ním státní orgány zaujaly stanovisko striktně odmítavé, což vedlo k několika i mírně násilným střetům poutníků s četníky.
Sláva netrvala dlouho, zejm. v důsledku stálého odmítání a zákazů ze strany církevní správy, která v celé věci (právem) viděla uměle živenou a ekonomicky motivovanou hysterii. Kristina měla pohnutý život, dokonce byla odsouzena (za nepříliš silných důkazů) k smrti pro vraždu, pak ale císařem omilostněna, větší část života prožila v Suchodole a pečovala o kapličku.
A konečně k místu zjevení: v době velkých poutí byl Ticháčkův les proměněn v mariánskou svatyni. V místě prvních zjevení byla postavena dřevěná pseudogotická kaple. K ní vede z jedné strany okružní křížová cesta a přímo do svahu schodiště určené k růžencové modlitbě. A nutno uznat, že to místo má veliký emocionální náboj a rozhodně nepůsobí nijak násilně.
Koneckonců, komu záleží na autenticitě zjevení? Událost je jedna věc, její ohlas - legenda - je věc druhá, působení této legendy po stu let je věc třetí a genius loci čtvrtá. Dávno je pryč "poutní byznys", těžko si představit ty mnohatisícové zástupy na několika lesních cestičkách, kde projde pár lidí za den. Zůstala zhmotnělá lidová zbožnost, upřímná a autentická - vždyť tato svatyně je (jakkoliv katolicky laděná) doslova vyvzdorovaná na církvi. To už nemá nic společného s barokním církevním triumfalismem a totalitarismem. Kterékoliv místo, které člověka vede ke ztišení a modlitbě, slouží k dobrému. A máme to blízko, tak tam rádi chodíme.
Dodatek: Obrázky již mají historickou hodnotu. Kaplička úplně shořela 8. července 2010. Leč bylo to místo svaté. A svatí lidé, svaté věci a svatá místa mají jedno společné: jejich smrt uvádí lidi do pohybu. Tak i po vyhoření kapličky následovalo podivuhodné vzepětí obětavosti, solidarity a lokálního patriotismu. Okamžitě bylo rozhodnuto o její obnově v původní podobě, vybralo se opravdu hodně peněz mezi lidmi, vydatně přispěly i obce. Něco o oné atmosféře a nadšení snad vypoví obrázky z benefičního koncertu.
Nyní (jaro 2012) už obnovená kaplička opět stojí.