Často mě napadá, že psaním o krajinách - a čím opuštěnější kraj, tím krásnější - se vlastně podobám drozdu brávníkovi, který miluje jmelí, z jehož dužiny vyrábějí čihaři ptačí lep. Brávník pozře lahodnou bobuli, přeletí do jiného lesa, nestravitelné semeno, které je v bobuli skryto, tam z něj vyjde s trusem a vzklíčí. Vzejde nové jmelí, čihaři přijdou, navaří lep, pomažou jím vějice, brávník se přilepí a ptáčníci ho snědí. To platilo už před staletími, latinské přísloví říká jasně Turdus sibi ipse malum cacat, drozd sám sobě zhoubu trousí. Stejné je to i s psaním o krajinách. Napíšu-li dobrou knihu (a než napsat špatnou, raději žádnou), lidé budou chtít popsané krásy shlédnout, nelze jim to zazlívat. Přijdou, zaplní kraj hlukem, sebou samými, možná i něčím horším, samota a krása, důvod proč byla kniha napsána, zmizí, já budu muset jít zase o krajinu dál. Řešení však neznám, stejně jako ho nezná brávník. Snad jen nejíst lahodné jmelí, nenapsat knihu. Svému osudu ale stejně nikdo neujde. M. Nevrlý

A já se za sebe musím připojit. Nelze lépe vystihnout dilema nad každou zveřejňovanou fotografií. Jakou službu tím dělám focené krajině?