Na tenhle víkend jsem se hodně těšil. Naplno běží krásné babí léto, rodina má vlastní program, pro Toničku máme hlídání, takže vše hovoří pro první poprázdninový vandr. Rád bych se podíval někam, kde jsem ještě nebyl. Takových cílů mám několik desítek, ale jednou z nevyšších priorit je České středohoří, ráj pro krajinářské fotografy. V záloze je ještě Šumava a Lužické hory. Vím, že babí léto není vhodný čas pro daleké výhledy, bývá pravidelně opar, ale zvědavost je silná a když jsem si zase prohlédl můj oblíbený web Pavla Záhorce, bylo rozhodnuto. Během čtvrtka a ještě v pátek ráno kontroluji viditelnost, mám na to svůj test - podle toho, jakou část brdského hřebene vidím zřetelně z okna. Když je ostře vidět až na Tok, je fotogenické počasí. Tentokrát nic extra.
Nikomu z kamarádů se to nehodí, jedu tedy sólo. V pátek ráno ještě kontrolní pohled na Brdy, odskok na fakultu zařídit nejnutnější věci - síť naštěstí běží, můžu vyrazit.

1. Porta Bohemica
Prvním cílem je místo, které jsem sice viděl mnohokrát, ale vždycky jen z vlaku a tudíž mizerně. Navíc mi ten pojem připomíná písničku Brána Bohemia Zbyňka Zatloukala a kapely Lístek a její temně hořké trampské vlastenectví (text, zvuk).
Vandr začínám ve vesnici Litochovice, pár stanic za Lovosicemi. Vede odtud cesta podél Labe, po hraně údolí, oné Porty. No, dojmy celkem rozpačité. Stezka ve srázu porostlém listnáči a křovím, jako v kterémkoliv přípražském údolí. Místo s výhledem na obě strany je tu jen jedno - hezká skála vybíhající nad řeku. Jenže takových máme nad Vltavou tucet na kilometr. A zdola rachotí auta a vlaky. Inu, portou-bránou se jezdí. Cesta se pak odděluje od řeky a pozvolna klesá do Malých Žernosek (hezké jméno: ve zdejších lomech se sekaly žernovy neboli mlýnské kameny). Kolem cesty jsou vinice s právě zralými hrozny. Cedule sice vyhrožují zlým hlídacím psem, ale aspoň nic o chemickém postřiku. Tak ochutnávám. Mňam! A o kus níž vynikající "špendlíky". Tak mi ubíhá cesta docela příjemně, až na čím dál větší vedro.

2. Opárenské údolí
Ze Žernosek mířím na západ do Opárenského údolí. Až k Opárnu mě ničím moc nezaujalo. Podle potůčku vede široká cesta, úzké dno údolí vyplňuje typická přípotoční niva plná kopřiv, suchých větví a jiného rostlinného "bordelu". Z údolí vedou cesty na Lovoš. Ten jsem plánoval jako první vrchol, ale pohled z vlaku mě odradil: viditelnost je tak špatná, že by to za tu námahu nestálo. Říkám si: jestli může nastat něco fotograficky zajímavého, tak jedině to, že se přes noc vytvoří přízemní inversní mlha. Čili na vršku potřebuju být na noc, pokud možno na tom nejvyšším. Tudíž neztrácet čas a vzhůru směr Milešovka! V Opárnu by byly k vidění zbytky hradu, ale neopouštím údolí a pokračuju proti proudu na západ. Jen jednu pamětihodnost nelze minout: u bývalého mlýna je hospůdka se stoly venku. Nymburské pivo, příjemná chvilka oddechu. Dál se údolí otevírá, mezi cestou a železničním náspem je louka posetá kvetoucími ocúny.

3. Ostrý
Cesta rychle ubíhá, po chvíli jsem ve Velemíně. Tudy vede hlavní silnice, takže honem pryč od jejího rachotu a smradu. Když už mířím k Milešovce, rád bych při cestě navštívil ještě jeden vrchol: Ostrý; nepříliš vysoký, zato hodně špičatý kopec se zříceninou hradu. Nechce se mi šlapat po silnici, tak tedy polní cestou a pak po strništi přímo k Ostrému. Střídají se zde pruhy lesa a luk, na jejich rozhraní vždy pás hustých křovin. Posléze se terén prudčeji zvedá a v polovině stoupání nacházím cestu vedoucí k vrcholu. A už tu jsou první rozhledy. Na jihozápadním srázu Ostrého jsou velká suťová pole, takže výhled není cloněn lesem. Panoramatu dominují blízké homole Lipské hory, Lhoty a Milešovského Klocu. Na vrchol se vchází branou ve zdi - jediné zdi, která se z hradu zachovala. Nad ní je ještě několik přirozených skal nabízejících opravdu skvostné výhledy na všechny strany. Úžasné místo a nikde ani noha. Dlouho si to vychutnávám. Takto za pěkného počasí by se tu dobře i nocovalo. Vedle zdi je velká plošina s ohništěm, částečně chráněná proti větru skálou a stromy. Ovšem za deště by zde nebylo kam se schovat. Stejný poznatek lze říci i o ostatních vrcholech Čes. středohoří. Úžasná romantická místa jako stvořena pro bivak pod širákem a obdivování západu a východu Slunce. Ovšem bez vody a bez přístřeší - s tím se ale dá počítat předem.
Dolů se mi nechce zdlouhavě obcházet vrchol po cestě, tak se spouštím po spádnici suťoviskem (docela nepříjemně to ujíždí pod nohama) a pak lesem do Mlýnců a Milešova.

4. Milešovka
V Milešově hledám hospodu. Slunce praží, je ohavný hic a huba na suchý zip. Naštěstí je hledání krátké. V hospodě jsme zatím sami s jedním místním chlapíkem. Je lokálním patriotem, dobře zná okolí a ledacos pamatuje. Řeč teče, pivo (vynikající Zlatopramen) taky, takže čas příjemně ubíhá, ale pak se musím (nerad) zvednout, abych se na Milešovku vyškrábal ještě za světla.
Na vlastním výstupu není mnoho co popisovat. Prostě stoupání, nejdřív mírnější, pak prudší šikmo po prudkém srázu. Nic jiného než turistická cesta, nějaká "diretka" nepřipadá v úvahu kvůli terénu a neprostupnému porostu. Ale není to žádná hrůza, za chvíli je člověk nahoře. Vůbec ty zdejší kopce vypadají, co se týká výstupů, hůř, než doopravdy jsou. Však nejde o žádná veliká převýšení. I ta Milešovka z Milešova činí jen asi 450 metrů, všechny ostatní jsou podstatně nižší.
Jak známo, vrchol Milešovky je zastavěný. Je tu meteorologická a geofysikální observatoř a pár dalších institucí, pochopitelně spousta antén. Obsevatoř má podobu zámečku s věží sloužící za rozhlednu. Jinak je vyhlídka jen na jižní straně, ale ta sama by stála za výstup. Na jih máme nejvyšší a nejšpičatější kopce. Je asi půl hodiny před západem Slunce a svět pod námi dostává zajímavé barvy. Sešlo se nás zde víc, tak se společně dožadujeme vstupu na rozhlednu. Obrovskou výhodou je, že rozhledna je součástí observatoře, kde je neustále služba, takže je možno zazvonit v kteroukoliv denní či noční hodinu a za 30 korun se rozhlížet. Tedy - v exotických hodinách bude možná záležet na náladě a zaneprázdněnosti sloužícího "rosničkáře". Dnes jsme zde našli velmi ochotného. Hned se domlouvám na ranní focení východu Slunce. Žádný problem, jen upozornění: v noci nezvonit na zvonek na plotě u vrátek (připravený pro turisty), který rozezvoní celý dům k nelibosti spícího kolegy, ale až na nepopsaný zvonek na budově, který vede do pracovny služby. Dobrá rada - předávám ji tímto dále. Viditelnost je ovšem špatná. Jsou sice vidět Krušné hory a větší část Středohoří, na východě ovšem dohlednost končí tušením Řípu. A nad celým obzorem hustý opar a smogová vrstva. Škoda, hlavní cíl vandru vychází dost naprázdno. Ještě jsem doufal v ranní inversi, jenže se zvedá silný východní vítr, který jejímu vzniku asi zabrání (mohl by aspoň rozfoukat ten opar). Uvidíme ráno...
Na závětrné straně hory, kousek pod observatoří nacházím kousek poměrně rovného místa vystlaného listím, takže jím beru zavděk a ubytovávám se. Pak si ještě doslova vychutnávám poslední minuty světla na vyhlídce. Jednak díky barvám na obzoru, jednak díky večeři, vždyť kromě toho vína a špendlíků jsem za celou cestu nic nejedl a tělo si žádá své. A můžu do sytosti holdovat česneku, když jsem sám a venku. Třeba to bude fungovat i proti komárům (skutečně, žádný mě v noci neobtěžoval, asi jim taky česnek nevoní). Kolem osmé hodiny jsem už v pelechu, spím jako v bavlnce.
Díky dlouhému spaní jsem v šest ráno snadno vzhůru, beru foťák a stativ a honem na rozhlednu. Hodinu ji mám pro sebe, ani se po mně nechce druhé placení. Ovšem viditelnost se nezlepšila, spíš naopak, a navíc hodně fouká. Tak hodně, že se stativem se prakticky nedá fotit a po minutě má člověk zimu až v kostech. Nic extra... Pak balím a vzhůru dolů!

5. Cesta přes Březinu
Cesta dolů vede naštěstí po západní, závětrné straně hory, takže to dělá dojem idylicky tichého slunečného rána. Je ještě docela chladno, jde se příjemně. Na lukách nad Černčicemi si dopřávám snídani. Pak mířím po modré na Březinu. Není mi moc jasné, co ten název vlastně všechno označuje. Především náhorní plošinu ze všech stran obklopenou špičatými kopci. A podle všeho také bývalý vojenský prostor. Turistické cesty tu oblast obcházejí po východním resp. západním úbočí. Stoupám kus cesty po západní straně (modrá), po kilometru to beru "hore kopcom" a podle Slunce k jihovýchodu.
Humus... Listnatý les bez cest, všude kopřivy a křoví. Po nějaké době nacházím pozůstatky bytelného oplocení. O kus dál se otevírá pláň, ovšem tak divoce zarostlá a zjevně bažinatá, že se na ni nelze rozumně dostat. Konečně cesta - někdejší hlavní přístup do prostoru. Kolem ní je kromě rozvalených sloupů oplocení několik ruin. Už se nedá poznat, k čemu sloužily. Nejspíš někdejší hájovna později využitá vojáky a nyní zcela zdevastovaná. Jinak ovšem pohledný kousek světa. Zde, přesně uprostřed náhorní planiny, je rozlehlá louka s rybníkem. Podél cesty stará kaštanová alej, aspoň půl km dlouhá. Rybník je zanedbaný, zarostlý a má nízký stav. To mu neubírá na kráse a na atraktivitě pro vodní ptáky. Vidím dva druhy kachen, jsou ale moc daleko na to, aby se daly vyfotit. Břehy jsou porostlé orobincem, který vytváří na horní straně několik ostrovů a zálivů, mezi nimi se živí spousta kachen. Ticho ruší jen jejich hlasy a kvákání žab.
Pod kaštany jdu dál k jihu. Na konci louky je zase několik ruin, ještě je k přečtení nápis, že zde byli "ustájeni" služební psi (takže zde byla patrně stanice k jejich výcviku). Cesta pak vytrvale klesá. Nutno konstatovat, že v této oblasti cesty na mapě vůbec neodpovídají skutečnosti. Že by pozůstatek komoušského zvyku matení nepřítele pomocí turistických map? Nevadí, stačí vylézt na špičatý kopec a porovnat výhled s mapou - je vidět na západ, napravo sráz Štěpánovské hory, v dálce Zlatník a nezaměnitelný Bořeň. Takže jsem na Mravenčím vrchu. Obracím to tedy k východu, chci se vyhnout Lukovu a kolem Lipské hory směřovat k dalším hradům - Hrádku a Košťálovu.
Roklí potoka mířím do údolí. Ovšem představa odvozená z Brd se ukazuje naivní. Ta rokle je natolik zarostlá, že držet se potoka nelze a pořád nějaké obcházení, podlézání, přelézání... Pak zase stoupám po úbočí Táhliny. Cesty necesty, jde to pomalu. Najednou les končí, přesněji: mnoha výběžky a pásy křovin přechází do luk nad Medvědicemi. Taky hezké místo. Výhled na jihovýchod - na Házmburk, Košťálov a další kopce, úhledné louky dělené pásy lesa a křovin. Láká to k odpočinku, ovšem téměř není kam si sednout, louky jsou hustě porostlé bodláky. Zblízka obdivuji Lipskou horu. Je to vedle Milešovky nejvýraznější kužel v oblasti. Vysoká a strmá ze všech stran, celá zarostlá lesem. Jsem rád, že ji nemám v plánu; až pohled od jihu na skalní výchozy je lákavý - příště si s ní dám tu práci. Pak přeci jen nacházím místo s hezkým výhledem, kde to nepíchá, a redukuji zásoby. Pingl zase o trochu lehčí a česneková euforie.
Z luk se zase nořím do lesa a pokračuji po značené cestě kolem Lipské hory do Lhoty. Zde doplňuji vodu u pramene při cestě. A po značce dál směrem na Hrádek a Děkovku. Značka vede 2 km po silnici, naštěstí kus pod silnicí vede rovnoběžná cesta, které dávám přednost.

6. Hrádek
Kopec s nezaměnitelnou "krabicí" - hradní zříceninou na vršku slibuje výhledy a romantiku. U odbočky nahoru nechávám pingl v křoví a nahoru jdu jen s foťákem. Výstup je krátký, není to žádná velehora. Z hradu zbylo obvodové zdivo paláce (silné slovo), sice s dírami, ale všechny čtyři stěny. S úzkými okny a otvory po trámech. Západní zeď je kompaktní a bez oken, takže tím směrem není vidět, ale to nevadí. Na východní straně je před hradem kus volného temene, takže rozhled na 3 světové strany je dokonalý. A od rána se výrazně zlepšila viditelnost, vítr přeci jen pročistil vzduch. A výhled na západní stranu je zde taky, je třeba nepřehlédnout pěšinku od vstupní brány. Ta vede na skalnatý západní ostroh, odkud se otevírá ta chybějící část horizontu. A je to fantastické místo! Plocha pár metrů čtverečních, právě tak na pohodlné přespání několika lidí, pod nohama skalní stěna dolů a zvlněné koruny stromů, nad hlavou skalní stěna nahoru (ještě dobrých 10 metrů) a na ní hradní zeď. Na skále je krásně vyvinutá sloupcová odlučnost čediče, jako na všech zdejších skalních výchozech. Podle čerstvého popelu v ohništi se tu občas opravdu bivakuje. Dlouho zde sedím a koukám na motýly. Lítá tu několik baboček admirálů a jeden otakárek. Nejdřív to vypadalo, že si spolu hrají. Teprve po delší době mi došlo, že babočky považují plošinu za své teritorium a otakárka vyhánějí, jakmile se opováží přiblížit. Proč jim tam vadí, to by mě zajímalo. Mezitím proudí na hrad a zpátky davy. Za tu hodinu, co jsem pobyl na vršku, se tam vystřídalo nejmíň 25 lidí včetně velké skupiny důchodců. Na západní ostroh ovšem nepřišel ani jeden. No, je sobota, krásné počasí, teplo, takže baťůžkáři se rojí. A je to sem kousek z Děkovky, kde se dá zaparkovat auťák. Předpokládám ale, že po šesté večer zde už bude klid, o zimním období nemluvě.

7. Plešivec
Nabaživ se Hrádku, scházím dolů pro věci a mířím na východ k dalšímu nápadnému hradu, na kterém bych rád nocoval - Košťálovu. Za Děkovkou cesta uhýbá ze silnice doleva a vede po úbočí Plešivce. Ten si rozhodně zaslouží odbočku, když už je člověk tak blízko. Jeho vrchol s širším okolím je obehnán oborou, jejíž smysl mi uniká. Dříve to zjevně byl ovocný sad - svahy jsou porostlé množstvím přestárlých ovocných stromů, kolem je houština náletových bříz a jiného plevele. Vrchol je ovšem - jak napovídá jméno - holý (plešivý). Nádherný kopec! Vrchol Plešivce má podobu skalnatého hřebínku ve směru Z-V. Na východní straně končí lomem. Skalní step s nizoučkou trávou a křovinami hlohů a šípků. O to dokonalejší rozhled. Viditelnost je zase o kousek lepší, ovšem hodně fouká. Tak, že má člověk problém s vlastní rovnováhou.

8. Vlastislav
Dál vede cesta přes osadu Chrastná. Na horním konci je obecní pumpa - mohla by se někdy hodit (leč nezkoušel jsem, jestli má vodu). Teď si šetřím žízeň, protože o kilometr dál ve Vlastislavi má být hospoda. Opravdu tam je, ale je mi platná jak sáňky v létě. Má totiž obskurní otvírací dobu: každý den 6-6'30 (nebo tak nějak) a 18-22. Teď jsou čtyři odpoledne (sobota!), takže mám smůlu... To je ale blbej fór! :-(
Dominantou Vlastislavi je vysoká válcovitá věž z bílé opuky, ve slunečním svitu zářící do daleka, jediné, co zbylo z gotického hradu "Na skalce". Pod ní je zámek (no, smutný pozůstatek zámku). Nemám v plánu se o tyto památky blíže zajímat, ale poutače (nápadité a zjevně samo-domo udělané) zvoucí na výstavu výtvarníků Českého středohoří mě vedou ke změně programu. Sice už má být po půl páté zavřeno, ale dveře jsou dokořán a paní kastelánka mě nevyhání: "Když má někdo zájem, tak máme otevřeno." :-) Prohlídka (za symbolické vstupné) stála za to. Sbírka starých pohlednic, fotografie týchž míst s odstupem sta let, obrazy i fotografie (na ty jsem samozřejmě nejvíc zvědav). Také jsou zde vystavené dokumenty vztahující se k rodu Kaplířů ze Sulevic, který zdejší panství vlastnil (zejm. k postavě Kašpara Kaplíře, jednoho z vůdců stavovského povstání, popraveného na Staroměstském náměstí). Ještě si s paní kastelánkou chvíli povídáme, dokonce se v chladničce našlo pivo (to bylo milé překvapení!). Vypráví mi o tom, jak byl zdejší zámek zdevastován hned na konci války sovětskou armádou a pak vojenskou posádkou, a o paní devadesátileté hraběnce Schönbornové, poslední majitelce odsunuté po válce do Rakouska, jejíž návštěvu za týden očekávají. To jméno mi něco říká - opravdu, jde o matku nynějšího vídeňského arcibiskupa kard. Schönborna, který se právě zde, těsně před odsunem, narodil. Jeho jméno vešlo do povědomí hlavně díky silně medialisovaným aférám a rozporům v rakouské katolické církvi, ve kterých kard. Schönborn zastává rozumná a "progresivní" stanoviska proti ultrakonservativcům.
Bylo to moc příjemné zpestření vandru. Ještě obdivuju hradní věž, pak pokračuju vzhůru. Denního světla mnoho nezbývá, ale už to mám malý kousek. Po silnici do Sutomi, pak lesní asfaltkou pod Košťálov. Tam obrovské cedule varují, že vstup na hrad je zakázán, protože hrad je v havarijním stavu (neboli: Až někam spadnete nebo něco spadne na vás, nechoďte si stěžovat!). Nikdo si z toho nic nedělá.

9. Košťálov
Krátké stoupání a jsem na hradě. A nejsem sám. I zde je průchoďák. Lidi lezou po zdech; kde zbyla jen okenní klenba, klidně vlezou na ni - bodejť by ten hrad vypadal jinak, napřesrok tam ta klenba už určitě nebude. :-( Ale na západ Slunce jsem už sám, pak už ani noha; všichni už jsou v lihu nebo u televize. A ten západ stojí za to. Viditelnost je výborná (kde bych se toho včera nadál), je vidět hodně daleko do Polabí, až k Praze, na jihu jsou na obzoru vzdálené hřebeny; netroufám si ale odhadnout, které. Všechny homole této části Středohoří, nyní mně už důvěrně známé, vypadají na dosah ruky. Opravdu hezký závěr hezkého dne. Až na ten vítr, ale na závětrné straně hradu je klid.
Okolí hradu stojí za bližší povšimnutí. Hrad (opět jen "krychle" - obvodové zdivo "paláce") stojí na špičce čedičového kužele, který je ale jižní výspou vyvýšeniny tvořené dalšími kopci. Na severní straně, u přístupové cesty je travnatá plošina s ohništěm - obstojné tábořiště. Na jižní straně jsou skalní stěny s několika stupni a plošinami ("kazatelnami"). Orlí hnízda; i zde by se dalo najít rovné místo k noclehu, to by byla romantika, tý brďo... Jenže východní vítr hraničí s vichřicí, dnes by se tu nespalo dobře, nikde na hřebenu. Tak za setmění sestupuju malý kousek do místa, kde se cesta na západní, závětrné straně hřebene ohýbá na malé plošince. Je tu místo právě pro jednoho ležícího, v měkké trávě. Ta plošinka je také vyhlídkovým místem, takže se ze spacáku ještě kochám siluetou Milešovky, Lipské hory atd. A pak hvězdami. Nade mnou hučí vítr ve větvích stromů, tady je klidno. Spí se báječně.
Ráno po šesté jsem už zase na hradě. Vítr nepolevil, viditelnost je zase o něco horší. Slunce vychází za komíny lovosických fabrik (vítr přináší typickou chemickou "vůni"). Fotím to spíš z povinnosti. Když už je krajina zalitá sluncem, balím a vyrážím zpět do civilisace.

10. Boreč
Vracím se po cestě nad Sutom, kde žlutá uhýbá na Boreč a Lovoš. Hezká cesta, jen nepořádek ve značení - nutno věřit mapě a kompasu, nikoliv značkám na stromech! Sestupuji do osady Boreč pod stejnojmenným kopcem. Ten mě zaměstná na celé dopoledne.
Stoupám od osady polem k okraji lesa a pak "diretkou" k vrcholu. V půlce kopce narážím na cestu, za pár minut jsem nahoře. Vím, co zde čekat, tak mě nepřekvapuje na vrcholu několik menších jam vyplněných kamennou sutí, mezi níž proudí vzduch z podzemí. Boreč je totiž slavnou lokalitou tzv. ventarol. VCD: těleso trachytového suku je silně rozpukané, protkané sítí trhlin a komínů, které pojmou velký objem vzduchu. Kopec působí jako termostat, uvnitř se udržuje stálá teplota mezi 5 a 10 stupni Celsia. V zimě stoupá relativně teplý vzduch vzhůru, z oněch vrcholových vývěrů uniká ven, čímž je ohřívá (žije tam řada druhů mechů, cévnatých rostlin a bezobratlých živočichů, které nesnášejí mráz, dokonce některé středomořské druhy) a díky srážení a mrznutí vodní páry vytváří efektní "sopečný" dojem. Naopak za tepla je proudění vzduchu opačné: relativně chladný vzduch uvnitř hory klesá dolů, nahoře je nasáván a na úpatí kopce vychází ven. Zde nacházejí své stanoviště druhy chladnomilné. Výdech hory působí v létě jako chladnička.
Na vrcholu jsem brzy dopoledne, kdy teplota vzduchu není nijak extrémní, takže proudění ventarolami téměř není poznat (dochází k mírnému nasávání). Dávám si snídani a pak vycházím na prohlídku kolem dokola kopce. Vrchol je zcela zarostlý, takže z něj není vidět - nadávám mapě, ale neprávem. Scházím po cestě dolů na východní úpatí. Zde je výhled východním směrem, přesně v souladu s mapou. Na severní straně odbočuje druhá část naučné stezky. Když už jsem tady... Ukládám pingl do křoví a jdu na okružní trasu. Severní a západní úbočí Borče je plné suťových polí a skalních výchozů. Kromě toho, že jsou zde velmi fotogenické partie a výhledy, nacházím řadu dolních "výfuků" hory: děr, ze kterých vane studený, "jeskynní" vzduch. A rychle zjišťuji, podle čeho je lze v této době na dálku poznat: paradoxně podle kvetoucích rostlin. U oněch výdechů je totiž chladno a kvetení je opožděné, nyní na konci září to tam vypadá jako na louce v červenci. Zvonky, jestřábníky, hvozdíky, chrastavce. Kolem už je dávno po odkvětu. Na západní straně stoupá stezka na vrchol, uprostřed úbočí je krásná vyhlídka. Boreč rozhodně stál za chvíli zdržení. Ovšem je třeba ho navštívit v zimě, za co největšího mrazu. Dobrý tip na další vandr...

11. Lovosice
Boreč byl posledním bodem programu. Ještě si pohrávám s myšlenkou výstupu na Lovoš, ale ne - nemám tolik času a nechám to na dobu lepší viditelnosti. Takže dolů do Režného Újezdu a pak částečně po silnici, částečně přes pole na západ do Lovosic. Cestou ještě obdivuji holé jižní srázy Lovoše - to by bylo něco pro zimní výstup! A pak už jen průchod Lovosicemi, pivko v hospodě u hřbitova (hodilo se), dlouhá cesta k nádraží a odjezd do Pr... Nejvýraznější dojem z Lovosic je čichový. Už od Vchynic doléhala po větru intensivní vůně vanilkových rohlíčků. Úvaha: nojo, v Lovochemii vyrábějí příslušné "Éčko". Ale vůně houstla směrem k nádraží a ejhle - je tu provoz "Opavia Lovosice". To je ale kravina, co? Postmoderní globalisační výsměch zdravému rozumu. Tak si na kompensaci té přeslazené vůně dávám ještě jedno pivo.