Už delší dobu jsme s Tomášem plánovali nějaký společný čundr po Brdech. Když už se virtuálně známe přes ty virtuální Brdy na webu, měli bychom se poznat osobně na Brdech skutečných. Nějak se ne a ne k něčemu rozhoupat, když tu jednou přišlo od Tomáše zvadlo: T. O. Zlatý list "si dovoluje pozvat všechny Brďáky, Brdoznalce, Panbrdské teoretiky jakož i ostatní brdskou havěť na přechod s názvem Brdské osmistovky za 24 hodin". Cílem je přejít na jeden zátah všech deset brdských kopců, jejichž kóta začíná osmičkou. Společný start o půlnoci z pátku na sobotu výstupem na Třemšín. Tak to je ono! U takhle potrhlé akce nesmíme chybět, musíme poznat lidi, v jejichž hlavách se taková cvokárna urodila.

Postupně se upřesňuje, že kromě "tvrdého jádra" půjdou i menší skupinky po vlastních trasách se společným cílem v sobotu večer na Toku. To docela vítám, po několika delších pochodech v poslední době nedůvěřuju svým kolenům. No, necháme tomu volný průběh, uděláme takovou malou skupinku a třeba se s někým chytneme do party.

Sraz je vyhlášen u hájovny Na dědku, v nejvyšším místě silnice z Rožmitálu do Hvožďan. Už v autobusu z Příbrami nelze přehlédnout navršenou hromadu báglů a bandu mládeže oblečenou v nejrozmanitější odstíny maskáčů a bund. Všichni se tváří odhodlaně, prostě Zlatý list jede pokořit deset osmistovek. Na dědku se nás autobus rád zbavil, i když tu vlastně nemá stavět, dost se mu odlehčilo.

Je půl osmé, do startu zbývá ještě celý večer, Zlatý list zde má čekat na opozdilce u studánky. No, ještě že jsme se potkali v autobuse, tu studánku bychom na blind neměli šanci najít. Obcházíme obloukem hájovnu, na úpatí srázu je studánka. Zlatý list rozdělává oheň (v tom mokru to půjde mizerně), nám se ale nechce čekat. Nikdo z nás v tomto kraji dosud nebyl, chtěli bychom Třemšín vidět aspoň za šera, když už to nejde za světla. Tak zamáváme Listům, popřejeme si navzájem vytrvalost a co nejmíň puchejřů a vydáváme se napřed. Popravdě řečeno, nemáme v plánu přejít všech deset osmistovek, i když je to výzva... Spíš si chceme projít některá další zajímavá místa, když už jednou lezeme do Brd od jihu.

Přelézáme hřbet Jilmého, slézáme přímo do opuštěného lomu. Nádherné místo na tábořiště, ale dnes ne, třeba jindy. Za ním hned narážíme na hlavní cestu se zelenou značkou a rychle nahoru na kopec. Na rozcestí pod vrcholem míjíme Gangloffův kříž imitující v železe zkřížené sukovité větve - památku na lesnického odborníka a vynálezce, "českého Archimeda" Karla D. Gangloffa. Krátké prudké stoupání a jsme nahoře. Už pocestě nám ale bylo zřejmé, že na výhledy z Třemšína se těšíme marně. Na vrchol dorážíme právě v té fázi stmívání, kdy už není světlo, ale ještě není tma. Takové neurčité šedo. Ani fotit se už nedá. Studený vítr žene těžké šedé mraky, občas z nich vypadne pár lezavě studených kapek. Kopce směrem na jih zahaluje roztahaná mlha a mraky. Jen ze suťového pole pod rozhlednou se otevírá pohled na rožmitálské údolí se špičkou Třemošné v pozadí. Ale je to takové šedivé nic. Co se dá dělat, však nám to příští dva dny nahradí i s úroky. Povinný výstup na rozhlednu, i když je nám známo - a pohled zdola to potvrzuje, že jako rozhledna tohle fungovat nebude. Okolní buky už rozhlednu dávno přerostly, všude kolem se jen vlní moře zeleně. No co, aspoň máme důvod se sem vypravit příště.

Z Třemšína by náš směr měl být na severozápad, ke druhé osmistovce Jižních Brd Nad Marástkem. Po cestě je taky ledacos zajímavého k vidění, ale nechce se nám tam. Jednak bychom toho v noci moc neviděli, jednak je to docela zacházka a hlavně nás víc zajímá hřebenovka na Henšt, i když to žádná osmistovka není. Tak vyrážíme na sever.

Po nějaké době narážíme na vhodné místo k noclehu. Sice jsme plánovali zabivakovat o něco dál, tak o půlnoci (je slabých devět, ještě je docela vidět), ale líbí se nám tu. Navíc se pořád honí mraky, musíme počítat s noční přeháňkou. Až bychom v noci někde uplavali, asi bychom si neodpustili, že jsme zde pohrdli. Nevadí; dřív lehnem - dřív vstanem. Ubytovali jsme se a rozděláváme oheň. Moc to nejde, všechno je po dešti mokré, spíš to vypadá na procvičování plicní kapacity: Rozfoukávám ohníček, plaším hejno jiskřiček... Konečně to jakžtakž hoří a můžeme večeřet. A protože ohýnek víc skomírá než hřeje, neprotahujeme to dlouho. Mezitím ovšem nastala změna: mraky se začínají trhat a kolem jedenácté už je obloha vymetená a jak to tak po přechodu fronty bývá, vzduch je průzračný, hvězdářskou terminologií "noc jak noha". Přichází ke slovu triedr a obdivujeme krásu Jesliček, majestátného Lva s dvěma "královskými hvězdami" Regulem a Jupiterem a nadýchnutý obláček Vlasů Bereniky. Hezké pokoukání. A pak už na kutě. Hluboko v noci slyšíme hlasy - to se blíží skupina "Borců" a na rozcestí zahýbá k Marástku.

Že já pitomec neposlechl manželku nabádající, abych si vzal pořádný péřový spacák! Nejdeme přece na severní pól a není leden... V té šlupičce, kterou dávno kdosi zanechal na osadě (vlastně hvězdárně), jsem toho moc nenaspal. Když se o půl šesté začíná rozednívat, beru to jako vítanou záminku, abych z té chladničky vylezl a vyburcoval kumpány. Jako by sem přes vzdálenost staletí zazněl z rožmitálského kostelíčku pod naším kopcem úryvek z Rybovy vánoční mše "Vzhůru, bratři milí, honem vstávejte!" Balíme, opouštíme náš hotel a v šest hodin už jsme na pochodu.

V lese, ale nejen v lese, je to nejkrásnější v časném ránu. Právě večery a jitra, stmívání a rozednívání jsou tím, co dělá z každého čundru nezapomenutelný zážitek. Teplota nás pobízí ke svižnému tempu. Tráva na cestě je durch mokrá rosou, na několika otevřenějších místech je jinovatka (ejhle, proč ta probdělá noc). Hřebenovka je nádherná. Střídá se zde smíšený les se smrčinou, občas se z mýtiny otevře výhled na jednu nebo na druhou stranu, na terénních vlnách jsou kamenné sutě s borůvčím. Cesta připomíná daleko větší kopce, Šumavu nebo Krkonoše. V průsecích na svahu vidíme Rožmitál v údolí a nad ním vpravo špičatou Štěrbinu. Vše se halí do ranního oparu, Slunce se jen pozvolna prokousává zpoza vysoké oblačnosti a začíná obarvovat větve a listy do žluta. Celá příroda slibuje hezký den - a nekecá!

Za chvíli jsme na Henštu (Hengstu). Spíš než kopec je to ostroh, severní konec hřebene začínajícího Třemšínem. Na vrcholu zaujme hluboký čtvercový příkop s valem. Prý pozůstatek tvrziště, ale pro koho? Je to tak mrňavé, že by se tam nikdo nevešel. Nechme tuto starost archeologům, pokračujeme sešupem s kopce do údolí zvaného Myší díra. To je místo obzvlášť důležité, protože zde máme nadlouho poslední možnost doplnit vodu. Rozcestí je zajímavé tím, že přímo uprostřed cest stojí chaloupka. Studánka je těsně pod cestou. Na první pohled vypadá jako potůček ve škarpě (chvíli jsme jí nevěřili a hledali něco studánkovatějšího), jen taková louže s výpustí. Ale vodu má dobrou.

Údolí se ještě nezbavilo ranní mlhy. Les je prostoupen voňavým oparem, který mu propůjčuje nádhernou škálu odstínů a pocit hloubky prostoru.

Obtíženi plnými lahvemi pokračujeme ostrým tempem na sever. Protože naše dnešní cíle (a je jich mnoho) leží ve Středních Brdech a máme na dnešní den naplánovaných 40 km, nemůžeme se zde moc dlouho kochat. Otravných 5 km po asfaltu při vědomí, že míjíme nejzajímavější oblasti: chráněné pralesovité bučiny Getsemanka se zachovanou původní druhovou skladbou porostu a neméně zajímavý hřeben Na skalách. O nich se víc dočtete na brdském webu.

Cestou nám Petr názorně předvádí, co všechno se dá udělat se šátkem kolem hlavy. Naučil se to při toulkách Judskou a Negevskou pouští od beduínů. Jak použít šátek proti zimě, jak proti slunci, jak se nezpotit a nedostat úžeh. Prostě čepice, šála, sombrero i slamák v jednom, když se s tím umí. Proto nikdy bez šátku nevyráží. To mi připomíná, že jsem ještě nepředstavil své spolupoutníky. Jedním je syn Daniel. Dal se zlákat vidinou kvalitního výkonu (narozdíl ode mě má nějaké sportovní buňky v mozku a taky fyzičku) a lovu brouků (na ty nedošlo, byla na ně zima). Je pro každou srandu, i když mezi staršími toho moc nenamluví. Druhým je Petr X., kolega z fakulty, doktorand teologie, hebraista a arabista (studoval v Izraeli a v Tunisku) a velký linuxový mág. Taky se rád toulá, nejraději pouští (má rád teplo). Dobrá sestava - oba něco vydrží, je s nimi legrace a jsou tolerantní k mým fotografickým zdržovačkám.

Kousek za rozcestím u "Spálené boudy" uhýbáme z hlavní cesty a vyhýbáme se tak osadě Teslíny. Po chvíli překračujeme hlavní silnici a jsme ve Středních Brdech. Jakoby příroda chtěla naznačit, co si myslí o estetickém cítění milovníků přírody, potkáváme ve škarpě u silnice nejbohatší a nejkrásnější záhony blatouchů. Mají to ale vkus - fuj!

Když už jdeme od jihu, chceme navštívit Padrťské rybníky, jednu z hlavních brdských atrakcí. Kdo ví, kdy se sem zase dostaneme, to klidně obětujeme nějakou ulovenou osmistovku. Jsem dokonce připraven platit penále. V proposicích akce stálo: všech deset osmistovek (10x800) během 24 hodin. Povinné minimum je 8x800, kdo jich uloví míň, dá za každou dlužnou osmistovku do placu flašku. Tak tahám na zádech litr rumu, samozřejmě že ne ve skle, ale i tak; ještě štěstí, že líh je lehčí než voda...

Vyhlídli jsme si cestu od silnice přímo k bývalému teslínskému klášteru a ke hrázi. Zde musím ocenit věrohodnost map edice KČT (však také vycházejí z vojenských map; ne jako za bolševika, kdy se záměrně kreslily do map nesmysly, co kdyby imperialista útočil podle turistických značek - komoušská debilita byla opravdu nekonečná...). Téměř všechny cesty v mapě odpovídají skutečnosti. Tak třeba naše cesta se párkrát zakroutí, pak má úsek rovný jako podle pravítka, pak plná čára přechází v čárkovanou a ta posléze končí. Úvaha "to jenom nedotáhli" je úplně scestná, odhad "to nějak projdeme" je sice správný (co nám taky jiného zbývá), ale ta bažina stála za to. Čvachtání v botách nám to ještě dlouho připomíná.

Oblast kolem horního konce Hořejšího padrťského rybníka je hodně mokrá. Je tu totiž rovná plocha, jen nepatrně nad úrovní hladiny, a do ní se sbíhají nesčetné potoky z okolí. Přechod mezi lesem a rybníkem je takový jaksi pozvolný, ze strany rybníka velká plocha rákosin a podmáčené trávy, v lese široký pás bažin porostlých břízami, olšemi a vrbami. Prostě mokro. Stejně nelitujeme času na odbočku ke břehu, abychom tento pozoruhodný svět viděli zblízka. Vracíme se na cestu, ta ale po chvíli končí ve spleti ramen potoků. Další půlkilák je proplétáním mezi silně podmáčenou trávou a vodou skrz totálně mokrý zarosený porost. Konečně se terén zvedá a je tu cesta.

V těchto místech má být zřícenina klášterního kostela, jediný viditelný pozůstatek po teslínském klášteru. Místo ní nacházíme jen malý rybníček. Ale přece jen - na plošině nad rybníčkem je něco jako obdélníkový val, tvořený sesutým zdivem. V bujném porostu, zasypaný listím a prorostlý věkovitými buky a javory. Ještě před sto lety zde prý stál kus zdi s oknem. Klášter zde fungoval pouhých sto let - od r. 1310 do husitských válek, kdy byl, jako mnoho jiných, vypálen a vyvražděn. Nikdy už nebyl obnoven.

Další kilák a jsme u hráze Hořejšího rybníka. O následující trapné příhodě se skoro stydím psát. Těsně před hrází najednou hluk motoru a blíží se dodávka s firmou vojenské lesní správy. Schovat se není kam, tak jen ustupujeme na kraj. Auto nás míjí a zastavuje u hráze, vystupují dva lesníci a něco kutí kolem pramice u břehu. O nás nejeví sebemenší zájem. Můžeme klidně zmizet. Jenže my máme taky namířeno na hráz a po dosud bezproblémových zkušenostech jsme poněkud "oprsklí". Tak jdeme rovnou k nim a přívětivě zdravíme. No, co je moc, to je moc. Tohle už bylo na hranici provokace. Taky přívětivě odpoví na pozdrav, ale chtějí vidět propustky do VVP. Na přiblblý dotaz, jestli to je opravdu nutné, tvdí, že to je opravdu nutné. A že nám dají pokutu až do výše tisícovky na osobu. Nakonec se to řeší (jak je v podobných případech zvykem, když je provinilec vstřícný a nehádá se) domluvou a příkazem opustit VVP. Naší žádosti, abychom směli prostor opouštět po druhém (východním) břehu rybníka, když ten západní jsme už viděli, je vyhověno, tak se přívětivě loučíme a pokračujeme dál po hrázi. Skutečně, prostor jsme posléze opustili, byť ne tou úplně nejkratší cestou, a to na východní straně od rybníka. Takže můžeme potvrdit dva poznatky o pohybu ve VVP (o kterých jsme věděli předem, ale jaksi jsme je podcenili): pokud si někdo bude čundráků všímat, budou to spíš lesníci než vojáci (vojákům je to prý dost jedno), a nejspíš se dá přijít k průšvihu právě na pláních kolem Padrťských rybníků, kde je nejvíc čundráků i lesníků. Tak to funguje i v chemii: rychlost reakce je úměrná součinu koncentrací reagujících látek. V lese na kopcích mimo hlavní cesty nikdo nikoho asi honit nebude. A hlavně: největší blbost je lézt jim přímo do chřtánu. Vždyť oni mají vyhánění lidí z VVP v popisu práce; kdyby to nedělali, mohli by mít sami nepříjemnosti. Takže jsme vděční, že tak činí přívětivým způsobem.

Ale teď jsme na hrázi mezi Hořejším a Dolejším padrťským rybníkem a tahle chvíle stála za zacházku i za malou nepříjemnost. Oba rybníky jsou překrásné, každý má jiný půvab. Hořejší rybník je veliká vodní plocha, přes kilák dlouhá a přes půl široká, jen při okrajích lemovaná ostrůvky rákosu. Kolem dokola les. Podobný dojem jako u menších brdských nádrží: jezero v kanadské divočině.

Zato Dolejší rybník je pestrou pastvou pro oči. Jeho protáhlá plocha je z větší části porostlá rákosím, mezi kterým se klikatí volná hladina. Připomíná mi to horní část mého oblíbeného Staňkovského rybníka na Třeboňsku. Není divu, že na rybníku je živo. Mezi rákosím lze zahlédnout volavky, občas se jich dokonce vznese celé hejno a zakrouží nad rybníkem; ejhle, myslel jsem si o nich, že žijí samotářsky. Ale co vím, stejně se proti obloze nedá určit druh. Rozhodně formace šesti kusů takto mohutných ptáků vypadá velkolepě. Na hladině plavou kachny a potápky. To vše zlacené sluncem, byť přecházejí kumuly a docela chladně fouká.

Na východní straně opouštíme hráz, noříme se zase do lesa a dopřáváme si oběd. Naším dalším cílem je Praha - ne město, ale kopec (to jméno se zrodilo v některém nepříliš bystrém vlasteneckém mozku v polovině 19. století). Nejdřív se ovšem musíme přesunout k úpatí hřebene, což znamená 3 km po cestě dosti nudnou smrkovou monokulturou. A zde musím mírně zkorigovat tvrzení, že cesty nakreslené na mapě odpovídají skutečnosti. V oblasti mezi Padrťskými rybníky a hřebenem to neplatí (pak už zase ano). Nevadí, směr je jasný. Po chvíli překračujeme silničku a začíná ostré stoupání průsekem. Postranní hřebínek, který přelézáme, zkorigoval naši představu o vlastní poloze o kilometr, z mýtiny se otevírá pohled k sousednímu Pateráku. Zahýbáme doprava, protože na Praze máme speciální cíl. Neláká nás placatý vrchol, notabene vedle radarové věže, ale jižní hrana hřebene, kde Čáka doporučuje suťové pole s vynikajícím rozhledem. Nechali jsme si poradit a dobře jsme udělali! Už proto, že na západním a jižním okraji Prahy roste moc hezký les, aspoň kousek listnatého porostu v Brdech s mnoha vtroušenými jedlemi a modříny. To mám moc rád. Nebaví mě smrkové monokultury, není to opravdová příroda, ale fabrika na dřevo. Jakkoliv jsou středobrdské lesy krásné a úctyhodné svým rozsahem, z tohoto hlediska mě poněkud zklamaly. Smrkové monokultury převažují na drtivé většině plochy. To třeba na Hřebenech jsou lesy daleko pestřejší a pořád se střídají úseky smrkové, listnaté a smíšené, všechny běžné stromy jsou bohatě zastoupené. Courat se takovým lesem je radost.

Míjíme obří krmelce, velkokapacitní jídelnu pro zvěř. Bývá zde opravdu živo a zvířecí zažívání zde běží naplno, o tom se přesvědčujeme každým krokem. Tak po...bobkovaný kus lesa jsem ještě v životě neviděl. Někdy v zimě se sem půjdu schovat s foťákem. Kousek odtud už je poslední stoupání členitým kamenitým terénem a jsme na vršku. A opravdu - pod námi se otevírá docela velká volná plocha, menší kamenné moře, Čákova vyhlídka. Zlatý hřeb čundru.

Dvě okolnosti nás obzvlášť potěšily. Jednak: nějaký dobrodinec zavěsil na strom "knihu návštěv" a k ní přiložil pečlivě pořízenou a fólií chráněnou kopii Čákovy kresby zdejšího panoramatu. Na ní je naprosto precisně vykreslen každý kopeček, který je odtud vidět, i s popisem. Pan Čáka je opravdu znamenitým grafikem; perokresby, kterými ilustruje své knihy, jsou přesné jako fotografie (z instruktivního hlediska jsou ještě daleko lepší) a mají uměleckého ducha. Vyzařuje z nich láska ke kreslenému. Lepší pomůcku jsme si zde nemohli přát. Druhou milou okolností je opravdu dobrá viditelnost. Vzduch je po přechodu fronty vymetený, jen litujeme, že jsme sem nepřišli ráno nebo navečer, to bychom jistě viděli i Alpy. V poledne to nikdy není úplně ono, vždycky se udělají nějaké vzestupné proudy, které vzduch zakalí, navíc máme slunce proti sobě. Ale i tak... Přehlížíme dvojí panorama: bližší jihobrdské a vzdálené šumavské. A oceňujeme neuvěřitelnou dokonalost Čákovy kresby. Zase přichází ke slovu triedr. Na první pohled zaujme dominanta Boubínu s Bobíkem a hned vedle vlevo - co to je? Ten hřeben vypadá, že je ještě jednou tak daleko. To musí být alpský Gross Priel! Dlouho nad tím bádáme, nakonec se smiřujeme s tím, že jde o Smrčinu v hlavním hřebenu Šumavy. On dalekohled poněkud zkresluje poměry vzdáleností a koneckonců, mezi Bobíkem a Smrčinou je celé Volarsko, takže ten odstup odpovídá skutečnosti. Alpy se tedy nekonají (bezpochyby se konaly následujícího rána, to už jsme ale byli jinde), jinak ale spolehlivě identifikujeme všechny kopce od Kleti až po Čerchov. Zpoza Marástku a šumavského hřebene zřetelně vykukuje Velký Javor. Fotky to bohužel nezabraly, jednak mám nešikovně příliš citlivý film, jednak na to můj zoom nestačí, tohle by chtělo aspoň 300 mm teleobjektiv.

Nacházím vysílač na siluetě Kleti a vzpomínám, jak jsem odtamtud (tedy - ne z vysílače, ale z hvězdárny) ty Alpy před dvaceti lety viděl a fotil. To ovšem bylo v zimě a dávno po západu Slunce.

Dlouho se zde kocháme a vůbec se nám odtud nechce. Máme však ulovené pouhé dvě osmistovky, takže musíme pokračovat. Vylézáme tedy nad hranu hřebene a vyrážíme východním směrem na Malý Tok. Teď budou osmistovky přibývat rychle, na tomto hřebenu jsou těsně za sebou čtyři. Tedy, nebýt "ideového zadání" dnešní akce, ani bychom si jich nevšimli. Aby na tom placatém hřebenu člověk identifikoval kopec s vrcholem, musí mít hodně snahy a dobré vůle. Les na Praze a na jižní části hřebene zaujme průhledností; je dosti řídký a dokonale uklizený jako zámecká komnata, nikde se naválí žádné klestí ani neroste křoví. Na pohled je to pěkné, jenže není, kam se schovat, a o další pohovor s "lesa pány" nestojíme. Tak raději přidáváme do kroku. Stále míjíme veliké mravenčí kupy (to platí nejen zde, ale i na mnoha dalších místech Středních Brd), v takové hustotě se hned tak někde nevidí. Za chvíli jsme na Malém Toku a otáčíme na sever. Les houstne a my uhýbáme z hlavní cesty. Přecházíme široké mělké sedlo, dalším cílem je Hradiště. Některé vrcholy je opravdu obtížné najít. Na tom placatém terénu se jen dohadujeme, kam je to vlastně do kopce. Tak konečně jednu terénní nerovnost prohlásíme za vrchol a jdeme dál, jenže najednou se svah ještě trochu zvedá a objevuje se suťové pole. Teprve na jeho temeni je vrchol. Protože podobná situace se opakuje na téměř všech středobrdských vrcholech, dal si někdo tu práci a všechny vrcholy označil cedulkami přibitými na stromech. Je to fajn, aspoň člověk ví, kde je, i když o přesnosti určení vrcholu by leckdy šlo polemisovat.

Ještě, než docházíme na vrchol, slyšíme shora hlasy. Hned nám je jasné: dnes to nemůže být nikdo jiný, než lovci osmistovek. A je to tak. Odpolední siestu zde tráví menší skupina osmistovkářů-seniorů: Petr Y. (díky němu a Tomášovým prostřednictvím jsem se vlastně o akci dozvěděl) a Garry se synem Pavlem. Tak nějak jsme počítali s tím, že půjdeme společně, jenže nakonec se vyráželo v různou dobu z různých míst a po různých trasách. Tím větší radost máme ze shledání. Probíráme dosavadní průběh; Petrova skupina vyrazila se Zlatými listy o půlnoci, pak se ale oddělili, přespali v seníku a pokračovali svou trasou; oproti nám mají na kontě osmistovky Nad marástkem a Paterák (my jsme se rozhodli je vynechat). Hlavní parta prý jde nonstop hlava nehlava v jednom zátahu všechno. Nojo, mladí cvoci. Po krátkém odpočinku společně pokračujeme směr Brdce. Ačkoliv se vidíme poprvé, za chvíli už probíráme společné známé. Inu, svět je malej. Cesta ubíhá rychle, za chvíli jsme na místě. Brdce mají taky poněkud neurčitý vrchol, ale aspoň v jednom směru - na jihovýchod - je svah, shodou okolností vykácený. Tak se zde chvíli rozhlížíme po krajině a pak pokračujeme na sever.

Sedlem mezi Brdcemi a hřebenem Koruny vede silnička. Na ní chvíli zvažujeme další postup. Petr Y. rozumně doporučuje, držet se velkých cest, sejít po silničce kus dolů a pak vystoupit po cestě na Korunu. Že to bude jistější a rychlejší. Měl pravdu (jak jsme se vzápětí přesvědčili), ale byl přehlasován. Nechtělo se nám ztrácet výšku a pak ta moje obsese, chodit zásadně co nejzarostlejšími cestičkami do neznáma... Všichni mí kumpáni by o tom mohli vyprávět divoké zkazky. Jedna taková cestička se hned nabízela. Směr měla správný, jenže (jako obvykle) brzy skončila v mlází. Tak jsme usoudili, že nic nezkazíme, když to trhneme "hore kopcom" na hřeben, tam přece nějaká cesta bude. No, nebyla, zato tam byly velké plochy vysázených mladých smrčků; proč ty potvory musej tak píchat? Tak ten kilometr jdeme asi hodinu (stejně se mi to líbilo, i když chápu nelibost ostatních). Konečně přetínáme cestu navrhovanou Petrem. To už zbývá k vrcholu Koruny pouhý kilometr.

Koruně musím vyslovit zvláštní uznání. Ze všech navštívených osmistovek se mi líbila nejvíc. Sice to taky není žádná špice, nýbrž táhlý hřeben, ale aspoň úzký, na sever i na jih spadá do údolí a na světlinách nabízí výhledy. Vrchol je na západním konci hřebene; čím blíž k němu, tím víc houštin a tím pestřejší mozaika porostů. Na zdejší poměry docela divočina. Na vrcholu stojí jakási podivná konstrukce z lešenových trubek, snad někdejší triangulační bod (?). Trochu láká k vylezení, ale jednak je příliš "řídká" (tak pro třímetrového lezce), jednak je hodně zpuchřelá. Raději ne, tady se zrakvit nemíním. Ale okolí vrcholu je hezké.

Zatímco ostatní relaxují (počet ušlých kilometrů a dobytých osmistovek se už začíná projevovat), vyrážím hledat výhledy a nejsem zklamán. Hned pod vrcholem na severní straně je úhledné suťové pole se zajímavě pokroucenými stromy a na západní straně je rozlehlý kus nedávno vykáceného a vysázeného lesa. Odtud má člověk jako na dlani celý hřeben, který jsme dnes prošli, od Malého Toku přes Prahu s radarovou věží až po Kočku.

Zbývají poslední dva vrcholy: Jordán a Tok. Na Jordán bychom se klidně vykašlali, ale Petrova skupina nemíní zaostat za "skupinou borců" a chce skalpy všech osmistovek. Aby ukázali, že nejsou do starého železa a co zvládnou mladí, zvládnou staří taky. A my budeme mít aspoň povinné pensum 8x800. Mimochodem, borci právě hlásí, že po patnácti hodinách nonstop pochodu dokončili celou trasu a dorazili na Tok. Jsou ale tak zničení, že pokračují nejkratší cestou pryč a domů; že kdyby padli, tak už nevstanou. Trochu mi to je líto, těšil jsem se na společný táborák večer, ale chápu... Scházíme tedy s Koruny do údolí Reservy a rovnou na sever k Jordánu. Široká úboční cesta je celkem otravná, tempo o poznání volnější. Kousek stoupání a jsme na křižovatce, kde se od cesty Aliance odpojuje silnička k Jordánské dopadovce. Z ní brzy uhýbáme doleva do kopce a hledáme vršek. Kopec je to dost nudný. Najednou před námi věž téhož typu jako na Koruně (úplně schovaná mezi stromy) a u ní vrcholová cedulka. Je to sice zjevná pitomost (západním směrem terén ještě sice ne moc, ale znatelně stoupá), ale "skalp" máme a o decimetrové rozdíly se nebudeme hádat.

Posedíme, popijeme a pokračujeme na Tok. Zkratkou zpátky na Alianci, po ní na její nejvyšší bod, kde začíná tocká dopadovka a hlavní cesta na Tok a k Carvánce. Po ní ale nejdeme, máme namířeno na hlavní vrchol (dá-li se o něčem takovém u tak placatého kopce vůbec mluvit) a tam vede cesta po horním okraji dopadovky. Po předchozích deštivých dnech je docela rozbahněná, ale to nevadí, odškodňuje nás rozhled do kraje. Na dopadovce jsou stopy četných lokálních požárů, zřejmě se někdy nedávno za suššího počasí cvičilo s ostrou municí. Tam, kde končí vřes a doleva vybíhá kus lesa, je "oficiální" vrchol s cedulí a vrcholovou knížkou. Cíl našeho putování. V knížce si přečteme zápis skupiny borců a připojíme své muří nohy. Petr Y., Garry a Pavel jsou hrdí, že to zvládli taky. Nám sice dvě osmistovky chybí (Nad marástkem a Paterák), ale zase jsme měli jiné zážitky a den hodnotíme jako velice zdařilý. Petrova skupina se chystá k sestupu do civilisace, Petr X. se rozhodl se připojit - necítí se úplně fit. Já s Danielem jsme v pohodě, mile mě překvapila kolena, kterých jsem se obával (předchozí akce jsem těžce dopajdával, dnes bez problému, klidně bych šlapal dál). Rozloučení, potlapkání s novými přáteli a naděje, že se na nějaké podobně potrhlé akci zase brzy potkáme.

Tak jsme sami, ze společného bujarého zakončení osmistovek se Zlatými listy nic není. Ještě je ale ve hře čtvrtá skupina, pro mě vlastně ta hlavní. Skupina kamarádů z brdského webu: Tomáš, Martin, Michal s Hankou a Milan. Trochu nás znervózňuje, že o nich nic nevíme, poslední zpráva od nich je z Pateráku, touto dobou už ale měli být dávno zde. Lovíme je pomocí SMS, moc to nejde, tak zatím hledáme vhodné místo na nocleh. Od severozápadu studeně fouká, kopec je placatý, závětří žádné, v lese docela mokro. Nic moc. Ale za chvíli se éterem mezi stromy prodrala odpověď Tomášovy party, že jsou nablízku, a brzy se potkáváme u vrcholovky.

Tak jsme se konečně poznali osobně. Mám z toho velkou radost. Víme o sobě už léta, spojuje nás láska k Brdům a brdomilské aktivity na webu, s chutí se navštěvujeme ve virtuálním prostoru, ale v reálném to dosud nevyšlo. A kde jinde by se takové setkání mělo uskutečnit, než na vrcholu Brd, v jejich nejvlastnějším centru? Je o čem povídat, však na to máme celý večer.

Nejdřív se ale musíme rozhodnout, kde zabivakujeme. Na výběr moc není, tak se spokojujeme s pláckem poblíž hlavní cesty, touto dobou nás zde už asi nikdo rušit nebude. Počasí je stále nejisté, ale tuhle starost svěříme celtám. Michal s Tomášem se vydávají k Carvánce pro vodu, my ostatní rozděláváme oheň. Pak se všichni pouštíme do večeře, však si ji taky po tom dnešním dnu zasluhujeme. A potom až hluboko do noci oheň praská a řeč se vede. Samozřejmě především o Brdech, ale dostane se i na České Švýcarsko, Broumovsko a další hezké kouty. Využívám situace, že tu sedím s největšími znalci Středních Brd a ujasňuju si některé místopisné otázky a záhady. Ukazuje se, že nejen já počítal s pokutou za nesplněné osmistovky, takže nejsme na suchu. V ešusu na ohni vaříme čaj s rumem a je nám fajn.

Ráno se probouzíme poměrně pozdě (i mně se podařilo usnout, i když žádná sláva, no, aspoň nemrzlo). Po obloze se honí těžké mraky, slunce občas probleskne, ale brzy to vzdává. Snídáme, balíme a vydáváme se na dopadovku. Tentokrát to opravdu stojí za to. Nemáme s sebou sice Čákovu kresbu panoramatu (v knize je taky k mání), ale máme znalce. Tak se díváme a jak obcházíme vrchol Toku, přehlížíme nejdřív horizont severní a severovýchodní, posléze východní. Blízké panorama je bez pochyb: Jivina, Beran, Beranec, Jinecké Hřebeny, Brda. Střední panorama dáme taky snadno dohromady: dominanty Křivoklátska Velíz a Krušná hora, pak vykukuje vršek Plešivce, věže a komíny Prahy a ostře narýsované Hřebeny - Písky, Kuchyňka a jako poslední vpravo Malý Chlum. Ale co ty pyramidy úplně na obzoru? Která je která? Přímo z Velíze vyrůstá mohutná Milešovka, nad Pecí je oblouček Řípu a špička Vlhoště, vlevo od Plešivce trčí Ralsko a Bezděz. A přímo nad středem Plešivce - triedr volán jako rozhodčí - no jasně, typická silueta Ještědu. Mezi hřebenem Brda a Písky je vidět údolí Berounky před Prahou a skze ně naše Modřany. Takže už vím, který kopec mi uzavírá obzor, když se koukám z okna a je dobrá viditelnost - je to Tok. Ještě jsou zřetelně vidět pankrácké mrakodrapy a komín spalovny. Víc samotné oko neukáže. Triedr ale objeví ještě nad Prahou lehce nadýchnutou čáru - hřeben Krkonoš! Dobrých 200 km vzdálený. Škoda, že foťák je bez šance. Až najdu sponsora, pořídím si teleobjektiv. Když se pak otevře východní obzor, obzíráme jako na obzervatoři (už chápete, proč se nemá psát observatoř?) kopečky kolem Slapské nádrže, typický oblouček Blaníku a na obzoru kopce "české Sibiře" kolem Votic. Ještě štěstí, že jsme to stihli, obzor se rychle kalí, obloha houstne a začíná pršet.

Loučíme se s Michalem a Hankou (mají ještě v okolí nějaké výzkumné záměry) a scházíme po kraji lesa s Toku na východ. Nemáme už žádné velké plány, míříme do Bohutína k Tomášovu autu, cestou bychom ještě rádi navštívili Klobouček, když nám ho Martin s takovým zaujetím na webu vychválil. Přes počáteční nejistotu nacházíme celkem snadno protipožární průsek obkličující les kolem dopadovky a za ním začínající silničku vedoucí kolem Kloboučku do Obecnice. Po cestě zase obdivujeme mravenčí kupy v nevídaném množství a velikosti.

Na odbočce k Bohutínu se odpojuje Martin, my zbývající doplňujeme vodu v potoce a pokračujeme dál. Víme, že v momentě, kdy bude silnička nakrátko stoupat, musíme uhnout doprava, tam je Klobouček. Tento jednoduchý návod funguje, i když placatý terén nenaznačuje nic zajímavého. Ale stačí se vzdálit pár set metrů od cesty a najednou stojíme na okraji vysoké skalní stěny. Tak tohle stojí za vidění, Na Brdech se taková skála hned tak nepotká. Srovnatelná je snad jen Jindřichova skála naproti Valdeku; na rozdíl od ní zde není výhled do kraje, plně to ovšem vynahrazují koruny nádherných stromů rostoucích pod skálou. Jsou zde výstavní kousky. Především jedle bělokorá, smrk černý a kleny. Nádherné staré exempláře s mohutnou korunou a kmeny metr v průměru. Kompaktní skála je vysoká mezi 10 a 20 metry, je zde vyznačená řada cest všech obtížností (skála je zjevně využívána jako cvičný terén). Dole při nástupu se nabízí řada docela kvalitních převisů, klasifikace cest tomu odpovídá. Zajímavostí je skalní věž (skoro "pískovcového" typu) oddělená od zbytku skály. Z horolezeckého hlediska pěkný cvičný terén, samozřejmě člověk odkojený pískovcem se na to bude dívat skrz prsty; co se týká výšky a prostoru, nedá se to se skalními městy srovnat, ale i tak by se tu dalo dobře vyblbnout; někdy si to zkusíme. Určitě tady nebude hlava na hlavě (narozdíl od Šárky nebo Černolic; tam to občas platí doslova). Obcházím si skálu kolem a obdivuji ty nádherné stromy odspodu.

Po lehkém obědě se vydáváme definitivně na ústup. Kousek zpátky po cestě na Tok a uhnout směrem k Bohutínu. Chvilku zdržuji u Albrechtského potoka focením mechových mikrovodopádů, pak to bereme cestou necestou na jih k Pilské nádrži.

Pilská je stejně hezká jako ostatní brdské vodní plochy; spíš jezero než rybník. Z naší, tj. severní strany do ní vybíhá poloostrov porostlý travou a nízkými keři. Nádherné místo na relaxaci. Tady by se tábořilo! Bohužel musí zůstat u představy. Je sem příliš vidět z hráze, za chvíli bychom měli na krku státní orgány, ani koupat se tu nedá: voda jako led a ještě k tomu tuplovaně zakázaná - jednak jsme ve VVP, jednak je to pitná voda pro Příbram. Odškodňujeme se aspoň očima. Při pohledu podél severního břehu vidíme Brdce, z této strany vypadají jako lepší kopec, než jak se jeví na hřebenu. Obcházíme zátoku a jsme u hráze. Zbývají 2 km do Bohutína. Jen co u hájovny U Prokopa vykročíme z VVP, míjí nás lesácké a vzápětí policejní auto uhánějící proti nám. Kohopak asi chytili? Jaký bude průšvih?

U prvních stavení si uvědomujeme, že jsme vlastně za ty dva dny neopustili les (tedy, pokud různé paseky a dopadovky považujeme za les, ale tu velkorysost si dovolme). A to jsme celou dobu šlapali pořád dál, přes kopce a údolí, pořád za dalšími zelenými plochami. Aniž bychom potkali stavení, auto, člověka (odmysleme si ony lesníky). To je největší kouzlo Brd. Snad jen Šumava se s nimi může srovnávat, ale ani tam není ta lesní plocha tak rozlehlá a kompaktní.

A to je všechno. Za ty dva dny máme v nohách něco kolem šedesáti kiláků, viděli jsme spoustu nových míst, krásných zákoutí a širokých obzorů a hlavně jsme poznali řadu prima lidí. Byl to opravdu zdařilý vandr. Snad se brzy potkáme na dalším takovém.

P. S. Záměrně neuvádím příjmení, možná jsou i jména zkreslená, fotky odjinud a celý čundr vymyšlený doma na kanapi. Nechoďte na Střední Brdy! Je to zakázané.