Reprezentoval evangelickou historiografii v domacim prostredi statecnym zapasem o "smysl ceskych dejin", v zahranici jako uznavany husitolog. Ztelesnoval typ osameleho rytire: uslechtileho, zranitelneho, statecneho, bojovneho.
Narodil se v Rychnove nad Kneznou, gymnazium absolvoval v Mlade Boleslavi, kde ho stacil profesor dejepisu strhnout k celozivotni vasni pro svuj obor. Historii studoval na prazske a freiburske universite. Hned po prevratu r. 1918 vystoupil z katolicke cirkve a pocatkem r. 1919 byl prijat do Ceskobratrske cirkve evangelicke. Ideal "svobodneho protestantismu" a vyklad ceskych dejin v duchu F. Palackeho a T. G. Masaryka vedly znameniteho husitologa Bartose k zakonitemu stretnuti s nemene znalym historikem Josefem Pekarem. Oba byli mistry sveho oboru, oba milovali svuj narod, ale kazdy po svem. Bartos jako protestantsky historik-moralista, Pekar jako katolicky vychovany historik-umelec.
Pedagogicke pusobeni na Husove fakulte (od r. 1931) prijal Bartos jako vitane nahradni reseni pote, co mu "pekarovci" znemoznili habilitaci na filosoficke fakulte UK. Nakonec nelitoval, ponevadz mezi bohoslovci nasel "prostredi neskonale vlidnejsi". Navzdory tomu zustal mezi theology prece jen osamely.
Oceneni jeho vedecke prace dokumentuje clenstvi v Kralovske ceske spolecnosti nauk (od r. 1930), v Ceske akademii (1938--52), v Narodni rade badatelske (1947--52) a v londynske Royal Historical Society.
Predmetem Bartosova badatelskeho zajmu nebylo jen husitstvi, ale cela ceska reformace, kterou chapal jako obdobi mravniho presahu naroda. Metodicky se zameril na peclive zkoumani a trideni archivnich materialu, na objevovani, desifrovani a zaclenovani dosud neznamych. Z mravenci prace nad rukopisy vytezil jak cenne soupisy, dilci edice, mnozstvi studii, clanku a brozur, tak pozoruhodne syntezy. Vyznamny badatelsky prinos znamenaly jeho soupisy: Literarni cinnost Jakoubka ze Stribra (1925), Literarni cinnost M. Jana Rokycany, M. Jana Pribrama, M. Petra Payna (1928), Literarni cinnost M. Jana Husi a M. Jeronyma Prazskeho (1965 ve spolupraci s P. Spunarem). Do teto kategorie nalezi i Soupis rukopisu Narodniho musea v Praze I a II (1926 a 1927).
Z vytecne znalosti traktatove literatury a dobove publicistiky vychazely jak Bartosovy prehledy (napr. Co vime o Husovi noveho z r. 1946), tak popularizujici soubory drobnych studii: Bojovnici a mucednici (1939), Svetci a kaciri (1949), Knihy a zapasy (1948), Ze zapasu ceske reformace (1959).
Soubornemu zpracovani dejin husitstvi predchazely pripravne studie, napr. Do ctyr prazskych artikulu (1924), Husitstvi a cizina (1931). Soucasne se Bartos venoval i otazkam husitske a bratrske historiografie: Z husitskeho a bratrskeho dejepisectvi (1954).
Trojdilna husitologicka synteza Cechy v dobe Husove (1947), Husitska revoluce I. a II. (Doba Zizkova, 1965 a Vlada bratrstev a jejich pad, 1966) vychazela v dobe, kdy autorovu koncepci uz neohrozovalo "pekarovstvi", zato jeho pravy opak: metodicky pestovany "historicky materialismus" marxisticke razby. Dejepisci Bartosovi vycetli individualisticko- personalisticky pristup a prekonane moralizovani. O jeho vytecne znalosti a soupisy se ovsem s respektem opirali.
S nemensim zaujetim se Bartos venoval dejinam ceskobratrstvi. Cennymi studiemi prispel k plastictejsimu obrazu vyznamnych osobnosti Jednoty (od B. Rehore po J. A. Komenskeho). Zastupne jmenujme jen znamenitou studii Jednota a reformatori ve sborniku Jednota bratrska 1457--1957 (1956). O vlastnich zkusenostech na kolbisti ceske historiografie svedci Vzpominky husitskeho pracovnika (1969).
Nepochybuji, ze po odezneni modni vlny "postmoderny" bude cas (bude-li jaky) k novemu hodnoceni Bartosova dila.
Bibliografie:
Bibliograficke soupisy najde ctenar v knize Svetci a
kaciri (1947), Ze zapasu ceske reformace (1959) a ve
sborniku Medievalia Bohemica (1969).