na text: Ex 3,1-14 (výběr)
Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. ... I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši!" Odpověděl: "Tu jsem." Řekl: ... "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. ... Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem. ... Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta." ... Avšak Mojžíš Bohu namítl: "Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?" Bůh řekl Mojžíšovi: "JSEM, KTERÝ JSEM."

Příběh, který jsme slyšeli, je jistě dobře známý, ale že by to byl příběh adventní? Ale jistě! Nenechme se zmást. Slyšeli jste to přece: „Znám bolesti svého lidu." „Sestoupil jsem, abych ho vysvobodil." Bůh sestupující ke svému lidu, Bůh přicházející a vysvobozující. To je přece adventní evangelium. A jeho lapidárním vyjádřením je právě ona podivná Boží legitimace: „Jsem, který jsem." Což nevystihuje plně význam hebrejského podkladu. Výstižněji : „Jsem ten přítomný, ten, který jsem s tebou".

Mojžíš má oprávněnou starost. „Koho mám těm ztrápeným Israelcům představit? Čím jim dokážu, že to s nimi, Bože, myslíš vážně? Aspoň jméno, kterým by si tě mohli přivolat!"

Ale Bůh na to odpovídá: „Ba ne, já nejsem na zavolání, mě nelze prokádrovat a prověřit můj občanský průkaz. Ale jsem přítomný, jsem sestupující, přicházející. To vám musí stačit. Na to se spolehněte, až vás faraon s vojskem požene do Rudého moře. Ostatní nechte na mně.

Bůh židokřesťanské víry, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův není modlou, kterou lze zavolat jménem a se kterou se dá handlovat. Je to ten, který SÁM, ze své svrchované vůle sestupuje, přichází – advenit. Do hořícího keře, do sloupu ohnivého a oblakového, ve kterém povede lid do zaslíbené země, sestupuje do betlémských jeslí. To je to jediné, co o Bohu bezpečně víme: že k nám sestupuje, přichází. Nic víc!

Křesťanská existence, existence víry je zvláštním způsobem napnuta mezi dvěma skutečnostmi. Na jedné straně tou naší, viditelnou, která nemusí být sama o sobě špatná, ale přeci jen frustruje množstvím nespravedlnosti a bolesti. A na druhé straně tou Boží – Boží plností, která do našeho času vstupuje. Vstupuje skrytě, nelze ji chytit, analysovat a prokazovat. Je viditelná jen vírou – důvěrou v toho, který přesahuje naše představy a souřadnice, ale který přichází – advenit, jehož jméno je „Jsem, který jsem."