Za slunečné soboty opravdu nemůže člověk očekávat, že si bude na vyhlídce osamoceně vychutnávat romantiku. Všude se hemží lidi. Saská část labských pískovců je strašlivým způsobem přeturistovaná. Síť značených cest je snad nejhustší na světě a na každé cestě jdou skupinky turistů, jedna za druhou, od rána do večera. Tisíckrát za den odpovědět na pozdrav "Haloo!", až k uhaloování. (To se mi povedl novotvar!)

Leč celkový pocit není zdaleka takový, jak by se mohlo zdát z napsaného. A v tomto jediném bodu si dovolím nesouhlasit s M. Nevrlým a jeho Chválami Zadní země. Vyčítá Němcům hlučnost a nepořádnost, líčí je, jako by do skal jezdili jen na pivo a zmrzlinu a všude odhazovali odpadky. Možná to tak bylo před těmi 30 lety. Ale nic není vzdálenějšího dnešní skutečnosti. Němečtí turisté prakticky předvádějí, jak zvládnout extrémní nápor na přírodu a přitom si ji neznechutit. A ukazují ty nejlepší stránky německého charakteru: kultivovanost a vzornou kázeň. NIKDE v Sasku jsem nenarazil na jediný pohozený odpadek (když si odmyslím použité papírové kapesníčky v zákoutích u rozcestí). Všude čisto a úhledno jako v zámecké zahradě. Nikdo nikde nekřičí. Pokud se roklí rozléhá lidský hlas, jsou to vždy horolezci; ono mezi patou a temenem skalní věže se nedá domluvit šeptem. A všichni, bez výjimky, se usmívají, zdraví se, dávají si přednost... Universální "Haloo" (odpovídající našemu Ahoj) platí napříč generacemi - téměř trampská všeobecná rovnost. Ono neustálé zdravení je časem únavné, ale vždycky je spojené s dojmem spřízněnosti - tito lidé, kteří chodí s úsměvem na tváři obdivovat přírodu, jsou nám blízcí.

Další příjemnou stránkou německé ukázněnosti je to, že respektují předpisy. Mimo cesty potkám jen horolezce nebo trampy (samozřejmě české). A po setmění všichni turisté ze skal zmizí. V noci už na skále nebo pod ní nic romantiku neruší.