Na skalách se můžeme setkat s mnoha typy zajímavých útvarů. Některé jsou již dlouho systematicky sledovány a existuje o nich odborná literatura, jiné jsou známy teprve krátce; dalších (těch je asi nejvíc) si ještě nikdo nestihl všimnout. Mezi obzvlášť atraktivní patří bleskové stopy neboli fulgurity (z latinského fulgur = blesk). Na zajímavosti jim přidává i to, že ačkoliv nejsou nijak vzácné (ač se tak ještě nedávno soudilo), jsou jako zvláštní jev rozpoznány a studovány teprve v posledních několika letech.

Tento článek je určen především těm čtenářům, kteří aktivně lezou - hlavně "pískařům", i když nejenom jim, ale i všem ostatním pozorným pozorovatelům přírody. Horolezec má totiž ideální předpoklady k terénnímu výzkumu - dostane se do míst, o kterých se "obyčejnému geologovi" může jenom zdát a studuje skálu opravdu zblízka a podrobně - už proto, aby nespadl. Pískovcové skály jsou obzvlášť vhodným terénem. Díky malé členitosti a homogenitě horniny jsou všechny morfologické zvláštnosti těžko přehlédnutelné. Může se tak snadno přihodit, že stup či chyt, na kterém balancujete, je svědectvím dávné události nebo příkladem nějakého dosud ne zcela popsaného a pochopeného jevu. A vaše pozorování, popis, nákres nebo dokonce fotografie zajímavého útvaru může mít vědeckou hodnotu. Koneckonců, nepotřebujete k tomu být nijak výkonnými lezci; i z turistické cesty pod skalou je ledacos vidět, i když fulgurity, o kterých zde bude řeč, najdete přeci jen nejspíš na vrcholu - nezáleží však na tom, zda jste tam vylezli extrémní desítkou, nebo sestupovou dvojkou. Rád bych v souvislosti s tímto pozoruhodným jevem požádal čtenáře o spolupráci. Můžete si být téměř jisti, že váš nález fulguritu bude skutečným objevem, a to i tehdy, když jej už viděla spousta horolezců před vámi; nikdo mu totiž nevěnoval patřičnou pozornost.

Na existenci fulguritů na pískovcových skalách mě upozornil článek našeho předního geologa Václava Cílka v časopise Vesmír (Fullereny i na Pravčické bráně?, Vesmír 76 (1997), č. 11, str. 628-629). Z tohoto článku vybírám alespoň několik informací: V bleskovém kanálu, kterým probíhá výboj, teče proud řádu desetitisíc ampérů při napětí řádu milionu voltů. Díky tomu vzniká v kanálu teplota až 30 tisíc stupňů (Celsia či Kelvina, jak chcete). Tam, kde kanál prochází horninou (kde "udeří do skály"), vede vysoká teplota k prudkému tavení a vypařování materiálu (bod varu křemene je 2950 ^oC), konkrétní projev závisí na síle blesku a cestě kanálu tělesem skály. Pokud je blesk silný a kanál vede šikmo k povrchu nebo prasklinou v hornině, může tlak par skálu roztrhnout a vnější vrstvu rozmetat do okolí; na skále zbude obnažená "vypálená" dráha blesku. To bylo pozorováno např. při tragické události na věži List na Hrubé skále 7. 6. 1969 (tento blesk zabil dva horolezce; viz Vesmír 77 (1998), č. 10, str. 549). V jiných případech zůstane skála pohromadě a bleskový kanál pokračuje uvnitř jejího tělesa. Na povrchu, v místě vstupu do skály (čili "kam praštilo") zůstane typický fulgurit: jádro - střed kanálu - z přetaveného křemenného skla a z něho paprskovitě se rozbíhající praskliny o délce několika cm až desítek cm. Vzájemný poměr obou složek - přetaveného kanálku a paprsků - bývá dosti rozmanitý a závisí zřejmě na síle blesku a na mechanických a chemických vlastnostech horniny (to bude možné posoudit teprve tehdy, až se - třeba i s vaší pomocí - podaří shromáždit a proměřit dostatečné množství výskytů). Z těch několika exemplářů, na které jsem narazil, je zřejmé, že se velmi liší např. fulgurity v Adršpachu od fulguritů na Křížovém vrchu a ještě jinak vypadá typický fulgurit na Broumovských stěnách. Tím vítanější by byly nálezy z dalších pískovcových oblastí, zejm. z Českého ráje a z Labských pískovců. Některé fulgurity mají jen 3-4 krátké paprsky a výrazný sklovitý střed, jiné mají bohaté a dlouhé paprsky a jen hrubší křemenné krystalky či pouze mělké vhloubení uprostřed. V současnosti není jasno v tom, jak paprsky vznikají ani zda jsou nutnou součástí každé bleskové stopy. Na druhou stranu je na skále mnoho míst, která mají odlišnou strukturu pískovcových zrn, aniž by to muselo být v důsledku přetavení bleskem. Takže není snadné nějak jednoduše a jednoznačně rozpoznat, co je a co není fulguritem. O to cennější by byla pozorování a popisy rozličných typů a struktur.

Co se skrývá pod fulguritem, neboli jak pokračuje bleskový kanál vnitřkem skály, je docela vzrušující otázka. Zcela jistě pokračuje minimálně několik cm či dm pod povrch a může se větvit (hezký příklad uvedu níže). Zjišťuje se to dost těžko. Šlo by nařezat skálu na plátky kolmo ke směru kanálu, ale to by (doufejme) ochranáři nedovolili. Jedna docela přirozená metoda tu ale přeci jen je: erose povrchu skály. Blesky práskaly do skal i v minulosti a mnohé fulgurity mohou být velmi staré (řádově jistě tisíce let). A protože povrch skály eroduje (omývá se a drolí), mohla už původní místo vstupu blesku do skály dávno vzít voda a náš fulgurit je původně zanořenou, nyní obnaženou částí kanálku. Potíž je v tom, že rychlost erose skalního povrchu kolísá v obrovském rozsahu a závisí na příliš mnoha okolnostech (opět chemické a mechanické vlastnosti, mikroklima, hydrodynamika, přítomnost řas a lišejníků apod.), které se těžko odhadují zpětně do minulosti.

Nyní uvedu pár příkladů. Na své první a dosud nejhezčí fulgurity jsem narazil krátce po přečtení citovaného článku, a to na Biskupovi v Supích skalách (viz Kompas v tomto čísle). Jeho temeno je fulgurity přímo poseto. To je celkem pochopitelné, protože Biskup je dosti osamocenou věží a trčí nejmíň 10 m nad okolním lesem, takže se nabízí jako přirozený hromosvod. Obr. 1 ukazuje nejtypičtější podobu fulguritu: vhloubení kolem kanálku, vlastní jádro nevýrazné a erodované, zato pěkně vyvinuté paprsky o poloměru 20-25 cm (lano má průměr 13 mm). Na obr. 2 je nejzajímavější exemplář, vlastně unikát: kanálek zde procházel šikmo, takže uvolněná vrstva nad ním časem odpadla a obnažila ho. Z kanálku zůstala trubice přetaveného křemenného skla, uvnitř dutá (materiál se doslova vypařil); na konci kanálku jsou vidět pozůstatky fulguritových paprsků. Kanálek zjevně sledoval nehomogenitu či prasklinu, podél které měla hornina vyšší vodivost. Fulgurit na obr. 3 je maličký a obtížně focený (ve stěně pod hranou temene), ale je na něm vidět, jak se přetavené jádro rozbíhá do jednotlivých paprsků.

Obr. 4 a obr. 5 pocházejí z vrcholu Milenců, přesněji Milenky (na Milenci je taky minimálně jeden pěkný fulgurit, až tam někdo vylezete, změřte ho a vyfoťte ho zblízka). Několik dalších fulguritů jsem našel na Křížáku - na Rokoku a Beranových věžích (obr. 6). Zdejší hornina snadněji eroduje, což se projevuje mj. větší členitostí, množstvím hodin, kapes atd. Fulgurity mají podobu hlubokých (až 50 a více cm) úzkých (3-8 cm) dutin - materiál v bleskovém kanálu se vypařil nebo později vydrolil - a širokými paprsky.

Uvedené příklady potvrzují úvahu, která vás už jistě napadla: šance na nalezení fulguritu bude největší na vysokých, dominantních věžích a naopak nízká na skalách ukrytých v lese nebo v hlubokých roklích. To ale neznamená, že tomu tak bude bez výjimky. Blesky si někdy nacházejí podivuhodné cesty. Často udeří pod převisy nebo dokonce do jeskyní (proto není dobrý nápad schovat se před bouřkou pod skalní převis!!), což souvisí s vlhkostí a tedy elektrickou vodivostí vzduchu - na ostrých hranách se vytváří statický náboj, který ionisuje okolní vzduch a činí ho elektricky vodivým. Můžete tudíž potkat fulgurity na nečekaných místech - a tam jsou právě nejzajímavější (jeden drobný fulgurit jsem třeba nalezl pod převisem při nástupu klasickou cestou na Maják na Křížáku).

To je i případ mimořádně zajímavého fulguritu na obr. 7 a obr. 8. Nachází se na středním patře okrajovky Božanovského špičáku v Broumovských stěnách. Kam původně udeřilo, už nikdo nezjistí. To co vidíme, je zjevně jen malá část bleskového kanálu, která byla původně ukrytá hluboko ve skalním masivu. Erose již odnesla celou horní část skály i s místem úderu blesku a vrstvu méně odolné horniny v místě dnešního vhloubení. Právě rozdělení fulguritu na dvě části je dokladem jeho stáří - fulgurit musel procházet všemi vrstvami ještě neporušené skály, je tedy starší než ono vhloubení a to se nepochybně vytvářelo po dobu řádu tisíciletí.

Že je úder blesku traumatickou událostí i pro skálu, ukazují další fulgurity z Broumovských stěn: např. na Jitřence je prastarý fulgurit (obr. 9) se dvěma mimořádně dlouhými paprsky orientovanými proti sobě. Vlastně se jedná o prasklinu celé skály; jen díky své masivnosti a kompaktnosti zůstala věž pohromadě. Jinak je tomu na vrcholu skály Děla (alias Tři prsty). Zde je vrcholový blok puklý na dvě části (obr. 10), na jeho vrcholu je v puklině typický fulgurit (obr. 11). I zde lze předpokládat, že do skály udeřilo kdysi dávno. Poté, co erose oddělila vrcholový blok od podloží, tento blok pukl podle staré praskliny a voda a mráz puklinu rozšířily.

Každý fulgurit je jedinečný, je svědkem neopakovatelné události. Jsou na skalách jako staré jizvy, jako svědectví, co skála zažila, jako její paměť. Vnímavému pozorovateli přírody nemohou být lhostejné; nejen proto, že je to geologická zajímavost.

Právě pro onu rozmanitost podob fulguritů je každý nový nález a jeho popis cenný. Jen dostatečně bohatý pozorovací materiál umožní zhodnotit, jak se blesky podílely na modelování našich krásných skalních měst. A i zde platí obecné pravidlo - negativní výsledek je také výsledkem a má svou vědeckou cenu. Takže i zjištění, že na nějaké skále žádný fulgurit NENÍ, stojí za zaznamenání (samozřejmě s upřesněním, jakou část oné skály jste prozkoumali a kdy).

Pokud jste dočetli až sem, jste zřejmě nadějnými adepty na výzkum v terénu. Takže pár základních instrukcí: Dívejte se při lezení pozorně kolem sebe. Kdybyste náhodou zahlédli na skále malé "sluníčko" nebo kus křemenného skla či netypické vhloubení připomínající fulgurit, zaznamenejte jeho polohu (např. "věž X, cesta Y, asi 3 m nad 2. kruhem" nebo "věž X, hrana jižní vrcholové plošiny na JZ straně"), velikost a vzhled (např. "8 paprsků délky 12-15 cm, uvnitř vhloubení o rozměru 3x5 cm a hloubce 4 cm" apod.). Co nezměříte, odhadněte. Samozřejmě, není nad fotku (při focení přiložte nějaké měřítko, třeba desetník nebo kus lana).

A především - ke všem fulguritům a podobným zajímavostem se chovejte ohleduplně, rozhodně se nesnažte je uměle odkrývat nebo vysekávat ze skály (stejně by vám za ně nikdo nic nezaplatil). Ale to platí pro skály a přírodu obecně. Lezu na skálu, protože ji mám rád, a tak jí přece nebudu ubližovat, že?

Najdete-li něco zajímavého (nebo i když nenajdete a dáte si práci ohledat, že tam nic není), napište nám o tom a mějte dobrý pocit, že jste se nejen vydováděli, ale ještě přitom udělali kousek užitečné práce. Ujišťuji Vás, že Vaše hlášení pečlivě zaznamenáme a pokud je budeme někde uvádět, neopomeneme Vás zmínit jako objevitele. Předem díky.