Podíváme se na svět v jeho nejširších měřítkách - na vesmír a budeme se ptát, jak na vesmír nahlíželo evropské kulturní prostředí a jak jej nyní představuje především moderní fysika a astronomie. Tedy - jakým se nám vesmír zdá být nyní, na konci 20.století. Čím se vesmír konce 20.stol. liší např. od vesmíru 6.st. př.Kr. (babylonský obraz), začátku letopočtu (antický obraz) nebo 16.st. (Kopernikovská revoluce). A jelikož jsme křesťany, budeme se také přitom ptát, zda existuje nějaká vazba mezi našimi představami o vesmíru a tím, jak vyjadřujeme svou křesťanskou víru: zda naše kosmologie (jak budeme souhrnně naše názory na vesmír nazývat) nějak ovlivňuje nebo někdy v historii ovlivňovala naši theologii (jak budeme zkratkou nazývat vyjádření vlastní víry) nebo kdy tomu bylo naopak: kdy z theologických důvodů církev preferuje nebo naopak odmítá nějakou vědeckou koncepci. Zdůrazňuji hned na začátku, že naše uvažování omezíme na obou stranách vždy na jednu konkretní linii: na jedné straně na fysikálně - astronomický obraz vesmíru (stranou ponecháme veškeré koncepce filosofické), na druhé straně na křesťanskou (přesněji: biblickou) tradici (a pomineme jiné náboženské systemy, byť jsou z hlediska kosmologie většinou zajímavější).

Ponechme stranou otázku definice pojmu vesmír. Spokojíme se s intuitivní představou, že vesmír je souhrn všeho existujícího v těch nejširších časových a prostorových měřítkách, o kterých lze ještě smysluplně a objektivně - t.j. fysikálně uvažovat.

Jaký je tedy vesmír na konci 20.století? Pokusil bych se to předem shrnout do těchto šesti bodů:

(Předem upozorňuji, že největší částí přednášky budou samé triviální samozřejmosti, které dávno znáte; budu jen usilovat o to, abyste se jim začali divit.)

1. Vesmír je pochopitelný - tzn. lze o něm s objektivním odstupem uvažovat a nacházet v něm řád.

2. Vesmír je ne- anthropocentrický (nečlověkostředný) - tzn. ve vesmíru, jak jej současná věda chápe, nemá člověk ani jeho stanoviště (Země, sluneční soustava) žádné preferované postavení.

3. Vesmír je veliký - při uvažování o vesmíru se musíme zcela rozloučit s představivostí, neboť časové i prostorové intervaly, s nimiž máme co do činění, jsou zcela nesouměřitelné s čímkoli, s čím má člověk praktickou smyslovou zkušenost.

4. Vesmír je konsistentní (bez vnitřních rozporů) - ukazuje se, že lze celý vesmír ve všech jeho částech a na všech úrovních chápat pomocí stejných přírodních zákonů. Zdá se, že tyto zákony (ať už nám jsou známy nebo ne) jsou schopny vysvětlit všechny věci a jevy, které ve vesmíru pozorujeme.

5. Vesmír je dynamický - není statický, neproměnný od věčnosti do věčnosti, ale prochází jako celek vývojem.

6. Vesmír je anthropický - ve vesmíru jsou lidé. Ve vesmíru (celém vesmíru, ne jen jeho malé části) existuje těžko pochopitelná, jemná a složitá rovnováha, která umožňuje vznik života.

Seřazení těchto bodů není náhodné; zhruba odpovídá třem velkým přelomům v nazírání na vesmír v evropské historii. 1. bod - pochopitelnost světa - je dědictvím "1. vědecké revoluce" v antice, další 3 jsou produktem období "kopernikovské revoluce", vymezeného jmény M. Kopernika (zákl. dílo 1543) a I. Newtona (1687), poslední 2 pak objevem našeho století.

Budeme tyto body postupně probírat a uvažovat o tom, jak ve své době i v naší současnosti ovlivňují celkový pohled člověka na svět.

1. To, že je svět pochopitelný, že jej popisujeme, logicky zvládáme a prakticky užíváme, se nám jeví být samozřejmostí. Nebylo to samozřejmé vždy a na hlubší rovině to je něco, co nás stále musí naplňovat úžasem.

Podívejme se na představu vesmíru ve starověkém Orientu, řekněme v Babylonii v polovině 1. tisíciletí př.Kr.

Výklad babylonského modelu -obr.-

Odrazy v Bibli např. Jb 38,4-8, Ž 104,3-6.

Na tomto modelu není podstatné jeho konkretní uspořádání (zda země plave na vodě, nebo spočívá na pilířích nebo na hřbetě 6 slonů (Indie). Hlavním rysem je, že v tehdejším (rozuměj: mimoizraelském) myšlení jsou téměř všechny oblasti božské. Povětří je aktivitou boha Enlila, moře je pozůstatkem temných sil chaosu (Apsu, Tiámat, Jam), které se snaží zemi pohltit. Většina životních forem rostlinných i živočišných je posvátná a předmětem uctívání (vegetativních kultů). A samozřejmě je posvátné to, co člověka evidentně přesahuje - obloha a nebeské jevy. Ať už obloha jako celek (eg. Nút, bab. Anu) nebo planety, jejichž pohyb odedávna upoutával pozornost. Ty jsou buď přímo s bohy ztotožněny nebo jsou alespoň jejich zjevením (epifanií). Ostatně výmluvná jsou i jejich latinská jména, která běžně užíváme. Pohyb planet po obloze není výsledkem nějakých objektivních matematických zákonů, nýbrž projevy bohů.

Exkurs o astrologii - příklad: "viděli jsme jeho hvězdu na východě": trojitá konjunkce Jupitera a Saturna v Rybách při heliaktickém východu. Odkaz na M. Wernisch in: Bratrstvo, 1991, ...

Pochopitelně, že takovýto svět, ve své podstatě živý a božský, není přístupný nějaké analyse. Člověk nemůže být objektivním pozorovatelem věcí a jevů, ale může si je leda příznivě naklonit (kultem) nebo znepřátelit (porušením tabu apod.).

Do tohoto způsobu vnímání světa byly učiněny dva mocné průlomy, které společně připravily půdu pro vznik evropské vědy: židovsko-křesťanské učení o stvoření a řecká filosofie. Jejich společným znakem je, že přírodu demythisují - zbavují náboženského pozadí a tím ji vlastně podřizují člověku. Dělají to různým způsobem:

Řekové si, jak známo, ze svých bohů mnoho nedělali (Zeus a vdané paničky), náboženský život se již v klasické době stáhl převážně do čistě osobních poloh v mysterijních kultech; praktický život a filosofie se sekularisovaly.

Přístup izraelského monotheismu, sz. svědků je podstatně jemnější a hlubší. V protikladu k vegetativnímu pohanství, s nímž se musel neustále utkávat, říká: "Svět není božský a ovládaný silami, kterých se musím bát a naklánět si je, ale je dílem jediného Boha. Tento Bůh není se světem totožný, je nad světem. Celý svět je jeho svobodným dílem a podléhá jeho stvořitelskému řádu". To je nesmírně důležité - jen tímto naprosto důsledným oddělením Boha od světa (důsledným rozlišením transcendentna a imanentna) je možno připustit pevný řád ve světě a přitom ponechat člověku prostor svobody a neztratit "vertikální" božskou dimensi, která dává lidskému životu smysl - tj. neupadnout do atheismu.

Izraelcům nebyl vlastní řecký analytický duch, takže odtud nějaké vědecké impulsy bezprostředně nevzešly. To, oč nám jde - totiž o pevný řád ve světě a tedy o jeho pochopitelnost - je však v SZ řečeno mnohokrát: Ž 119,89-91, Ž 104,19- 20a.

Krásně je to řečeno i ve známém oddílu o stvoření světa z Gn 1.

Toto je první moment, kdy se, sice ještě neuvědoměle, ale výrazně, potkaly biblická víra s poznáváním vesmíru - a kdy se víra stala pro poznávání (vědu) positivním stimulem. Později tomu bylo, žel, většinou naopak.

Evropská věda tedy stojí na dvou pilířích, kterými jsou biblická víra ve stvořenost světa a existenci řádu, která pochopitelnost světa garantuje, a řecké analytické myšlení, které nám dalo prostředky tento řád objevovat a zkoumat.

Pochopitelnost vesmíru - to, že se svět důsledně podřizuje přesným matematickým zákonům, je jeho nejobecnější vlastností a vůbec základním předpokladem toho, že se o vesmíru můžeme smysluplně bavit.

2+3. Další dva body spolu souvisí, přinejmenším psychologicky. Člověk totiž podvědomě potřebuje, aby vesmír byl malý, snadno obsáhnutelný a aby v něm měl člověk ústřední místo. Jedině v takovém vesmíru lze snadno vidět smysl vlastní existence, tzn. lze ztotožnit smysl existence kosmu a existence vlastní. Jinak hrozí, že se člověk v obrovském vesmíru ztratí nebo bude vytlačen na bezvýznamnou periferii. Právě proto dalo odstranění těchto předsudků tolik práce a soustavně naráželo na odpor církve.

Podle starých představ, platných až do konce středověku, měl vesmír přesně určenou strukturu, kterou propracoval a popsal astronom Claudios Ptolemaios (85-166).

Antický vesmír -obr.-

Centrální postavení měla Země, ať už plochá nebo kulatá. Kolem ní obíhaly v kruzích planety počínaje Měsícem a konče Saturnem a nad nimi sféra stálic. Dál se neuvažovalo. Představa kulového a prostorově omezeného vesmíru byla zcela přirozená.

Prvním průlomem do tohoto domácky uzavřeného pojetí vesmíru byla Kopernikova (1473-1543) heliocentrická hypothesa. Na první pohled o tak mnoho nešlo:

V Kopernikově době bylo již zřejmé, že Slunce musí být podstatně větší než Země. Také do té doby uznávaná Ptolemaiova soustava se stala neudržitelně komplikovanou. Jednou z cest, jak ji reformovat a zjednodušit, bylo opustit její základní předpoklad, totiž centrální postavení Země. Bylo by koneckonců přirozenější, aby v centru bylo největší těleso a ta menší obíhala kolem něho. Tedy v pozadí nebyla nějaká revolučně nová kosmologie, ale spíš cit pro symetrii a snaha řešit praktické problemy staré soustavy. Jinak toho Kopernik na představách o stavbě a fungování vesmíru moc nezměnil.

Psychologické důsledky Kopernikova kroku byly ovšem kolosální. Nešlo totiž jen o alternativní geometrický aparát k výpočtu posic planet, jak se to někteří snažili interpretovat. Šlo o útok na posvěcené centrální postavení Země a tedy i člověka coby koruny stvoření ve vesmíru - s důsledky, na něž jsme poukázali. Proto nastal posléze tvrdý střed Kopernikových stoupenců s různými církevními autoritami (o nejznámějším případu - Galileiho procesu - byla publikována řada článků v souvislosti s loňskou (1992) revisí a zrušením rozsudku).

Jedním z hlavních argumentů, vynášených proti heliocentrismu bylo to, že je údajně v rozporu s Biblí. To je samozřejmě nesmysl. I kdybychom se snažili sebevíc, nepodaří se nám z Bible vytěžit jakoukoliv konsistentní kosmologii. V Bibli se pouze tu a tam okrajově odrážejí představy dob, ve kterých její látky vznikaly. Jinak je Bibli a jejímu poselství stavba vesmíru naprosto lhostejná. To je také odpověď na naši hlavní otázku: nakolik s kosmologií souvisí naše víra: nesouvisí!

Tvrdého odsouzení se Kopernikovi dostalo nejen ze strany církve katolické. Jeden z prvních ho odsoudil Martin Luther. Ještě po 90 letech se s Kopernikem snadno a rychle vypořádá ve své Fysice Jan Amos Komenský. V dopise příteli píše roku 1633:

"Nedávno jsem vyvodil i pojetí Astronomie, vybavené hypothesami nejjednoduššími, nejsnazšími, a co je hlavní, odvozenými z přirozené povahy nebes. Když jsem odklidil neužitečné haraburdí ekcentriků, epicyklů a reálních kruhů, jakož i ten obludný kopernikovský pohyb Země, budou moci být pomocí našich hypothes, a to těch nejjednodušších, zachovány veškeré zjevy a pochopeny s takovou snadností, že jim porozumí i dítě při pouhé četbě bez učitele."

Čímž vlastně zahodil do koše kompletně celou astronomii a prokázal její naprosté nepochopení.

Z tohoto odporu je zřetelné, jak hluboce zakořeněný byl předpoklad centrálního a pevného postavení Země a člověka ve vesmíru.

Kopernikovská astronomie, stejně jako ptolemaiovská se omezovala pouze na planetární soustavu a na vysvětlení pohybu planet. Sféra stálic byla stále jen nezajímavou kulisou.

Vytlačování Země na okraj vesmíru pokračovalo dál. Již během 16. stol. se objevovaly názory, že středem vesmíru není ani Země ani Slunce a že sluneční soustava není jediná. Jeden z prvních toto mínění vyjádřil Giordano Bruno (1548-1600) ve spise O nekonečnosti světů (1584). Náběhy k podobnému uvažování najdeme však již u o sto let staršího filosofa kard. Mikuláše Kusánského (1404-1464) a dokonce již u Demokrita (460-370 př.Kr.). Bruno správně odhadl, že hvězdy mají stejnou povahu jako Slunce a mohou tedy mít i planetární soustavy a tvrdil, že vyplňují nekonečný prostor. Za svoje heretické názory a spisy (astronomie tu však nehrála hlavní roli, jak se někdy tvrdívá) byl r. 1600 v Římě upálen.

Další vývoj učinil ze Slunce tuctovou hvězdu. Byly objeveny velké hvězdné soustavy - galaxie; ta naše obsahuje spolu se Sluncem asi 100 miliard hvězd a má průměr nějakých 100 tisíc světelných let. Naše Slunce se nachází na její periferii - asi ve ţ jejího poloměru. Navíc i galaxie se stala řadovým objektem - v současné době jejich počet v pozorovatelném vesmíru odhadujeme na řádově stovky miliard. Přitom se měřítka, která v astronomii používáme, zvětšila o mnoho řádů. Typická škála pro měření vzdáleností mezi galaxiemi je 10-100 milionů sv.let, nejvzdálenější pozorovaný objekt je daleko cca 40 miliard sv.let.

K podobnému posunu došlo i ve vnímání času. Klasické výpočty dospěly k tomu, že svět byl stvořen cca před 6 tisíci let (k tomu dospějeme, kdy sečteme životní data biblických praotců od Adama k Abrahamovi a dále počet generací k Ježíšovi). V současné době se stáří vesmíru odhaduje na 15-20 miliard let. Z toho člověk existuje (započítáme-li i neanderthálce) "pouze" nějakých 100 tisíc let.

V každém případě si většina z nás zvykla na to, že charakteristické rozměry vesmíru jsou zcela mimo naši představu (to je i pouhý 1 světelný rok). Také role obyvatel zanedbatelného smetí na periferii zanedbatelné galaxie nám, jak se zdá, vyhovuje. Je to podivné - vykládám vám tady o miliardách světelných let, vy mi to zřejmě klidně věříte a asi vás to nijak vnitřně nezneklidňuje. Jako by nám chyběl ten reflex lidí Kopernikovy doby, který se brání pocitu vlastní bezvýznamnosti a nesmyslnosti.

V době, kdy se představa nekonečného vesmíru etablovala, se jí zabýval slavný fysik a filosof Blaise Pascal (1623-1662). Známým se stal jeho výrok: "Věčné mlčení nekonečného vesmíru mne děsí." A již 2000 let před ním vyjádřil podobný pocit žalmista: Ž 8,4-5.

Bezprostřední závěr, který můžeme z poznaných rozměrů vesmíru vyvodit, je, že má-li vesmír nějaký smysl (jako že věřím, že má), není tento smysl vyčerpán tím, co se děje ve sluneční soustavě.

Podívejme se ale na věc z druhé strany: Moderní kosmologie ukazuje, že takto velkého vesmíru je zapotřebí, aby v něm vůbec mohl vzniknout život. Jedním z důvodů je, že podstatně menší system by svou historii proběhl příliš rychle. Je třeba dost času na vytvoření galaxií, hvězd, těžkých prvků v jejich nitrech (kdyby nebylo uhlíku, asi bychom tu neseděli), planet a konečně na 4 miliardy let dlouhou evoluci života - plnou náhodných mutací, slepých uliček a přirozeného výběru.

Tato představa nás může s bezedností vesmíru usmířit, ale také nemusí. Uvedu 2 příklady. Oba byli současníci, Francouzi, slavní biologové:

Jacques Lucien Monod (1910-1976), biochemik a mikrobiolog, nositel NC. Jeho přivedla představa nepatrnosti člověka vůči vesmíru a chaotičnosti a nahodilosti evoluce k radikálnímu atheismu. Hojně je citován jeho výrok:

"Stará aliance se rozpadla, člověk konečně ví, že je sám ve lhostejném a bezedném vesmíru, z něhož se náhodou vynořil."

Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955), jesuita, theolog a paleontolog, který byl jevem evoluce tak fascinován, že jej prožíval téměř mysticky. Evoluce je mu především vzestupem vědomí. Jejím prodloužením je vznik nad-vědomí, synthesy všeho vědomí, držené energií lásky, jež spěje k transcendentnímu "bodu Omega", úběžníku kosmické evoluce, to jest posvěcení a spojení s Bohem.

Vidíme tedy z těchto reakcí, že skutečnost velkého vesmíru je sama o sobě víceznačná.

Konečně in medias res:

Snaha podržet přijatelně malý a geocentrický vesmír není jen pouhým konservativismem, má také svou specificky křesťanskou příčinu, nelze popřít, že hlubokou.

Středověké mapy světa představovaly Zemi jako kotouč, v jehož středu je město Jerusalém. V pozadí je vyznavačské přesvědčení, že událost Boží inkarnace v JK je těžištěm všeho dění na světě, že událost Ježíšova ukřižování a vzkříšení zcela kvalitativně mění postavení člověka před Bohem a posvěcuje celý svět. A duchovní zrak celého lidstva se stále obrací k Jerusalému.

To dává dobrý smysl ve světě, který se omezuje na naši Zemi, na lidstvo, které ji obývá a na jeho dějiny. To jest, když Bůh - Stvořitel má ze svých nebes v péči naši zemi, kterou v Kristu vykoupil, k sobě obrátil a vede ji k druhému příchodu JK, který (někdy - v roce XY) její dějiny završí. Historie této Země a s ní celého Stvoření, celého Kosmu je ponořena do Božího spasitelného plánu (Heilsgeschichte), je napnuta mezi zaslíbením a naplněním, mezi příchodem Božího království v skrytosti a jeho eschatologickým příchodem v plnosti, kdy bude nové nebe a nová země.

Tzn., křesťanství ve svém základním rámci uvažování a prakticky ve všech dogmatických vyjádřeních je vázáno na zcela konkretní kosmologii - a sice na kosmologii malého geocentrického vesmíru. Ano, v našem theologickém a liturgickém myšlení skutečně splývá smysl existence kosmu vjedno se smyslem existence lidstva. To musíme chtě nechtě přiznat.

Samo o sobě to není nic tak odsouzeníhodného. Jsme lidé - tedy tvorové, vybavení (od Stvořitele) rozumem a posláním svět logicky zvládat a ovládat. Proto si každý (každý!, nejen theolog, filosof či astronom - i poslední kriminálník) vytváří nějakou svou kosmologii - svůj model světa, na jehož pozadí si promítá a představuje i dění spásy - spásy své i celého světa. To činili i bibličtí svědkové i všichni theologové v dějinách. A ti všichni vycházeli z vědomostí své doby - tj. ze striktního geocentrismu. Proto: je-li křesťanské myšlení christocentrické, (t.j. soustředěné na Krista - což bezpochyby je a musí být), je automaticky geocentrické - protože přeci po této Zemi JK chodil a zde se odehrál i světodějný příběh jeho ukřižování a vzkříšení.

Zkusme ale tuto vazbu obrátit: Je-li naše víra spojena s geocentrickou kosmologií, znamená to, že pádem této kosmologie (pádem geocentrismu a představy útulně malého vesmíru) se otřásají i základy naší víry. Je-li totiž Země i se Sluneční soustavou jen zanedbatelné smetí na periferii zanedbatelné galaxie, pak to znamená, že zanedbatelný je význam nejen lidstva, ale i dějin spásy, význam JK. Vždyť co může příběh o JK říci potenciálním obyvatelům miliard obydlených planet, když se týká jen té naší maličké Země - a to se týká; co bychom si namlouvali...

Podívejme se na věc v časové ose: Vyhlížíme přeci druhý příchod JK, parusii, požehnaný konec světa, "ten milý soudný den" (jak s oblibou říkával M.Luther), kdy stará země pokažená hříchem zanikne a bude tu nové lidstvo, nový Jerusalém, kdy "pak už navždy budeme s Pánem" - 1Te 4,17; od onoho dne, který vyhlížíme až na věky. Víra se samozřejmě stará především o přítomnost, ale přitom se upíná na zaslíbení, jejichž naplnění v budoucnu očekává. A je snad slavnější zaslíbení nad to, že Pán přijde ve slávě ... a Bůh bude všecko ve všem (1K 15,28).

Leč astronomie nás poučuje o tom, že vesmír (jehož smysl se přece nevyčerpává smyslem naší nepatrné Země) má před sebou ještě mnoho miliard let existence. Země zanikne i s lidstvem zcela přirozenou cestou za nějakých 10 miliard let a z kosmického hlediska to bude naprosto zanedbatelná episoda ("galaktický pes po nás neštěkne"). V jiných koutech naší i cizích galaxií se budou vesele vyvíjet jiná lidstva. Kde je tedy místo pro parusii, pro ten "požehnaný konec světa"? Vypadá to, jako by současný obraz vesmíru nám bral i tu základní křesťanskou jistotu - výhled k "posledním věcem", eschatologii. Úspěšně jsme se již odnaučili se při slově "Bůh" dívat směrem nahoru. O to více se díváme do budoucnosti, což je ale týž omyl, jen méně evidentní.

Když představu obrovského a ne-antropocentrického vesmíru takto domyslíte - je to představa pro tradičního křesťana úděsná. Mám za to, že to je nejhlubší důvod, proč stále tolik křesťanů lpí na fundamentalismu (doslovném výkladu Bible se vším všudy - včetně stvoření v 7 dnech a popírání evoluce...). Na jednu stranu jim lze z tohoto pohledu positivně rozumět - vědí, co všechno je v sázce a universalita díla JK jim je nade vše. To by se zdálo sympatické.

Háček (hák!) je v tom, že tito křesťané nepochopili a nechtějí pochopit, co je skutečným obsahem křesťanské zvěsti (díla JK) a co je jen dobová kulisa. Proto museli biblickou zvěst spolknout i s biblickou - tj. staroorientální kosmologií. Pokud jim tuto kosmologii vezmete (třeba řečmi o Darwinovi), vezmete jim i jejich víru a jste nástrojem Satanovým (to není z mé hlavy, to mi bylo vícekrát vmeteno do tváře).

Tady jsme u jádra fundamentalismu - a proto jsem na fundamentalismus tak alergický, ač to je na první pohled druhořadá otázka. Fundamentalismus totiž není důsledná věrnost Božímu slovu (jak sám sebe proklamuje). Je to obranný reflex. Projev toho, že se člověk o svou víru bojí. Je to hráz, jíž si člověk chrání chatrný základ své chatrné víry. Je to hráz proti svobodnému uvažování o světě, proti vzdělání, proti svobodě. Je to důsledek mj. toho, že člověk nedokáže věřit uprostřed obrovského vesmíru. Nenechme se mást tím, že se fund. zaštiťuje důvěrou v Boží slovo. To hlavní totiž není důvěra, ale strach. Všimněme si jedné zákonitosti: fundamentalismem se vyznačují ty církevní skupiny (denominace, sbory, sekty), které v mimořádné míře zdůrazňují osobní zbožnost, osobní obrácení, osobní jistotu spásy etc. (nic proti tomu, to jsou jistě dobré věci). Tito křesťané se však usvědčují z toho, že centrem jejich víry není Boží milost v JK, ale právě sama ta víra - totiž vlastní duše a její spása. A o tu svou duši mají strach - což je opak důvěry. Dávejme si pozor na to, abychom se nezabývali víc svou duší a svou osobní spásou, "jistotou spasení", vírou než Božím dílem.

Dobře, ukázali jsme si, kudy cesta nevede. Co si ale tedy počneme s naší christocentrickou vírou uprostřed nesmírných rozměrů neanthropocentrického vesmíru? To je otázka, která podle mého soudu ještě stále není theologicky dořešena.

Především: nedělejme si z toho moc těžkou hlavu. Našeho všedního života, našeho vztahu k Bohu a k bližnímu se to příliš nedotkne. Zůstává stále faktem, že "Bůh tak miloval svět" - to jest: tuto naši nepatrnou a zanedbatelnou Zemi a človíčky na ní - "že Syna svého jednorozeného dal ...". V JK došlo k inkarnaci - tj., že sám Bůh-Stvořitel přišel bezprostředně na tuto konkretní Zemi mezi její obyvatele, aby s nimi měl společenství. To pro nás platí i dnes a bude platit stále, i když naši Zemi třeba opustíme někam do vesmíru. Dokud však žijeme na Zemi, je náš svět geocentrický; z hlediska našeho života je důležitý bližní, který stojí vedle mne na této Zemi (od toho je to "bližní"), zatímco všechny galaxie jsou zcela irrelevantní. Pokud vnímáme křesťanskou zvěst jako zvěst zaměřenou především do tohoto života, do žhavé současnosti, nemusíme nic násilně reinterpretovat.

To jsme zaslechli z Bible a věřím, že jsme jí porozuměli správně. Musíme se však vzdát všelijakých spekulací např. o kosmickém dosahu Kristova vzkříšení nebo druhého příchodu (parusie) atd. Tyto otázky silně vzrušovaly církev prvních staletí, pro nás jsou však těžko srozumitelné a biblickému myšlení poněkud cizí. Možná vás už napadly otázky takovéhoto typu:

- Je-li událost inkarnace v JK jedinečná a neopakovatelná (jak věříme), jak se o ní mohli dozvědět obyvatelé jiných obydlených planet? Vulgárně řečeno: až přiletí ufoni - máme mezi nimi konat misii?
- Jak to, že právě naše Země má to privilegium, že k inkarnaci došlo právě zde?
- odehrál-li se na Golgotě soud nad světem (jako že věříme, že odehrál), vztahuje se to na celý vesmír?
- Je-li vzkříšení JK předělem světodějného významu, jak se to projevilo v celém vesmíru?
- Co se stane s vesmírem po druhém příchodu Páně?

Tyto otázky se už na první pohled jeví nesmyslně, cítíme, že jdou jaksi mimo. Ale přece se neodbytně vynořují. Snad je to herese, ale mám za to, že problemy vznikají tehdy, když časový moment ukřižování a vzkříšení považujeme za skutečný děj soudu nad světem. To totiž znamená, že se snažíme Boží rozhodnutí příliš jednoznačně vsadit do našeho lidského prostoru a času. A to dost dobře nejde.

Ano, v JK k nám skutečně přišel sám Bůh, aby s námi měl obecenství. To je to christologicky nejzávažnější, z toho není třeba ustoupit ani o milimetr. Nelze však příběh JK považovat za děj, v němž by se bylo o spáse rozhodovalo. Lze jej chápat jako revelaci - zjevení, zvěst. Evangelium o JK, který přišel na tuto Zemi, zvěstuje obyvatelům této Země, že Bůh je miluje, chce jim odpouštět a chce s nimi mít společenství. Tak se příběh JK stává tlumočením skutečnosti, která je skutečností již od stvoření světa (nejen naší Země - celého vesmíru) a platila i pro lid SZ i před ním. Takto chápu i Janovy výroky o JK jakožto Slovu, které bylo od počátku jakož i další "chisto- kosmologigké" pasáže v NZ: J1,1.3.14; Ko 1,15-20. (Exkurs o učení o preexistenci.)

A Bůh jistě nalezne způsob, aby toto Slovo předal i všude tam, kdekoli ve vesmíru je nějaké stvoření, které je může slyšet.

A jak je to s tím nešťastným druhým příchodem Páně? Budeme si muset zvyknout na to, že čas, ve kterém žijeme své pozemské životy, je jedna věc, a Boží dílo spásy, eschatologie, je druhá věc. Každý poučenější fysik nám potvrdí, že s naší intuitivní představou času a prostoru jsme v koncích, když studujeme třeba pád částice do černé díry (což je z fysikálního hlediska jednoduchá "školní" úloha). Jak bychom do tohoto časoprostoru chtěli spoutat Pána Boha a jeho dílo? Problemy mizí tam, kde se vzdáváme jakéhokoliv nároku Boha nějakým způsobem učinit evidentním a tedy kontrolovatelným - zasadit ho do nějakých souřadnic (třeba časoprostorových) a dohlédnout si, aby nám nezůstal něco dlužen. Zaslíbení samozřejmě platí, ale, prosím vás, nepátrejme netrpělivě po jeho naplnění ani v kosmických dálavách, ani v budoucnosti. Spokojme se s žalmistovým "V rukou Tvých jsou časové moji" (Ž 31,16).

Očekávám námitku: "když vykážeme z časoprostoru parusii, nevyprazdňujeme tím smysl dějin, toto cenné křesťanské vlastnictví? Biblická víra se od všech ostatních náboženských systemů přeci odlišuje právě tím, že její čas má svůj počátek a cíl, plyne odněkud někam, je zavěšen mezi zaslíbením a naplněním, je svěřenou lhůtou, která spěje k završení. Jen v tomto napětí lze mluvit o smyslu dějin a o dějinné zodpovědnosti."

Na to odpovídám: Je tomu skutečně tak, ale smysluplnost dějin a mého života v čase je velmi dobře zaručena i bez parusie. Ono žádoucí dějinné napětí, zavěšení času na Boží dílo je přeci svrchovaně garantováno inkarnací a vedením lidu Božího. Vyvedení z Egypta a prázdný hrob jsou přeci nadmíru pevnými body, pevně zasazenými v tomto času i prostoru. Jestliže jsme takto nepřeslechnutelně ujištěni o tom, že Bůh sestoupil a sestupuje k nám do tohoto časoprostoru, že právě v něm dochází k setkání s Ním, jak bychom mohli pochybovat o smysluplnosti všeho toho, co se v tomto časoprostoru děje?

4. Velice významným aspektem vesmíru je jeho konsistence - ucelený a soběstačný charakter. Stále hlouběji se moderní fysika přesvědčuje o tom, že všechny objekty a jevy ve vesmíru jsou projevy několika málo nebo dokonce jediného fysikálního zákona. Abychom si tento fakt výrazně demonstrovali, dovolím si ještě jednu historickou reminiscenci. Po celý středově až do Keplera (1571-1630) byl nedotknutelný obraz světa, jak jej postuloval Aristoteles (384-322 př.Kr.) a v astronomických aspektech rozpracoval Ptolemaios. Nebudeme jej rozebírat podrobně, chci jen zdůraznit, že aristotelský svět se dělil na dvě části - pozemskou (do Měsíce), kde vládl chaos a která byla tvořena 4 známými prvky, a nebeskou (od Měsíce výš), kde vládl dokonalý řád. Obě tyto oblasti se řídily naprosto protikladnými zákony, neměly spolu nic společného. Tento obraz světa vydržel až do konce 16. stol. - ani Kopernik se ho neopovážil dotknout.

Definitivní sjednocení celého vesmíru, tj. odstranění rozdílu mezi nebeskými a pozemskými jevy, je však dílem Isaaca Newtona (1643-1727). Newtona totiž jednou napadlo, že pád těles k zemi i pohyb nebeských těles jsou působeny jednou a touž silou. Tuto sílu popsal zákonem všeobecné gravitace. Lze bez nadsázky říci, že tento moment je nejvlastnějším začátkem novodobé fysiky. Zde začal proces, který sledujeme - totiž hledání a nacházení společného základu zdánlivě nesouvisejících jevů v elementárních zákonech.

V době Newtonově i později byla jedinou fysikální disciplinou mechanika. Časem se však objevovaly další jevy: působení elektrických nábojů a magnetické pole. Ty byly původně chápány jako jevy nesouvisející. Jejich souvislost však byla brzy prokázána a r.1873 vznikla Maxwellova theorie elektromagnetismu (James Clark Maxwell, 1831- 1879), ve které jsou elektřina, magnetismus a světlo projevem jedné fundamentální síly.

Sjednocování fysiky - obr.-.

S rozvojem atomové fysiky přibyly ke dvěma známým silám (interakcím) další dvě: silná a slabá. Nebudeme si je v tuto chvíli nějak blíž přibližovat, projevují se pouze na úrovní elementárních částic, maximálně atomových jader.

Pochopitelně je snahou fysiků ukázat, že vlastně neexistují 4 interakce, ale jen jedna a ty čtyři známé že jsou jen jejími speciálními projevy. Došlo se v tomto směru již dost daleko. Koncem 60. a v 70. letech jsme byli svědky úspěšného sjednocení elektromagnetických a slabých interakcí v tzv. Weinberg-Salamově theorii elektroslabých interakcí (1967; 1979 za to byla udělena NC, druhá NC r. 1984 za její experimentální ověření). Během 70. a 80. let bylo vypracováno několik theorií, které k elektroslabé interakci připojují silnou. Nazývají se GUT - Grand Unification Theory a existuje několik variant. Poslední interakcí, která tvrdošíjně vzdoruje unifikačním snahám, je gravitace. I tak však dosáhla unifikace přírodních sil za posledních 25 let ohromujících úspěchů.

Takto viděný vesmír se tedy zdá být vnitřně konsistentní a soběstačný. Je tu několik málo fundamentálních zákonů, které určují vlastnosti elementárních částic a jejich aplikací lze vysvětlit všechny existující struktury. Potíž je jen v tom, že tyto zákony ještě přesně neznáme a že struktury ve světě jsou nesmírně složité. To však neznamená, že základní methodologický rámec fysikálního (obecněji: přírodovědného) uvažování je scestný. Naopak, zatím stále odhaluje další a hlubší souvislosti ve světě. A tak lze z fundamentálních theorií odvodit nejen stavbu vesmíru, ale i strukturu atomu, vlastnosti chemických prvků, molekul atd. až po obrovské makromolekuly se schopností autoreplikace jako je třeba DNA a po strukturu živé hmoty. Moderní thermodynamika a synergetika naznačuje přirozené vysvětlení i takových procesů jako je samovolná sebeorganisace a posléze evoluce života. Je to řetěz, ve kterém všechny články do sebe přesně zapadají.

Ve vesmíru konce 20. století jako by vůbec nebylo místo pro metafysiku.

V Aristotelově vesmíru byl poněkud obskurní metafysický prvek primum mobile, který zvnějšku otáčel hvězdnou sférou a poháněl planety - jen tak bylo možno překonat základní rozpor věčného pohybu oblohy s aristotelským odporem k pohybu. V Kopernikově soustavě tento prvek odpadl - otáčení oblohy se daleko přirozeněji vysvětlilo rotací Země.

Když Newton vytvořil svou theorii Sluneční soustavy, pohybující se působením všeobecné gravitace, zdálo se mu, že poruchy, kterými na sebe planety navzájem působí, se budou sčítat takovým způsobem, že naruší stabilitu sluneční soustavy a časem ji rozloží. Na základě toho povolal nadpřirozenou intervenci. Tvrdil, že na planety působí andělé korektivními silami a sluneční soustavu tak udržují. Teprve o sto let později Pierre Simon Laplace (1749-1827) dokázal, že ve skutečnosti se poruchy kompensují a soustava je stabilní i bez andělů. Jednou se jej údajně v rozhovoru zeptal Napoleon, jakou úlohu má tedy v jeho vývodech Bůh. Laplaceova odpověď je příznačná pro osvícenskou vědu, ale i pro další vývoj: "Vaše veličenstvo, takovou hypothesu jsem nepotřeboval."

Jestliže to platilo pro vědu konce 18. stol., tím spíše se zdá, že to platí pro vědu konce stol.20. To byl také často omílaný argument atheistické propagandy. Na druhou stranu můžete ale v církevním prostředí často slyšet názor, že je tomu právě naopak - totiž, že příroda sama ukazuje na svého stvořitele, nelze ji bez stvořitelských zásahů pochopit a dokonce - že věda přímo dokazuje, že svět - takový, jak jej známe se životem a s lidmi - se samovolně vyvinout nemohl a musel být tudíž stvořen. Tomuto přístupu se říká vědecký kreacionismus. U této otázky bych se chtěl na chvíli zastavit.

S tímto názorem se můžete setkat ve dvou odstínech.

Je tu verse, řekl bych, hrubší, primitivnější a banálnější. Vychází od biblických fundamentalistů. Ta tvrdí, že celá evoluce je nesmysl a pověra darwinistických tmářů. Zato solidní věda že jasně ukazuje, že Země nemůže být starší než těch asi 6000 let, které lze napočítat posčítáním životních dat praotců; pomocí úderných chemických argumentů nás přesvědčuje, jak nesmyslná je domněnka, že by se mohl samovolně vyvinout genetický kód, vzniknout bílkovina a nebo se vyvinout nový živočišný druh.

Nehodlám se snížit k tomu, abych s touto versí polemisoval. Velmi mne však irituje, jak drzým způsobem se presentuje. Články těžkého kalibru najdete třeba v každém čísle Věže strážné - časopisu svědků Jehovových. To by mi tak nevadilo. Horší je, že naše země je už řadu let terčem invase rádoby křesťanské literatury ze Západu. Vydávají ji v obrovských nákladech a v mnoha jazycích různé skupiny a zaplavují s ní svět. Poznáte ji podle standardního paperbackového formátu s barevným obalem, amerického či holandského původu a stupidního obsahu. Snad nikde jinde (ani u známého komunistického bohobijce Kryveljova) jsem nenašel takový koncentrát ignorance a demagogie. Mám za to, že autoři vědomě hřeší na to, že u čtenáře předpokládají nízké a povrchní vzdělání. Známé jsou tituly jako "Bible má přece pravdu", "Přírodní vědy neznají žádnou evoluci" apod. (Ukázat!) Velice mne znechutilo, když jsem "skvosty" této provenience našel i na pultu v Kalichu. Dlouho jsem nechápal, proč ti fundamentalisté svůj fundamentalismus tak často a okázale zdůrazňují. Vzpomínám si, že jsem několikrát slyšel v holešovickém sboru osobní svědectví, která začínala slovy (cituji téměř doslova): "Dříve jsem žil v hříchu. Věřil jsem evolučním theoriím. Teď už jim nevěřím." - to bylo to první, co svědek považoval za nutné říci o své víře. Pak jsem pochopil, co je v pozadí - ale o tom už byla řeč.

Pak je tu verse jemnější a důmyslnější. Dala by se nazvat evolučním kreacionismem nebo theorií postupného tvoření. Netrvá na tom, že celá Bible je nutně historickou zprávou; celkem uznává, že vesmír je starší, že Země má za sebou už 5 mld. let dlouhou historii a že i život prošel určitým vývojem. Vidí ale také, že řadu momentů tohoto procesu vývoje světa nedovedeme dobře vysvětlit - třeba to, jak se vlastně na Zemi objevil první mikroorganismus nebo to, jak vznikaly nové rostlinné a živočišné druhy apod. A všechny tyto nejasnosti řeší tak, že prohlásí: "Zde došlo opět k Božímu stvořitelskému činu. Jelikož tento krok neumíme vysvětlit přirozenou cestou, znamená to nadpřirozený zásah." Tento přístup je docela přitažlivý, jelikož vlastně zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Dává nám paušální odpověď na všechny nejasnosti, které věda nedovede vysvětlit a k tomu ještě příjemně ospravedlňuje víru tím, že podává důkaz Božího stvoření. Přitom se tváří docela inteligentně. Skrývá v sobě však nebezpečí na obě strany -jak vůči vědě, tak i vůči víře. Předně je jasnou brzdou vědeckého pokroku. Tím, že snadno a rychle odstraňuje nejzávažnější a nejtajuplnější problemy vlastně bere jakoukoliv motivaci tyto problemy objasňovat a hledat jejich přirozené řešení. Jelikož ale tak mnoho vědců neuvažuje, toto nebezpečí je nepodstatné. Horší je to, že se snaží náš pohled na svět znásilnit tak, aby potvrzoval víru. Tím se staví do jedné řady s těmi, kdo odsuzovali Galileiho. A jako takový je odsouzen k neustálému ústupu a vyklízení posic tím, jak bude věda postupovat a objasňovat ty otázky, které nám dnes připadají nevysvětlitelné. To znamená - budeme-li takto uvažovat, riskujeme další historickou ostudu křesťanství, riskujeme, že nás budou opět - a právem - obviňovat z tmářství. A přitom zcela zbytečně.

Navíc mi tento "evoluční kreacionismus" připadá urážlivý především vůči samotnému stvořiteli. Dělá z něho totiž fušera, který udělal nefungující výrobek, který je třeba neustále opravovat. Jestli je na vesmíru coby Božím stvoření něco fascinujícího, je to právě ta dokonalost, jak funguje v celku i v jednotlivostech - od struktury atomu přes strukturu vesmíru až k vývoji života. Nedělejme si z Boha tmel, kterým bychom ucpávali kdejakou díru v našem vědeckém poznání (tak to údajně vyjádřil známý theolog D.Bonhoeffer).

Proti tomu, abychom jakýmkoliv způsobem vědecky hledali ve vesmíru a v přírodě Boží stvoření, neboli - abychom vědecky dokazovali Boží existenci mám ještě jednu námitku, ze všech nejzávažnější. Bůh není nějaký uličník, který by se nechal nachytat na hruškách. A také není nějaká přírodnina, něco, co bychom mohli podrobit nezaujaté analyse, jako když si třeba prohlížíme lupou brouka. To už by nebyl člověk v rukou Božích, ale Bůh v rukou lidských. Vztah Bůh - člověk by byl postaven na hlavu (kolikrát už byl v theologii postaven na hlavu!). A především: to by totiž měli věřící v rukou objektivní důkaz, že mají pravdu - a tím důkazem by ty nevěřící mohli tlouct přes hlavu. Na to by se Bůh dívat nemohl. Proto - když už vesmíru vtiskl nějaký stvořitelský řád, učinil ho tak, aby opravdu fungoval a zametl po sobě stopy.

5. Konečně se tedy dostáváme k tomu, čím přispěla k vědeckému obrazu vesmíru astronomie 20.stol.

Podstatným rysem newtonovského vesmíru byla jeho statičnost. Vesmír měl v globálu vypadat stále stejně od věků na věky, zhruba rovnoměrně zaplněn hvězdami. Tento model se zdál přirozený, ač měl v sobě, jak se brzy ukázalo, několik vnitřních rozporů.

Radikální změnu kosmologie si vyžádala nová theorie gravitace - Einsteinova (1879-1955) obecná theorie relativity z roku 1915. Již o 2 roky později Einstein odvodil model vesmíru jako řešení svého gravitačního zákona. Byl nešťasten. Ukázalo se, že jeho gravitační zákon žádný statický vesmír nepřipouští. Může se buď smršťovat (galaxie se vlivem gravitace přitahují a padají na sebe) nebo se rozpínat, přičemž gravitace toto rozpínání bude brzdit. To mu připadalo filosoficky nepřijatelné. Nezávisle na Einsteinovi řešili strukturu vesmíru podle OTR Alexandr Alexandrovič Fridman (1888-1925) a abbé Georges Edouard Lemaitre (1894-1966) a popsali řadu scénářů, podle nichž by se měl vesmír vyvíjet.

Krátce na to (r.1929) bylo rozpínání vesmíru skutečně pozorováno. V předcházejících letech se Edwin Powel Hubble (1889-1953) zabýval výzkumem vzdálených galaxií a povšiml si, že v jejich spektrech se objevuje posun čar k červenému konci spektra a to tím větší, čím je galaxie vzdálenější. Tento posun je možno interpretovat pomocí Dopplerova jevu tak (a všechny jiné interpretace později selhaly), že pozorované galaxie se od nás vzdalují. Hubble zjistil, že mezi červeným posunem ve spektru a vzdáleností galaxie je jednoduchý vztah: č.p. a tudíž i rychlost vzdalování jsou přímo úměrné vzdálenosti.

Obr. - šipky.

To znamená, že všechny vzdálenosti ve vesmíru se zvětšují, krátce: vesmír se jako celek rozpíná. Toto rozpínání nemá nikde střed, z kteréhokoliv místa bude vypadat naprosto stejně.

Teď se podívejme proti proudu času do minulosti: jestliže se vesmír rozpíná, znamená to, že v minulosti byl menší - a když řešíme Einsteinovy rovnice, tak vychází, že před asi 15 mld. let byl celý vesmír soustředěn v jediném bodě. Z tohoto bodu začalo rozpínání. Tento začátek rozpínání vesmíru se běžně nazývá (nepříliš vhodně) velkým třeskem. Exkurs o pejorativnosti pojmu. Představovat si, co bylo před tím, nemá žádný fysikální smysl, protože teprve velkým třeskem vzniká prostor a čas. Mimochodem - nepřipomíná velký třesk až příliš nápadně stvoření světa? Pokud připomíná - začněme rychle krotit svou fantasii a uvažovat co nejstřízlivěji! Nebo si připravíme velké zklamání. Vyprávění o velkém třesku a o nesmírně exotických podmínkách, které ve vesmíru krátce po něm panovaly, by vydalo na samostatnou přednášku.

Další vývoj vesmíru záleží na souhře dvou sil:

1. rozpínání, jež setrvačností pokračuje a rozptyluje vesmírnou hmotu. Síla rozpínání záleží na rychlosti vzdalování galaxií. Exkurs o potížích s měřením vzdáleností.

2. gravitace, která toto rozpínání brzdí. Ta závisí na hustotě hmoty ve vesmíru. Čím větší hustota, tím silněji se expanse zpomaluje. Exkurs o potížích se skrytou hmotou.

V případě, že převáží gravitace, dosáhnou jednoho dne rozměry ve vesmíru maxima a vesmír se začne smršťovat. Proběhne celou svou historii, ale v obráceném pořadí a skončí zhroucením do bodu - opakem velkého třesku, tedy velkým splácnutím. Možná, že se odrazí k dalšímu cyklu rozpínání a vše se bude opakovat - a třeba i s novým Sluncem, novou Zemí a novým lidstvem.

Naopak, ve vesmíru může být hmoty příliš málo a rozpínání bude pokračovat donekonečna. Hmota ve vesmíru - tj.galaxie - se budou od sebe neustále vzdalovat, hvězdy budou postupně zanikat a pohled na oblohu bude čím dál smutnější - nebude už ovšem, kdo by se na ni díval, protože časem zanikne i naše Slunce a život na Zemi. Z toho si ale nemusíme dělat moc velké starosti, jelikož to nás čeká až za nějakých 10 mld. let.

Obr. - grafy

Na hranici těchto dvou scénářů je tzv. kritický vesmír. Jeho rozpínání by se zastavilo právě v nekonečném čase. Hustota hmoty v takovém vesmíru je právě přesně rovna té hustotě, která je třeba k zastavení vesmírné expanse. Zajímavé je, že náš vesmír, jak jej pozorujeme, je zřejmě velice blízký právě tomuto kritickému vesmíru.

Tím se už ale dostáváme poslednímu bodu:

6. Vesmír je anthropický - jsou v něm lidé. Výstižněji: vesmír má takové pozoruhodné vlastnosti, že v něm mohly vzniknout rozumné bytosti, které ho pozorují. Nemusíme ale chodit tak daleko: vesmír je prostě takový, že umožňuje vznik života. Především: ve vesmíru jsou atomy, schopné vytvářet molekuly, buňky atd. Jsou tu hvězdy, které poskytují dlouhodobý zdroj tepla. Jsou tu planety, na kterých je rozumná teplota. Snad se vám zdá zbytečné, bavit se o něčem tak samozřejmém - kdyby byl vesmír jiný, tak by tu žádný život nebyl - a tak bychom tu dnes neseděli a o tom vesmíru se nebavili. Takže je přece jasné, že je takový, jaký je a ne jiný. Jenže v tom je právě ten háček. Moderní fysika ukazuje, že vesmír by mohl být daleko jiný. Theoreticky si můžeme představit strašně širokou škálu různých vesmírů. Všechny by byly fysikálně docela dobře možné, jenže - téměř v žádném jiném vesmíru, než je ten náš, by život možný nebyl. Náš vesmír se vyznačuje velikou spoustou šťastných okolností, nepochopitelných shod a jemnou rovnováhou. Tyto podmínky však byly do vesmíru "vloženy" při velkém třesku a současná věda pro ně nemá řádné vysvětlení.

Příklad: velice podivuhodná skutečnost, že náš vesmír je tak blízký kritickému vesmíru. Střední hustota vesmíru musí být v určitém, velice úzkém rozmezí - a také v něm skutečně je. Kdyby se do tohoto úzkého rozmezí nestrefila, žádný život ve vesmíru by neexistoval. Kdyby totiž byla podstatně větší: Rozpínání vesmíru by se příliš rychle zbrzdilo a vesmír by prošel rozpínáním a smršťováním tak rychle, že by se v něm nemohly vyvinout hvězdy podobné našemu Slunci ani by nebyl čas pro evoluci života na planetách. Kdyby naopak byla podstatně menší: Pak by se hmota ve vesmíru příliš rychle rozptýlila a nevznikly by žádné struktury: ani galaxie ani hvězdy, natož planety. O tom, podle jakého scénáře bude rozpínání probíhat, se však rozhodlo v okamžiku velkého třesku. Proč si vesmír vybral právě ten krajně nepravděpodobný scénář, který umožnil vznik života? To je jistě závratná otázka.

Nebo: jak známo, atomy se skládají z jader a elektronových obalů. Jádra jsou tvořena těžkými částicemi, obal lehkými elektrony, které vytvářejí složitou strukturu, díky které mohou vznikat chemické vazby a tudíž celá rozmanitost světa. To je možné díky tomu, že elektron je asi 2000 x lehčí, než částice v atomovém jádru. Kdyby byl tento poměr jiný, žádná chemie by nefungovala a neexistovaly by molekuly - ani voda, ani nerosty, o živé hmotě ani nemluvě. Poměr hmoty jaderných částic a elektronu byl však také jednou z těch počátečních podmínek, nepochopitelně příznivých pro život, které vesmír dostal do vínku při velkém třesku.

To byly jen dva příklady "anthropických argumentů". Fysika a astronomie jich zná dlouhou řadu, některé jsou velmi silné (např. kdyby se hodnota gravitační konstanty lišila jej o 10-40 své skutečné hodnoty, žádný život by zřejmě neexistoval). Nebudeme si jich uvádět víc, existuje o tom rozsáhlá literatura. Souhrnně se tyto argumenty o tom, jak je náš vesmír přátelský životu, nazývají anthropický princip. Anthropickým principem si láme hlavu mnoho nejchytřejších lidí - fysiků, filosofů, astronomů i biologů. Vyvstává nad ním řada otázek. Jedna z nejzajímavějších zní: je možné připustit, aby se děje v přírodě řídily účelem? Neboli: jde o řešení problemu kausality a teleologie v přírodních zákonech. Byly snad počáteční podmínky ve vesmíru nastaveny tak vhodně přímo s účelem, aby vznikl život, vyvinuly se rozumné bytosti, pozorovaly vesmír a žasnuly nad ním? Je to vzrušující pomyšlení - cítíte, jak blízko má tato představa k představě stvořitele. Znovu ale vybízím k opatrnosti. Brzy se totiž může ukázat, že všechny ty podivuhodné shody lze vysvětlit zcela přirozeně. Třeba tak, že mimo našeho vesmíru existuje široká škála vesmírů s nejrůznějšími parametry. V ostatních vesmírech však nejsou podmínky pro vznik života a tudíž je nikdo nepozoruje. Celý anthropický princip by pak byl pouhým výběrovým jevem. Některé nejnovější fysikální theorie tím směrem ukazují. Jinými slovy: i zde za sebou Stvořitel zametl stopy, abychom nemohli ho vystopovat a chytit za pačesy.

Je tedy vůbec nějaká souvislost mezi pohledem na vesmír a naší vírou? Opravňuje nás něco k tomu, abychom na vesmír hleděli jako na stvoření Boží a Boží dílo v něm poznávali?

Pokud bychom chtěli postupovat od světa k Bohu, Boží existenci z vesmíru dokazovat a destilovat; zakládat svou víru na kosmologii, jsme na scestí: dříve nebo později se nám naše konstrukce rozpadne pod rukama a naše svědectví bude nevěrohodné.

Opačná cesta je nadějnější: Jsme-li zasaženi Boží láskou, která se k nám v Ježíši Kristu sklonila, pokud ji přijmeme jako námi nezaslouženou, svobodnou a svrchovanou milost Boží, pak se nám naplní smyslem i to, co je jinak samo o sobě mnohoznačné a záhadné - i ona fascinující, ale mlčící sfingovská tvář vesmíru. Pak můžeme směle v kosmu vidět dobré Boží stvoření - bez důkazu.

(Předneseno zkráceně, bez poznámkového aparátu.)