Pozorování východů Slunce je spojeno se zvláštním stavem a pocitem osamělosti (pokud to není na konci října v Českém Švýcarsku - to se na vyhlídku sotva vejdeme). Pod nohama je hustě osídlená krajina, ale jaksi netečná, tichá, ještě spící. Divadlo odehrávající se před očima je velkolepé, ale tak nějak ne-lidské. 5 hodin hledění a mlčení. Pak i veverka na blízkém stromě nebo hejno ptáků letícíh 10 kilometrů daleko působí jako setkání. Ten úžasný svět, to úžasné divadlo je tu pro nás - jen oni a já to vidíme.

O 4 dny později zde budu stát znovu. Znovu to bude velkolepé, ale nikoliv osamělé.