Polsko je jednoznačně katolická země. Ale najdou se i evangelické kostely - a
ne ledajaké. Tak jsem si jednou vyjel na bohoslužby do kostela do Polska. A
nebyl jsem zklamán. Kostel úžasný a pan farář mluvil hezky zřetelně, bylo mu
rozumět. Písně tytéž, jaké zpíváme u nás.
Jak se tam ten velkolepý kostel ocitl? Po uzavření Vestfálského míru r.
1648 zůstalo Slezsko Habsburkům, vydané bezohledné rekatolisaci. Ale pár
výjimek si přeci jen slezští lutheráni vymohli (Češi si o něčem takovém
mohli jen nechat zdát). Ty výjimky - to je několik "kostelů míru", totiž míru
vestfálského (Fridenskirchen). Aby to těm lutheránům "dal sežrat",
stanovil si císař podmínky: kostely musí být jen ze dřeva, mimo město, ale na
dostřel od města, bez věží a zvonů (připomíná to podmínky našeho pozdějšího
Tolerančního patentu). Kostely míru jsou tři: ve Svídnici, Javoru a
Hlohově. A protože ti lutheráni byli bohatí a také šlo o prestiž, tak to
pojali velkoryse. Kostel ve Svídnici je "největším hrázděným kostelem
v Evropě". (Jsou snad nějaké ještě větší v Antarktidě?)
Co opravdu překvapí, je neuvěřitelně bohatá, "barokně načančaná" vnitřní
výzdoba, jaká se hodí do katolického, nikoliv evangelického kostela. Skoro
popírající evangelickou nedůvěru k obrazům a příklon ke Slovu - slyšení.
Musíme si uvědomit dvě okolnosti: Zaprvé, byla to prestižní záležitost, snaha
ukázat hrdost a nebýt za poražené chudáky. Zadruhé, lutheránské pojetí
liturgického prostoru není tak striktní jako naše. U nás (i jinde, třeba
v Západní Evropě) máme evangelickou liturgii spíše kalvinistického typu.
Tomu odpovídají strohé kostely bez výzdoby, kde nesmí nic odvádět pozornost od
kázaného Slova. Lutheráni ale nejsou takoví ikonoklasté jako my, i když - samozřejmě -
se ve výzdobě soustředí na biblické motivy.
Ve Svídnici toho je k vidění víc. Katedrála byla bohužel zavřená;
opravuje se.
