PAVEL FILIPI

Narozen 26. 5. 1936 v Praze, vikar Ceskobratrske cirkve

evangelicke v Praze 6 -- Stresovicich a v Praze 1 -- Salvator, za asistenta povolan 1967, odborny asistent 1972, docent 1975, profesor 1977. V roce 1990 hostovska profesura na univerzite v Siegenu (SRN).

Filipi vysel z biblicke skoly formovane Slavomilem Dankem (Homileticky aspekt Dankovy exegeticke metody, KR XLIII, 1976, 124n), asistenturou u J. L. Hromadky (1967--1969) nabyl theologickeho pohledu na nejsirsi problematiku ekumenickou. Ke svemu uciteli se prihlasil disertacni praci (Farar Josef Hromadka, 1971), radou dilcich studii a pokusem o rozbor jeho zivota a dila (Do nejhlubsich hlubin, 1990). V souvislosti s disertaci jej zaujaly historicke koreny ceskeho evangelictvi v 19. stoleti (habilitace: Ekumenicke motivy v ceskem evangelictvi 19. stol., 1974 a rada dilcich studii). V cirkevne budovatelskem programu skupiny zaku Ed. B”hla na prelomu stoleti rozpoznal nosnou tendenci, ktera, zbavena konfesionalniho konzervatismu, muze (v navazani na odkaz stare Jednoty) pozitivne ovlivnit definici poslani cirkve jako mensiny v sekularizovane spolecnosti (Cesti a moravsti zaci B”hlovi, SAT 2, 1978, 81--103). Odtud formuloval svou zakladni pozici "kenoticke eklesiologie", opet v souvislosti s myslenim Dankovym a Hromadkovym (Pravda v dejinach, cirkev ve svete, SAT 1, 1977, 55--64).

Sva zakladni vychodiska v poimenice a katechetice formuloval v konfrontaci s materialem biblickym (Verbum solatii: Epistola Zidum a pastyrska pece, SAT 4, 1982, 89--106) a historickym (Tendence bratrskych homiletik, SAT 5, 1982, 77--100, Spory o katechismus ve druhe polovine 19. stol., KR XLIV, 1977, 204--209 aj.). V homiletice, kterou chape jako vyusteni disciplin biblickych, usiluje vyvodit dusledky ze skutecnosti, ze kazani je vykladem "textu" v jeho literarni i historicke sveraznosti, jez nesmi byt predcasne rozpustena v aktualizacnich generalizacich.

Na pole ekumenicke liturgiky se odvazil knizkou Hostina chudych (1991). V ekumenicke theologii usiluje o metodickou prupravu k dialogum s rimskym katolictvim a o interpretaci jednotlivych krestanskych utvaru "ad meliorem partem". Svuj ekumenicky zajem uplatnuje i na poli mezinarodnim bud publicisticky, bud primou ucasti (Leuenberske rozhovory, Komise pro viru a rad SRC), kde usiluje o to, aby byl zvyraznen prinos reformacniho dedictvi pro ostatni ekumenu i soucasny svet (Die Aufgaben des Gesprachs der reformatorischen Kirchen heute, in: Konkordie und Oekumene, 1988, 127nn).