kázání Martina Prudkého při pohřebním shromáždění 26. ledna 2008,
chrám u Salvátora, Praha 1 – Staré Město
prof. ThDr. Jan Heller (22.4.1925 – 15.1.2008)
Já jsem vzkříšení a život.
Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. (Jan 11,25)
Milí B+S,
vážená sestro Hellerová, pozůstalá rodino, vážení hosté,
když nám zemře někdo blízký, někdo, kdo pro nás hodně znamenal, tak nás to sevře; hluboce zabolí; možná, pokud si připustíme poslední otázky na život a na smrt, … možná i znejistí. –Čemu jdeme vstříc? Co je zacílením našeho života? Co je naší nadějí?
I kdybychom na své životné cestě byli po lidsku velmi úspěšní – jak se říká „zajištění“; i kdybychom svým životem prošli dobře, úspěšně, čestně; … i kdybychom umírali „sytí dnů“, jak se říká v Bibli; … i kdyby za námi zůstávalo rozsáhlé a užitečné dílo; … i kdyby naše životní cesta byla naplněná a pro mnohé byla požehnáním (jako to třeba platí o životní cestě bratra prof. Jana Hellera), … co nakonec povědět u rakve, tváří v tvář smrti? Je to konec? Nepadá odtud na všechno naše snažení, na naše úspěchy, na naše radosti, na naše naděje nakonec stín, otazník či dokonce vykřičník zmaru? – Kde hledat orientaci v této chvíli?
Rád bych se při hledání odpovědi na tyto hluboce lidské otázky přidržel toho, co nás učil a o čem nám svým nezaměnitelným způsobem svědčil bratr prof. Jan Heller. Nejen proto, abych tu pietně vzpomenul něco z jeho díla. Ten důvod je mnohem hlubší: jsem přesvědčen – a jsem si i jist, že tento postoj sdílím s mnohými z vás – že to, co k těmto posledním otázkám lidského života prof. Heller říkal … a zejména ono jak tyto odpovědi vyhledával (jeho přístup a metoda), nám mají mnoho co říct. – Ano, mohou nás orientovat, odkázat k naději a ke gruntu spolehnutí i ve chvílích nejistoty a sevření, jako je tato. – Odkud začít?
Chceme-li se učit u bratra prof. Hellera, měli bychom otevřít Bibli. Ne proto, že by v ní byly všechny odpovědi hned na ráně, ale proto, že nás otevřená Bible povede k určitému přístupu a určité metodě. K naslouchání; k naslouchání, spíše než k noření se do problémů našich nejistot a sevření; k ptaní se po Božím slovu … spíše než k rozebírání našeho neklidného nitra.
Nevím, zda jste si také – bratři a sestry – povšimli, jak zejména v posledních létech, kdy bratra profesora jeho nemoci už hodně, hodně trápily … a kdy se nezřídka ve svých textech nebo v živých proslovech do rádia rozhovořil o posledních otázkách života (tím svým nezaměnitelným, výrazně promyšleným způsobem, … promeditovaným a vřazujícím myšlenky do hlubokých souvislostí) … zda jste si také všimli, jak přitom soustavně odkazoval do Písma. Ba víc než to: jak přitom jakoby bezděčně, ovšem pořád Bibli vykládal.
Jistě, můžete říct: byla to jeho profese. Uměl to a dělal to dobře. Je za tím však mnohem víc – i pro nás, kdo nemáme šířku ani hloubku jeho vzdělání. Je za tím zásadní křesťanské rozpoznání, že Bible je (řečeno jednoduchou zkratkou) svědectvím Božího slova. A ptám-li se po posledních jistotách, po poslední naději pro lidský život – řečeno biblickou řečí: ptám-li se po „životu věčném“, ptám-li se po Bohu jako jistotě a dárci života – pak nemohu pominout svědectví proroků a apoštolů, jak je zachycuje Písmo.
Oba texty, Ž 146, který jsme slyšeli jako první čtení, i ten verš z Janova evangelia, který je mottem smutečního oznámení, mluví výrazně tímto způsobem – o jádru věci, o „Bohu“, o lidském životu v perspektivě „věčnosti“).
Žalmista říká: Blahoslaven je ten, jemuž je pomocí »Bůh Jákobův« (v. 5).
Bůh Jákobův – Bůh Izraele. To je na náboženském trhu starověkém stejně jako tom dnešním velmi zvláštní, podivuhodný Bůh; nezaměnitelný. Je podstatnou teologickou otázkou, zda se na něj ten obecný termín „bůh“ („božstvo“) vůbec hodí…
Všimněme si, jak o něm (– Bohu Jákobovu; Bohu Izraele –) žalmista mluví: „Hospodin … to je ten, který učinil nebesa a zemi, s mořem a vším, co k nim patří“ – tedy: moře, ta božská mocnost … ba i ta nesmírná báň nebes s životodárným sluncem, s měsícem božsky odměřujícím náš čas … a se všemi zástupy nebeských hvězd, co přes ně lidstvo odpradávna nahlíží do řádů veškerenstva … to vše nad námi nemá žádnou moc, když je naší pomocí »Bůh Jákobův«. – K radostné důvěře v něho patří, že kosmos je „odčarován“; … že i to ohromné moře a nebeské dálavy jsou jeho dobrým dílem, jeho stvořením – tj. že on má nad nimi svrchovanou moc (jako hrnčíř nad svým džbánem) – a proto ten, kdo patří jemu, »Bohu Jákobovu«, se nemusí ničeho bát!
Tento zvláštní Bůh – jak zpívá dál žalmista – je „věrný na věky“ … utištěným dopomáhá k právu; hladovým chléb dává; osvobozuje vězně; otvírá oči slepým; sehnuté napřimuje; … miluje spravedlivé; ochraňuje ty, kdo jsou bez domova; ujímá se sirotka a vdovy. – Hospodin kraluje věčně, Bůh tvůj, Sijóne, po všechna pokolení.
…Snad i nám, když takto nasloucháme svědectví Písma, může díky tomuto sugestivnímu svědectví svitnout, co by tedy mohlo být slovem potěšení; … i u rakve. Co by tak mohlo být pro náš život – i smrti navzdory – zdrojem naděje a spolehnutí.
Onen výrok z Janova evangelia to říká jinak, ale svědčí o tomtéž.
Ježíš je v kontextu daného evangelijního příběhu konfrontován se smrtí; s úmrtím blízkého a milovaného člověka (v. 5). Zemřel totiž Lazar, bratr Marie a Marty (o nichž evangelium vypráví ještě na jiném místě); a už je to čtyři dny, co byl pohřben. – Každý, jemuž je známa tradice o vzkříšení Kristově třetího dne, zde zaslechne narážku; Lazar je pohřben už „čtvrtý den“: hmm, takže nic…
Do takové chvíle přichází Ježíš. Truchlící Marta mu vychází vstříc; při uvítání mu tak trochu vyčítá, že přišel pozdě. Kdyby přišel včas, nemusel Lazar zemřít.
– Pozor, milí přátelé, v tomto příběhu nejde o to, že by Ježíš byl nějaký „kouzelný dědeček“, který ví, jak zaplašit tu „zubatou s kosou“. Janovo evangelium není pohádka tohoto typu – nýbrž dost promyšlené a pečlivě sestavené svědectví o tom, že onen »Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův« (– ten o němž svědčí proroci a žalmisté –) … že tento Bůh je mezi námi v postavě Ježíše z Nazareta (ztělesněn). – Jak jsem již pověděl: zvláštní, podivuhodný Bůh…
V tom janovském evangelijním příběhu tento Ježíš (jehož Jan hned v prologu svého evangelia uvedl jako ztělesnění onoho stvořitelského Slova, jež bylo na počátku, … Slova, jímž je Bůh sám) – tedy tento Ježíš říká: „já jsem …“
Představuje se zde stejnou formulí, jako to činí mnohokrát Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův ve starozákonních příbězích; třeba v té známé scéně u hořícího keře na úpatí Chorébu Mojžíšovi…
Po takovém sebepředstavujícím, sebezjevujícím „já jsem“ vždycky v Bibli následují podstatné výpovědi. Tak i zde: já jsem vzkříšení a život…– Co to znamená?!
Vzkříšení: pozor, abychom si tento pojem nenaplnili nějakými příliš konkrétními představami, protože pak bychom jej – právě pro nepřiměřenost těchto představ – museli asi brzy odmítnout a přestat užívat. A to by byla škoda. Vzkříšení totiž vyjadřuje, že smrt nemá poslední slovo; že smrt či hrob nejsou bezednou jámou zmaru, do níž nakonec všecko spadne. Vzkříšení vyjadřuje nikoli „návrat do pozemského života“, ale svrchovanost a konečné vítězství onoho zdroje života, z něhož je nám naše životní cesta darována; vzkříšení je odpověď na zmar a smrt. Ano, je to troufalá řeč, smělá myšlenka na triumf nad smrtí…
Tato smělá myšlenka je zde vztažena na Ježíše. To on zde říká: „já jsem vzkříšení a život…“ – tedy: to, co on ztělesňuje, … co představuje a co navozuje tam, kam přichází či kde je přítomen … to je vzkříšení a život. Tam v posledu (již) nevládne zmar a smrt.
– Proto každý, kdo je (jak říká apoštol Pavel) „v Kristu“, tedy kdo se svým životem ke Kristu hlásí, upíná a spoléhá se na něj (se svými nadějemi i se svými nejistotami) … má život – život „v Kristu“. Jinými slovy: má podíl na životě, na nějž je i smrt krátká … má „život věčný“.
To vyjadřuje – docela prostými slovy – druhá věta Ježíšova výroku:
(Já jsem vzkříšení a život…) – Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít…
„Život v Kristu“ trvá až za hrob; to se evangelium pokouší vyjádřit mnoha způsoby, např. také velikonočním příběhem…
V jednom ze svých kázání tuto zvěst bratr prof. Heller shrnul těmito slovy (cituji):
„Za všemi oddíly Písma, které nás odkazují k posledním věcem, je jedno jasné: Bůh má za vším a nade vším poslední slovo (formulace Slavomila Daňka), a to právě ten Bůh, který se nám zjevil a za námi přišel v poníženém a obětavém Spasiteli.“ (Stezka ve skalách, Praha: Kalich 2006, str. 273)
Shromážděni dnes takto u rakve Jana Hellera – ovšem v kostele, tedy na místě, kde je ten „Bůh, … který za námi přišel v poníženém a obětavém Spasiteli“ zvěstován, vyznáván, v nářcích prosen i chválen; … v chrámě, jenž nese jméno Salvátora (tj. „Spasitele“) – dejme se touto evangelijní zvěstí potěšit, oslovit i orientovat: poslední slovo nad našimi životy má On – »Bůh Jákobův«, v Kristu Ježíši náš „dobrý Otec“.
V této zvěsti totiž (jak byl přesvědčen Jan Heller a jak k tomu mnozí můžeme přitakat) jest slovo potěšení a naděje … a to i smrti navzdory. – Amen.
Děkujeme Ti, Pane náš, že jsme mohli slyšet Slovo evangelia a potěšit se tím, že nejsme vydáni zmaru. Ve světle Tvého podivuhodného díla pro nás, ve světle Tvého vzkříšení, nacházíme i pro své životy naději.
Děkujeme Ti, že tak ani ve chvíli, kdy se nás bolestně dotýká úmrtí drahého člověka, nemusíme propadat zoufalství, nýbrž můžeme své naděje (pro něj i pro sebe) vložit do Tvých rukou… – vždyť Ty jsi poznal, co je smrt i hrob, ale jsi vzkříšení a život.
Amen.