První naše prázdninová výprava (já a synové Daniel a Jan) vede opět na jih za brouky. V ohni bylo několik želízek: Slovenský kras, Slanské vrchy, nebo ještě někam dál? Jako mlhavá představa v pozadí ještě figuroval pojem Banátský kras. Asociace: teplo, pěkné kopce, volně přístupně jeskyně, balkánská entomofauna. Taky jsem tušil něco o českých vesnicích (někteří přátelé se tam angažovali v pomoci krajanům). Podrobné pročtení stránek o Banátu dalo výpravě přesnější obrysy: pojedeme do Banátu, u krajanů si zřídíme base camp, odkud podnikneme pár čundrů do různých směrů. Největším problemem byla doprava. Se skřípěním zubů jsem nakonec zvolil auto (už nikdy víc!). Ve třech se už vyplatí a naše končina je hodně zastrčená, autobusy bychom se tam plácali celý den navíc (pokud tam vůbec něco jezdí).
0. den: poslední přípravy, vandrovní potřeby, něco jídla (i když spoléháme hlavně na tamější zdroje), dárky pro krajany, kontrola auta (ejhle - už několik let jezdím s děravou reservou!) atd. Odpoledne vyrážíme z Hlavňova po trase Náchod, Svitavy, Brno, Blava, Budapest, Szeged, Temešvár. Máme velké auto, tak bereme hodně stopařů, aspoň je s kým povídat. Jedny vandráky bereme od Brna až do Budapešti - holka a kluk gymnasiálního věku, taky jedou nadivoko do rumunských hor - prý jako kdysi jejich rodiče. Mám upřímnou radost, že tato krásná tradice žije dál. Vandrovat při maximálním uskromnění, bez ohledu na osobní pohodlí, s pinglem na zádech, odkázaní sami na sebe, ale volní jako ptáci. Nádherné dědictví českého trampingu. V naší generaci to byla částečně ctnost z nouze - díky bolševikovi jsme mohli leda tak do toho Rumunska, jinak bychom raději jezdili do Alp nebo Himálaje, ale díky tomu jsme poznali jinou - hlubší a snad i cennější dimensi svobodného toulání s kamarády. Čeští vandráci jsou opravdu špatný materiál pro turistickou komerci. Všechno máme v pinglu, v kapse ani floka, touláme se s kotlíkem a stopem. Omnia nostra nobiscum portamus... Ale to jsem odbočil.
1. den: Využíváme nového přechodu mezi Szegedem a Temešvárem. Opravdu je cítit
hranici EU. Zatím co s Maďary - pohraničníky i pumpaři - se člověk domluví anglicky nebo
německy, s Rumuny ani ťuk. Nikde s nikým. V Temešváru jsme už za světla a vedra. Hnusný
půlden: fronta v bance, ucpané město. Jestliže jsou Češi na silnicích bezohlednými křupany,
jsou ještě noblesní proti Rumunům. Do Temešváru byly velmi slušné silnice. Dál už je to
katastrofa, plížíme se a kličkujeme mezi výmoly a krátery. Za šíleného vedra silnicí (silné
slovo...) na Bělehrad. Za zaznamenání stojí nefalšovaný cikánský vůz jak ze starých obrázků,
s vychrtlým koníkem a kníratým principálem. Vůbec je na té mezinárodní trase víc koní a
krav než aut. U hranic v Moravici uhýbáme na Oravici (to není ozvěna). Tady začíná teprve
horror. Krátery půl metru hluboké a úplně všude. Na každém metru lze utrhnout nápravu. 100
km víc tankodromem než silnicí. Odhady z mapy berou rychle za své, zvlášť když mezi
Oravicí a Bozovici přejíždíme velkolepé hory: Munţii Semenic. Kolem cesty září úžasné
vápencové stěny, hluboko v kaňonu šumí říčka. Nádhera. Další nepřehlédnutelnou
zajímavostí je pálení dřevěného uhlí - přímo kolem silnice jsou plošiny s čadícími milíři. To
je na počátku 21. století opravdu překvapením. Škoda, že po celonoční jízdě mám co dělat s
vnímáním silnice a nemám sílu na nějaké kochání či focení.
Při cestě jsou staré doly a
kolosální fabrika (elektrárna) v Anině, nikdy nespuštěná - pomník bolševické demence a
schopnosti zk...it jakoukoliv krajinu; v tom byli Rumuni za Ceausesca velmistry. Konečně
sjíždíme do údolí říčky Nera. Na severní straně máme panorama Munţii Semenic, na jižní
Munţii Almăjului.
Do nich posléze odbočujeme lesní cestou k jihu. Cesta se klikatí podle potoka a šplhá po
úbočí. Nelze přehlédnout čerstvé sesuvy půdy, podemletý okraj cesty a náplavy kamení
svědčící o nedávné prudké povodni. Tento dojem sehraje rozhodující roli při odjezdu. Po 15
km šplhání vzhůru se ocitáme v české vesnici Rovensko, v cíli cesty.
Vesnice je jako po vymření. Nikde nikdo, všichni jsou na polích a loukách v okolí.
Trávíme tedy zbytek odpoledne prohlížením vesnice a jejího okolí. Rovensko je opravdu
pozoruhodné. Rozkládá se na vrcholu vysokého hřebene, na všechny strany jsou prudké
srázy. Všechny "ulice" jsou vymleté na skálu - nesou stopy téže záplavy jako přístupová
cesta. Všude se volně prohánějí krávy, prasata a ovce, hlavně spousta prasat se selátky. Tak je tomu
i v dalších zdejších vesnicích. Zvířata se prostě volně popásají, když se jim zachce, jdou
domů. Představuju si nebohá zvířata permanentně zavřená ve velkovýkrmnách a smradlavých
chlívcích. Není roztomilejších zvířat nad selátka. Hned bych si jedno vzal na mazlení.
Když je zřejmé, že zde nikoho nenajdeme, jdeme se rozhlédnout po okolních kopcích. Hned
zkraje máme nejatraktivnější úlovek: statný exemplář kozlíčka Morimus funereus.
Počítali jsme s ním, je to celkem běžný mediterránní druh, potkával jsem je před mnoha lety
na Rile. Potěšil, je to opravdu pohledný brouk. A pak na lučních květech potkáváme několik
dalších druhů, které od nás neznáme.
První dojem ze zdejší krajiny je velkolepý. Rovensko stojí na hřebenu, rozhled máme na všechny strany, pod námi množství hřebenů - některé porostlé lesem, některé travnaté, všechny vysoké a strmé. Docela mě překvapil obecně horský ráz krajiny. Čekal jsem nižší, oblé kopečky. Vždyť jsou všechny pod 1000 m.n.m. (kromě Svinecea Mare, jejíž dvojvrchol dominuje východnímu obzoru). Kopce nejsou vysoké, zato údolí jsou hluboká - vždyť na krátkém úseku spadají až k hladině Dunaje, čili skoro k nule, takže relativní převýšení jsou značná. Rozhodně je to krajina malebná.
Obcházíme hřeben jihozápadně od Rovenska, sbíráme brouky a relaxujeme, po celodenní a
celonoční cestě jsem "na šrot". V údivu pozorujeme malinká políčka brambor a obilí na
strmých svazích, dost daleko od vesnice po mizerných cestách. Večer se vracíme do vesnice,
kde nás čeká hezká podívaná: krajané se vracejí z práce, s fůrami sena, na selských vozech
tažených koňmi nebo volskými potahy. Výjevy jako z Ladových obrázků. I dobytek se zvolna
vrací do chlévů. Úplná idyla, pokud si člověk odmyslí nekonečnou dřinu, která je za tím vším
skryta.
V hospodě se pídíme po nějakém ubytování. Překvapuje mě, že nejsme předmětem většího zájmu. Trochu to vysvětluje výskyt několika turistických skupinek, platící turista už není takovou vyhledávanou vzácností jako před pár lety. Po nějaké době se nás ujímá pan Petr Pražák a dává nám k disposici volnou chalupu (kterých je ve zdejších vesnicích mnoho, protože majitelé jsou v Čechách - k tomu se ještě vrátím). Máme větší komfort, než potřebujeme, ale měkké postele dnes přijdou vhod. Přímo od dveří nádherné panorama umocněné nízkými mraky - přichází fronta, v noci je bouřka a vydatný slejvák. Kluci trvají na tom, že se ještě před spaním vydáme na roháče, měli by za soumraku létat. Nějakou dobu číháme u lesa, ale nic moc. Pár exemplářů jsme chytili, ale malých a málo vyvinutých, tak je necháváme být. A začíná pršet, což je dobrý důvod odebrat se konečně na kutě.
2.den: Celé dopoledne prší, takže zůstáváme "doma". U hostitelů dostáváme velice vydatnou snídani a ještě jídlo na cestu: kilo domácího sýra a smažené placky. Zde nutno vysvětlit, že ubytování zde se poskytuje buď s jídlem (večeře a snídaně), nebo bez, na čemž je třeba se předem dohodnout. Pro nás je ovšem nejpodstatnější, že zde můžeme nechat auto a část věcí, zatímco budeme v terénu. Naše představa je totiž taková, že odtud podnikneme postupně 2-3 čundry, mezi kterými se zde zkulturníme a nabereme zásoby: jeden "lesní" na Svinecea Mare a do vesnic Bígru a Eibentálu, druhý "krasový" do vesnic Gerníku a Svaté Heleny a tamějších jeskyní, případně ještě třetí do kaňonu říčky Nera. Nakonec ovšem bylo všechno jinak...
Zbytek dopoledne využíváme na preparování včerejších úlovků, rozvržení zásob a sbalení na
cestu. Po poledni už neprší, aspoň ne souvisle (dvě přeháňky nás ještě zalejí), tak vyrážíme
směr Bígr, tedy na jihovýchod. Cesta je značená, prý 32 km, 7 hodin, hahaha... Nejdřív po
hřebenu, střídají se kousky lesa a louky s políčky. Po dešti je všechno mokré, za chvíli jsme
od kolen dolů durch. A netrvá dlouho a kufrujeme. Najednou zjišťujeme, že při cestě nejsou
"klasické" pruhové značky, ale jen červené puntíky.
Nic si z toho neděláme (asi to je provisorní značení), ale po pár kilometrech nás vyhlídka
usvědčuje z omylu: jsme na nově vyznačené cestě na Svinecea Mare, cesta do Bígru je tam za
tím hlubokým údolím... Na vysvětlenou: V Banátu vyznačil KČT řadu cest standardními
značkami (hlavně mezi českými vesnicemi). Kromě toho zde nezávisle vyznačil další cesty
CK Kudrna - těmi puntíky. A to je potřeba rozlišovat! Takže co dál? Já bych s chutí
pokračoval na Svinecea Mare, ale kluci se vzbouřili. Že je to moc daleko. Tak se tedy
dopouštíme druhého hrubého omylu: předpokladu, že mapa odpovídá skutečnosti a že tam
budou nějaké cesty. Pouštíme se postranním hřebínkem na jih na onu inserovanou cestu. No,
možná tam před desetiletími nějaká byla... Teď už tam je jen louka zarůstající křovím a
opuštěná rozpadlá salaš. Sice zřícenina, ale pod zbylou polovinou střechy je prastaré seno. Z
toho povstalo rozhodnutí: dnes budeme spát v nějaké takové salaši - v některé z těch, co
vidíme na sousedním hřebenu.
Obědváme domácí sýr. Voní kyselým mlíkem, trochu jako balkánský na krámě, ale není tak přesolený. Moc dobré jídlo, hlavně v kombinaci s česnekem. Vydržel nám na dva dny.
Takže začíná dobrodružný přechod hluboké rokle. Nejdřív zvěřími cestičkami, pak po
spádnici dolů. Hlína po dešti strašně klouže a ujíždí, svah je porostlý hustým mladým lesem,
všude visí liány, svah čím dál prudší, dole skalní stěnky. No, chuťovka! Konečně jsme v
rokli u potoka. Ta má tvar V, kolem potoka jen pás kopřiv a kolem téměř kolmé srázy. Tak to
bereme zase nahoru stejným terénem.
Klejeme jako pohani, než se konečně vynoříme, poškrábaní, zablácení a poštípaní na
hřebenových lukách. Kupodivu jsme se trefili k vyhlédnutým salaším, jenže zde není volno.
U salaší pobíhají psi, v jedné jsou ustájení koně. U poslední salaše se dokonce kouří
z komína a děda okopává políčko. Na lavičce sedí vetchá stařenka. Děda se k nám vrhá a
pořád něco rumunsky brebentí, úsměv od ucha k uchu. Strašně rád by si s námi popovídal,
vůbec mu nevadí, že nerozumíme ani slovo. Po chvíli gestikulace nám ukazuje cestu, ještě
jde kus s námi po zkratce a pořád něco vykládá. Škoda, že se nedomluvíme. Moc rád bych se
ho vyptal, jak zde žijou. Do nejbližší vesnice to je spousta hodin cesty, živí se zjevně tím, co
jim vyroste. Domeček činí dojem, že se každou chvíli sesune. Takoví Robinsoni...
Cesta po zdejších hřebenech svědčí o hlubokém úpadku, přesněji o neexistenci zdejšího
salašního hospodářství. Rozlehlé louky jsou zarostlé vysokou trávou, nepasenou a nesečenou,
a zarůstají křovím, hlavně hlohy a šípky. Nikde žádné ovce, salaše jsou rozpadajícími se
zříceninami. Občas připomíná terénní nerovnost bývalou cestu.
No nic, Slunce zapadá a na vršku hřebene stavíme stan. Kolem dokola máme nádherné
panorama hor a roklí, západní obzor uzavírá hřeben s Rovenskem. Poslední paprsky dávají
krajině teplý nádech. Po večeři ještě obcházíme okraj lesa, jestli se neobjeví roháči.
Neobjevili se, však je mokro a zima.
3.den: Budíme se do krásného slunečného, byť mokrého rána. Po pěšinkách scházíme do
údolí, kterým by měla vést větší cesta. Samozřejmě s mírným kufrováním a zacházkami, ale
s tím se počítá. Cesta tam skutečně je, místy i schůdná - jinde to je koryto potoka, i toto
údolí převálcovala nedávná povodeň. Po pár km konečně máme ztracenou značku z
Rovenska do Bígru. Dlouhé úmorné stoupání o několik set výškových metrů (o kolik, nevím,
vrstevnice na mapě nelze brát vážně). Začíná hic, vlhko, komáři.
I pár zajímavých brouků. Pod kůrou padlých stromů žijí štíři.
Jednoho si bereme do sbírky.
Přemýšlím, co dělat, kdyby někoho z nás nějaký štír uštkl - do nejbližšího špitálu by to trvalo
nejmíň dva dny. Později nás jeden krajan uklidnil, že zase tak moc jedovatí nejsou, jejich jed
působí asi jako vosí žihadlo. Ze štírů není třeba mít obavy, zato nás varovali, že se zde
vyskytují zmije růžkaté (písečné), čím dál hojněji. S těmi už není sranda. Ale na žádnou jsme
nenarazili. A ani jediné klíště nás neobtěžovalo. Jen ti moskyti.
Cesta vede po hřebenu. Střídavě lesem a loukami. Pak klesá do údolí Berzasca. Několik km
údolím podle potoka je drtivě nejhnusnějším úsekem celé cesty. "Cesta" vede po náspu
bývalé lesní železnice. Prakticky to je hromada kamení a na ní prales kopřiv, bodláků,
ostružiní a svízele, všude padlé stromy a větvoví keřů. Většinou neprostupné. A v tom se rojí
mračna krvežíznivých komárů. Vedle potoka jde sice široká cesta, jenže ta každých 100 m
brodí, což docela zdržuje. Máme rychlost asi 1 km/h. To nás vede k obecnějšímu hodnocení
zdejších terénů. To hodnocení není nijak lichotivé. Zvnějšku je tato krajina nádherná. Členité
hřebeny, zaříznuté rokle; listnaté lesy na hřebenech vypadají jako kožíšek.
Zevnitř je to docela hnus. Na zemi jen mokrá hlína a bláto, žádné měkké a čisté jehličí, jak
jsme zvyklí. Neustálé prodírání houštím klacků a lián, čehokoliv se člověk chytí, to se
okamžitě ulomí. Pokud nejdeme zrovna po hřebenu, všude prudké klouzavé srázy. Cesty i
necesty porostlé trním. Chodit tímto terénem není žádná velká radost, mám intensivní chuť
na nějaké lepší hory - příště.
S chutí opouštíme údolí a stoupáme k Bígru, Slunce nízko nad obzorem nás pobízí k tempu. Broučí úlovky jsou dost chudé. Ovšem v neuvěřitelném množství tu jsou krajníci pižmoví, v mnoha velikostech a barevných odstínech. Doslova na každém metru cesty jich několik je. Hezky se na ně kouká, je to nejkrásnější střevlíkovitý brouk s širokými krovkami hrajícími všemi odstíny zelené, zlaté a červené. Podobně je to s houbami: několik málo druhů (včetně "pravých" hřibů - asi dubových), 90% všech plodnic patří ryzcům peprným. Sleduji je s nostalgií - když jsem byl malý kluk, hodně jsme je sbírali a jedli (osmažené hlavy). Je to vynikající, opravdu pikantní jídlo. Pak v 70. letech z českých lesů úplně vymizely, asi nevydržely kyselé deště.
Po dalším předlouhém stoupání jsme konečně na hřebenu, Slunce právě zapadá a otevírají se
nádherné výhledy na kopce, kterými jsme právě prošli, s dominantou Svinecea Mare v
pozadí; na druhé straně vápencové skalní stěny. Podle požatých luk a políček je poznat, že se
blížíme k vesnici. Tam přicházíme už za soumraku. Kluci blouzní o tom, že se u někoho
ubytujeme a necháme pozvat k večeři, ale na to je už pozdě. Jsou hrozní, pořád myslí jen na
to jedno (jídlo) a hlavně o tom pořád mluví; pravda, sám jsem překvapen, s jak malým
množstvím jídla lze vyjít, když není kde koupit chleba. Tak aspoň vlezeme do hospody. Tady
se v hospodách žádné jídlo nevede, ale pivo je tekutý chléb... Zjišťuji, že rumunské pivo je
vynikající. Točí zde Temešvár, v lahvích mají několik dalších druhů. Odpovídá to naší
dvanáctce, má to bohatou chuť a správný říz, nemám námitek. Za tmy stanujeme na kousku
louky za vesnicí. Někdy po půlnoci se tam připotácela ještě skupina totálně ožralých
řvoucích českých turistů. Rozvalili se do kravinců, patří jim to...
4. den: Brzy vstáváme a vydáváme se na cestu do další české vesnice Eibenthalu. Prosazuji delší cestu po hřebenech, klukům se to po předchozích zkušenostech s terénem zdá moc velká zacházka (o 10 km). Tak jdeme "přímou" cestou; ta ale kvůli převýšení asi stejně nebyla rychlejší.
Za světla obdivujeme malebnou polohu Bígru v závěru údolí. Pod Bígrem je cesta totálně
rozdupaná a po... od krav. Při klesání se rozhlížíme po okolních hřebenech, o tom nejvyšším
(Kopřiva - nomen omen) si říkáme: "ještě štěstí, že na něj nemusíme šplhat" - haha! O chvíli
později už šplháme. Šplhání je dlouhé, s Janečkem to jde pomalu. Tak se aspoň těším na
rozhledy z vršku.
Ty se stejně nekonají, cesta hlavní vrchol obchází a nechci zdržovat dlouhou zacházkou.
Škoda, dál už výhledů moc není. Jen na severní stranu se pod vrcholem otevírá pár kousků
louky. Pak už jde cesta víceméně pořád dolů, v jednom místě máme výhled údolím k Dunaji.
Cestou míjíme důlní objekty a dáváme řeč s horníkem. Je tam prý šachta 250m hluboká,
pod kopci v okolí je antracit, je ho tam dost, doly by se prý mohly vyplácet. Ale jsou tlaky na
jejich uzavření. Když se rozhlédneme po stavu objektů, je to socialistická bída a utrpení.
Zjevně se sem už dávno neinvestuje. Průšvih je, že zdejší doly živí obyvatele okolních vesnic
včetně Eibenthalu.
Od dolů už vede silnička, nejdřív dlouhou rumunskou vesnicí Baia Noua. Zde nás aspoň čeká
hezký úlovek: na bukových kládách 2 exempláře tesaříka broskvoňového. U nás je tento
nádherný brouk vzácný (na severní hranici rozšíření), na Balkáně je častější. A pak začíná
Eibenthal čili Tisové údolí (zdejší vesnice měly česká i německá jména, některá jména se
porumunštila: Gârnik, Bigăr). V Eibenthalu se chci zastavit za zdejším farářem, panem
děkanem Maškem - tlumočit pozdrav od kolegy z fakulty a vyptat se na zdejší reálie. Máme
štěstí, pan děkan právě přijel. Moc prima pán. Ochotně se nám věnuje a vypráví o životě ve
zdejších vesnicích (sám je rodákem z Gerníku) a neveselých perspektivách. A o tom, jak
těžké je být farářem několika vesnic, mezi nimiž je vzdálenost 60 km (každá v jiném údolím,
do každé se musí jet nejdřív k Dunaji a pak cestami necestami vzhůru). Perspektivy zdejších
uhelných dolů vidí skepticky ("to by nesměla být polovina jejich produkce kamení"). Líčí
nám hlavní problem zdejších českých vesnic: odliv střední a mladé generace od 90. let
dodnes. Trvale zde zůstává jen generace nejstarší, mladí - a tím pádem i děti - odcházejí do
Čech nebo do měst v Rumunsku. Nikdo nestojí o nuzný život s nekonečnou dřinou v dolech
nebo na políčkách. Skoro každá zdejší rodina má "mladé" přesídlené do Čech, kteří sem jezdí
jen na léto. Počet obyvatel klesl na polovinu, ve školách není koho učit, zemědělská dřina
zůstává na bedrech dědečků a babiček.
Zatím to tak ještě funguje, ale perspektiva je to chmurná, zdejší české komunitě hrozí zánik.
Pan děkan líčí dva scénáře: ti, kdo odejdou na studia, si najdou bydlení a práci ve městech,
založí tam rodiny a děti už budou vychovávat rumunsky. Aspoň mají větší šanci udržet
kontakt s církví (v Rumunsku je religiosita ještě dost vysoká). Ti, kdo odejdou do Čech,
zůstanou Čechy, ale prakticky všichni se odrodí křesťanství. Zdejší komunita je krásná tím,
jak je semknutá kolem svých tradic, jazyka - a náboženství. Ale to nemohou dlouhodobě
udržet stařečkové. Byl to poučný rozhovor. Pan děkan je vzácný člověk. Nakonec jsme se
ptali na možnost koupě chleba, tak nás obdaroval z vlastních zásob, protože ani zde možnost
nákupu není.
Obchod s hospodou tu sice je, ale žádné čerstvé potraviny nenabízí. Tak si dopřáváme aspoň
pití a kupujeme pár sušenek a konzerv. Přemýšlíme, co dál: vracet se stejnou cestou je běs, k
tomu kluky nedonutím. Tak dojdeme k Dunaji a zkusíme se nějak dopravit do Svaté Heleny
- vesnice na opačném konci oblasti, odtamtud je do Rovenska podstatně lepší cesta. Takže
místo dvou výprav bude jedna velká, všechny české vesnice projdeme v jednom okruhu. V
hospodě se dozvídáme, že ráno dokonce jede naším směrem autobus.
To ovšem znamená být v 8 hodin u Dunaje. Vybíráme si proto k noclehu travnaté návrší nad
východním koncem Eibenthalu, ať to máme ráno blíž. Nádherné místo s rozhledem, z jedné
strany nízký borový les a přímo na vrcholu staré ohniště. Sledujeme krásně barevný západ
Slunce a na ohýnku vaříme polívku a ovesnou kaši. Noc zpestřuje bouřka obcházející kolem.
5. den: Když máme ráno (v 5 hodin) balit a odcházet, přichází slejvák. Opravdu jako na
zavolanou... :-( Naštěstí trvá krátce, zpoždění doháníme ostrým tempem. Nevěříme zdejším
vzdálenostem, tak máme raději velkou časovou reservu. Za hodinku jsme u Dunaje. Po dešti
je zima a mokro, řeka se halí do oparu. V tomto místě není příliš široká, koryto je sevřené
mezi horami. Na protější (srbské) straně obdivujeme vysokou vápencovou skalní stěnu.
Po chvíli nejistoty autobus skutečně přijel. Cesta 70 km podle Dunaje trvá skoro 3 hodiny,
což odpovídá stavu silnice. Ale je na co koukat, protější břeh je místy divoce skalnatý, šířka
řeky se mění podle reliéfu údolí. Vystupujeme ve vesnici Coronini, odkud vede cesta do
Svaté Heleny. Čím výš, tím lepší nadhled máme na Dunaj. V tomto místě se rozlévá do šířky
asi 6 km kolem ostrova Moldova Veche. Ostrov je momentálně z větší části pod vodou.
Vražedné vedro. Jakýmsi krajanům jedoucím do Svaté Heleny se zželelo Janečka, jak se
těžce táhl jako poslední, naložili kluky a pingly a odvezli je do vesnice. Díky!
Ve Svaté Heleně potkáváme spoustu českých turistů, i autobus od Kudrny. Zde konečně je k
dostání chleba. Tak doplňujeme zásoby a vodu, pokecáme s babičkou před kostelem a s
chlapy před hospodou (všichni si popovídají rádi a vesele) a pokračujeme do Gerníku, měli
bychom to dnes ještě pohodlně stihnout. A jelikož máme konečně jídla nadbytek, dopřáváme
si mezi poli nad vesnicí takový oběd, že ani kluci už neremcají. Přitom sušíme ráno zmoklý
stan. Slabinou je zdejší voda (ze studny ve Svaté Heleně) - jak to v krasu bývá, alkalická
a bez chuti, žízeň nehasící tekutina. Ani z chleba nejsme moc nadšení. Je
to taková podivná bílá veka, jako všude na Balkáně a ve Středomoří. Zvenku guma,
uvnitř vata. Těšili jsme se, že v českých vesnicích se bude péct poctivý
(staro)český chléb, tmavý a hutný. Bohužel tomu tak není.
Širší oblast kolem Svaté Heleny a Gerníku tvoří krasové plošiny. Jelikož jde o zemědělské
zázemí vesnic, pole a pastviny, je terén přehledný a na první pohled zaujme množství závrtů.
Mnoho čtverečních kilometrů je pokrytých prohlubněmi, ve kterých mizí veškerá dešťová
voda. Sám tento fakt svědčí o mimořádně zajímavém podzemí. Při cestě do Gerníku lze
odbočit do údolí k tzv. Kulhavé skále. Prý jde o nejatraktivnější výletní cíl, kam bývá
zvykem vodit všechny návštěvníky. Na to, kolik je ve Svaté Heleně turistů, je
nepochopitelné, že tam není ani noha - a za celou cestu jsme na trailu nepotkali NAPROSTO
NIKOHO!
Obligátní strmě zaříznutá rokle s klouzavou pěšinkou a komáry. Ale na dně se skrývá
opravdová perla. Dnem teče docela vydatný potok. Když jdeme proti proudu, najednou
narazíme na skalní stěnu a potok vytéká přímo zpod ní! Žádná díra, chodba, pouhá
vyvěračka, ale vydatná! A o kus vedle portál jeskyně (jménem Vranovec). Tak vytahujeme
baterky a vyrážíme na prohlídku. Čeká nás asi nejhezčí zážitek celého vandru.
Za vstupní prostorou je chodba vedoucí strmě vzhůru. Zbytečně se bojíme bláta. Dno je
tvořené čistým kalcitem, takže je čisté a neklouže. Pak se chodba snižuje na 1-2 m, vede
vodorovně a všelijak se klikatí. Dno je ovšem pod tekoucí vodou, hloubka většinou po
kolena, místy necelý metr. Vlastně je to kaskáda jezírek. Tak zouváme boty a
jdeme vodou při snaze nešlapat na stupně přehražující jezírka a nepoškodit je.
Voda je jako břitva, ale jinak žádná krutá zima. Čím hlouběji postupujeme do skály, tím
bohatší je krápníková výzdoba. Celkem se dá jít asi 70 m, ale to je hrubý odhad.
Pak se chodba větví, ve všech směrech ale brzy končí (dál by to už vyžadovalo plazení a
kopání). Na konci hlavního směru je hezoučký "dómek" s bohatou výzdobou. Vypadá to, že
tyto zadní partie nejsou příliš navštěvované, rozhodně tu zatím nebylo mnoho vandalů. Takže
si dovolím moralisující exkurs: Pokud tam někdy polezete, chovejte se šetrně!
Pohorky nechte venku, i bosýma nohama raději nešlapejte na hráze jezírek.
Nic neulamujte, nečmárejte po stěnách. Zdejší
jeskyně jsou volně přístupné, bez jakékoliv ochrany. Kéž jim to není osudné!
Když jsme zase venku, využíváme potok ke koupeli. Nějaké bahno jsme přeci jen
pochytali a hlavně se potřebujeme zbavit nánosů z potu. A pak strmou kamzičí stezkou na
druhou stranu rokle. Obcházíme kopec zprava po puntíkovaně značené zkratce (o její
zkratkovitosti silně pochybujeme, spíš to vypadá na prodlužku).
Cesta vede po lukách, pak lesem až k rozcestí nad Tureckou dírou, to už je na okraji krasových plání kolem Gerníku. A
to je mimořádně zajímavý kus krajiny.
Ploché temeno rozlehlého kopce je plání porostlou keři a jednotlivými stromy, mezi tím
vypasená tráva (všude jsou stáda ovcí, krav i koní) a hlavně: jeden závrt vedle druhého. Od
mohutných o průměru stovek metrů a hloubce desítek metrů po mělké lavory sloužící jako
napajedla.
Co je asi pod těmi většími? Je to tady speleologická Země zaslíbená, pod nohama
máme nepochybně kolosální jeskynní systémy.
Planina je díky závrtům a pásům křovin poněkud nepřehledná, takže se zde snadno zabloudí
(i vybloudí; tak velké to tu zase není). Křoví, louka s parametry anglického trávníku, spousta
bělostných vápencových skalek a kamenů, pěkné rozhledy po okolních horách, pasoucí se
dobytek. Na všechno radost pohledět.
V podvečer přicházíme do Gerníku, největší české obce v oblasti. Rozhodujeme se, že zde už
konečně požádáme krajany o přístřeší. Jednak to vypadá na důkladný slejvák, jednak zde
chceme ještě strávit přinejmenším další den prolézáním jeskyní. Hned proti hospodě je volný
dům. Takový komfort jsme ani nečekali. Dokonce s koupelnou (což není samozřejmé, ale
jsme tak zpocení, že to oceníme). Večeře sice není standardní nabídkou, ale domlouváme se
s paní domácí, že se pro nás něco najde. Našlo se, nacpali jsme se důkladně. :-) Při večeři s
paní domácí povídáme o tom, jak se zde žije. Potvrzuje nám to, co jsme slyšeli od pana
děkana (mimochodem, velice ho ctí, však zde 20 let působil). I dům, ve kterém jsme
ubytovaní, patří mladým, kteří odešli do Čech.
Po večeři ještě jdeme na pivo. Pivo je vynikající, popíjejí zde domorodci i turisti. Ale už je pozdě a jsme utahaní, tak jdeme na kutě.
6 den: Nikam nespěcháme, v noci a ráno přechází fronta a leje. Je neděle a proto jdeme na
mši v oprávněném očekávání, že to bude zajímavé. Bohužel zde není pan farář (má
dovolenou), takže místo mše jsou čtené bohoslužby, ale aspoň to je česky (pan farář je
Rumun). Kostel je v perfektním stavu, čisťoučký, plný nejsladších obrazů, oltářní obraz
zachycuje sv. Jana Nepomuckého ve standardním ikonografickém provedení, kolem něj
blikají žárovičky jako na pouťové atrakci. Je plno do posledního místa, jentaktak se vejdeme
na kraj lavice ke zdi. Všichni svátečně oblečení - a všichni stejně. Ženy v dlouhých sukních s
kytičkovanými šátky, muži v bílých košilích se sakem a kloboukem. Vypadají až legračně
stejně, i podoba obličeje je podle jedné šablony. Ani jediný vousáč (až si připadám
nepatřičně) a ani jediný turista, což mě překvapuje - na to, kolik jich ve vesnici je...
Liturgický pořádek je podivně zpřeházený. Zpívá se sladká mariánská píseň (vždy se začíná
zpívat o jednu dobu po varhanách). Předčitatel není žádný rétor, ale rozumět mu je. Zde, při
delším projevu a při zpěvu si uvědomuji, co je na řeči krajanů tak podivné. Mluví dobrou,
obsahově bohatou češtinou, gramaticky perfektně. Ale přízvuk mají vedle. Je to čeština s
rumunskou intonací a rytmem. Např. zásadně nedělají dlouhou slabiku na konci slova. Když
se baví mezi sebou a člověk to poslouchá na dálku, zní to úplně jako rumunština, ačkoliv
mluví česky.
Našince muselo zaujmout pár jevů v modlitbách. Třeba množství proseb za konkretní osoby či snahy, za kterými okamžitě následovaly rychle odemleté Otčenáš a Zdrávas, bez jakéhokoliv předstírání pozornosti. Prostě laxně oddrmolená mantra. Zjevně chápáno jako forma oběti v magickém smyslu. A půvabné bylo množství prosebných modliteb se zemědělským zaměřením: "Od [sucha, prudkých bouřek, krupobití, přílišného horka, škodlivého hmyzu,...] vysvoboď nás, Pane!" "Dej [déšť, teplo, úrodu,...]!" Nic proti tomu, to se mi jeví jako zcela legitimní modlitba. Ač jediní turisté, nevzbudili jsme sebemenší zájem; skoro se obávám, zda to nebylo projevem tajeného pohoršení nad tím, že jsme nepřišli ve svátečním, ale v kraťasech a v pohorkách, což se zde zjevně "opravdu nenosí".
Po mši vyrážíme k další vyhlášené jeskyni: k Turecké díře. Nachází se 6 km západně
od Gerníku v lesnatém údolí, jméno se odvozuje od toho, že se v ní údajně kdysi ukrýval
oddíl tureckých vojáků před Rakušany (to zní docela pravděpodobně, vedla tudy hranice
mezi Uhry a Osmanskou říší). Připadá nám podivné, že k jeskyni přicházíme po rule. Těsně
před ní se ale objevuje vápenec. Geologická stavba je tu docela pestrá, alpinsko-karpatské
vrásnění s tím pořádně zamíchalo. Jeskyně stála za vidění.
Je to něco úplně jiného než včerejší jeskyně Vranovec. Veliký portál, do kterého vtéká
vydatný potok. Hned za portálem obrovský dóm, nejmíň 20 m vysoký (spíš víc) a 40 m
široký. A takové dómy jsou zde 3 za sebou. Podle potoka lze jít cca 100-150 m (?) do nitra
skály. Pak se prostor snižuje a potok mizí mezi kameny na dně. Kam asi? Prolongace by
určitě stála za to... Všude po stěnách výzdoba. Sice ne tak bělostná a bohatá jako ve
Vranovci, ale zajímavá. Typickým zdejším útvarem jsou - jak to nazvat - vemena.
Krátké, nahoře široké, rychle se zužující stalaktity s brčkem na konci. Procházíme dómy a
několik postranních chodeb. Jeden vedlejší dóm s kopulovitou klenbou je ve stropě nad
suťovým kuželem. V něm lítají a pískají netopýři. Kupodivu tu mají co lovit, ve světelném
kuželu baterky se míhá hmyz. V hlavních dómech tomu tak není, tam je ovšem stále jemná
mlha (viz fotky). Další veliké otvory jsou vidět ve stropě dómů, určitě vedou někam dál.
Snažím se vyfotit, co se dá. Na veliký prostor dómů je ovšem blesk slabý.
Naopak v úzkých chodbách je příliš mnoho odraženého světla. Poučení:v úzkých jeskynních
prostorách nepoužívat TTL! Odrazy od blízkých stěn zmatou čidlo a chodba bude
podexponovaná.
Zkraje bylo vlhké a chladné ovzduší v jeskyni moc příjemné, pak jsme naopak uvítali návrat
do venkovního horka. Rozhodně nelitujeme, že jsme si sem zašli. Opět přes pláně zpátky do
Gerníku a ještě máme čas podívat se do Filipovy díry.
Na západním okraji vesnice je sráz a skalní stěna. U její paty vytéká z jeskyně silný potok,
zachycovaný pro obecní vodovod.
Tam se vlézt nedá. Zato uprostřed srázu je přístupná díra.
Prostory za ní jsou menší, jen na prolezení či proplížení. Po několika zákrutech jde šikmá
plazivka dolů a z ní je slyšet šumění potoka a zvuk čerpadla. Takže se jedná o jeden
propojený system zasahující asi hluboko do skály. Plazivku už nepokoušíme, nechceme
někde žuchnout nebo poškodit nějaké čerpadlo.
Krápníková výzdoba nějaká je, hlavně krajky a závěsy; v hlavním prostoru úplně černé,
nepochybně od kouře. Sem lezl kdekdo, však jméno údajně pochází od Filipa s Filipkou,
kteří zde bydleli, ovšem místní o tom mluví jako o starém vyprávění, za jehož pravdivost
nikdo neručí. Rozhodně ona horní prostora k bydlení není, snad spodní prostora kolem
potoka...?
Po návratu z děr nás už čeká večeře, zbytek večera trávím před hospodou s místními strejci, povídáme si o zdejších zajímavostech, o broucích a o obživě u nás a u nich. Přes noc zase leje.
7. den: Ráno vyrovnáváme účet s paní domácí a vydáváme se na poslední úsek z Gerníku do
Rovenska. Nejdřív kousek krasovou krajinou plnou závrtů, pak se objevuje rula a s ní horský
reliéf hřebenů a údolí. Mezi tím je údolí U Petra, turistická atrakce. Údolí rychle klesá, takže
je tu velký spád vody, čehož využívá soustava mlýnů, spíš mlýnečků. Vypadají jako větší psí
boudy. Pod podlahou je náhon vyveden do trysky, která stříká na turbínu a ta přímo, bez dalších
převodů, otáčí mlýnským kolem.
Nad ním jednoduchá násypka, pod ním nádoba na mouku.
Jednoduché jako facka, funkční. A stále v užívání. Právě tam dva krajané melou.
Pak už až do Rovenska cesta jenom stoupá. Z louky na prvním hřebenu se naposled ohlížíme
na krasovou krajinu kolem Gerníku, pak už jdeme převážně lesem, i když výhledů je dost. Je
to ale už ten charakter krajiny, který známe z prvních dnů vandru. Jak se blížíme k
Rovensku, přibývá brouků. Konečně nacházíme i pořádně vzrostlého roháče.
Zatím se obloha zatahuje a šedne. Když kolem čtvrté odpoledne přicházíme do Rovenska, vypadá to na
brzkou bouřku a ne malou. U našich domácích se dozvídáme, že vesnice obdržela z okresu
varování na větší řádění živlů, hrozí záplavy a vichřice. No nazdar, jestli přijde přívalový
déšť, tak musíme počítat se strženou či zavalenou cestou dolů. To bychom tu mohli
zkejsnout několik týdnů. Naše auto opravdu není do terénu. A protože předpověď je
dlouhodobě krajně nepříznivá, neváháme: Honem pryč, dokud je cesta jakžtakž sjízdná. V
rychlosti balíme a vyrovnáváme se s domácími. Protože jsme přivezli nějaké pozornosti a
léky, dostáváme na revanš několik kilo domácího sýra. Mňam! A pak už dolů a domů. Sice
jsme měli v plánu ještě zde něco projít, ale vzhledem k tomu, co chystá počasí, to vzdáváme.
Už za nic na světě přes Oravici, raději volím delší cestu po silnici Oršava-Temešvár. Skutečně je v nesrovnatelně lepším (na rumunské poměry) stavu. Až před Temešvárem jsou uzavírky a místy tankodrom. Bereme zase pár stopařů. Nejzajímavější byl mladík, který se s námi vezl přes 100 km z Pripetu, díry v horách, až do města Caransebes. Konečně Rumun, se kterým se dalo popovídat anglicky. Však je baptistickým pastorem, obhospodařuje obrovskou oblast, celý Banát, jezdí i do Svaté Heleny. Těžko představitelné - a ještě to objíždět stopem. I když, stopování je v Rumunsku velice rozšířené (mezi místními je prý zvykem říci si za svezení o částku odpovídající jízdnému v autobusu). Probíráme církevní situaci v Rumunsku a u nás, vztahy k pravoslavným (většinová církev v Rumunsku; náš spolucestující se netají tím, co si myslí o pravoslavných projevech zbožnosti...). Baptisté jsou zde hlavní protestantskou denominací.
Pozdě večer projíždíme Temešvárem, celkem hladce, o půlnoci jsme už v Maďárii.
8. den: Přes celé Maďarsko jedeme v prudkém lijáku. Ráno jsem úplně groggy, ale pokračujeme dál. Dopoledne to vypadá že snad vykoukne Slunce, tak si říkáme, že když už jsme tady, uděláme si entomologickou odbočku na Pálavu, na naše osvědčené místo z loňska. Jenže když jsme tam dorazili, zase se zatáhlo a začalo pršet. No nic, jedeme dál. Žádná jiná činnost mi není tak odporná jako jízda autem. Když je to po celonoční jízdě v dešti a 1000 km za volantem a ještě ucpanou silnicí kolem Brna, je to fakt chuťovka... Ale sláva nazdar výletu... Hned po příjezdu voláme našim hostitelům, jak dopadlo noční řádění živlů. Prý se to Rovensku vyhnulo, větší škody to napáchalo o kousek severněji. I tak je tam hodně hnusně. Takže jsme dobře udělali.
Nakonec pár obecných postřehů z cesty:
Jsme rádi, že jsme tam byli, seznámili se s krajinou i s lidmi. Rozhodně to nebyl
ztracený čas. Nicméně z hlediska vandrovního a entomologického to bylo tak trochu
zklamání. V tom má ale prsty i počasí, bylo opravdu hodně mokro. Zdejší terény s listnatými
lesy vypadají hezky na dálku, uvnitř je to ale všude stejné a nepříliš lákavé. Na druhou stranu
je zde opuštěná divočina. Za celý týden jsme na cestě nepotkali absolutně nikoho! Přitom v
českých vesnicích je turistů habaděj - co vlastně dělají? Kupodivu jsme nepotkali ani žádné
zvíře (prý tu jsou i medvědi) kromě domácích zvířat kolem vesnic a salaší. No, na příští
vandr pojedeme jinam.
Nadšení ovšem budí tamější kras. Banát, to je speleologický Klondike čekající na objevení. Zda se v tom směru už něco děje nebo chystá, mi není známo. Doufejme, že se zdejší jeskyně nestanou terčem vandalů dřív, než se jim dostane nějaké ochrany.
Bylo by krásné zachovat specifikum českých vesnic s jejich "ladovským" koloritem. To se ale podaří dost těžko. Paradoxně tomu může turistický ruch uškodit, ale i pomoci - stává se nezanedbatelným zdrojem příjmů pro krajany. Dnes už tam funguje řádný turistický "průmysl". Ano, krajané jsou velice přátelští a pohostinní, ale počítejme s tím, že v nás vidí už ne posly ze vzdálené bývalé vlasti (tam přece sami pravidelně jezdí k dětem), ale především předmět obchodního zájmu a nestydí se říci si o přiměřené zaplacení. Koneckonců, tak to má být. Jezdíme tam dívat se na český venkov konce 19. století. Ale naše dívání to bohužel nezachrání, obávám se, že se dlouho dívat nebudeme. Nelze držet tradici bez mladých lidí, kteří by ji nesli dál.