|
Dnes jsme byli (se synem Janem) na pohřbu. Pochovávaným byl Josef Rotter -
Pepa či Joska. Vzácný člověk a náš největší kamarád v Hlavňově. Polický
klášterní kostel byl plný do posledního místa (a to je nějaký prostor!).
Jistě, však Pepa měl mnoho přátel. Byl nepřehlédnutelnou hlavňovskou figurkou.
Možná tak trochu "hrabalovskou". Neměl snadný život. Vedl skromné
hospodářství, ze kterého se nemohl stát Rotschildem. Dobře známe zvuk jeho
traktoru. Když jsme se my ještě váleli v postelích, Pepa byl už dávno v plném
pracovním procesu. Jeho stavení znal každý, kdo procházel Hlavňovem. Kdykoliv
jsme šli kolem, vždycky jsme ho zastihli v pilné práci - kolem bejků, s
milovaným koněm, na políčku, na domě stavěném doslova z toho, co jiní
zahodili. Pokaždé byl hotov všeho nechat a popovídat si. A pokaždé měl dobrou
náladu. Jeho neustálý úsměv byl nakažlivý. A rozdával ho i ve všech třech
hlavňovských hospodách. Kde se objevil, tam bylo veselo. Zvlášť, když vytáhl
harmoniku.
Naše děti ho milovaly. První starostí po příjezdu na chalupu bylo "Jdeme se podívat k Pepovi na bejky!". S jistotou, že je čeká nějaká legrácka. Nemůžu psát o jeho rodině, dětech a vnoučatech. O tom víc vědí místní. Musím však zmínit jeho rodiče, protože jde o přímo prototypy lidí, kterých si nejvíc cením. Nesmírně skromní, spokojení se svým nenáročným živobytím, s jasnými hodnotami. Stejně jako Pepa, připravení při každém setkání všeho nechat a vyměnit pár laskavých slov. Zvlášť od Pepova otce se dozvídám mnoho, co mě zajímá o místech i lidech, které mám rád. O rodiče se Pepa staral do svého posledního dne. Není dobré, když rodiče pochovávají svého syna... Bůh je potěšuj! Pepo, díky za všechno! |
|
