Takže si máme vybrat: Konflikt? Dialog? Syntesa? Nezávislost? Stejně jako většina přede mnou hlasuji pro poslední variantu.

O konfliktu škoda slov. S konfliktem jsme se museli vyrovnávat 40 let, to už máme snad vyřešené, to je za námi. Dnes patří k bontónu pěstovat dialog a syntézu obojího. Zde však musím deklarovat silnou skepsi. Mám za to, že tyto dvě oblasti - víra a věda (ve smyslu anglického science) - nemají žádný navazující bod (snad kromě často zmiňované etiky, ale ta je na obou stranách jen odvozeným důsledkem, nikoliv východiskem). Všechny pokusy o dialog, které jsem zaregistroval, vždy řešily vnitroteologické otázky (což se týká i zmiňovaného Galileiho procesu) bez jakýchkoliv implikací směrem k vědě. Důvodů, proč tomu tak je, vidím řadu, uvedu ten nejdůležitější.

Jeden zlomyslný aforismus tvrdí, že existují dva druhy pravd: pravdy malé a velké. Poznají se tak, že opakem malé pravdy je nepravda, opakem velké pravdy je jiná velká pravda. Věda se ze své podstaty zabývá výhradně malými pravdami; vědecká tvrzení musí být vyvratitelná, tzn. jejich opakem musí být nějaká "nepravda", potenciálně pozorovatelná. Připisuje se to jako veliký objev Popperovi – není to přesné, on to jen nahlas formuloval, ve skutečnosti tak věda funguje odjakživa, přinejmenším od doby Tychonovy a Galileiho. Věda pracuje a-posteriori s malými pravdami. Víra (křesťanská, za jiné nechci mluvit) pracuje s jedinou, ale zato a-priorní velkou Pravdou – tou je evangelium. Evangelium zvěstuje člověku Boží lásku, Boží oslovení, a to nezávisle na jakýchkoliv "ontologických" předpokladech: "Člověče, mám tě rád, jsem s tebou, dokládám to utrpením na kříži. Tím si můžeš být jist, ať je vesmír uzavřený nebo otevřený, ať neutrina mají nebo nemají klidovou hmotnost, ať transposony v tvých buňkách mají nějakou vitální funkci, nebo jsou jen sobeckou parasitní DNA." Dosaďte sem libovolnou z velkých vědeckých otázek, nad kterými lze formulovat testovatelné hypotesy (jinak by to nebyla věda).

Apriorní předpoklad evangelia lze přijmout, nebo nepřijmout jako základní předpoklad (řečeno s jistou licencí – axióm), nelze ho falsifikovat. S oblibou cituji výrok velkého teologa K. Bartha: "Pravověrná teologie, má-li zůstat pravověrnou, neobsahuje žádnou kosmologii!" Víra promítá předpoklad evangelia do života ve světě popisovaném vědou, přitom jí ale nezáleží na tom, jak ho ta věda popisuje. Věda popisuje svět bez ohledu na to, zda je nebo není Bohem milován. A víra vědě nenabízí žádnou použitelnější, testovatelnější hypotesu, než je Boží láska ke stvoření.

Nejlepší vyjádření této skutečnosti nacházím v díle židovského myslitele Martina Bubera Já a Ty. Ale pro nedostatek času to zde nechci rozvádět.

Prakticky se toto míjení projevuje tím, že se onen žádoucí dialog děje v čistě proklamativní rovině: že je to potřeba, dobré, nutné a tak. Ale aby z tohoto dialogu vzešel nějaký nový poznatek, nová koncepce, aby se skutečný, konkretní vědecký poznatek, hypotesa, teorie dostal do vztahu s konkretním prvkem víry, nějakým theologumenem, to jsem zatím nezaregistroval. Tedy tak, aby záleželo třeba na tom, zda neutrina tu klidovou hmotnost mají, nebo nemají.

Námita ještě závažnější: nemůžu si pomoci, z propojování a pokusů o propojování obého (víry a vědy) vidím trčet - s prominutím - jako slámu z bot apologetický nebo přímo ideologický záměr: zatímco víra vědě nemá co nabídnout, sama z tohoto spojení může profitovat tím, že ji to činí jaksi přijatelnější, logičtější, přirozenější. Tento záměr nemusí být reflektovaný, může být někde v pozadí, zatlačen do podvědomí, ale je latentně přítomný. Víra, která nachází společnou řeč s exaktní vědou, již není bláznovskou zvěstí o kříži (srv. 1. ep. Korintským), ale intelektuálním bonusem nebo přímo intelektuální nutností. A proto tvrdím, že mezi apologií (spec. křesťanskou) a totalitní ideologií je zcela nezřetelný, plynulý přechod. Leč mám – z toho, jak věda svět popisuje – dobrý pocit, že Bůh stvořil svět tak chytře, aby to nešlo.