Pozval mě kamarád Žralok, že plánuje víkendový vandr do Hradčanských stěn a na Ralsko, chce tam prochodit pár zajímavých míst a fotit. To je přesně ten typ pozvání, které nemůžu odmítnout. Jednak kvůli cíli: do těchto míst se už dávno chci podívat, je to jedna z pískovcových oblastí, kde jsem ještě nikdy nebyl - a fotky z Hradčanských stěn na webu jsou mnohoslibné. Ralsko má krásnou nezaměnitelnou siluetu a je známé tím, že výstup na ně je docela namáhavý. Což v kombinaci se Žralokovou pověstí ostrého chodce (srv. Puchejř 3-4/2005) slibovalo zážitek; skutečnost v tomto směru dokonce předčila očekávání. Celá oblast má půvab nedávno otevřeného vojenského prostoru, dosud skoro nedotčeného turistikou, zato však kolonisovaného trampy. A Žralok v tom kraji zná doslova každý kámen (jako geolog to má v popisu práce), takže o zajímavosti nebude nouze.

Vyrážíme tedy v pátek večer autobusem z Holešovic do Hradčan, obce v lesích severně od Doks. Z původně zvané širší sestavy jsme čtyři: Žralok, jeho kolegyně A. s přítelem P. a já. Přijíždíme už za hluboké tmy. Po příjemné chvilce v místní hospodě (jídlo se bohužel nevede) vyrážíme do skal. Mrzne až praští, na dokonale jasné obloze se předvádějí zimní souhvězdí v plném lesku. Žralok nás vede kamzičí stezičkou přímo do skal k vyhlídnutému nocležišti. Jenže ouha! V té černočerné tmě se správná odbočka nehledá tak snadno a navíc jsou všechny svahy pokryté ledem s jen tenkou vrstvou přemrzlého sněhu. Tak raději vystupujeme na vyhlídkovou skálu a z ní hledáme vhodnou trasu. Všude tma, všude led, všude kolmé stěny dolů... Tak to raději vzdáváme a zabydlujeme se na vršku. No nic, žádné srážky nehrozí, takže o nic nejde. Horší je, že les je dokonale čistý, nikde se neválí žádné padlé dřevo, musíme ho potmě natahat z velké dálky. Oheň zakládáme přímo na sněhu, je to takový nehřející skomíráček, ale na uvaření čaje a grogu stačí. Noc nebyla nic extra. Sníh nehřeje a ještě k tomu mírně pofukovalo.

Ráno ovšem stojí za to. Právě vychází Slunce a obarvuje svět do zlata. Na skalní vyhlídce máme před sebou celý severní obzor, pod nohama údolí s meandrující Ploučnicí, na západ i východ sousední skalní ostrohy, v dálce vulkanické kužely, mezi nimiž dominují mohutné Ralsko a v pozadí Ještěd. Celá krajina je pokrytá zeleným kožíškem, převážně borovými lesy. Málokde se dá tak rozlehlá lesní plocha vidět.

Západně od nás se vlní okraj Hradčanských stěn, stěny dychtivě nastavují tváře slunci a oslnivě žlutě září. Na špici jednoho z ostrohů se nepřehlédnutelně tyčí mohutný zub Tvarožníku. Takže fotíme jak diví. A pak ještě prolézáme blízké okolí. Zbývá jen zlikvidovat ohniště a vyrazit.

Žralok nám chce ukázat pár skalních partií a jeden obzvlášť hezký skalní hřib, což mě enormně zajímá. Tak prolézáme skalní ostrohy a obdivujeme výhledy. Hradčanské stěny jsou podobné skalám blízkého Kokořínska. Dosti měkký snadno erodující pískovec s množstvím erosních útvarů v makro- i mikroreliéfu, hodně převisů, některé vrstvy velice pestře zbarvené sloučeninami železa. Žádné věže, snad s jedinou výjimkou Tvarožníku, což je ovšem spíš oddělený zbytek někdejší plošiny. Prolézání skalami pokrytými ledem je vzrušující, vyčerpávající a hlavně zdlouhavé. Po čase jsme usoudili, že by to stačilo, přecházíme hřeben a obcházíme ho po jižní straně obdivujíce cestou krásně zbarvené stěny. O poledni jsme zase v Hradčanech. Před vesnicí koukáme na (vlastní) stopy odbočující z cesty do srázu: "Co to bylo za cvoky, sápat se do toho zledovatělýho kopce? Určitě šli nalitý z hospody!"

Takže dojmy z Hradčanských stěn byly veskrze positivní. Než je opustíme, dovolím si terminologickou poznámku: Hradčany jsou název novodobý a umělý. Před odsunem Němců se obec i oblast kolem jmenovala Kummer. Takže Hradčanské stěny byly Kummerskou hornatinou. Dalším ekvivalentem pro oblast na sever od Doks jsou Polomené hory. Mezi trampy se zase používá termín Ledovky, ten ale pochází z turistické mapy, která označila nepatrnou lokalitu Ledové jámy tak velkým písmem, že to vypadalo jako název celé oblasti. Takže s místními jmény je to tu zašmodrchané.

Ale na Ralsko nás čeká ještě dlouhá cesta, takže musíme svižně kupředu. Máme namířeno do Mimoně přes Borečské polesí, kde je pár zajímavostí, takže se nejdřív musíme nějak dostat na druhý břeh Ploučnice. Jediný mostek široko daleko je na nové žluté značce, tak k němu míříme. Na brodění to dnes opravdu není. Ploučnice zde sice není žádný veletok, ale přeci jen má i v nejužším místě pět metrů a teče bystře. Hned za mostkem se dáváme podle skal nad řekou doprava a do zapadlé rokličky, kterou stoupáme zvolna vzhůru. Žralok zde tuší nějaké staré šachty po těžbě železných rud, ale pod sněhem nejsou žádné pozůstatky patrné. Postupujeme na severozápad napříč lesem. Je dokonale jasno, sluníčko už vykonalo svoje a sníh, který ráno krásně nesl, se teď hnusně boří nebo klouže. Takže postupujeme dost pomalu. Pak na jednom pahorku nacházíme hledané šachty. Jsou ale bytelně uzavřené. Těžily se tu podpovrchové žíly magmatických hornin bohatých na železo. V Kummeru-Hradčanech se ruda tavila a ocel zkujňovala v hamrech. Šachty jsou hluboké jen pár metrů, z nich jdou krátké rozrážky do stran podle žíly. Žádné velké důlní dílo. Pokračujeme na sousední skalnatý vršek. Zde jsou další drobné stopy po těžbě a zajímavá kaplička vytesaná ve skále. No, kaplička je silné slovo. Taková díra do skály s lavičkou či klekátkem a primitivním reliéfem krucifixu uzavřeným do čehosi, co může být svéráznou formou mandorly, nebo naopak blasfémií. Stěny pak "vyzdobeny" novějšími rytinami vandalů. Původní účel je záhadný, dost by mě zajímal.

Pokračujeme na Liščí vrch ozdobený krásným skalním hřibem z proželeznělého pískovce a pak už ven z lesa a do Mimoně. Pohání nás hlad, v Mimoni Žralok slibuje výbornou hospodu a cukrárnu. Hospoda je na nádraží a je opravdu půvabná. Saloon ve western stylu. Na pavláčce figurína pistolníka, připravené piáno a kytary, po stěnách obrázky slavných indiánů i desperátů a spousty camrátek. Útulno, výběr 3 piv, jen s jídlem bída, jsou k mání jen utopenci. Ale hlad je veliký, tak jimi bereme za vděk. Aspoň že je k nim hodně zelí a cibule. A samozřejmě dostatek piva a grogu. Ani se nám nechce ven. Vidina cukrárny nás ale vede dál. Nevím, co si přítomné nažehlené rodinky pomyslily, když do cukrárny vtrhli čtyři špinaví, čmoudem, česnekem a pivem páchnoucí trampíři a běloučké židličky zaúpěly pod vahou jejich těl a pinglů. No, poměli jsme se dobře, ale z výstupu na Ralsko toho dne už nic nebylo. Cestou do Vranova pozorujeme krásně barevný západ Slunce, máme právě čas ještě za světla najít místo k noclehu ve skalách. Když najdeme vhodnou "díru", dáváme se rychle do opatřování dřeva. A pak celý večer až dlouho do noci praská oheň, bublá čaj a medvědí mlíko a povídá se o minulých vandrech. Proti minulé noci si připadáme jako v interhotelu. Pod sebou máme vysokou vrstvu suchého listí jako nejteplejší matraci, do výklenku nefouká, prostě teplo a pohoda. Jen Žralok, který si ustlal u ohně venku, si stěžoval, že ho to k ránu zachumelilo.

Skutečně, přes noc se zatáhlo, přišla mlha a začal padat sníh. Přemýšlím o předčasném návratu - s vrcholu Ralska nebude nic vidět a doma čeká práce. Naštěstí se mraky začaly během dopoledne trhat, takže jsem si to zase rozmyslel. Jako včera začínáme den prolézáním skal, které k nám byly tak pohostinné. Ralsko vypadá stejně jako mnoho jiných kopců v této oblasti: po obvodu pískovcové skály, mezi nimi vlastní vulkanický kužel. Magma si prorazilo cestu (sopouch) křídovými sedimenty a částečně je zdvihlo. Sopečné těleso časem vzala voda, zůstala jeho pata se zbytkem sopouchu - to jsou ony typické kužele Českého středohoří - do poloviny výšky vězící v krunýři křídových pískovců. Na Ralsku je nejvíc pískovců právě na této, jižní straně. Hrají všemi odstíny červené a oranžové. Škoda, že místo slunečního svitu chumelí, takže na fotkách ty barvy nevyniknou. Neopomineme vylézt na tzv. Juliinu vyhlídku, vysunutou skálu s upraveným temenem. Je to poněkud dobrodružné, protože cesta a schody nahoru jsou jednou souvislou ledovou plochou. Návrat dolů je pak rychlý a brutální. Rozhled není nic extra, viditelnost sotva na dva kilometry. Pokračujeme po západním úbočí, překonáváme jednotlivé skalní rokle. V jedné z nich nacházíme pod ledem dokonce tekoucí potůček, což přichází moc vhod. Vodu už nemáme žádnou a pobyt na mrazu člověka dehydruje. V jedné úžlabině výše v úbočí nám Žralok ukazuje pozoruhodné místo: jakousi svéráznou kapli či oltář vytesaný do skalní stěny. Stylisovaný kalich připomíná tajné evangelíky, ale nápis tomu moc neodpovídá, jde o německou báseň - prosbu o pokojnou smrt. Druhé křídlo je už nečitelné kromě letopočtu 1842. Prý o této památce nikdo nic bližšího neví. Chvíli se kolem motáme s foťáky, pak už konečně vzhůru na Ralsko.

Z této (západní) strany nevede nahoru žádná cesta, jen ze severozápadu se přibližuje okružní značená cesta, po které lze kopec obejít na východní stranu k cestě vedoucí na vrchol. Leč usoudili jsme, že to je "cesta pro babičky", kdežto my budeme pokračovat direttisimou čili po spádnici přímo vzhůru. Až pod vrcholovou pyramidu to šlo celkem snadno. Pak se ale svah prudce zvedá ve stoupání 40-50 stupňů, což spolu s přemrzlým sněhem a ledem znamená pěkné vzrůšo. A. navrhuje návrat na cestu pro babičky, ale už jsme moc vysoko. A nahoře svah končí na patě kolmých skal, mezi kterými se musíme nějak propracovat nahoru. Ještě, že jsem neodjel domů - nechat si ujít takový "vodvaz"! Scéna jako z lezení v zimních Tatrách, jenže nemáme mačky a cepíny (a jak by se hodily!). Naštěstí jsme se trefili na jihozápadní skalní hřebínek, kterým se dá při troše lezení dostat nahoru. Potíž je v tom, že první lezoucí se může opírat o namrzlý sníh a vykopávat si v něm stupy, na posledního zbude už jen holý led. Ale podařilo se, jsme nahoře, tedy ještě ne úplně, ale na onom skalním hřebenu vedoucím k hradu. Tomu hřebenu se říká Schauhübel, shora se totiž na něj chodí jako na vyhlídkový bod. Takto zdola, notabene v zimě, to už tak obvyklé není.

Na hradě je hezky. Sice opravdu není žádný rozhled, ale z hradu se dost zachovalo a oproti úbočí je zde opravdová zimní atmosféra: rampouchy, námrazové "prapory" na stromech a zdech a mrazivý vítr. Za zaznamenání stojí čmáranice na zdech, které jsou vesměs (stejně jako nápisy vyryté do kůry buků na úbočí) v azbuce. Dali bychom zde dohromady zeměpis býv. Sovětského svazu - kdejaký vojáček, který zde držel vartu, vzpomínal na vzdálený domov a na hradní zdi zvěčnil aspoň jméno svého města. Ano, byli to okupanti, ale přitom ti nejubožejší chudáci v celé české kotlině. Co se týká životních podmínek a zacházení ze strany nadřízených, měli se naši vojáci nebo vězni přepychově proti obyčejným sovětským vojákům. Shodují se na tom všichni, kteří s nimi přišli nějak pracovně do styku. Ale to jsem odbočil. Chvíli na hradě fotíme, pak se vydáváme na sestup.

Už při výstupu Žralok zoufale počítá: "Zbývá mi na kartě místo na posledních šest obrázků. Musím šetřit. Tohle bych rád zmáčkl, ale raději ne..." Tak v duchu dobrořečím svému poctivému kinofilmovému foťáku a dostatku filmů v pinglu.

Sestup nám jde rychle (místy až moc, gravitace je mocná), jdeme už raději vyšlapanou cestou. Do Vranova a včerejší cestou zpátky do Mimoně. Docela se těšíme do hospody. Zkoušíme jednu lidovou, tam ale nemají nic k jídlu (už zase...), posílají nás na opačný konec města. Jenže nám zatajili Číňany na náměstí (chápu - pro místní hospodský šlendrián jsou nepříjemnou konkurencí). Sice to není prostředí pro vandráky, ale nevyhodili nás a najedli jsme se královsky (mimochodem, cestou pak koukám, že čínské hospody bují i v malých vesnicích - inu, když se Češi neobtěžují s vařením, musí nastoupit Číňani). A pak už jel autobus do Prahy.

Jak to všechno shrnout? Bylo to moc prima. Tento typ vandru mi přesně vyhovuje. Vadí mi zlozvyk některých trampů válet se dlouho na campu a pořád něco kuchtit. Vandr je od toho, aby se vandrovalo a něco vidělo. A chodit se Žralokem je zárukou, že nebude nouze o zajímavosti a informace, takže se člověku krajina vryje do paměti. Často si vybavuji jednu z mnoha moudrých zásad "Náčelníka" M. Nevrlého: aby mohl člověk krajinu považovat za svou, musí si ji "ozvláštňovat", nacházet v ní prvky, které ji tvoří jedinečnou a nezaměnitelnou, které vytvářejí její genius loci. Mohu říci, že krajina našeho vandru má genius loci silný. A těším se na její další objevování a ozvláštňování. Je tam mnoho co objevovat!