Introit
Naše pomoc a náš počátek je ve jménu panovníka Hospodina, který učinil nebe a zemi, který je věrný ve svém věčném milosrdenství a díla svých rukou nikdy neopouští.

Pís.: Ž 65 Na Siónu se čest ti vzdává

Modlitba.

Čtení: Za 4 (ČEP)
Potom mě posel, který se mnou mluvil, znovu vzbudil jako toho, kdo musí být probuzen ze spánku, a zeptal se mě: "Co vidíš?" Odvětil jsem: "Hle, vidím svícen, celý ze zlata, a na něm nahoře mísa se sedmi kahany. Všechny kahany na něm mají nahoře po sedmi hubičkách. A nad ním dvě olivy, jedna z pravé strany a druhá z levé strany mísy." Nato jsem se zeptal posla, který se mnou mluvil: "Co to znamená, můj pane?" Posel, který se mnou mluvil, mi odpověděl. Řekl mi: "Ty nevíš, co to znamená?" Řekl jsem: "Nevím, můj pane." Nato mi řekl: "Toto je slovo Hospodinovo k Zerubábelovi: Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. Čím jsi ty, veliká horo, před Zerubábelem? Rovinou. On vynese poslední kámen za hlučného provolávání: »Jeruzalém došel milosti!«"
I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: "Ruce Zerubábelovy tento dům založily, jeho ruce jej také dokončí. »I poznáš, že mě k vám poslal Hospodin zástupů.« A kdo pohrdal dnem malých začátků, radostně bude hledět na olovnici v ruce Zerubábelově." "Těch sedm, to jsou oči Hospodinovy, prohledávající celou zemi." Nato jsem mu řekl: "Co znamenají ty dvě olivy po pravé i po levé straně svícnu?" A dále jsem se ho otázal: "Co znamenají ty dva trsy oliv, které jsou nad dvěma zlatými žlábky, jimiž vytéká zlato?" Tu mi řekl: "Ty nevíš, co to znamená?" Řekl jsem: "Nevím, můj pane." Odvětil: "To jsou ti dva synové nového oleje, kteří stojí před Pánem celé země."

Pís.: Ž 119/XVIII (69-72) Spravedlivý jsi, v soudech upřímný

Kázání: Za 4 (podle vlastního doslovného překladu) - spolu s dalšími citovanými texty

Prorok líčí další ze svých nočních vidění:

A vrátil se ten posel mluvě ke mně. A probudil mne jako člověka, který je buzen ze svého spánku. A řekl mi: "Co vidíš?" A řekl jsem: "Vidím: Hle! svícen celý zlatý a baňka na jeho vrcholu a sedm kahanů na něm (na ní) a sedm nálevek k těm kahanům na jeho vrcholu. A dvě olivy - jedna zprava baňky a jedna nad levou stranou." A ozval jsem se a řekl jsem poslu mluvícímu se mnou řka: "Co tyto věci znamenají, můj pane?" A odpověděl posel mluvící se mnou a řekl mi: "Což nevíš, co jsou oni tito?" A řekl jsem: "Ne, můj pane." A odpověděl a řekl mi řka:
"Toto je slovo Hospodinovo k Zerubábelovi řkoucí:
'Ne v síle a ne v moci, nýbrž v mém duchu',
říká Hospodin zástupů.
Co jsi ty, veliká horo, před Zerubábelem? Jako rovina.
On vynese úhelný kámen za hřmotu: ŻMilost, milost jemu!®" (Jerusalému?)
A stalo se slovo Hospodinovo ke mně řka:
"Ruce Zerubábelovy zakládají tento dům
a jeho ruce ho dokončí.
A poznáte, že mne k vám poslal Hospodin zástupů.
Tedy kdo pohrdal dnem maličkostí, zaraduje se až uvidí olovnici v ruce Zerubábelově.
Těch sedm - to jsou oči Hospodinovy, ty prohlížející celou zemi." A odpověděl jsem a řekl jsem mu: "co jsou tyto dvě olivy napravo od toho svícnu a nalevo od něj?" A ozval jsem se podruhé a řekl jsem mu:"Co jsou ty dva trsy oliv, které drží ty zlaté trubičky, ze kterých vytéká zlato?" A řekl mi řka: "Což nevíš, co jsou tito?" A řekl jsem: "Ne, můj pane." A řekl: Tito jsou dva synové nového (čerstvého) oleje, ti stojící před pánem celé země.

Milí bratří a sestry,

náš dnešní text přímo navazuje na ten, kterým jsme se zabývali před měsícem. Tehdy jsme si vykládali o roli kněze - specielně velekněze Jeruzalémského chrámu - a jak tuto roli podivuhodným a vyčerpávajícím způsobem naplňuje a završuje Ježíš Kristus.

I v naší dnešní kapitole nás prorok bere s sebou jako svědky svého nočního vidění, v němž se mnoha výmluvnými znameními zvěstuje naděje pro obnovu Jeruzalémského chrámu po návratu z babylonského zajetí, ale nejen pro ni - ta znamení ukazují daleko dál, až do naší současnosti, ba až do toho věku, který zná jen Hospodin zástupů. Však také vyjadřovací prostředky textu to naznačují: ta nádherná mysteriosní atmosfera, mnohoznačné symboly, kterých se posléze zmocnila apokalyptická literatura, aby jimi naznačila něco ze slávy věcí přicházejících (proto ozvuky v knize Zjevení: Zj 1,20 11,4). V prvním plánu však zcela jistě míří do živé přítomnosti, do situace obnovy, nových možností, ale i únavy z překážek (bylo to asi 18 let po uvolnění poměrů). A to je i naše aktuální, dnešní situace lidu Božího po návratu ze zajetí babylonsko-bolševického. To jsme si minule doložili dosti podrobně. A stejně jako minule máme před sebou text tak bohatý, že ani zdaleka nevytěžíme všechnu jeho zvěst. Má mnoho symbolických rovin, které se prolínají, z každého verše vedou signály do všech částí Bible, stále se vynořují další a další hluboké souvislosti. Jistě se k němu někdy vrátíme v biblických hodinách.

"Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů." Tento výrok jistě dobře známe, patří k těm několika biblickým veršům, které se učí konfirmandi zpaměti, ve kterých je biblická zvěst obzvlášť výstižně a koncentrovaně vyjádřena. Najdete ho na zdech kostelů i synagog (např. budete-li čekat u Anděla na autobus do Košíř, vězte, že hebrejský nápis nad vašimi hlavami hlásá právě tento výrok). Je ale zároveň tak jadrný, že se dá i snadno vykřikovat, vytrhnout ze souvislosti, ideologicky zneužít. Zkoumejme ho tedy s pečlivým zřetelem na souvislosti, ve kterých zazněl.

Na první pohled se může jevit jako protimluv. Jak může být Duch Hospodinův, Duch Svatý opakem moci a síly? Tolik se přece mluví o moci Ducha svatého, o mocných darech, vybavíme si zázraky, uzdravování, vymýtání zlých duchů apod. Bez ohledu na tento pokřtěný spiritistický folklór se jistě shodneme na tom, že právě mocné působení je tím, co prokazuje přítomnost Ducha Božího (pokud nám ten Duch připadá příliš religiózní - tedy prokazuje to, že je Bůh při díle). Kde zavane Duch Boží, tam je přece všechno jinak, tam už věci nemohou jít postaru. To náš text samozřejmě nepopírá. Jenže ta slova mají specifický význam: síla - to je síla bohatýra, síla vojska; moc - to je především životní síla, potence. Tedy naše lidské síly, to, čím jsme přirozeně vybaveni a s čím můžeme svémocně disponovat. Koneckonců, ty české překlady - moc a síla - v sobě toto zabarvení nesou také. Tedy potud žádné velké překvapení.

Zajímavější je otázka: v jaké situaci to nemáme spoléhat na své síly a potence a spolehnout se na Ducha Hospodinova? K čemu nás text vlastně vyzývá?

Jak jsme si již připomněli, hlavním thematem Zacharjášovým je obnova chrámu, obnova církve, lidu Hospodinova, který má svěřený úkol. Pozornost je zaměřena dovnitř do církve. Nejde tu o slogan vyzývající k tažení za duchovním ovládnutím světa, ba ani o misii. V žádném případě nás neposílá na nároží a na stadiony provozovat zázraky - protože to jsou prostředky nátlaku a tedy síla a moc. Zacharjášovské (obecně: prorocké) pojetí lidu Božího nezná misii; ví ale dobře o tom, jak z jerusalémského sboru má vyzařovat pokoj, spravedlnost a pravda (havlovsky: pravda a láska), takže Toto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: »Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.«" (Za 8,23) O tom je celá 8.kapitola, která řadu nočních vidění shrnuje a završuje. Zajisté, právě v tom hraje klíčovou roli Duch Hospodinův, který odstraňuje moc a sílu (tj. násilí a vládu silnějšího a úspěšnějšího) z prostřed lidu Božího i z jeho vztahu k ostatním pronárodům.

Lid, vedený Zerubábelem, lid, k němuž mluvil Zacharjáš, měl při obnově chrámu těžkosti. Tu moc a sílu potřeboval především proto, aby uhájil vlastní existenci, aby vůbec mohl nějaký chrám stavět. U Ezdráše čteme podrobně, jak sousedé jeruzalémských navrátilců dělali všechno proto, aby dílo překazili - jak dokonce napsali perskému králi udání, že Judejci staví hradby Jeruzaléma proto, aby se hned vzbouřili. A král obnovu zarazil. [Na okraj: abychom jim nekřivdili - ti sousedé mohli mít své zkušenosti s judskou rozpínavostí, dobře věděli, kolik bezpráví se v tom Božím lidu dělo (kázání proroků!). Asi věděli, čeho se bojí. Podobně jako naše atheistická společnost se bojí nového vlivu církve(í) na veřejný život a má velikou nechuť k církevním restitucím. Divíme se tomu snad?]

Otázka, před kterou stojí Zerubábel, do které mluví Zacharjáš, tedy zní: dokážeme vůbec obnovit chrám i hradby Jerusaléma, uhájíme Jeruzalém před nevraživostí okolí? Dnes bychom řekli: jak obhájíme existenci církve ve uprostřed společnosti, která jí není nijak přátelská? Jak si vymůžeme naše chrámy a modlitebny a pozemky a lesy atd. A jakými hradbami ohradíme prostor pro církev v našem politickém systemu? Toto je vlastní situace a otázka, do které zaznívá: "Ne silou ani mocí, ale mým duchem."

Duch Boží (janovsky: Duch Přímluvce, Utěšitel) - to není až letniční či janovský vynález. Tato šifra pro Boží skrytou, ale mocnou a působící přítomnost, pro pohyb, který nás strhuje, orientuje a zmocňuje k dobrému, se tu objevuje ještě v jiné podobě: prorok vidí sedmiramenný svícen, snad nejbohatší a nejhlubší biblický symbol. Ten vyznačoval nejvlastnější střed Izraelské bohoslužby - místo v chrámové svatyni, před tím ve stanu setkávání, kde se Hospodin setkával se zástupcem lidu - knězem. Symbol setkání se samotným Hospodinem, s Bohem svatým, který nesnese hřích a pokrytectví. A pak symbol setkání s Bohem, který pro hřích světa umírá na kříži (viděno lidskýma očima), s Bohem, který otevírá náruč kajícímu hříšníku. A také (viděno Božíma očima) setkání Hospodina s Knězem, který přinesl sám sebe za oběť (o tom byla předchozí kapitola - vzpomeňte si!). Milí bratří a sestry, toto vše máme před očima v geniálním symbolu, na který se díváme neděli co neděli. V něm je skutečně shrnuta celá biblická zvěst, v něm je domyšlen a překročen i nejdůležitější symbol SZa a židovstva - sedmiramenný svícen. Když zde v tichosti sedíme před bohoslužbami, věnujte mu tichou soustředěnou pozornost a zkoumejte, kolik poselství nám z něj zaznívá, kolik významů se tu spojuje.

Prorokovu otázku, co ten svícen znamená, nechává jeho průvodce - Hospodinův posel - nejprve bez odpovědi. Ale jen z pohledu na sedmiramenný svícen a jen ze zaslíbení Ducha Hospodinova je pochopitelných oněch 7 očí - jednou na kameni před veleknězem Jehošuou- Ježíšem (vzpomeňte si!), jednou oči Hospodinovy, prohlížející celou zemi. Hořících 7 kahanů připomíná Izraeli svrchovanou, neuchopitelnou a nezobrazitelnou, ale přece plnou a dokonalou (7!) Boží přítomnost. Tak i zde je svícen - obraz bdících očí Hospodinových, prohlížejících či prohledávajících celou zemi - ujištěním o tom, že Bůh je u díla, vidí všechny naše starosti a problemy, úklady nepřátel - ale i naši svévoli a pokrytectví. A především - on své dílo podrží, obhájí a dokoná. Ne naší silou ani naší mocí, ale svým duchem. Milí bratří a sestry, to je evangelium, to je vlastní zvěst našeho oddílu.

Již raná církev vztáhla symbol sedmiramenného svícnu na sebe: hořící svícny, to jsou křesťanské sbory, šířící kolem sebe světlo evangelia, zvoucí ostatní k setkávání s Bohem v Kristu. A příznačně tak učinila právě v době, kdy byla vystavena nejhoršímu pronásledování - kdy více než kdy jindy potřebovala ujištění, že není v lidské síle a moci Boží dílo zastavit a že církev netrvá silou ani mocí, ale duchem Božím. Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: "Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. Napiš tedy, co jsi viděl - to, co jest, i to, co se má stát potom. Tajemství těch sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, i těch sedmi zlatých svícnů: Sedm hvězd jsou andělé sedmi církví, a sedm svícnů je sedm církví." (Zj 1,17-20) - čteme na začátku Janova zjevení. A v jiném Zacharjášově vidění vzkazuje Hospodin zastrašeným budovatelům Jeruzaléma: Řekni: Jeruzalém bude městem nehrazeným, tolik v něm bude lidí i dobytka. Já sám, je výrok Hospodinův, budu ohnivou hradbou kolem něho a slávou uprostřed něho. (Za 2,8b-9)

I když se nám všechno rozkládá pod rukama a hroutí jako domeček z karet, Hospodin je zde - jeho oči přece prohledávají celou zemi. Když my nevíme, jak dál, on ví. A to i v čase, kdy řádí apokalyptická šelma s číslem 666 (Nero), když nepřátelé strojí úklady obnově chrámu za Zerubábela i na konci 20 století, za vlády komunismu nebo konsumismu, kdy církev taktak živoří a skoro nikdo na ni není zvědavej.

Co to pro nás znamená? Můžeme tedy nechat působit Ducha a složit ruce do klína? Nebo se jen nechat vést Duchem, vypnout mozek a odhodit zodpovědnost? (Kolik takových křesťanů známe!) A stalo se slovo Hospodinovo ke mně řka: "Ruce Zerubábelovy zakládají tento dům a jeho ruce ho dokončí. A poznáte, že mne k vám poslal Hospodin zástupů. Tedy kdo pohrdal dnem maličkostí, zaraduje se, až uvidí olovnici v ruce Zerubábelově. Těch sedm - to jsou oči Hospodinovy, ty prohlížející celou zemi." V našem textu, který je zarámován z obou stran sedmi očima Hospodinovýma jako hradbami, se čtyřikrát objevují ruce Zerubábelovy. To je naše role v tomto textu. To naše ruce drží olovnici, kladou kámen ke kameni. Jak beznadějně malý a jakoby bezvýznamný je jeden kámen ve stavbě chrámu! Stavba roste pomalu a občas ji někdo poboří. To patří ke dnům maličkostí (malých začátků - EP). Ale dny malých začátků přece směřují k vynesení posledního, úhelného kamene. Jen aby to byly dny malých začátků a ne jen pohodlně proflákané všední dny! Ale to záleží jen na nás. Nevadí, že toho moc nezmůžeme, že výsledky jaksi nejsou moc vidět. Můžeme se radovat, jelikož vidíme olovnici v ruce Zerubábelově - v ruce toho, který vynese úhelný kámen. Ne náhodou je tento stavitel přímým předkem Ježíše Krista - toho úhelného kamene, položeného samým Hospodinem.
Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je 'vyvolený a vzácný'. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. Neboť v Písmu stojí: 'Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.' (1Pt 2,4-6)

Závěrem: náš text je plný narážek, které pozorného čtenáře burcují k bdělosti, k iniciativě. Probuď se měj oči otevřené, dej se do toho, má to smysl! Nepohrdej dnem malých začátků! Hned zkraje je prorok vzbuzen "jako ten kdo musí být probuzen ze spánku". Hned nato vidí zářící svícen - na svícnu mandloňové květy - symbol bdění (Ex 25,31-40, Jr 1,11-12) - tj. bdící oči Hospodinovy. Proto máme mít taky oči otevřené a bdící - před bdícíma očima Hospodinovýma, které prohledávají celou zemi. Oči Hospodinovy jsou upřeny na nás - i v tuto chvíli! Mějme oči otevřené dokořán, třeba uvidíme Krista v jeho nepatrných bratřích. Nemáme moc ani sílu. Máme však na pomoc ducha Hospodinova. Tak už se konečně vzbuďte!

Amen.

Pís: 372, v.1-4 Přijď, dešti nebeský

Modlitba:

Pane a Bože náš,

děkujeme Ti a chválíme Tě za evangelium. Za to, že se smíme s Tebou setkávat uprostřed Tvého lidu. Přes všechnu jeho malověrnost a povrchnost Tě prosíme, drž si ho jako své vlastnictví, chraň a posiluj ho svým Duchem. Veď svou církev ke statečnému vyznání, k jednotě ve svědectví a službě, ke skromnosti v nárocích. Svým služebníkům dej poznat, že jejich služba má smysl - přesto a právě proto, že nezáleží na jejich síle a moci. Posiluj kazatele evangelia, dej moudrost starším a představitelům církví, povzbuzuj ty, kteří tiše a nenápadně pracují na Tvé vinici.

Děkujeme, že se smíme s Tebou setkávat ve všedních dnech, ve všem, co činíme a zakoušíme - vždyť to vše se děje před Tvýma očima. Prosíme Tě, pročišťuj naše vztahy - zvlásť s těmi nejbližšími. Pomoz překonávat podrážděnost, zatrpklost a výčitky. Posiluj a veď nás, a nejenom nás, aby žádná chvíle a zvlášť žádné setkání nepřišly nazmar. Dávej radost i z maličkostí, z každého dne malých začátků.

Prosíme Tě, naplňuj smyslem, pokojem a smířením srdce těch, kteří žijí jen pro okamžitý prospěch, kteří cítí jen vlastní ukřivděnost, kteří se obrnili bezohledností, kteří se bojí do vlastního srdce nahlédnout. Ukazuj smysl všem, kdo resignovali na pravdu a lásku, protože nevidí žádnou jejich moc a sílu. Najdi a povzbuď ty, kdo ztratili evangelium, protože jim ho křesťané zkreslili a znechutili. Pane, neopouštěj díla svých rukou.

Společně ...

Poslání: Zj 1,12b-18
Když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: "Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.

Požehnání: 2T 2,16-17
Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.

Pís: 171 Buď pánu čest