Chvála Brd

Vážená paní starostko, dámy a pánové, dobré odpoledne! Ahoj, kamarádi!

Když se zahajuje výstava, bývá zvykem řečnit o autorech: u koho studovali, v kterých světových městech vystavovali, kolik mezinárodních cen posbírali. Autora je nutno pořádně vychválit, aby přítomní věděli, že se jim to má líbit. Zde toho snad nemáme zapotřebí. To hlavní na této výstavě totiž nejsou TI fotografující, ale TO fotografované. Tedy krajina a příroda Brd. Že se nám na Brdech líbí, o tom se zde ujišťovat nemusíme, proto jsme tu, proto tu žijeme nebo sem chodíme na vandry a výlety.

Přeci jen by se ale nějaká chvála slušela, koneckonců káže mi to titul naší výstavy. Ale proč? No, safra, co na těch Brdech vlastně vidíme? Co je tady tak zvláštního? Takové obyčejné nudné kopce, žádné hory; les dohromady všude na jedno brdo, občas skalka, občas rokle jako všude jinde; to třeba v sousedním Českém krasu nebo v pískovcích se dá lézt po skalách, v Krkonoších sjezdovat, s kopců Středohoří si můžete skočit s padákem, všude to je zajímavější. Tady se dá tak leda chodit, žádné sportovní vyžití. Aha - pozor, přihořívá - přibližujeme se k podstatě věci! Jsem přesvědčen o tom, že právě tím jsou Brdy Brdy, že se na ně chodí chodit a ne jezdit, lézt, trekovat, bouldrovat, surfovat, paraglajdovat, raftovat nebo jinak pěstovat adrenalin (to je takové moderní zaklínadlo - modla, které se kdekdo klaní). Na Brdech se nestáváte trekařem, bajkrem, klajmbrem, skialpinistou či jiným autdórovým sportovcem (taky je vám z těch termínů nevolno?). Stáváte se poutníkem. A to i ve smyslu hlubším a obecnějším. Právě ona určitá obyčejnost, nepompéznost a nevtíravost Brd vede poutníka k tomu, aby vnímal jemněji a hlouběji, pomáhá otevírat oči i srdce pro přírodu i pro kamarády a spolupoutníky.

Na Brdech člověk nehledá fascinující věci, výkony a vzrušení, ale prostou, tichou přírodu a skrze ni sama sebe - svou duši, svou podstatu, zaplašenou a přehlušenou řevem civilisace. Hledá svou sounáležitost s krajinou, se Zemí a s těmi, kteří po ní pěšky chodili před námi.

Naše výstava by chtěla napovědět, že po Brdech se dá chodit několikerým způsobem. Jistě stojí za to, jen tak chodit, kam člověka nohy nesou a dívat se kolem sebe. Takovémuto jednoduchému vandrácko-výletnickému pohledu odpovídají moje fotky. Ale ještě lepší je, chodit s vědoucím pohledem. Vědět o kytičkách, motýlech, ještěrkách a jiných zvířátkách. Kdy a kde je najít, jak je poznat. To už vyžaduje nějaké úsilí navíc, které se ale člověku velice zúročí. A samozřejmě to předpokládá znát své Brdy daleko podrobněji, intimněji než běžný turista. Takový přírodovědně poučený pohled nabízejí fotografie pana Jiřího Kubíka. A neméně zajímavý je přístup myslivecký. Pan Vlastimil Mandík je srostlý s lesem, zná důvěrně jeho obyvatele, jejich zvyky a chování. Díky tomu je zastihne v situacích, ve kterých je většina nás ostatních nikdy neuvidí, ba ani je nepotká - a jak bychom přitom o to stáli! Ty fotky jsou nám ostatním pobídkou, abychom po Brdech chodili nadále, ale ještě tišeji a pozorněji.

Zpátky ke zvyklostem na vernisážích: když konečně skončí otravné řeči o autorech a jejich úžasném umění, návštevníci se rozejdou ke chlebíčkům a k obrázkům. Koukají se, nahlas říkají: "To je krása, ten je dobrej!" a přitom si myslí něco úplně jiného. Taky se teď tak rozejdeme k obrázkům. Doufám, že budete říkat: "Na těch našich Brdech je tak krásně!" a budete to myslet upřímně. A na ty chlebíčky taky nezapomeňte. Až se chvíli pokoukáte, neodcházejte, zůstaňte tu s námi a s našimi milými hosty, kapelami Lístek a Ozvěna. Určitě vám tu bude fajn.