Naštěstí před ránem začalo foukat. Ne, že by to bylo nějak příjemné, byla
zima jak v psírně. Ale mlha všude kolem se začala trhat a otvíraly se
výhledy. Na každé straně jiné jeviště s jiným dramatem.
Jako i jinde zde platí: kdo chce to nejlepší, musí počítat s tím, že
u toho nebude sám. Celou noc jsem měl tu přízračnou scenérii sám pro sebe.
Zato ráno tu bylo fotografů, sotva se vešli. Aspoň jsem se díky tomu
konečně osobně potkal se svým velkým vzorem - Václavem Sojkou.
Některé pohledy se opakují jen s nepatrnými nuancemi světla či mlhy.
Úmyslně je ponechávám - a to v pořadí, jak jsem je během noci a rána
nasnímal. Můžete to vzít zrychleně a přeskakovat, nebo naopak se na každém
zastavit a prožít si celé to úžasné divadlo se mnou.
