Slovenské rudohoří

Na letošní léto jsme si se synky naplánovali, že spácháme nějaký hezký čundr. Zalézt do lesa a po týdnu z něho vylézt. Letmý pohled na mapu prozradí, že v Čechách mnoho možností není, zato na Slovensku se větší zelené plochy najdou. A doslova centrální postavení má Rudohoří - hornatý střed Slovenska. Kopce v příjemném rozmezí kolem 1000 m, hluboké lesy, málo civilisace a hlavně: žádné silnice, parkoviště apod., čili minimum turistů. Stanovili jsme si tři hlavní cíle: pobýt co nejdéle v lese bez kontaktu s civilisací, přejít Rudohoří od západu k východu a najít tesaříka alpského. To je obzvlášť krásný brouk, který se v Čechách nevyskytuje téměř vůbec, na Slovensku jen místy a nepříliš hojně; potřebuje staré bukové lesy.

Dost času jsme strávili nad mapami ve snaze vytipovat zajímavou a schůdnou trasu. Už při tom jsme si uvědomili základní fakt, který určuje pohyb v této oblasti: Rudohoří není jedno pohoří, ale složitá soustava rozmanitých horopisných celků, vzájemně oddělených hlubokými a sráznými údolími říček, což silně ztěžuje snahu dojít odněkud někam. Je to vlastně několik světů; každý z nich si zaslouží pozornost a podrobné prochození, ale přejít mezi nimi znamená namáhavý a časově náročný sestup a výstup. Usoudili jsme tedy, že nebude na škodu začít tím, že si projdeme jedinou trasu, která vede přes (téměř) celé Rudohoří: tzv. Rudnou magistrálu. Spojuje ta nejzajímavější místa, takže tím nic neztratíme, rozkoukáme se tam a třeba si vybereme nějakou oblast na podrobnější průzkum v budoucnu. Název "magistrála" sice hodně odpuzuje, ale když se tam nedá přijet autem, tak to snad nebude tak hrozné (to se také plně potvrdilo). Takže pořadí je dáno: (Polana) - Veporské vrchy - Muránská planina, případně ještě Stolické vrchy, bude-li čas.

Geomorfologická složitost území se odráží i ve jménech. Na západě je Polana, která exaktně vzato do Rudohoří nepatří. V užším smyslu je to oblast kolem stejnojmenné hory (tedy plocha někdejšího stratovulkánu). Tu jsem si před lety prochodil, takže tentokrát se jí vyhneme. Ještě se sem řadí hřeben Lubietovského Veporu severně od ní, ten nás naopak láká. Veporské vrchy je umělý název pro řadu různých a oddělených oblastí; zhruba to, čemu dominuje výrazná silueta Klenovského Veporu. Pak je tu Fabova hola s řadou postranních hřebenů, horopisně patřící ještě k Veporským vrchům, ale zároveň součást Národního parku Muránská planina. Ta zase úžeji označuje vápencovou tabuli, součást Spišsko-gemerského krasu. Prostě, kdo se v tom má vyznat... Tak se raději budu držet jmen kopců a údolí, i když ani to není jednoznačné.

Vyrážíme v sestavě: já, Daniel a Janeček; nejstarší syn Tadeáš bude shodou okolností také v této oblasti; v téže době má s geologickým kroužkem puťák po Slovensku a několik mineralogicky zajímavých míst z jejich itineráře leží ve Sl. rudohoří.

1. den: Brzy ráno přijíždíme vlakem přes Banskou Bystricu do Lopeja, vesnice na Hronu pár stanic před Breznem. Na kopce totiž chceme jít od severu - vystoupat k Čierťaži, přejít hřeben Lubietovského Veporu a někde u potoka přespat. Cesta vede podle potoka Čelno. Dno a jedna strana údolí jsou vykácené a divoce zarostlé. Takže místo rychlého pochodu a stoupání se nípáme v květech bodláků a sklízíme spousty zlatohlávků, nosatců, mandelinek, drobných tesaříků atd. Skrz rouzpouštějící se inversní mlhy se na severu začínají rýsovat Nízké Tatry. Cesta vede po odporné asfaltce až do místa, kde dělá esíčko. Chceme jít rovně podle potoka k vodopádům, ale cesta je tak mokrá a zarostlá, že to nejde, značka se tomu místu vyhýbá a nadále vede po úbočí - první případ, kdy zjišťujeme, že nová mapa VKÚ lže. Údolí začíná být sevřenější a skalnaté; o vodopády nejsme ochuzeni - vede k nim (neznačená) odbočka. Docela stojí za to. Tzv. Predajnianské vodopády sice žádnými vodopády nejsou, dno údolí je ale vyplněné pěkným pralesem. Prodírat se tudy s výbavou nepřipadá v úvahu, takže se vracíme na hlavní cestu a pokračujeme až do sedla mezi Čierťaží (nebo Čierťažom?) a Kolbou. Zde máme první z mnoha rozhledů na západ: obdivujeme panorama Kremnických vrchů a okraje Velké Fatry.

Už při výstupu jsme zaregistrovali základní charakteristiku zdejších lesů: jde o husté a neschůdné skoro-pralesy. Tyčí se v nich kolosální smrky, buky, javory kleny a jedle - velikáni, na které je radost pohledět. Padlé dřevo zůstává ležet, což sice vadí turistovi, zato ale velice prospívá mnoha druhům živočichů i rostlin. A hlavně tu je velice vlhko. O tom svědčí (kromě promočených bot) i lišejníkové porosty na větvích. To vše láká k podrobnému průzkumu; nejen entomolog si zde přijde na své. Na druhou stranu není možné dojít odněkud někam terénem mimo cesty.

Obcházíme Kolbu, další rozcestí je na pasece Žliabky. Docela velká louka na hřebeni je zjevně pastvinou a říjištěm jelenů. O tom svědčí kromě posedů po obvodu množství trusu, prostě je to tu úplně po... To platí o všech horských loukách, kterými jsme na Rudohoří prošli. Rozhlížíme se tentokrát k jihu a jihovýchodu. Přímo před námi se tyčí krásný skalnatý Hrb, náš nejbližší cíl. Vlevo od něj špička Jeleňové, ještě víc vlevo v dálce Klenovský Vepor, jehož charakteristická silueta nás bude provázet po většinu cesty.

Sestupujeme do sedla pod Hrbem. Zde je turistická chata. Vyhýbáme se jí, ale provoz na cestě houstne. Distribuce turistů po zdejších kopcích je vůbec záhadná. Doposud (za dopoledne) jsme potkali lidi jen třikrát. Zato kousíček cesty mezi chatou a vrcholem Hrbu připomíná Václavák. Odkud a kam ti lidé s kletry a karimatkami šli, nechápeme, protože kromě tohoto kratičkého úseku jsme dalších 30 hodin nenarazili už vůbec na nikoho. Tím líp...

Hrb je opravdu hezký kopec; severní konec hřebene Lubietovského Veporu; ze tří stran skalnatý ostroh s dvacetimetrovými kolmými stěnami. S vrcholu je zase hezký rozhled, tentokrát na sever a západ. Z Hrbu jdeme po hřebenu na jih. Zvolna toho začínáme mít dost - po půldenním stoupání s doslova neúnosně těžkými bágly. Záda úpí pod tíhou proviantu na týden, rovnováha dělá potíže a teď ta cesta... Sotva znatelná pěšinka se klikatí hustým podrostem a neustále je nutné přelézat padlé kmeny. V některých je sice vyřezán průchod, ale zdaleka ne ve všech. Při balancování na jednom takovém zátarasu z několika mohutných kmenů si vrážím klacek do kolena tak šikovně, že to vypadá na invaliditu. Po delším plahočení dorážíme na L. Vepor. Pěkný kopec, na obě strany hřebene má skalní stěny; shora přes hustý porost se to ovšem nedá dost dobře přehlédnout. Na jihozápadním konci tu přece je pěkná vyhlídka.

Po celou cestu po hřebenu se utvrzujeme v tom, že jinudy než "magistrálou" po hřebenu se jít nedá - na obě strany padají prudké a nedohledně dlouhé svahy porostlé pralesem. Na severních svazích jsou to neprostupně husté smrčiny, na jižních svazích bukojedliny s vysokým a divokým bylinným patrem, všude padlé dřevo a kamení. Sejít s cesty by znamenalo zakufrovat na několik hodin v totálně neschůdném terénu. Spoléháme však, že na jižním konci hřebene bude možné uhnout po lesní cestě vyznačené na mapě k prameni, kde přenocujeme. To ještě nevíme, že cesty na slovenských mapách nemají nic společného s realitou a značené trasy jsou zakresleny jaksi "od oka". Tak šlapeme další kilometry přes Hájny grúň (hezké, rozsáhlé paseky a louky; na mapě jen zelená plocha) do sedla Jasenová. Toto sedlo odděluje vlastní Polanu od hřebenu L. Veporu. Je zde křižovatka cest; my scházíme po severovýchodním svahu co nejrychleji dolů, abychom našli vodu a místo na nocleh. Protože značka jde (proti mapě) kamsi do háje, bereme to spádnicovou lesní cestou, až narazíme na úboční betonovou lesáckou silničku. Ta přetíná údolí s potokem, který se na tom úseku stihl vytvořit. U cesty spát nechceme (ani na to není místo), všude jinde je strmý svah. Nakonec nacházíme v rokli u potoka rovnější místečko pro stan (venku se spát nedá kvůli komárům). Konečně! Záda i nohy vychutnávají úlevu. Za chvíli už praská ohýnek a v ešusu bublá česneková polévka. Dodat do těla slanou vodu potřebujeme doslova jako sůl. Ta polévka nám tak zachutnala, že se už bez ní žádný večer neobejde. Stačí sebrat po cestě pár hub, osolit, povařit a nakonec nakrájet česnek. Mňam! A pak horký čaj z čerstvé máty (byť trochu voní po česneku; mimochodem, máta zde roste ve velikém množství podél všech cest, vozit si sem čaj je zbytečné). Potok sice nenabízí žádný bazén, ale na důkladné opláchnutí celého těla a vymáchání propoceného prádla to stačí. To se to spí!

2. den: Vstáváme do slunečného dne a těšíme se, že dnes určitě potkáme tesaříka alpského. Vždyť všude kolem sebe vidíme mohutné staré buky a to je, spolu s klidem, základní předpoklad pro jejich výskyt. Vlastně jsme přímo v srdci největší divočiny, jakou náš někdejší společný stát má. Tak kde jinde, když ne zde?

Vydáváme se na dlouhý sestup do Kamenisté doliny oddělující Polanu od Veporských vrchů. Sestup docela náročný. Zeleně značená cesta vede po velice příkrém svahu plném skalek, kamení a padlých kmenů. Půda ujíždí pod nohama a každou chvíli přelézáme překážky. Sráz vede kamsi nedohledně hluboko dolů... Najednou kolem nás s hlasitým bzučením letí cosi velikého modrého, zjevně velký tesařík; podle barvy i velikosti by to mohl být alpský. Naprostá bezmoc - v tom terénu by člověk nedohonil ani šneka. Brouk mizí a v dalších dnech žádného podobného neuvidíme. Cesta prudce klesá a je místy těžko odhadnutelná. Poznáváme další zdejší turistické specifikum: značené cesty jsou značené celkem hustě - ale jen na rovných a přehledných úsecích. Zato s naprostou důsledností (bez přehánění!) chybí značení na všech křižovatkách, na odbočkách z hlavní cesty do houští a tam, kde cesta vychází z lesa do volného prostranství. To - v kombinaci s nesmyslností cest na mapě a s charakterem terénu - dává cestě příchuť dobrodružství. Další kapitolou jsou časové údaje na rozcestnících. Na Slovensku je zvykem neudávat vzdálenosti v kilometrech, nýbrž v hodinách. Což vzbuzuje otázku: čí chůze? Po mnohých zkušenostech můžeme dát kvalifikovanou odpověď: na Rudohoří je normou Emil Zátopek obutý do sedmimílových bot, v Tatrách to je sedmdesátiletá paní lékárníková s revmatickým kolenem. Leda, že by ty údaje vymýšlel někdo při kafi v bratislavském kanclu a odhadoval je podle kilometrů. Ani bych se nedivil. To, že musíme údaje násobit nejméně dvěma, souvisí zajisté s těžkými ruksaky a s tím, že cestou prohledáváme květy a staré pařezy, ale ani nalehko by to nešlo stihnout; se stejnou zátěží pak jdeme v Tatrách naopak výrazně rychleji, než tvrdí ukazatele (vzpomínám si, že když jsem během studentských praxí na Skalnatém plese dělal výlety po horách, dělil jsem údaje dvěma a přesně to vycházelo).

Konečně jsme dole v údolí Hrončeka a jdeme po lesní silničce ke stejnojmenné osadě. Cestu lemuje spousta kvetoucích bylin, takže máme co pozorovat a sbírat, a navíc tu je plocha s množstvím smrkových i bukových klád. Praží do nich slunce a je vedro, takže ráj pro tesaříky. Kromě nich máme i několik krasců nám neznámých druhů (v Čechách je těžké potkat jakéhokoliv krasce). Není divu, že do Kamenisté doliny dorážíme až odpoledne. S překvapením zjišťujeme, že údolí vyplňuje přehradní nádrž, o které mapa nic neví. Dalším překvapením je železniční most přes říčku - kdysi tu vedla lesní úzkorozchodka. Dáváme si oběd, doplňujeme vodu a vyrážíme do Veporských vrchů, pro začátek musíme nastoupat 400 výškových metrů.

Prudké stoupání za vražedného vedra; pak se to zvolňuje. Při cestě hezké pohledy na kopce a doliny Polany. Konečně jsme na hřebenu a je tu předvrchol Zákluk se skalnatou vyhlídkou (registrujeme, že namísto polanských andezitů máme teď pod nohama rulu). Jako na dlani máme hřeben Nízkých Tater. Od nich se valí těžké šedé mraky. Běží typický horský cyklus: z dolin prohřátých sluncem stoupá teplý vlhký vzduch, ve kterém cestou vzhůru dolinami a přes hřebeny kondensuje pára a posléze prší. Odpoledne je paradoxně chladnější než dopoledne. Ještě dnes to pocítíme.

I zde je tzv. "Rudná magistrála" obyčejnou lesní cestou, místy sotva znatelnou pěšinkou mezi vysokou vegetací. Nikde ani noha (lidská). Za celý den potkáváme jen dvě skupiny, obě na hřebenu kolem Zákluk. Paseka s pěkným seníkem jako z pohlednice, ještě kus lesa a začíná louka pokrývající celý hřeben v délce 3 km. Vrchol Zákluky nabízí kruhový rozhled: na severu Nízké Tatry, na západě Polana, na jihu kopce Sihlianské planiny, na východě Klenovský Vepor a další dominanty Rudohoří. Dojem trochu kazí osiny v botách, protože na vrcholu není pokoseno. Jdeme příjemnou cestou dál po hřebenu, nejdřív mezi loukami, pak lesem. Cílem je Obrubovanec, další vrchol na hřebenu - tam bychom rádi přenocovali. Ovšem krátce před vrcholem začíná pršet. V naději, že půjde o krátkou přeháňku, se schováváme pod celtu, jenže ono prší čím dál víc. Naštěstí jsme narazili na suché místečko. Tak vaříme večeři a brzy jdeme spát.

3. den: Předsevzal jsem si, že ráno půjdu fotit východ Slunce - z vrcholu Obrubovance je krásný výhled východním a jižním směrem, to bude něco! A protože do chaloupky trochu studeně profukuje, nemám problem ještě za tmy vylézt. Podle očekávání je úplně jasno, hvězdy už začínají blednout a východní obloze kraluje zářící Venuše. Proti zlatorudé auroře se ostře rýsují siluety Fabovy hole a Veporu. Nádhera, jen mírně rušená mokrými botami (louka je po dešti a vydatné ranní rose jedním velikým rezervoárem vody). Obloha mění barvy do stále sytějších, pak zpoza Fabovy hole vykukuje Slunce. V Kamenisté dolině pod námi a mezi kopci Polany leží inversní mlhy, které po východu Slunce začínají stoupat vzhůru a rozpouštějí se. Celý film padá za oběť, snad z toho něco vyjde.

Budím kluky a jdeme se sušit - rozvěšujeme a vystavujeme slunci oblečení, stan, celtu... Až když už je slunce vysoko a vykoná své dílo, vyrážíme na další cestu. Prvním úkolem je najít vodu. Spoléháme na mapu, že na louce Sihlička před Tlstým javorem bude pramen. Ke cti mapy budiž řečeno, že v tomto směru nekecá - všechny prameny, které jsme si během cesty vyhlédli, v terénu skutečně byly. A to je asi to nejdůležitější. Pak se dá lépe tolerovat, že mapa nerozlišuje mezi lesem a loukou, nebo že si vymýšlí cesty. Pramen je ve svahu pod cestou, zdálky na něj upozorňuje mokřadní vegetace. Louka je jednou velikou patvinou, naštěstí jen pro vysokou - kdyby tam byly ovce nebo krávy, asi bychom z pramene nepili. Pramínek je vyveden do velikého napajedla. Podle stop po kopytech v blátě sem chodí hodně jelenů. Však také na horním konci louky je lovecká chata - narozdíl od naší dnešní noclehárny důkladně zavřená a opečovávaná. Takže jsme zásobeni vodou a nevadí nám, že celá dnešní trasa povede po hřebenu.

Sedlem za Tlstým javorem vede silnice - jedna z mála, které spojují Horehronskou dolinu s jižním Slovenskem. Malý kousek musíme po ní, pak pokračujeme po hřebenu na východ. A je tu proměna krajiny: severní svahy hřebene jsou zalesněné, na jižních svazích jsou louky, mezi nimi roztroušené chalupy. Dole hluboce zaříznuté sevřené údolí a kam oko dohlédne, další a další zalesněné kopce. Krásný pohled evokující drsnou idylu zapomenutých končin v 19. století. Ovšem kolem chalup jsou kromě pasoucích se ovcí také auta, která poněkud ruší dojem. Cesta vede po kraji lesa na hřebenu. Sluneční výheň, ale hezké rozhledy. Mezi chaloupkami dokonce potkáváme dvě skupiny turistů - jediné za dnešní den. Za kopcem Sedmák musíme další cestu odhadovat, protože na mapě jsou totální nesmysly a značení zcela chybí, zato se tu křižuje hodně cest. Ale směr je jasný: Klenovský Vepor. Čím víc se k němu blížíme, tím mohutněji působí, protože se otevírají pohledy do hlubokých dolin kolem něj. Nad sedlem Uhliarka je ještě kus louky, pak už je zase hřeben zalesněný. Na kraji lesa leží množství klád - těšíme se na tesaříky, ale ani po důkladné prohlídce nenacházíme nic zvláštního; asi jsme moc vysoko a příliš tu fouká. O to větším překvapením je mtvolka obrovského roháče ležící pod stromem na kraji lesa. Takový kapitální kus jsme neviděli ani na Pálavě. Škoda, že už je v rozkladu, vyžraný zevnitř. Je to výsměch poučkám, podle kterých se velké exempláře mohou vyvinout pouze v dubech, zatímco buky jsou pro ně "hladovým jídlem". Zde není široko daleko jediný dub...

Cesta vzhůru je ošklivá, mokrá a rozježděná. To se mění na vrcholu Tri chotáre, kde se odděluje hřeben k jihovýchodu. Odtud dál je naopak jeden z nejhezčích úseků. Zprava zasahují na hřeben výběžky horských luk, cestička jde chvilku po kraji lesa mezi rozložitými smrky, chvilku vnitřkem, jen tak lehce vyšlapaná. Štve nás počasí - nad Polanou je bouřka, od Tater se valí těžké mraky, pořád čekáme, kdy začne pršet, abychom se mohli schovat, a ono pořád nic. Nakonec se na to vykašleme a jdeme vzhůru na Vepor. Výstup stojí za to. Vepor je stolová hora, byť poněkud nakloněná a nesouměrná, ale rozhodně ze všech stran strmá. Na plató roste pěkný smíšený prales. Plató je ukloněné od východu k západu, na východní straně se zužuje do vysoce vyvýšeného ostrohu, širokého pár metrů. Tam je také hlavní vrchol. A kousek za ním, na špici ostrohu na vysoké skále je vyhlídka. Sice s omezeným rozhledem na východ, ale ten rozhled stojí za to. Pod nohama se nám řadí jednotlivé hřebeny Rudohoří - spousta kopců a drobných nesouvislých hřebenů. Krásný hornatý kraj, ovšem žádně jednolité pohoří. Oku to rozhodně lahodí. Uprostřed bíle svítí vápencové skalní stěny Muránské planiny. Nějací dobrodinci, skauti či kdo, umístili na vyhlídce kotouč s azimuty a šipkami k jednotlivým vrcholům, takže aspoň víme, co vidíme (ne, že by nám to něco říkalo :-) ). Zvláštní svět, tohle Rudohoří. Hořce svůdný, vábící toulavou duši. Tím spíš, že na tomto hlavním a asi i nejhezčím vrcholu jsme úplně sami, lidi jsme potkali naposled před pěti hodinami a další potkáme až zítra odpoledne.

Ale den se nachýlil, musíme ještě za světla slézt dolů (chtěli jsme přespat na vyhlídce, to je ovšem skála a nahoře na Veporu není kousek rovného nezarostlého místa). Sestup je dost drsný, aspoň v horní části. Pospícháme, protože každou chvíli může přijít bouřka a chceme se dostat do "útulňi" pod Sedlem pod Vartou. Místo je to opravdu překrásné. V závěru údolí otevřeném k jihu je malý kus louky, na něm plošina s dvěma chatami: jedna předválečná, druhá novější. Ovšem obě zavřené, takže žádná "útulňa". To nám nevadí; bouřka už odešla a mezi chatami je dostatek prostoru pro stan a přepychové ohniště. A pod chatou vydatný pramínek vybízející k důkladnému umytí. A zase praská oheň, vaří se polívka a ovesná kaše, kluci se olizují až za ušima. Ustýlám si venku. Obloha se vyjasnila a létají Perseidy. Tohle je vůbec největší paráda letních nocí - ležet pod rozkvetlým nebem, nad hlavou Mléčnou dráhu s letním trojúhelníkem Vega-Deneb-Altair, a počítat meteory. Dnes je vzduch opravdu průzračný; pouhým okem je vidět obláček hvězdokupy M13 v Herkulovi, skvrnku mlhoviny Severní Amerika v Labuti a jasné shluky Mléčné dráhy ve Štítu. Koukám na tu nádheru a sleduju Perseidy.

4. den: Ráno vstáváme a počítáme ztráty: přes noc vydatně hospodařily v našich zásobách myši, to by tak nevadilo, bohužel ale prokousaly díry do báglů, bestie. Taky jsme přišli o lžíce - dal jsem je spolu s ešusem na noc odmočit do potoka, jenže byly z umělé hmoty a uplavaly... Naštěstí máme s sebou zahradnickou lopatku na prohrabávání starých pařezů, ta lžíci zastoupí. :-) Po nezbytném sušení a přebalení báglů se vydáváme zpátky do Sedla pod Vartou a dál po "magistrále" na severovýchod. Dnešní úsek není špatný, ale není ani příliš zajímavý. Porovnáváme charakter lesů, kterými jsme zatím prošli. Na krásu a divokost jednoznačně vítězí pralesy na Polaně plné staletých obrů. Čím dál na východ, tím víc se lesy mění v obyčejné hospodářské monokultury. Ještě oblast Klenovského Veporu a bezprostředního okolí je divočejší. Ono to je logické - kam se nedá dostat traktorem, tam je prales. Zde, mezi Veporem a Fabovou holou, reliéf krajiny i charakter lesů víc připomíná Brdy, byť se tu častěji střídají smrčiny s bučinami, kopce jsou vyšší a údolí hlubší. Příjemná cesta vede do sedla Machniarka. Nevěříme očím, jak se proměnila silueta Veporu - odtud se severovýchodní strany to není žádná stolová hora, ale špičatá špička - bodejť, díváme se na jeho nejvyšší a nejužší konec. Odtud už po velké lesní cestě dolů do sedla Bánovo (zde rašeliniště Rosiarka) a už vysloveně otravnou cestou do sedla Diel (pořád klesáme) a přes kopec Dielik (čert aby už ty kopce vzal, klidně bychom šli úboční cestou, ale nevěříme mapě). Ruksaky už nejsou tak drasticky těžké jako na začátku, přeci jen jsme už něco zkonsumovali a taky si zvykli, žádná rozkoš to ale není. S chutí bychom si někde udělali základnu a šli na lehko hledat tesaříka alpského, ale zdejší lesy nedávají moc naděje - tak jdeme dál, abychom byli co nejdřív na Muránské planině. Třeba tam...

Ještě je ale potřeba sejít do nejnižšího bodu - sedla Zbojská, tam doplnit vodu a překonat Fabovu holu. Nad Zbojskou se nám nikomu nechce dál, tak obědváme a pak prohledáváme kus bukového lesa na prosluněné jižní stráni. Po tesařících ale ani slechu. Co se dá dělat, jdeme po louce do sedla. Sedlem vede silnice a železniční trať z Brezna do Rimavské Soboty, zde má nejvyšší bod. Koukáme, jak v jihovýchodním směru mizí mezi skalami v dolině Furmanec - ostře zaříznutém hlubokém kaňonu. Ten by taky stál za poznání, skrývá mnoho skalních partií a jeskyní. My ale musíme opačným směrem k železniční stanici, kde je pramen. Zbavujeme se nánosů potu, plníme lahve a vyrážíme vzhůru, máme před sebou 400 výškových metrů. Není to tak zlé, velká lesní cesta není sice nijak zajímavá, ale stoupá rovnoměrně a za chvíli jsme u osady Kučalach. Hezký rozhled, hezké chaloupky (jak se sem asi dostávají v zimě?) a ještě kousek nahoru. Protože na vršku Fabovej hole nic zajímavého není, volíme úboční cestu do sedla Burda. Celé odpoledne nás pronásleduje bouřka. Každou chvíli to vypadá, že nás dožene, pak se zase stáhne a zůstává těsně západně od nás. Už si z toho nic neděláme, pokud je nám osudem určeno zmoknout, tak holt zmokneme...

V sedle Burda se ale už musíme utábořit, je to široko daleko jediné použitelně ploché místo. Protože přímo u rozcestí je chata, zalézáme kus do lesa a přímo na travnaté cestě stavíme stan. Kdo by tudy chodil, vždyť za celý dnešní den jsme kromě dvou skupin lesních dělníků nepotkali vůbec nikoho! Asi nejsme na tom místě první, je tu připraveno úhledné ohniště. Přišlo vhod. Zase polívka a kaše konzumovaná lopatkou. Jedna peritetie hodná zaznamenání: když někdo láme klacek tím, že jím buší do stromu, měl by být připraven na to, že ve stromu může být vosí hnízdo. Daniel na to připraven nebyl a hnízdo bylo veliké. Musel dost utíkat, stejně neutekl a kolem ohně bylo ještě dlouho živo. Právě když jsme po večeři, začíná pršet. Nevadí, jsme připraveni. Přes noc přechází studená fronta a leje jako z konve. Máme štěstí - ráno už je fronta pryč a máme zase hezky.

5. den: Na usušení věcí není ani pomyšlení, takže vyrážíme poměrně brzy. V sedle Burda jako obvykle chybí značení, naštěstí si včas uvědomíme, že ta cesta, kam směřuje ukazatel, jde po špatné straně kopce, takže "magistrála" bude ona neoznačená pěšinka, co se odděluje doleva. Na potvrzení hypotézy jsme si tentokrát museli opravdu počkat. No, nepárají se s tím tady... Propastný rozdíl mezi úrovní turistických značek a turistických map v Čechách a na Slovensku si vysvětluji soustavnou péčí KČT, který se usilovně snaží zaznamenat každý detail a každou změnu v terénu, takže mapy i značky celkem odpovídají skutečnosti (o mapách to můžu potvrdit; značky mě v Čechách moc nezajímají). Ale to nic...

Chvíli klesáme, pak zase stoupáme po úbočí protáhlého hřbetu. V pramínku nabíráme vodu a v písku pod ním drhneme nádobí z večera. Abych Slovákům nekřivdil - speciální značka pro odbočku k prameni (trojúhelník postavený na špičku) není špatný vynález! Po levé straně máme jednu z nejhezčích partií Muránské planiny - průlom Dudlavky mezi Malou Stožkou a Zadnými horami. Krásný kaňon s bílými skalními stěnami. Bohužel je špatné světlo, po frontě je zataženo a zamženo. Což je špatné na focení, ale vynikající pro pochod do kopce. Dnes bude mít počasí opačný průběh: dopoledne chladno, až kolem poledne se to roztrhá a začne hřát slunce (až moc). A to se už blížíme k vlastní Muránské planině. Ona to ani moc planina není, spíš vyzdvižená vápencová tabule, celkem kopcovatá, ale téměř ze všech stran ohraničená skalními stěnami. Takže při výstupu nahoru a při sestupu dolů lze najít vyhlídky na skále vysoko nad dolinou a vychutnávat ptačí perspektivu a zářivou bělobu okolních skal. Na vlastní planině je celkem normální les a jen nadprůměrná blátivost cest upozorňuje, že jsme na vápenci. Teprve zde potkáváme lidi, celkem asi čtyři výpravy. Na to, jakým je Muránská planina pojmem, to není nijak hrozné. Teprve kolem Muránského hradu a Cigánky provoz houstne, zjevně jde ale o výletníky, kteří si vylezli jen na hrad a zpátky.

Hlavním rozcestím uprostřed planiny je Studňa. Nomen omen - mohlo nás napadnout, že nemusíme tahat tolik vody na zádech, té studni na krasu jsme ale nevěřili. Leč pramen tam je a vydatný. A pak dlouhý sestup, ke konci hnusná asfaltka. Je podvečer, nejsme rozhodnuti, co dál, zda zůstat další den a prochodit to tu, nebo odjet. Převažuje druhá možnost - času ubývá a když už jsme tady, kluci by strašně rádi ochutnali Tatry, aspoň Nízké. Tak směřujeme do obce Muráň v naději, že se odtamtud nějak dostaneme.

Jak už to tak bývá, to nejlepší přichází nečekaně a na závěr. Snad nejhezčím místem tohoto kraje je skalní útes Cigánka se zříceninou Muránského hradu. Scházíme k němu prohřátou bučinou a říkáme si: teď, anebo nikdy. Ještě se jednou rozběhneme po lese, snad najdeme tesaříka alpského. Nic jsme nenašli, zato naučná cedule hlásá, že se tu skutečně vyskytuje. A v hospodě pod hradem vidíme pohledy zdejších skal s emblémem - čeho asi? Tesaříka alpského! Ta hospoda vypadá vůbec lákavě, po těch pěti dnech v lese. Sympatická paní hostinská nám ochotně uschovává pingly, abychom mohli na hrad nalehko, a prozrazuje, že autobus naším směrem odjíždí za půldruhé hodiny. To je překvapení milé i nemilé. Sice se tedy odtud dostaneme, ale musíme strašně spěchat. Takže úprkem nahoru na hrad, pár povinných snímků skalních partií, hned nazpět pro bágly (o pivu si můžu nechat zdát) a fofrem dolů do Muráňa. Je to 500 výškových metrů, ale zvládáme to úprkem za půl hodiny. A skoro až dole, na dolním kraji bučiny, těsně u cesty - co nás asi čeká? Starý buk v rozkladu a na něm si vykračují nádherné tři exempláře tesaříka alpského! Tak to je tedy "taková dobrá tečka za tím naším případem". Protože je fofr, není čas na přípravu; beru to s bleskem, snad to nějak vyjde. Tak jsme je tedy našli v momentě, když už jsme s tím opravdu nepočítali. Zjevně mají rádi nižší a teplejší polohy, než ve kterých jsme se pohybovali. Nebo je to prostě dárek na rozloučenou, zlatá tečka za čundrem.

Chvíli obdivujeme tesaříky, ale musíme pokračovat na autobus. Až dole zjišťujeme, že jsme spěchali zbytečně. Ne, že by se tu vedly nějaké jízdní řády, ale v hospodě nám prozradili, že ten spoj do Popradu nejezdí v neděli, zato ale že o hodinu později jede autobus do Brezna. Tím líp, to přesně potřebujeme. A v získaném čase si můžeme dopřát pivo a pár sladkostí v hospodě (každý podle své chuti :-) ) a zdola obdivovat ostré bradlo Cigánky. Točí zde Kozla a Šariš. Šariš býval postrachem rychlíků na Slovensko. Jeho pověst je tak strašná, že ho musím ochutnat (Kozla mám i doma; mimochodem, vaří ho zde v licenci ve stejném pivovaru jako Šariš a je chutí k nerozeznání od originálního velkopopovického). Kupodivu se to docela dá pít (že by to bylo absťákem?), nestěžuju si. Teplý pohodový večer, po všech stránkách příjemný konec cesty.

Autobus sice přijel pozdě, ale po cestě to dohnal (jel jako cvok). Když nás v Brezně vyklopil, už se stmívalo. Usoudili jsme, že si zasloužíme vydatnou večeři, žádnou kaši nebo paštiku. První hospoda je pustou ožrávací stanicí bez jídla, tak si to zamíříme do nejlepšího podniku na náměstí. A nejsme zklamáni - porcemi, chutí ani cenou. Za tmy se vykulíme za město (na louku za hřbitovem) a zalomíme to.

6. den: Na závěr si uděláme mastňácký výlet do hor. Máme vyhlédnutý ranní autobus pod Chopok. Stan i celta jsou ráno sice úplně mokré, ale to neřešíme, usušíme se doma. Necháváme se vyvézt autobusem dolinami a pak lanovkou do 1500 m.n.m. Dál to už nejede, tak musíme stoupat. Ale co to pro nás je, zvlášť, když nás na zádech už netíží zásoby jídla. Těšili jsme se, že po přechodu fronty bude trvalejší tlaková výše, ale není tomu tak. Už ráno je Ďumbier v mracích, v severovýchodním větru se ženou další mraky a zcela zaclánějí výhled na sever. Na Rudohoří je sice vidět, ale viditelnost za moc nestojí. Tak si aspoň identifikujeme kopce, které jsme přešli.

Cestu nebudu moc popisovat, Nízké Tatry jsou celkem známé a s naším čundrem to už moc nesouvisí. Na Chopku to nestojí za nic. Lanovka z druhé strany chrlí davy lidí, Václavák... Cesta k Ďumbieru totéž. Chceme sejít dolů na liptovskou stranu postranním hřebenem. Po úbočí obcházíme Krupovú holu a pak přes Prašivou, Tanečnicu a Krakovu holu. Základní poznatek: "Kosodřevina je debil!" Cesta totiž vede z největší části skrz hustou kosodřevinu, většinou o výšce dva metry, takže to je prodírání, větve s jehlicemi v úrovni obličeje, pod nohama samý kořen. Obzvlášť chutné je to po dešti, jako že dnes chodí přeháňky pořád. Ani nepotřebujeme sprchu a když přestane pršet, stejně na nás z větví prší dál. V podstatě zajímavá cesta s pěknými výhledy, ale nevím, jestli ji doporučit... Nepřehlédnutelným předělem je sedlo Javorie pod Krakovou holou, kde začíná vápenec, takže najednou to všude okolo pestře kvete.

Krakova hola je posledním kopcem a důstojným závěrem našeho vandru. Má všechny půvaby, které očekáváme. Srázy prostoupené bělostnými skalními výchozy, rozkvetlé louky a hlavně parádní rozhled na vrcholu. Sluneční svit i prudká a vydatná přeháňka.

Sestup s Krakovy hole do Demänovské doliny je horror, skoro 1000 výškových metrů dolů prudkým svahem. Ovšem kvůli jednomu úseku to za to utrpení stojí: tím je kus cesty přes skalnatý vápencový hřbet Pusté a pak mezi skalními stěnami v jeho jižním úbočí těsně pod vrškem. Připadám si trochu jako na Pálavě, ovšem ta obrovská hloubka pod námi a panorama hor dojem umocňuje. Ta hloubka působí na druhou stranu beznaděj: Tohle máme ještě sejít? Ubohá kolena!

Konečně jsme v dolině u Demänovské jeskyně a máme skoro hodinu do autobusu. To je právě doba potřebná k tomu, abychom se trochu zkulturnili - umyli se v potoce, převlékli se do posledního nepropoceného oblečení a přebalili ruksaky na cestu. A to už je vlastně všechno. Autobusem do Liptovského Mikuláše, nočním vlakem do Pardubic a dál na chaloupku do Hlavňova.

Ani si nepřipadáme nijak zvlášť opotřebovaně. Vlastně to byl (až na počáteční trápení s tíhou na zádech) docela pohodový týden. Viděli jsme krásný kousek světa. Kraj, který není nijak lacině atraktivní, ale má svého ducha, svoji nevtíravou, trochu drsnou krásu. Kraj pro romantické tuláky či toulavé romantiky. Kraj, který člověka obdarovává samotou, klidem a harmonickou přírodou. Nemělo to chybu, pokračování přístě - určitě bude!

Ale nenechte se ukolébat do bezstarostnosti. Někdy je to na Rudohoří opravdu drsné.