Přišel čas, a nelze to již odkládat, položit si zásadní otázku, proč vůbec
psát o krajině, proč mařit čas popisováním něčeho, co je každému zřejmé? K
čemu navíc onen naivní, romantizující bajverk, ono zbytečné a mnohomluvné
ozvláštňování obyčejného kusu země (protože knihu lze nepochybně napsat o
každém kraji), do kterého člověk náhodou zavítá? Sám vlastně nevím, proč
mám nutkání takovou knihu psát, snad jen proto, abych neměl pocit, že jsem
se týdny a měsíce plahočil jen marně a planě po horách a skalách a že po
mých krocích nezůstane nic trvalého. Snad i proto, že jsem byl v mládí
odchován četbou cestopisů, na kterých mě nejvíc přitahovaly popisy krajin.
Snad proto, že mi je líto, když nikdo nepopisuje mizející krásu krajin,
jako bylo líto nehodnému a hříšnému pravoslavnému popovi ze staré ruské
povídky o očarovaném poutníkovi, že se nikdo nemodlí za sebevrahy, a vzal
tento nevděčný úkol na sebe. Možná proto, že cítím, že je to jediný způsob,
jak se mohu pokusit svými slabými silami přispět k tomu, aby se lidé stali
lepšími a začali vnímat krásu kolem sebe. Nevím, ale jisté je, že všechno,
co jsem kdy v životě napsal, se nějakým způsobem týkalo buď přímo, nebo
nepřímo krajin a jejich neposedných, kvetoucích nebo kamenných dětí,
zvířat, rostlin a kamení. Psát o něčem jiném mě nebaví. Snad i na hrobě
bych měl mít vytesanou krajinu, a protože to je věc nemožná, postačí,
bude-li na něm Aiolos, bůh vichrů, hrát na svou větrnou harfu.
M. Nevrlý
|