Profesor vseobecnych cirkevnich dejin v dobe, kdy ceske dejiny na fakulte vicemene zastaval theologicky povazlive sverazny laik F. M. Bartos, byl jiz touto delbou prace veden k metodicke otazce, jak svou disciplinu pri vsi remeslne svedomitosti historika primerene zvladnout jako obor prednostne bohoslovny.
K tomu, aby prave on svym nastupcum odkazal toto hledisko nalehaveji nez jeho predchudci, prispely ovsem i jine osobne formujici motivy. Byl synem luterskeho farare ve valasskych Huslenkach, rodove spojenym s zivym, niterne zboznym luterskym konfesionalismem. Vdecna pamet, zachovana teto tradici, mu dodala odolnosti vuci dobove zpovrchnujicimu vykladu "ceskobratrskeho sverazu" domaciho evangelictvi (konceptu F. Hrejsy), jimz se zastitovaly neudrzitelne formy modernismu. Trval naproti nemu bez vlastenecke pychy na jednote ceske reformace s evropskou a na jejich spolecne vyznavacske duvere v absolutni hodnotu Boziho zjeveni v Kristu, prostredkovaneho biblickym Slovem.
Navazat na ni bez uviznuti u pouheho nostalgickeho ohledani do minulosti napomohla studentu preslemu z Vidne na nove zrizenou prazskou fakultu theologie mladeho docenta J. L. Hromadky. Rican se stal jednim z prvnich ucenlivych zastancu jeho navazani na "klasickou linii" krestanstvi. Nejlepsi zak jeho ucitelske generace, A. Molnar, mu ve skupine pozdejsiho "opatovickeho programu" prizna cestne misto slovem: "Byl z nich odborne nejpracovitejsi". Nezanedbal ani dvoji prupravu: vedle theologickeho studia, naposledy v Glasgowe a Aberdeenu, se i on podrobil positivisticke kazni v historickem seminari prof. V. Novotneho na prazske filosoficke fakulte. Tam byl take nasmerovan ke sve disertacni praci o postile valdenskeho apostaty Johlina z Vodnan.
Promovan byl na Husove fakulte r. 1930, mezitim prodelav i praxi stredoskolskeho profesora v Ruzomberoku a Revucej (1923--5; dejinna spjatost ceskych evangeliku se slovenskymi, zastoupena v jeho vlastnim rodokmenu, se vyjadri i v tematech jeho stati) a nastoupiv sluzbu duchovniho spravce trebicskeho sboru (1926). Roku 1931 presel do Hustopeci, 1935 do Bohuslavic n. Metuji. Z Hromadkova podnetu se ujimal i prekladatelske ulohy, jejimz nejdulezitejsim plodem je vytecny preklad Lutherova stezejniho spisu O svobode krestanske (1935, spolu s B. Popelarem). Samostatnou vedeckou praci se nyni soustredil prave na konfesionalistickou epochu 19. stoleti, jiz venoval nekolik dulezitych monografii -- zejmena zevrubnou dvoudilnou studii Zivot a dilo K. E. Lanyho (1935 + 1938), prostredkujici sirsi vhled, nez by se zdalo z jejiho holeho nazvu.
Od r. 1935 soukromy docent a o dva roky pozdeji jiz i suplent pensionovaneho prof. Hrejsy, pripravil se obtiznym dojizdenim ze vzdalene fary k nahle prikvacivsi roli jednoho z hlavnich lektoru napul tajneho vzdelavani bohoslovcu v dobe valky, ktere podobnym stylem organizovano byt muselo. V tomto dalsim obdobi, pocinaje prispevkem do sborniku Co daly nase zeme Evrope a lidstvu (1939/40), nabyva mezi jeho tematy prevahy Setkani ceske reformace s reformaci svetovou (jak zni 1943 jeden z titulu v rade skript, ktera pro sve sverence pripravil; opet v ni pokracoval po r. 1949). Tehdy take vynikla jeho mravni autorita, jak vysvedcil A. Molnar: "Jako nikdo druhy z ucitelu tehdy poloklandestinni fakulty ztelesnoval vaznost a vahu teologicke odpovednosti, prolamujici se do nejvsednejsich ukonu a zivotnich postoju". Mravni statecnost viry byla kladnym ucinem jeho pozadavku urcitosti stanovisek, jaka mohla nekdy i zarazit; pozdeji ji projevil zejmena mimoradnou odolnosti vuci protinemeckemu sileni povalecnych let a predni ucasti na uspesnem odporu proti priprave persekucniho zakona o rodine komunistickou vladou zacatkem let sedesatych.
R. 1946 se stal profesorem, na nove zrizene KEBF (1950) vedoucim katedry dejin krestanstvi. Na publikacnim vzmachu onech let se podilel zejmena jako mimoradne peclivy editor. Jednak byl jednim ze dvou prazskych redaktoru cesko-slovenskeho casopisu Theologia evangelica, vychazejiciho od r. 1948 (a po jeho zakazu r. 1951 na dalsi dve leta skryte ridil Theologickou prilohu Krestanske revue, ktera ho mela alespon castecne nahradit), jednak uplatnil svou erudici (take hymnologickou) pri priprave bohosluzebnych knih cirkve, a krome toho byl vedoucim redaktorem dila, jez zustane trvalym vedeckym pocinem provazejicim tehdy jiz rozhodny (synodni) priklon k jednote reformacnich konfesi: jejich kritickeho vydani (Ctyri vyznani, 1951). Sam zaroven zpristupnil ceskym ctenarum Komenskeho nemecky katechismus Prastare obecne krestanske nabozenstvi. V 60. letech redigoval jubilejni Husuv a bratrsky sbornik, kdyz se jiz predtim ke stare Jednote Bratri upjala pozornost jeho posledniho, syntetizujiciho tvurciho obdobi. Patrila nyni zvysenou merou i Komenskemu, na vydavani jehoz dila Cs. akademii ved se tez podilel; venoval mu svou posledni monografii Jan Amos Komensky, muz viry, lasky a nadeje, zivotopis podrobeny zprehlednujicimu theologickemu meritku (1971). Hlavnim dilem teto skupiny jsou vsak souhrnne Dejiny Jednoty bratrske (1957, nem. 1961), jez zustavaji standardni priruckou. Podobny usudek plati ovsem take o dalsich ucelenych prehledech z jeho ruky. Zatim vicemene nenahrazeny jsou i cirkevni dejiny ceskeho protestantismu pro zahranicniho ctenare, vydane 1957 ve Stuttgartu (Das Reich Gottes in den b”hmischen Landern). V cestine nemaji dostatecne obdoby jeho ucebnice, jimz se nejprve v podobe Kapitol z cirkevnich dejin, stredoskolsky didakticky zretelnych, katecheticky budujicich usudek, cilevedome venoval jiz od 30. let; jejich obsirnejsi druhy dil, Od usvitu reformace k dnesku, zpristupnuje i latku jinde netraktovanou, ac pochazi z r. 1948. Komplexni vysokoskolskou prirucku typu slavneho Heussiho "Kompendia" se mu nakonec podarilo s pomoci A. Molnara, spolupracovnika na vicerych projektech povalecneho obdobi, dokoncit pro prvnich trinact stoleti historie krestanstvi (prvni predstupen 1954, roku 1973 potom Dvanact stoleti cirkevnich dejin). Zakladni hodnotu pro dejiny fakulty si zachova sesit 50 let KEBF v Praze, vydany v roce jeho pensionovani (1969).
Ricanovym asistentem na katedre cirkevnich dejin byl v letech 1951--54 Jan Lukas (1928--1988).
Bibliografie:
Bibliographia selecta (vsechny dulezitejsi prace) in Communio
viatorum XIX/1976, 22--27.