1. K ekumenismu:
Oceňuji, že V.F. jako skoro jediný účastník vyšel s barvou hned ven: „jsem fyzik a katolík, zde stojím a proto to tak vidím..." a z tohoto jeho východiska chápu jeho nasazení za celostný křesťanský pohled na svět (ač je osobně považuji – z jiných, svých vlastních východisek – za neblahé a kontraproduktivní). Tím obtížněji se mi chápe, proč ho tak zaráží a (doslova) tíží, že někdo „vidí lhostejnost až disparátnost vědy a víry jako žádoucí nebo nutnou". Vždyť si (V.F.) musel být vědom významu oněch konfesních východisek, když je sám akcentuje. A také musel vědět, že nejde o žádné „ekumenicky tíživé nedorozumění" v mém příspěvku, ale o jednu ze zásadních odlišností katolické a evangelické teologie (již od reformace), o níž přece dávno víme a s níž jsme srozuměni. Proč tomu tak je, nelze na tomto místě rozvádět, něco jsem o tom kdysi vykládal, je to na internetu: http://www.etf.cuni.cz/~moravec/predn/problem.html. Pokud můžete, přečtěte si to, ledacos bude hned jasnější.

Zde musím připomenout – abych znesnadnil další chytání za slovo a polemiku se zjednodušenými formulacemi –, že něco jako všeobecná evangelická teologie vlastně neexistuje. Katolíci mají svého Denzingera a kanonické právo (nic proti tomu, ostatně podstatnou část dogmatického vlastnictví máme společnou), my máme plejádu různorodých dogmatik, každá akcentuje něco trochu jiného, leckdy si protiřečí, žádná nemíní být normou (to z nich udělají až příliš horliví žáci, žádné to ale dlouho nevydrží). Evangelická teologie je na první pohled tak trochu zmatek a chaos. Evangelické církve jsou si blízké spíš společným chápáním základních a pro křesťanství opravdu konstitutivních věcí (viz např. Leuenberská konkordie) a případně typem liturgie, než shodou na formulacích a na postojích k okrajovým otázkám. V jednom bodu však shoda celkem je: v tom, že vztah víry a (přírodo)vědy je právě takovou nepodstatnou okrajovou otázkou. V klasických evropských reformačních církvích nejsme kreacionisty a nehádáme se o stvoření a evoluci. Ani necítíme potřebu filosoficky či jinak dokazovat okolnímu světu, že věřit je přece rozumné a normální. Víme, že to normální není. V tom se poněkud liší protestantismus kontinentální (tj. především německý, potažmo i český, za který, přesněji za jehož hlavní proud mluvím), ať už lutherský či reformovaný, od protestantismu anglosaského – ale i to je neúnosné zjednodušení. Leckde (hlavně v Americe) existují dokonce specializované katedry a profesionální vědeckoteologičtí dialogisté (hlavně tímto směrem mířila má v diskusi deklarovaná skepse).

Prostě, nihil novum..., karty byly v naší panelové diskusi rozdány předem. Katolická církev vždy tendovala k celostnému, všezahrnujícímu a integrujícímu pohledu (proto mj. zájem o filosofii a vědu), k jednotě a normě v učení i v instituci (což vynahrazuje spirituální pluralitou). Na protestantské půdě, specielně v naší zeměpisné poloze, jsme si museli od začátku zvyknout na pluralitu učení, na menšinovost a na to, že jaksi ti divní jsme tady my, že většina ostatních s námi nesouhlasí a má nás v lepším případě za blázny. V tom máme (s ohledem na dnešní ateistickou většinu) proti katolické církvi náskok – i ona si na toto postavení bude muset, ač nerada, zvyknout, žádná filosofická ekvilibristika s rozumově poznávaným Bohem (odkaz V.F.) ani deklarované kamarádství s vědou jí nepomůže (o tom hezky píše na stejné stránce J. Zrzavý). Prostě nehrajeme (totiž evangelická církev) roli celospolečenského religia (ve smyslu, jak o tom mluvil T. Halík) a proto nemáme zapotřebí srovnat všechny aspekty společenského života do jednoho prefabrikovaného konsistentního systému; jen ať se každý evangelík sám namáhá a přemýšlí, kdyžtak má ku pomoci sbor a faráře, ale žádného Denzingera a žádné Magisterium. Proto: kolik evangelíků, tolik názorů (většinou nevyhraněných až lhostejných) na vztah vědy a víry (mimochodem, nenamlouvejme si, že situace v katolické církvi je statisticky významně odlišná). Zeptejte se „většinového" „kontinentálního" evangelického teologa (jako že filosofující výjimky se najdou, jsou ale výjimkami) na jeho reflexi vztahu k vědě – dostane se vám rozpačitého krčení rameny: „Vztah k vědě? A k jaké vědě? Jako třeba jestli mě zajímá kulturní antropologie? Že ne, že jde o fyziku a biologii? A to jako proč? No, ehm, to mě jaksi nikdy nenapadlo..." A naznačí vám, kam si takovou otázku máte strčit (prakticky vyzkoušeno).

O to absurdnější je představa, že taková otázka by měla zatížit ekumenické vztahy. Ty jsou zatíženy daleko závažnějšími a obtížnějšími tematy, obvykle se to točí kolem úřadů a autority v církvi, svátostí atd. Reflexe vědy je to poslední, na čem by se lámal chleba. I když (jak jsem se snažil lehce naznačit) – ono to vposledu, odvozeně, s tou autoritou a ideologickým nárokem přeci jen souvisí, ta vazba je však dosti volná a složitá; je ovšem zákonité, že ta otázka vzrušuje právě katolickou stranu.

2. Kreacionismus aneb „výhoda nových pramenů" a zpět k ekumenismu
Následuje těžko pochopitelná odbočka do problematiky amerického kreacionismu. Bohužel to už není v našich podmínkách tak úplně off topic téma, v některých evangelikálních církvích (prosím neplést adjektiva evangelický a evangelikální!) nachází živnou půdu, koneckonců, frekvence nakladatelství Návrat domů v seznamu literatury V.F. o tom vypovídá. Nemíním se zabývat meritem věci: podobami kreacionismu a jejich (ne)přijatelností, jen si neodpustím povzdech: když někoho vzrušuje myšlenka inteligentního plánu v přírodě (jak se V.F. svěřil ve sborníku z konference o dialogu teologů s přírodovědci: Teologické studie 2/2002, s. 132), proč musí fedrovat ony Darwinovy černé skříňky, Spory o Darwina a podobnou (krypto)kreacionistickou propagandu z evangelikální produkce? Vždyť ty agitky dávají záměrně pokřivený a desinterpretovaný výběr z toho, co se v biologii či spíš na jejím okraji (kdysi) dělo. Údiv tím větší, že máme i v češtině bohatě z čeho vybírat na nejvyšší úrovni; tématem inteligentního plánu se zabývá třeba Dawkinsův Slepý hodinář (Paseka 2002), jedna z nejzasvěcenějších a nejbrilantnějších popularisačních publikací v historii žánru. A zcela nově vynikající kniha Zrzavý, Storch, Mihulka: Jak se dělá evoluce (rovněž Paseka, 2004; doporučuji!). Jako by V.F. dával mimoděk za pravdu Zrzavému (na téže stránce), že odborník v jednom oboru dokáže být neuvěřitelně naivní v jiném oboru.

Prý ze sporů o evoluci „vyplývá zátěž ekumenismu a nebezpečí diskreditace křesťanství vůbec", o něco dále: „těžko zazlívat nevěřícím spoluobčanům, že je jim zatěžko rozlišovat uvnitř tak rozhádané křesťanské domácnosti". Inu, na tu rozhádanost se lze podívat z různých úhlů. V jednom se jeví dokonce dost positivně. To, co nevěřícího na křesťanských církvích nejvíc irituje, totiž obvykle není jejich nejednota a rozhádanost, ale konkrétnější věci. Nejčatěji to, jak se církev (církve) snaží většinovou společnost mentorovat a jaké konkrétní hlouposti který církevní představitel vyhlašuje. To, že uvnitř křesťanství není na ledacos názorová jednota, může znamenat právě to positivum, že nemusí každý odpudivý rys církví diskreditovat křesťanství jako celek. Abychom nechodili pro příklad daleko: s kreacionisty budu raději ostentativně neekumenicky rozhádaný, než v jednotě. Což nám ani v nejmenším nebrání (říkám z vlastní zkušenosti), abychom se osobně přátelili, společně se modlili a přijímali Večeři Páně. (S katolíky tuto možnost nemám, i kdybychom se stokrát shodli na vědě a evoluci, když se neshodneme na transsubstanciaci. Co je vlastně ekumenicky důležitější?). Církve prostě připomínají při pohledu zvenčí rozhádané partaje v parlamentu. Je to dobře, nebo špatně? Vidím na tom mj. i hodně dobrého, připomeňme si okřídlený Leninův výrok o zbytečných parlamentních žvanírnách, ve kterých on rychle zavedl pěkný pořádek. Takové pořádkumilovné tendence existují i na církevní půdě (nikoho jsem nejmenoval)!

V.F. leží na srdci ekumenické vztahy a nechce je zbytečně zatěžovat (tedy: nechce, aby je zatěžovali ti, kdo si myslí něco jiného než on sám). V jeho textu je ovšem obraz ekumenismu hodně mlhavý, kdybych to chtěl říci zlomyslně: hodně katolický. Jde přece o to, aby se všichni křesťané shodli v podstatných otázkách. Dořečeno: aby se shodli s římskokatolickou církví v otázkách, které ona považuje za podstatné. (Těžko si lze představit ekumenicky destruktivnější přístup.) Jenže (naštěstí) ekumenické rozhovory se nevedou takto široce. Vedou se mezi jednotlivými církvemi, maximálně mezi konfesními svazy. V protestantské pluralitě nemůžeme jednat jménem těch druhých ani nést odpovědnost za to, co říkají a na čem bazírují. Baví-li se řekněme katolíci s luterány, asi nebudou řešit darwinismus a počet dnů stvoření, ale soteriologii, uznání křtu, interkomunio apod. Jestli se o dnech stvoření baví Řím s americkými pentekostalisty (jako, že se s nimi o tom asi moc nebaví, oni o to totiž většinou nestojí), do toho německým luteránům ani českým evangelíkům dohromady nic není (nemusíme se snad zabývat každou hloupostí).

Jenže tohle je potřeba rozlišovat, jinak hrozí, že si diskutující příliš usnadní práci: všechny oponenty naházet do jednoho pytle, vybrat si nejsnadnější cíl a všechny naráz odstřelit. Námaze rozlišování by se V.F. neměl vyhýbat. Buďto chce (a) polemisovat se mnou (v tomto kontextu s oním – řekněme – kontinentálním evangelictvím), pak ale nevím, proč do toho zatahuje americké kreacionisty, nebo chce (b) polemisovat s nimi, pak nechápu, co s tím mám společného já (když je „na tomto pozadí objasňováno, v čem můj příspěvek nepřesvědčuje" – opravdu je tam to pozadí nutné? Tohle logické salto jsem přes veškerou snahu nepochopil).

3. K etice:
Poslední odstavce polemiky V.F. o společných a navazujících bodech jsou asi nejzajímavější a mohou ledacos osvětlit. Jednu chvíli se dokonce zdálo, že přihořívá: „každý musí vědět, co je pro člověka dobré... Práce pro vědu habaděj!" Věda má kupříkladu rozhodnout, kdo je gynekologův bližní. Chvíle napětí – konečně by mohlo vypadnout něco konkrétního a použitelného – a chvíle zklamání – nevypadlo, zase jen pouhá proklamace. Škoda. Tak se aspoň snažím si představit, jakým experimentem (výpočtem) nebo nad kterým číslem Lancetu bude gynekolog rozhodovat o míře bližňosti embrya. Rozhodnou o způsobu použití kyrety poznatky o expresi hox-genů v embryonálním vývoji? Nebo spíš poznatky o spouštěcích mechanismech diferenciace mozkových buněk? Z kterých fyzikálních (nebo biochemických?) veličin se bližňost počítá? Nechutný příklad, ale na mě se nezlobte, já ho nevymyslel. Nebo si představuji dva lékaře, oba slušné a citlivé lidi, jednoho křesťana a druhého bezvěrce, kteří mají poradit matce s abnormálním genetickým nálezem u plodu, co dál. Ten věřící lékař bude podle představy V.F. v této situaci bohatší o výsledky specifického vědecko-teologického dialogu (odbornou erudici u nich předpokládejme stejnou). Čím se bude lišit výběr a použití vědeckých poznatků při rozhodování jednoho a druhého? Na okraj: nedělám si zde legraci, měl jsem tu „čest" řešit toto dilema osobně ve vlastní rodině. Nikomu bych to nepřál.

Spíš si myslím, že čím citlivější svědomí bude gynekolog mít, tím méně vědecké bude jeho rozhodování. Naopak, čím více vědecky se budou tvářit etické argumenty, tím budou podezřelejší a nebezpečnější; vždy z toho kouká čertovo kopyto (sláma z bot se nelíbila) maskované ideologie. Konkrétně právě měření bližňosti (ve smyslu: árijskosti) již svého času mělo vypracovanou vědeckou metodiku. A svou roli v tom sehrály jak antropologické výzkumy řady vědců – i českých (kteří to jistě „tak nemysleli" a měřili a vážili mozky bona fide), tak dr. Mengele (který to „tak myslel"). Dnes by takové měření a vážení asi bylo považováno za politicky nekorektní; neměla by se raději celá srovnávací antropologie rovnou zakázat?

Samozřejmě, že se doporučení oněch dvou modelových lékařů z našeho příkladu může lišit – jako že každé (složitější) etické rozhodování je ze své podstaty – slovy J. Zrzavého – „subjektivní a navěky neřešitelně konfliktní"; čím bolavější problém a čím víc zaangažovaných stran (třeba rodina a sociální situace matky v našem příkladu), tím obtížnější shoda. Jenom bychom neměli přeceňovat roli vědy, hlavně od ní nesmíme chtít, aby rozhodla, co je dobré a co špatné. To bude bohu-žel/dík starost našeho svědomí. Věda nám nepomůže. Slovy J. Bičáka: „Věda vesměs říká to, co je, ale neříká to, co má být." Samozřejmě, že to svědomí není úplně autonomní. Celý křesťanův život se vztahuje ke Kristu a k normě evangelia, včetně všeho rozhodování, ať už ten vztah má více nebo méně pomůcek a nápovědí v podobě přikázání, církevního učení nebo etických pouček.

Ale abych V.F. nekřivdil: velká část našeho nedorozumění spočívá v terminologii. V.F. to píše celkem zřetelně: „Ale nemá snad technika nic společného s právem, jsou-li si cizí vývěva a talár?" Atd... až po onu poněkud humornou „teologii pozemských činností". Hádáme se celkem zbytečně. Oba jsme pochopili základní otázku panelové diskuse úplně jinak. Já si pod pojmem věda představuji ona neutrina, hox-geny a geometrii vesmíru (tedy to, na čem věda aktuálně pracuje a kde má nezodpovězené zásadní otázky stavby a fungování světa) a ve víře spatřuji pouze přijetí evangelia (probouzející autonomní svědomí). Pro V.F. věda = technika (z textu domýšlím, že asi půjde o ony kyrety, pesticidy a biologické zbraně) a víra = etika (pokud možno závazné návody, jak co řešit, pokud možno jednotně, legislativně a v souladu s církevním učením, pokud k dané věci nějaké je). Ano, zcela souhlasím, technika a právo si opravdu dávají úkoly a výsledky jejich řešení jsou setsakra důkladně testovaná na nás všech. Ale stejně mám pocit, že pořadatelé diskuse chápali ty základní strany vztahu spíš blíže k mé definici.

Ještě jeden malebný příklad, když chce V.F. řešit otázky ekologické: jak etická byla aplikace vědy paleolitickými lidmi (klidně si mezi nimi představme pár křesťanů), kteří ve snaze uživit své rodiny použili moderní vědecký objev – oheň k nahánění a hromadnému lovu velkých savců? Vědecky vypozorovali a experimentálně otestovali, že oheň je řetězová reakce (od klacku chytne tráva), že ho lze dlouhodobě uchovávat omezením přístupu kyslíku (zahrabat popelem) a že má předpovídatelný vliv na chování sociálních druhů kopytníků (při útěku před ohněm celé stádo spáchá sebevraždu skokem ze skály). Jejich věda a technika byla tak úspěšná, že nejenže rodiny uživili, ale brzy vyhubili nejen mamuty a srstnaté nosorožce v Evropě, ale dokonce (paleoindiáni) veškeré velké savce v Severní Americe a (Maorové v historické době) kromě savců i ptáky Moa a tím pomohli svým potomkům k hladomoru (kromě nenávratných škod na biodiversitě planety). Ekologická katastrofa není vynálezem naší západní civilizace a techniky, i když to je politicky nekorektní tvrzení. A teď si představme věřícího, bližní milujícího pračlověka, jak řeší dilema: používat vědeckotechnického vynálezu ohně k účinné, až příliš efektivní exploataci zdrojů, když stád už citelně ubývá? Nebo nechat děti hladovět? Až příliš nepravěké dilema – srv. recentní katastrofální ničení (vypalování) deštných pralesů. A mezi brazilskými bezzemky je jistě mnoho křesťanů. Zkusme to řešit vědou a vírou. Je použití ohně věda? Jak pomůže zjištění, že jde o oxidaci uhlíku? Asi moc ne. No dobře, pravěká statistika četnosti stád je také věda, dnešní modelování skleníkového jevu je vědou stoprocentně. Jenže jak do toho zapasovat víru? Že nemáme myslet na sebe? A co na své děti? Dopřejeme jim raději aktuální podvýživu, nebo raději důkladný hladomor v budoucnu? Aktuální bídu, nebo výdělek od dřevařské či dobytkářské firmy, školu a nepředvídatelné celoplanetární následky za 50 let? Výsledek je vždy stejný: maximální exploatace, protože když poslední stádo (hektar pralesa) neulovíme (nevypálíme) my, udělá to sousední tlupa (vesnice). Věda nevěda, víra nevíra. Jaké z toho plyne poučení? Za prvé, opravdu vážné a problematické věci se zpravidla dějí něčím, co možná bylo „vědou" kdysi dávno, dnes je to pouhou technikou, které nikdo nemusí do hloubky vědecky rozumět a pokud rozumí, stejně mu to při etickém rozhodování k ničemu není. Ať je to oheň, střelná zbraň, DDT nebo atomová bomba. Za druhé, vážnost opravdu vážných věcí asi poznají věřící stejně jako nevěřící, je jen na jejich svědomí a rozhodování, co s tím podniknou. Nebo snad nevěřící nemyslí na budoucnost svých (i cizích) dětí? Myslí. Například: jestli někdo něco konkretního proti vypalování pralesů podniká, jsou to kupodivu silně protivědecky a protikřesťansky nabroušení hippies z Greenpeace (nechci je pomlouvat, jen se to tak hezky rýmuje), vyznáním většinou postmoderní novopohané. A za třetí, je jim to (věřícím i nevěřícím) málo platné. Už vidím ty polemické reakce na téma, jak se máme angažovat (jistě, že se máme angažovat, to snad nikdo nezpochybňuje) a jak věřící vědci tu planetu přece jen zachrání. Kéž by... Moc bych to přál jim i sobě.

Nikdo soudný nebude jistě popírat oprávněnost proklamace: „Věda má člověku sloužit a ne škodit." Ani to, že způsob použití vědeckých poznatků patří k zodpovědnosti křesťana (či kohokoliv jiného). Potíž je ovšem v tom, že věda (čímž – opakuji – myslím tzv. základní výzkum) se obvykle nedělá za nějakým předem daným účelem. To, k jaké technice a k jakému jejímu použití to nakonec povede, už není věc samotné vědy, ale jejích aplikací, tedy oné techniky, etiky, legislativy atd. Tudíž (souhlas s V.F.!) práce pro techniky a právníky. Jistě, že mnohý výzkum je přímo motivován praxí – třeba v medicíně. Ale i tam lze vědecké poznatky použít i zneužít. Jiným ještě zřetelnějším příkladem je atomová energie. Snad nikdy jindy nebyl základní výzkum tak masivně urychlen tak jednoznačným (a eticky tak sporným) praktickým cílem. Nikdy nebylo lidstvo blíže sebezničení... Na druhou stranu: se značnou dávkou jistoty lze říci, že právě díky atomovým zbraním nespadla Evropa do Stalinova pekla a tytéž zbraně drží na uzdě mnohé jiné destruktivní tendence. Je vývoj stále silnějších zbraní práce pro vědce a křesťana? Otázka navěky neřešitelně konfliktní...

Ta formulace „Každý musí vědět, co je pro člověka dobré... Práce pro vědu habaděj!" je smutně symptomatická: věda je tu od toho, aby řekla, co je dobré (věřící to nevědí, čekají, až jim to řekne věda; mimochodem, na co asi čekají nevěřící?). A protože speciálně jedna velká církev dává velmi hlasitě najevo, že ona ví, co je dobré (zejména v medicíně a v oblasti lidské reprodukce, tam to už dávno překročilo hranice obsese), nepochybně očekává, že to bude mít brzy vědecky potvrzené. Že leckteré sekty chtějí mít vědecky (nebo filosoficky) potvrzenou existenci Boží, na to jsme si už zvykli. Vědecky rozhodovat, co je dobré – to je ještě silnější káva. Mám neblahý pocit, že ten můj provokativní výrok o nereflektovaném, do podvědomí zatlačeném totalitně ideologickém záměru nebyl tak úplně přehnaný.

P.S. Možná jsem některé formulace V.F. interpretoval příliš podezřívavě, domyslel něco, co nechtěl říci, a vůbec to zkreslil. Inu, jak se do lesa volá... Věřím, že se kvůli tomu nepřestaneme zdravit. :-)