předcházející obsah skupiny Ať žije zelená!
Ať žije zelená! - větší formát
Rád navlíknu zelené "hadry" a vyrazím mezi zelené stromy. Spolu s podobně zelenými kamarády. Záleží na té zelené? Trochu ano a trochu ne, je potřeba to mít vyvážené. A protože se jedná o jeden ze základních (dosl. fundamentálních) rysů trampingu, stojí to za přesnější úvahu.

Předně si ujasněme: jde o čistě kulturní záležitost. Praktického na tom není vůbec nic. Zelené oblečení a bágly nás neskryjí před zraky jelena ani hajného. A přece se tak oblékáme, abychom "splynuli s přírodou". Ne v očích přírody nebo jiných lidí. Jen v očích našich vlastních - trampských. Chceme se stát součástí přírody, žít v ní a dáváme (si) to najevo. Ono "žít v ní" je právě tou hranicí, která odděluje trampy od výletníků. "Na tramp" není možné se vydat na jeden den. Tramp se - z podstaty věci - nevydává na výlet, nýbrž na vandr. A vandr je vždy vícedenní, s noclehem v přírodě, pod širákem, pod celtou nebo pod skalním převisem. V nejhorším případě - s malými dětmi a v zimě - třeba v trampském srubu. Ale vždy v přineseném spacáku nebo dece. Totéž platí o jídle. Není vandru bez ohně, bez společného jídla, posezení a zpívání kolem ohně.

Tramping je druh lásky. A splynutí - to znamená společný život, to vyžaduje den i noc. Výlet nemůže být splynutím s přírodou, to jen krátké rande. S milovanou bytostí (či přírodou) je nutné spolu, vedle sebe uléhat a probouzet se.

Záleží při tom na barvě oblečení? Vlastně vůbec ne. Kamarád, který absolvuje vandr v "civilu", může být dobrým trampem. A z chlapáků v maskáčích, co si vyjdou do hospody k lesu, neudělá trampy žádný "stylový vohoz" ani širáky, kanady, nože a přívěšky. Leda tak šašky. A přece na té barvě poněkud záleží. Je to kulturní signál, identifikace, něco jako pach ve vlčí smečce. Když se potkáme, všichni v zeleném a s bágly natěžko, hluboko v lesích, víme: "jsme jedné krve", můžeme si důvěřovat, spoléhat na vzájemnou pomoc, nevyženeme se navzájem od ohně, budeme mít o čem spolu mluvit.

A ještě jednu veledůležitou rovinu ta zelená barva má: mizí pod ní rozdíly věku, majetku, postavení, tituly a funkce. Trampská zelená nebude nikdy signálem majetku jako třeba značkové sportovní oblečení. Naopak - stylisujeme se do chudých tuláků. Čím starší, otahanější, spravovanější - tím lepší. V zeleném platí absolutní rovnost. A tak jako otrhaná zelená bunda překrývá majetek a postavení, tak přezdívka skrývá civilní jméno se zbytečnými tituly. Setkání s člověkem v zeleném je úplně přirozené, bez rozpaků, jak ho oslovíme a zda tykat, nebo vykat. Nemusíme se znát a přece jako bychom se znali odjakživa.

Na tohle téma bylo už mnohé napsáno ze sociologického hlediska. Trampská societa jako spříseženstvo, řád... Mně napadá přemnoho analogií z církevního prostředí. Včetně různých pravověří, heresí, důrazu na symboly a obřady atd. Ale to je na dlouhé povídání...

Legrační je, že právě ta zelená jako identifikační znak na sobě koncentruje a symbolicky zviditelňuje různá pojetí a důrazy trampingu. Na jednu stranu jde o svobodomyslný individualismus distancující se od všech vnějších znaků "jak má slušný člověk vypadat". Na druhou stranu existuje docela silný trampský snobismus a kádrování podle ruksaku. (Jak snadno se člověku zadními vrátky vrácí to, co domněle vyhnal!) Jako všude jinde: přílišná ortodoxie ulpívá na vnějších znacích, navíc je odpudivá. A úplný liberalismus (na ničem nezáleží, jde jen o to, jak to cítím) zahazuje cenné věci, aniž by o tom věděl.

F: květen 2015, Z: 2015/05   napsat komentář