Když přijdu poprvé do krásného a neznámého kraje, nechávám na sebe dlouho a
tiše působit jeho rozlohu. Sedím, větřík vane, pozoruji kraj. Dalekou zeleň
lesů od obzoru k obzoru. Nebo nesmírné plochy vlnících se stepních trav.
Nekonečné pouštní písky. Oslňující, stále se proměňující hladiny jezerních
vod. Když tě přijmou širé rozlohy kraje, máš vyhráno. Možná že se to nehodí
na tomto místě uvádět, ale jsi-li poprvé s neznámou krajinou, je to podobné
- alespoň mně to tak vždycky připadalo - jako jsi-li poprvé s neznámou
dívkou. Rozlohy pevniny - lesů, trav a písků jako by se podobaly dívčím
vlasům. Také u dívek je nejlépe začít dobýváním vlasů. Přijmou-li tě, máš
vyhráno. Dívčí vlasy - mořské břehy. Nepokojné mužské moře se zde poprvé
setkává s neznámou pevninou. Nelze rozlišit, kde končí voda a začíná souš.
Země ještě nemá strach z dobyvačných vod, do vnitrozemí je dosud daleko,
vlasy se proto mimovolně poddávají laskání, první dotyky mužských prstů v
nich mizí stejně lehce a zdánlivě nepozorovaně jako voda v pobřežním písku.
Konce vlasů - území nikoho. Země se dosud může nechat bez závazku a studu
laskat, moře může ještě se ctí ustoupit. V písku i ve vlasech se setkávají
dvě říše, dva živly, které bez sebe - i když jsou si vlastně nepřátelské -
nemohou existovat. Moře mimovolně hladí a laská zem, dosud je možné
uplynout zpět do oceánu, ale první rozhodující dotyk byl již učiněn.
Mne k sobě takhle poprvé připustila Zadní země jednoho podzimního dne,
když jsem pohlížel na její nekonečné rozlohy ze skalního ostrohu vysoko
nad Sněžnou roklí. Vedle mne tiše seděl velký pes a chladný vítr se mu
probíral dlouhou srstí. Jako by vlk seděl vysoko nad Yellowstonským údolím.
Skláněl hlavu do tmavých, a přitom barevných roklí a vdechoval nosem
stejnou krásu, jakou já jsem do sebe přijímal očima. To, co byl pro mne
zázrak, cosi nevyslovitelného, co se nachází až za zrakem, to byl pro něj
záčich, očekávání něčeho, co leží až daleko za jeho čichem.
M. Nevrlý
|