Ano, patřím k té spoustě fotografů, kteří musí aspoň jednou za rok jet
fotit "do Českosasu". A pokud to nevyjde vícekrát v roce, povinný je konec
října a to ještě ráno - lovit údolní mlhy a podzimní barvy. Takže všechny
strategické vyhlídky jsou plné fotografů s drahými profesionálními foťáky a
s obrovskými stativy (připadám si jako chudý příbuzný). Já té přesile čelím
dvěma způsoby: především jsem tam vždy jako první, jelikož na vyhlídku
vylezu už večer a přenocuji tam. Ono se totiž ledacos zajímavého s krajinou
děje už v noci - kdo noc prospí, ten o tom nic neví. Druhý náskok získám
tím stativem, totiž jeho neužíváním. Ze stativu fotím jen opravdu za tmy,
kdy to jinak nejde. Pak už se stativem nezdržuji a nedám omezovat. Možná
nemám fotky tak perfektně ostré (s mým vybavením bych je stejně neměl -
vyzkoušeno), ale zato mám víc námětů - podstatná část mých obrázků vzniká z
lehu na zemi nebo při balancování na skále. Ale na tu invazi fotografů si
rozhodně nestěžuji. Jsou to vesměs lidé "stejné krevní skupiny", se kterými
máme k sobě blízko a máme si co říct.
Letos (2014) jsem se nemohl rozhodnout, kam. Předpověď slibovala mlhy
hodně, takže bylo potřeba někam výš, kde bude nadhled. A tak jsem zvolil
nejobvyklejší klasiku (pro fotografy něco jako smrt - každý tam jednou
musí): vyhlídku na Mariině skále nad Jetřichovicemi. Má mnoho výhod: je
výborně umístěná, takže má na každou stranu jinak zajímavou scenérii; je
dost vysoko, takže většinou je nad údolní mlhou; je rychle a spolehlivě
dostupná i v noci za mlhy; no a přiznávám: na vršku je bouda, kde se dá v
suchu přespat. Stačí se párkrát v noci probudit a ze spacáku zkontrolovat
situaci, případně udělat pár obrázků.
Má i pár nevýhod vyplývajících z té "profláknutosti": obrázků z tohoto
místa jsou plné knihy a plný internet. Naštěstí se žádný neopakuje. I když
jsou stejné kulisy, příroda vždy sehraje něco originálního, co tu ještě
nebylo a už nikdy nebude. A taky je nutno počítat s konkurencí. Jo, pár se nás
tu ráno sešlo, ale pohodlně jsme se vešli. A aspoň se člověk něco dozví a
přiučí.
Obrázků bude zase hodně a budou se zdánlivě opakovat. Ale ono to divadlo
trvalo mnoho hodin - ty proměny světla, stínů, tónů a barev... Od šedé
předranní deprese až k barevné denní záři. To nelze převyprávět pomocí pěti fotek. Tak to vemte jako pozvání do
divadla. Nebo si klikněte jen na něco - jak je ctěná libost...
