Motiv vpravdě váchalovský, jako by vypadl z Krvavého románu. Smírčí kříže
se stavěly na místech, kde došlo ke zločinu. Co se událo na tomto místě, je
stále ještě patrné, ač zub času zapracoval. Nápis na opačné straně je již
zcela nečitelný kromě letopočtu 1501.
Je zřejmé, že naši předci nebyli o nic lepší než my. Ale přeci jen:
považovali zlo za něco méně samozřejmého, než jak je vnímáme my. Povědomí
toho, že zlo je třeba připomínat a odčiňovat, bylo zřejmě živé v běžném
životě lidí.
Na druhou stranu se mocní nijak nesnažili omlouvat za činy svoje a svých
předchůdců, to je až vynález 2. poloviny našeho století. Ono
institucialisované a ritualisované omlouvání za minulost, které dnes patří
k bontónu (ať už mezi státy nebo mezi církvemi), vnímám jako velmi
problematickou záležitost. Delegovali jsme pokání na instituce k tomu účelu
zřízené, společnost pověřuje omlouváním lidi, kteří si navzájem nikdy nic
neudělali; dokonce se na to zřizují komise profesionálních omlouvačů. Ti to
vyřídí za nás. Společnost pod tímto mravním deštníkem může vesele hnít.
Tedy - díkybohu aspoň za ty komise, je to lepší než nic, ale je smutně
symptomatické, že zástupné, mechanisované a neosobní omlouvání za minulost
zavádí společnost, která v běžných situacích začala vnímat zlo jako
samozřejmost a normu chování.