Introit
Naše pomoc a náš počátek je ve jménu panovníka Hospodina, který učinil nebe a zemi, který je věrný ve svém věčném milosrdenství a díla svých rukou nikdy neopouští.

Ž 98,1-3: Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží! Hospodin dal poznat svoji spásu, zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost, na své milosrdenství se rozpomenul, na svou věrnost domu Izraele. Spatřily všechny dálavy země spásu našeho Boha.

Pís.: Ž 98

Modlitba:
Pane a Bože náš,
rádi bychom se připojili k žalmu a vyznali: "učinil jsi divné věci, zjevil jsi se všem národům i nám, naplňuješ svou pravdu". Ale nějak nám to nejde přes rty - kde jsme vlastně ty divné věci viděli? Kde jsi nás vyňal z tísně? Kde je ta tvá věčná spravedlnost? - Co si to vlastně namlouváme? Proč jsme vlastně tady? Co tu vůbec pohledáváme?
Vše kolem nás běží podle své vlastní logiky. Bez cíle, beze smyslu. Příroda má své zákony, je krásná, ale krutá a bezohledná ke svým tvorům. Jak je to se spravedlností mezi námi lidmi, hanba mluvit. A pokud někdy pravda zvítězí, tak až tehdy, když už to dávno není k ničemu. Jsme hříčkou historických dějů - teď se nám - čirou náhodou - vede docela slušně, ale co bude za chvíli? Dobré věci a krásné vztahy se vynořují a zase mizí beze stopy, stejně jako věci ošklivé a nesmyslné. Tak proč Ti máme věřit? Co to je za bláznovskou zvěst, že jsi mocný Pán a milující otec? Proč si máme myslet, že nás slyšíš a že se nemodlíme do větru? S těmito otázkami zde stojíme a (snad) očekáváme, že uslyšíme kus té bláznovské zvěsti, která by nám dodala důvěry a naděje. Vždyť kdybychom ji už ani neočekávali, dělali bychom zde ze sebe nejen blázny, ale i šašky.
Prosíme, dej nám přes to všechno chápat a rozumět. Dej nám zahlédnout světlo sebeobětované lásky, které vyzařuje z Ježíšova kříže a prostupuje vší nahodilostí a nesmyslností světa. Ukaž nám svou moc v bezmoci Krista umírajícího a v moci Krista pomáhajícího a odpouštějícího. Děkujeme Ti, že jsme se směli s odleskem této moci setkat i v minulých dnech v našich běžných i méně běžných situacích. Dej nám otevřené oči i srdce, ať umíme lásku rozpoznat a přijmout, ale i rozdávat - a na ní založit naději, která přesahuje náš obzor.
Buď zde s námi svou podivnou, na pohled bezmocnou přítomností a burcuj nás svým podivným, na pohled bláznovským slovem. Jím nás veď k víře a naději, které vidí dál, než vidí oči, a k lásce, která je Tvým jediným nástrojem mezi námi. Působ tento div mezi námi i všude tam, kde se dnes shromažďují lidé ve Tvém jménu.
Amen.

Čtení: Sk 1,4-9
Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: "Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní." Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: "Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?" Řekl jim: "Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země."
Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.

Pís.: 404

Kázání: část prvního rodokmenu od Adama k Noemovi: Gn 5,1-11.18-27
Toto je výčet rodopisu Adamova: V den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží. Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam (to je Člověk).
Ve věku sto třiceti let zplodil Adam syna ke své podobě, podle svého obrazu, a dal mu jméno Šét. Po zplození Šéta žil Adam ještě osm set let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Adamova života bylo devět set třicet let, a umřel.
Ve věku sto pěti let zplodil Šét Enóše. Po zplození Enóše žil Šét osm set sedm let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Šétových bylo devět set dvanáct let, a umřel.
Ve věku devadesáti let zplodil Enóš Kénana. Po zplození Kénana žil Enóš osm set patnáct let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Enóšových bylo devět set pět let, a umřel.
... následuje analogicky Kénan, Mahalalel, Jered ...
Ve věku sto šedesáti dvou let zplodil Jered Henocha. Po zplození Henocha žil Jered osm set let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Jeredových bylo devět set šedesát dvě léta, a umřel.
Ve věku šedesáti pěti let zplodil Henoch Metúšelacha. A chodil Henoch s Bohem po zplození Metúšelacha tři sta let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Henochových bylo tři sta šedesát pět let. I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.
Ve věku sto osmdesáti sedmi let zplodil Metúšelach Lámecha. Po zplození Lámecha žil Metúšelach sedm set osmdesát dvě léta a zplodil syny a dcery. Všech dnů Metúšelachových bylo devět set šedesát devět let, a umřel.

Milí bratří a sestry,
máme před sebou na první pohled dosti nezáživnou pasáž. Jako z kolovrátku, jako z přeskakující gramofonové desky se neustále opakuje: Ve věku X let zplodil praotec A praotce B. Po zplození B žil praotec A Y let a plodil syny a dcery. Všech dnů praotce A bylo N let. - většinou těsně pod tisícovku. Pozoruhodným způsobem vyčnívá z řady deseti předpotopních praotců sedmý z nich - Henoch. A to hned ve třech směrech: 1. Text zdůrazňuje - dokonce 2x! - že Henoch chodil s Bohem; 2. Vedle ostatních praotců, doslova "starých jako Metuzalém" se nedožil příliš vysokého věku - jen 365 let; 3. místo obvyklého refrénu "a umřel" čteme tajuplnou větu "a nebylo ho, neboť vzal ho Bůh".

Zvláště tato poslední zvláštnost Henochova provokovala fantasii vykladačů. V době mezi Starým a Novým zákonem, v posledních 2 staletích před naší érou, vznikla v židovstvu velmi rozsáhlá apokalyptická literatura. Židé, tísnění nepřáteli, se snažili rekonstruovat Boží čin stvoření, životy prvních lidí a z těchto "pradějin" a z některých prorockých výroků odvozovali své naděje na brzký konec dějin a příchod Mesiáše, který Izrael zbaví jeho nepřátel, obnoví Davidovo království a nastolí nový spravedlivý věk. Tyto vise připisovali autoritám, které měly nějaký blízký vztah k Bohu, které mohly být zasvěceny do Božích tajemství - třeba Mojžíšovi, Elijášovi, dvanácti synům Jákobovým - a také našemu Henochovi, který byl osobou obzvlášť vhodnou. Už podle svého jména "posvěcený", chodil s Bohem a dokonce je u Boha v nebi - ten přeci musel vědět něco víc, než ostatní smrtelníci. Tak přišel Henoch k rozsáhlé apokalypse, která se nám dochovala v etiopské a staroslověnské versi; už pár let je máme dokonce v českém překladu. Henochovi je připsáno nejen autorství, ale i významná role v posledních událostech. Rozhodně se s Henochem od té doby počítá jako s obyvatelem nebe, jako s prvním z lidí, kdo byl vzat do nebe. Tak se s ním dodnes setkáváme i na 2 místech NZ (Žd 11,5; Ju 14) a v mnoha křesťanských spisech. Henoch je podle tohoto výkladu, infikovaného židovskou apokalyptikou, spolu s Elijášem předchůdcem Kristovým ve vstupu na nebe.

Vlastně se nám tento text dnes ani liturgicky nehodí - opravdu, původně jsem toto kázání připravoval pro svátek Nanebevstoupení Páně. A aby nedošlo k nedorozumění - víte, na konci kázání byste si mohli říct, že se tady rouhám a stavím myšlenku nanebevstoupení a nebe vůbec na hlavu - je mou povinností připomenout, co tento podivný pojem, pojem nanebevstoupení, v křesťanském učení vlastně znamená.

Pojmem nanebevstoupení si církev připomíná, že Ježíš Kristus, ukřižovaný a vzkříšený, byl - podle vyjádření Markova a Lukášova evangelia - vzat do nebe k Otci, kde na Jeho pravici vládne a zastává se nás, hříšných lidí. 1J 2,1- 2 A vládne i dnes, v tomto čase a prostoru, vládne skutečněji a mocněji, než všechna panstva, mocnosti a síly, které námi vláčejí ode zdi ke zdi a které zmítají tímto světem plným nenávisti, cynismu, násilí a utrpení. Když se rozhlédneme kolem sebe, vše nasvědčuje tomu, že tomuto světu vládne násilí, peníze, konzum, média (dosaďte si sem kterékoliv z moderních božstev) a cesta k moci vede jedině přes ostré lokty, někdy i přes ty příslovečné mrtvoly. A přece nás evangelium ujišťuje, že ten nejvyšší a svrchovaný vládce, před kterým je tisíc let jako jeden den a který soudí i nejmocnější mocipány, - ten vládne svou pravicí, na níž trůní Kristus - vtělená láska, ten, který sňal hřích světa. A tento vládce přišel k moci poslušností až k smrti, sebeobětí z lásky k těm, kteří si to nezasloužili. Milí bratři a sestry, my se nemusíme nikoho a ničeho bát - ten nejmocnější a nejvyšší je naším přítelem. Proto jsme svobodni vůči všem předposledním autoritám. Řečeno se žalmistou: "Hospodin je při mně, nebojím se. Co by mi mohl udělat člověk?" (Ž 118,6)

Co se z toho dozvídáme ještě dalšího o nebi? Jednoduchá odpověď: nic, naprosto nic! Nevíme, co to to nebe vlastně je, jak to tam vypadá, kdo tam je a kdo není, ani kolik času je tomuto kosmu vyměřeno. O tom Bible nic neříká. To je vlastně veliká bída, viďte? Proto se s tím mnoho nábožných lidí nemůže smířit a cítí nutkavou potřebu se nebem nějak vědecky zabývat, špendlíčkem hrabat - v Bibli,nebo aspoň u ctihodných církevních tatíků, kteří o nebi něco utrousili. Proto budou stále vypočítávat, kdy přijde nebe na zemi nebo vydávat prohlášení o tom, kdo v nebi určitě je - to je podstata toho, když katolická církev někoho prohlásí za svatého. Nám naše neinformovanost o nebi nevadí. To jediné, co je skutečně podstatné, nám zvěst Písma nezatajila. Pán Ježíš "byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží" (Mk 16,19). Víc vědět nepotřebujeme. My "máme v nebi svého člověka", v nebi je odpuštění a smíření, v nebi vládne láska ke všemu stvoření. To je zvěst pojmu a svátku nanebevstoupení Páně.

Ale jak nám do toho zapadá praotec Henoch? Co s tím jeho podivným koncem? Podle starých židovských vykladačů patří postava Henochova také do kontextu nanebevstoupení. Mají pravdu? Jsem přesvědčen, že nikoliv a že tady roznícená zbožná fantasie překryla původní, daleko hlubší smysl textu. Proč?

Především: o nebi není v textu ani zmínka. A čteme-li pozorně první kapitoly knihy Gn, musí nás udeřit do očí, jak okázale je nebe ignorováno. Kromě nadpisu "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi" není nikde věnována nebi jako protikladu země sebemenší pozornost. Implantovat do našeho textu cestu Henocha do nebe znamená text těžce znásilnit. Koneckonců, to platí až na několik mimořádných prorockých textů pro celou Bibli. Starosti o nebe ponechme kanonisačním komisím v Římě a katolickému náboženskému konsumu.

Za druhé: Když už se v Bibli mluví o skutečném pohybu mezi nebem a zemí, vždy je to jen v jednom směru: shora dolů, s nebe na zemi. Nikdy ne opačně! Tak např. sestoupil Hospodin, aby si prohlédl věž, kterou se chtěli lidé dostat do nebe - jak je to směšné! Sestoupil, aby slyšel křik ze Sodomy. "Hospodin se dívá s nebe ... na všechny, kdo obývají zemi." (Ž 33,13- 14) K Jákobovi sestupují po žebříku poslové Boží. Hospodin sestupuje na horu Sinaj, v oblakovém sloupu, do hořícího keře a všude tam, kde se chce setkat a setkává s člověkem. Sestoupil do betlémských jeslí a stal se člověkem. Bůh člověkem! S nebe na zemi. Sesílá (se-sílá!) Ducha svatého. Je jen jediná výjimka: Kristus "byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží". O tom musí být Boží lid ujištěn, aby se nebál; aby věděl, kdo je skutečně u moci a kdo bude mít poslední slovo.

O co tedy u Henocha vlastně jde? Jaké je poselství toho jeho podivného konce? Milí bratři a sestry, když v Bibli narazíme na záhadné, nelogické místo, nějaký paradox, právě tam zbystřeme pozornost - tam to začíná být nejzajímavější, tam nám chce Bible povědět něco nového, nesamozřejmého. A především věnujme velmi soustředěnou pozornost tomu, co je v Bibli skutečně psáno, abychom si nenechali namluvit nějaké zbožné a líbivé výklady. Proto si dovolím vás více než obvykle obtěžovat rozborem textu.

Henoch vybočuje z řady praotců jako bezesporu kladná, ba pří-kladná postava. Vždyť chodil s Bohem. A přitom právě jeho dny jsou ukráceny. Čekali bychom, že bude potvrzen, že se dočká vyššího věku než ostatní, že se Bůh postará, aby takto příkladný člověk tu byl co nejdéle. A místo toho: ve věku 365 let (to je téměř 3x méně, než se dožil jeho syn Metúšelach - Metuzalém; kdybychom to přepočítali na obvyklý lidský věk, tak: asi ve 30 letech) on přestal existovat: a nebylo ho, neboť vzal ho Bůh. Použité hebrejské slovo je nejsilnějším záporem, znamená naprosté popření, neexistenci. Skoro by se chtělo říci: Bůh nám ho vzal. To přece není nanebevzetí, to není apotheosa, to je spíš funus! Dere se nám na mysl typicky česká skepse: "Jo, lumpové mají vždycky štěstí; rakovina musí potrefit slušného člověka." Jde u Henocha o toto? Je Bůh takový zloduch?

Již staré překlady si s tím podivným Henochovým koncem nevěděly rady, tak se snažily tu neexistenci (v hebr. dosti jednoznačně řečenou) nějak oslabit. Nejstarší řecký překlad Septuaginta překládá: A líbil se Enoch Bohu a nebyl nalezen, neboť přenesl ho Bůh. Podobně latinský překlad Vulgáta: a chodil s Bohem a neobjevil se, neboť (pře)nesl ho Bůh. Ani bratří Kraličtí si s tím nevěděli rady a tak smíchali ty staré překlady: A chodil Enoch stále s Bohem a nebyl více vidín, nebo vzal ho Bůh. Cítíte ten obrovský posun významu? Jak se překladatelům podařilo text uhladit, zlidštit - ale také zatemnit? Ona logika těch úprav je jasná: Aby někdo za odměnu přestal existovat, to není nic pro nás. Bůh přece musí být spravedlivý, máme přece nárok na odměnu za to, jak jsme dobří (no, to bychom se styděli říct, ale tak aspoň tomu Henochovi ten nárok přiznáme). Takže to raději upravíme: Henoch dostal odměnu, je v nebi, to jenom my ho jaksi nevidíme. Bůh přece není tak zlý, aby ho prostě vzal. On ho jen přenesl - to je to domnělé nanebevzetí Henochovo. Vlk se nažral, koza zůstala celá a biblický text zůstal impotentní. Přičtěme ke cti milým bratřím - autorům Ekumenického překladu -, že měli odvahu se této tradici vzepřít a zůstali věrní hebrejskému textu.

Co si ale počneme s nízkým věkem Henocha - když už jsme nuceni považovat 365 let za nízký věk? Mám za to, že řešení je zašifrováno právě v tomto čísle. 365 je počet dní v roce, rok je ve všech starých kulturách základní periodou, ve které se vše obnovuje a začíná znovu. Pro Izraele má však 365 dní zvláštní význam: je to lhůta, čas vyměřený samotným Stvořitelem, čas, který určil Bůh a který je svěřen člověku, aby ho naplnil. Člověk nemůže změnit běh času, nemůže prodloužit rok na 969 dní, stejně jako nemůže prodloužit svůj život o jedinou píď (Mt 6,27). Naplnit 365 dní nebo 365 let znamená v biblickém vyjadřování pokorně a vděčně přijmout lhůtu, kterou člověku stvořitel vyměřil, a mít na tom dosti. Znamená to přijmout svou roli člověka se vším, co k tomu patří - se všemi dary Stvořitele i se vším omezením. Had v ráji sliboval: "Budete jako bohové". Lhůta 365 let či dnů ale znamená přitakat k tomu, že nejsem jako Bůh, že jsem prach ze země a v prach se navrátím. Je to hrůza? Vůbec ne! Vždyť ve svěřené lhůtě máme slavné poslání být obrazem, partnerem Božím. Člověk - nic víc a nic míň.

Čím Henoch svěřenou lhůtu naplňuje? Přece tím, že chodí s Bohem! Milí bratři a sestry, to není žádná zbožná fráze. Chodit s Bohem, to je nejkrásnější a nejslavnější úkol a zaslíbení, kterého se nám může dostat. V hebrejštině je zde sloveso (h-l-k Hit.), které nikdy neoznačuje jen nějaké přemisťování. Vždy jde o chození (často: žití, činění nebo konání úřadu) v bytostném vztahu s někým. Takto se chodí jen s ohledem na někoho, směrem k někomu, a velmi často přímo z lásky k někomu. Henoch a Noe takto chodí s Bohem, Abraham takto před Hospodinem prochází zemi, aby se jí ujal, a to znamená převzal za ni zodpovědnost (Gn 13,17; 17,1), Bůh takto prochází tábor Izraele, aby jej vysvobodil (Dt 23,15), v Zacharjášových viděních takto Hospodin prochází zemi a koná spásu (1,10.11; 6,7), žalmista takto chodí ve věrnosti Boží (Ž 26,3) nebo takto chodí v truchlení, když je jeho bližní postižen (Ž 35,14). Hebrejština dokáže tento způsob "chození" výrazně odlišit, ale i v češtině máme náznak tohoto krásného a vzácného chození: když se řekne, že dva mladí lidé takzvaně "spolu chodí", neznamená to pouze, že se přemisťují rovnoběžně; míní se tím, že ať jdou kamkoliv (třeba každý jinam), míří stále k sobě, cesta jednoho je zacílena k osobě druhého, těší se na sebe, nečiní nic bez ohledu na to, jakou radost nebo jaké trápení tím působí tomu druhému. To je základní a nejhlubší význam onoho chození, kterým Henoch chodil s Bohem. Ale i tím a právě tím naplňuje své lidské poslání, přitakává k záměru Stvořitele. Vždyť člověk byl stvořen v obraz Boží - což je vyjádření přesně toho samého, života ve vztazích lásky a odpovědnosti.

Milí bratři a sestry, za chvíli půjdeme do svých domovů, zítra začneme zase chodit do práce. Dbejme na to, aby naše chození nebylo pouhým přemisťováním našich kilogramů, ale aby to bylo chození s Bohem, chození s bližními a nejbližšími!

Pokud takto, v nejlepším smyslu rozumíme letům Henochova života, musí nám připadat dlouhověkost ostatních praotců poněkud podezřelá. Všimněte si, že o žádném z nich není řečeno (kromě Noeho o kapitolu dál, ale to je složitější případ a jiný kontext), že by chodil s Bohem jako Henoch. Ti totiž představují jiný model. Uvědomme si, že jde o rodokmen Adamův, o dědice toho, který podlehl pokušení, nepřijal svou lidskou roli, vzepřel se jejímu omezení, nechtěl být obrazem božím, chtěl být rovnou jako Bůh (3,5). Proto překračují vyměřenou lhůtu, odmítají 365 let chodit Bohem a pak prostě nebýt. A jako by se jim to aspoň trochu dařilo - 969 let je přeci jen víc, než 365. Ale za jakou cenu? Na první pohled nic neztratili - ani Henocha "nebylo více", ale přeci je tu rozdíl. Nad Henochem měl poslední slovo Bůh: "A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal." Nad ostatními smrt: "Všech dnů Metúšelachových bylo 969 let, a umřel". Ne náhodou tu Bible dává první smrti do těsné souvislosti, do jedné věty s překročenou lhůtou, s odmítnutím vlastní konečnosti. Henoch tu jako první svoji lidskou roli přijal. Paradoxně - právě tím, že přitakal ke své smrtelnosti, vyhnul se smrti, to jest zmarnění a nesmyslnosti té lhůty, která mu byla svěřena. Ostatní praotci život ztratili - to jest zmarnili. Snažili se překročit sebe sama, chtěli být bohatší a ještě bohatší, úspěšní a ještě úspěšnější, důležití a ještě důležitější. Snaha po nesmrtelnosti jim znemožnila žít - to jest chodit s Bohem.

Milí bratři a sestry, k životu se dá přistupovat dvěma odlišnými způsoby a my si musíme vybrat. Každý. Zde platí buď - anebo; není střední cesty. Buď přijmeme život jako vzácný dar, jako svěřenou lhůtu a příležitost chodit s Bohem a bližními; nebo jako křivdu, cestu ke smrti a vězení, kde se neustále rozbíjíme o zdi a mříže - ať už je to špatné zdraví, nedostatek peněz, podprůměrná kariéra, lidská faleš nebo sama smrtelnost. I my můžeme svůj život všelijak natahovat, být stále bohatší a zajištěnější, za každou cenu si dokazovat svůj úspěch a svou důležitost, to všechno kvůli strachu ze smrti. Ale právě toto snažení nás vzdaluje samé podstatě života, kterou je chození s Bohem a s bližními. Krásným dokladem toho je literatura vrcholného existencialismu - třeba Kafka, Sartre nebo Camus. Zacílení na vlastní existenci, strach z jejích hranic, zejména ze smrti, na jedné straně a odcizení, destrukce vztahů na straně druhé jsou stranami téže mince. A to je po mém soudu i hlavní poselství našeho dnešního textu.

My však máme volbu! Jsou před námi dvě cesty. Můžeme vzít své dny jako cestu ke smrti, smrt či jen průměrnou kariéru chápat jako křivdu a život jako nesmysl - pak se nutně musíme vzpínat, chtět být jako Bůh, vymáhat na Bohu slib nanebevzetí. Nebo vezmeme každý den v jeho neopakovatelnosti jako sice krátkou, ale vzácnou příležitost, naplníme jej láskou a ostatní necháme na Bohu. S Henochem a velkým teologem S. Daňkem radostně a svobodně vyznáme: Soli Deo existentia! Jen Bohu samému patří existence!

Je před námi život přijatý se vším všudy a život odmítnutý. Je před námi život směřující k přesáhnutí sebe sama a život směřující k lásce. Milí bratři a sestry, jak se rozhodneme?

Amen.

Pís: Ž 119/VIII, 29-32

Modlitba:

Pane a Bože náš,
prosíme Tě, dávej všemu svému stvoření radost ze života. Ukazuj a stav nám všem před oči, kolik dobrého nás obklopuje a kolik dobra můžeme i my svými chabými silami působit. Obracej naše zraky ke svému nebeskému trůnu, abychom dokázali vidět své problémy a svá trápení ve správném měřítku a nebáli se. Zvlášť Tě chceme prosit za ty, jejichž životní prostor a síly se zúžily, někdy i vinou našeho sobectví a nezájmu. Posiluj ty, kteří jsou postiženi na těle a nemohou všechno to, co ostatní zdraví. Buď s těmi, kdo jsou trvale na lůžku, odkázáni ve všem na druhé. Ukazuj jim cenu jejich dnů, dávej jim laskavé okolí a uč je i na loži či na vozíčku chodit s Tebou. Buď s těmi, kdo jsou znechucení a zatrpklí po špatné zkušenosti s lidmi. Postav jim do cesty své lidské posly, kteří by jim znovu ukázali možnost a hodnotu důvěry. Uč je i nás přistupovat k bližním ne podle jejich selhání, ale s otevřenou možností nových vztahů, pomáhej nám, abychom se dokázali navzájem mile překvapit. Buď s těmi, kteří kolem sebe vidí jen samé násilí, šikanu, a bestialitu. S dětmi vyrůstajícími uprostřed války. S lidmi v zajateckých táborech. Prosíme Tě za oběti zločinů, které nemají zastání.

Prosíme Tě i za ostatní živé stvoření, jehož životní prostor bezohledně omezujeme a ničíme. Prosíme, dej vzplát jiskřičce svědomí a odpovědnosti vůči přírodě, která už tu a tam probleskuje. A pomoz lidem na zodpovědných místech, aby dokázali při rozhodování hledět přes hranice svého volebního období.

Svému lidu, církvi i synagose dej sílu a vytrvalost, ukazovat na vládce v nebesích a na sobě samém demonstrovat nové vztahy, které jeho - Tvoje - vláda přináší.

Spolu, jako Tvé děti, se ještě spojujeme v této prosbě: Otče náš ... (pís. 583)

Poslání: Fp 4,4-7
Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Požehnání: 2T 2,16-17
Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději,
nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.

Pís.: Ž 23