Zde už nechci rozvádět úvahy o zálibě ve stavbě památníků. Touto fotkou chci říci jinou věc, podstatně vážnější. Totiž o estetice.

Lidské oko a lidský mozek jsou evolučně vyladěné vnímat přirozené struktury. (!) A ty jsou vesměs složité, mnohotvaré, jen částečně pravidelné, NIKDY hladké, rovné, bez zřetelných detailů. Jedním slovem: přirozené struktury, na které je příjemné hledět, mají vždy FRAKTÁLNÍ charakter, aspoň do určité dimense. Naopak objekty s jednoduchou geometrií - velké rovné plochy, hladké křivky, lesklé povrchy... - to se v přírodě nevyskytuje, to působí nepřirozeně a proto to ve vnímající soustavé oko+mozek vzbuzuje poplach: "Pozor, tady se blíží něco podivného, nebezpečného, něco, s čím nemám zkušenost a proto se toho musím bát." Tento základní mechanismus (reflex) vnímání je prastarý, miliony let. Lze ho otupit, nelze ho úplně potlačit.

Pohled na betonové věže Emauzského kostela, na Tančící dům, na skleněný mrakodrap apod. je prostě nepříjemný, stres vyvolávající, jedním slovem hnusný. Ještě, že nedošlo na onen Blob na Letné - to by byla panečku ohavnost...

Nutno ještě upřesnit: Na Manhattanu asi nebude nikdo očekávat příjemně vypadající přirozené struktury, nějaké uklidňující pohledy jako na kvetoucí stromy. Je to charakter místa, genius loci Manhattanu. Budiž. Lze si na to zvyknout (já bych tam žít nechtěl). Ale vrazit Tančící dům do harmonicky vyvážené secesní tváře nábřeží, které má svou vlastní fraktální dimensi - to je doslova pěst na oko. To bolí. Jistě, v tom je nejvlastnější princip "moderního umění": nepůsobit potěšení, ale bolest. Jinými slovy: zaujmout, šokovat, hlavně šokovat. Učinit prostředí nějak nepříjemným, protože jinak by si toho umění nikdo nevšiml.

O různých obchodních centrech škoda slov. Ohavné krabice zcela bez fraktální dimense. Ovšem když je to v zástavbě, kde už není co zkazit...

Zpět k fotce: jsou tu vlastně dvě věže, nečím podstatným vzájemně podobné. Rozkvétající vrbovka je nádherná fraktální struktura, jejíž fraktální dimense se plynule mění od poupat na špičce k listům dole na stonku. Podobně krásnou strukturou je Scottův památník. Na ten lze také hledět bez bolesti, ba s potěšením. (Pseudogotický kýč nechme stranou...) Je pozoruhodné, že architekti i jiní umělci až do 19. století věděli o světě a lidech víc než ti dnešní, aniž by je někdo poučoval o psychologii, o evoluci nebo o fraktální geometrii.