Mt. Muckish

V severní části Donegalu jsou krásné hory: Derryveagh Mts. Jejich nejvýraznější hřeben zvaný "Sedm sester" je zarámovaný nejvyššími horami: Errigal na jihozápadě a Muckish na severovýchodě. Aspoň na jednu z nich jsem chtěl vystoupit. Errigal je vyšší a špičatější, prostě Hora s velkým H. Na vrcholu Muckish ale měla být nějaká megalitická památka; navíc jsme ho měli přímo u cesty. Proto dostal přednost. A přímo v sedle pod ním jsme dvakrát velice příjemně přenocovali.

Byl to opravdu silný zážitek. Přesně podle očekávání zde byla zkoncentrována ona melancholie irské pustiny; duch Donegalu. Mohutná hora - pustá, tajemná, mlčící, osamělá. A všude kolem močály, rašeliniště od obzoru k obzoru, pokrývající kopce i pláně. A na severní straně pohled na pobřeží a k ostrovům, za nimiž končí svět. Ano, v tomto drsném a opuštěném kraji musely vznikat mýty o hrdinech, netvorech, vílách a zásvětnu. Ta krajina je sama vypráví.

I visuální dojem byl zcela unikátní. Muckish je hora rozložitá, masivní, s obrovským vrcholovým plató. Ten vrchol je svět sám pro sebe. Oddělený, vyzvednutý nad vše okolní - kdyby byl spuštěný do podsvětí, vyšlo by to nastejno. Prostě jiný svět s jinými zákony, obývaný jinými bytostmi. Nejsou tam lidé, stromy, zvířata... nic. (Úmyslně jsem zapřel pár oveček.) Jen zářivě bílé kameny a nízká tráva mezi nimi. Bílá pláň, přes kterou se ženou bílé mraky. To všechno oslnivě září, shora i zdola. Mraky se vytvářejí ve vlhkém větru od moře a přetékají přes vrchol jako pěna nebo kaše. Když se ta zářící mlha roztrhne, objeví se uprostřed plošiny dokonale symetrická pyramida - pravěká mohyla - jako energetický střed toho zvláštního světa. Něco se zde kdysi dávno stalo, něco významného. A něco se zde děje, ale nevíme co. Děje se to v nějaké jiné, paralelní dimensi. Lidského návštěvníka ze současnosti se to netýká, odehrává se to ve svém vlastním světě. Přesto to návštěvník vnímá, zneklidňuje ho to, ale nemá klíč k pochopení. Nezbývá mu, než to vyjádřit legendou, hrdinským eposem, třeba o Cúchulainnovi. Nebo o Balorovi a Fomorianech sídlících na onom nejvzdálenějším viditelném ostrově. Nebo nějak úplně jinak.

V irské mythologii opravdu existují "vílí kopce" Sídh ([šíd]), do kterých se uchýlilo pokolení bohů Tuatha Dé Danann - Danaové, když byli v bitvě poraženi smrtelnými lidmi. Tyto kopce jsou branami do zásvětí, bohové z nich mohou znovu vcházet do světa. Nebo jsou přímo jejich příbytky - jsou duté. (Asi jako Blaník s jeho rytíři.)

Zda byl za takovou vílí horu považovám Muckish, jsem nezjistil. Ale svým geniem loci si o to vysloveně říká. A kdo ví - třeba právě ta mohyla může být portálem, branou, kudy tajemné bytosti vystupují do světa.

Hrdinské eposy nejsou mým oblíbeným žánrem. Pokusím se to převyprávět aspoň fotkami.