Introit
Naše pomoc a náš počátek je ve jménu panovníka Hospodina, který učinil nebe a zemi, který je věrný ve svém věčném milosrdenství a díla svých rukou nikdy neopouští.

Jako předjímku našeho dnešního uvažování slyšme slova Jobova: (Jb 19,2.5-10.21-25):
Jak dlouho ještě mě budete trápit a mučit svými řečmi?
Chcete se opravdu nade mne vynášet a tupit mě svými domluvami?
Uznejte přece, že mi Bůh křivdí, zatáhl kolem mne loveckou síť.
Úpím-li pro násilí, zůstávám bez odpovědi, o pomoc volám a zastání není.
Mou cestu zahradil zdí, že nemohu projít, mé stezky obestřel temnem.
Mou slávu ze mne svlékl a sňal korunu z mé hlavy.
Ze všech stran mě boří, abych zašel, vyvrátil mou naději jako strom.
Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží.
Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa?
Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis
rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány!
Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem.

Pís.: Ž 16 Bože můj silný, ochraňuj mne sám

Modlitba.

Čtení: L 9,28-36
Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. Vtom se ti muži od něho začali vzdalovat; Petr mu řekl: "Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku se ozval hlas: "Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte." Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli.

Pís.: 365 Prosme Ježíše milého

Kázání: 1Kr 17,8-16
I stalo se k němu slovo Hospodinovo: "Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou." Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: "Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil." Když ji šla nabrat, zavolal na ni: "Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba." Řekla: "Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme." Elijáš jí řekl: "Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: »Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.«" Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše.

Milí bratří a sestry,
Máme před sebou příběh - spíše zlomek příběhu, který v několika smyslech leží v samém středu Starého zákona. Zde musím vysvětlit, že hebrejská, židovská Bible - z našeho hlediska SZ - je uspořádána zcela jinak (a hned mám chuť říci: lépe), než naše. Oba soubory vycházejí z téhož - z 5 knih Mojžíšových (Zákona, Tóry). Tam je to nejpodstatnější - Tóra (což hebrejsky znamená: ukazatel, nasměrování našich životů). Ta především ukazuje, jak Hospodin jedná se svým lidem - o tom je příběh Exodu - vyvedení z otroctví egyptského (chcete-li - novozákonně: z otroctví hříchu) do svobody zaslíbené země (novozákonně: Božího království). Druhou (rubovou, neboli: druhotnou) stranou téže mince (téže Tóry) je, jaká je odpověď lidu na prokázanou milost Boží, co lid činí, aby v zemi zaslíbené mohl žít - a o tom je Desatero (novozákonně: dvojpřikázání lásky). A nejen Desatero, ale i všechny ostatní řády, příkazy a zákazy, které v prvních 5 knihách Bible najdeme. Milí bratří a sestry, čteme-li Zákon (i ty na první pohled nudné a obskurní kněžské předpisy knihy Lv) pozorně, změní se nám v nesmírně napínavý a plastický příběh (byť symbolickou mluvou řečený) o svobodě Boží, svobodě mé i svobodě mého bližního. Proto tak miluji Ž 119, který je mohutnou oslavou Zákona v jeho nejlepším pochopení - po kázání si z něj část zazpíváme.

Po Zákonu následují Proroci. Nejprve "přední", tj. ti v popředí - jako aktéři příběhů - od Jozua po 2Kr, pak "zadní", ti v pozadí, skrytí za svým kázáním - od Izajáše po Malachiáše. Na nich se ukazuje, kam to vede, když lid svého Boha ctí a jeho Zákon respektuje, nebo naopak slouží cizím bohům a na místo Zákona se dostává svévole a sobectví. Pak vede cesta ze země zaslíbené zákonitě do dalšího zajetí, tentokrát babylonského. Celý příběh lidu Izraelského je napjat jako struna mezi vyvedením z Egypta, darem země na jedné straně a babylonským exilem na druhé straně. Je to stálý zápas s vlastní svévolí - náboženskou i mocenskou, nakonec prohraný, přesto však, milostí Boží, v zajetí nekončící.

Odpusťte, že začínám takto zeširoka, uvidíme vzápětí, že tyto nejširší souvislosti jsou pro pochopení našeho příběhu klíčové.

Ten je totiž právě uprostřed kánonu. Na každém kroku narazíme na ozvuk putování pouští, přitom stojíme rovnýma nohama v prorockém dramatu, na scéně prorok par excellence, a hlavní boj Starého zákona - boj proti pohanství, boj proti náboženské svévoli, boj za čistotu lidu Božího právě zde nabírá nejdramatičtějšího vyvrcholení. I časově leží uprostřed dějin lidu Staré smlouvy na jeho cestě mezi prvním a druhým zajetím, kdy vše již míří k úpadku, ale ještě lze svést hrdinský a na okamžik dokonce vítězný zápas se zpohaněním.

Připomeňme si ještě z dějepravy užší kontext: Král Achab, nesmírně schopný a úspěšný politik, si potřebuje zajistit spojenectví Féničanů proti assyrské agresi (to sice v Bibli není, ale víme to z historických pramenů) - proto pojme za manželku sidónskou princeznu Ízebel (asi ji spíš znáte z kralického překladu jako Jezábel). Potud by bylo vše v pořádku. Ízebel je však fanatickou ctitelkou fénického boha Baale Melqarta. Všude v zemi rozšiřuje jeho kult, ctitele Hospodinovy pronásleduje, a Achab, veden politickými ohledy, jí dává volnou ruku. V této situaci vstupuje na scénu Elijáš. Aby bylo jasné, že dárcem a pánem života (a to na předním východě znamená především: vody, deště) není Baal, ale Hospodin, ohlašuje sucho - až dokud Hospodin ústy Elijáše neohlásí déšť. Skutečně, období dešťů se nedostavilo, nastal hladomor. Achab a Ízebel usilovně po Elijášovi pátrají a chtějí ho zabít. Proto se Elijáš musí skrývat, nejprve u potoka Kerít, kde ho krmí havrani, když potok vyschne, musí hledat jiné útočiště - a o tom je náš příběh.

V oddílu je rozehrána řada motivů. Většina z nich má svoje přesné místo v celku Elijášových příběhů a dodává ději jedinečný dramatický spád.

Třeba jen fakt, že je Elijáš posílán do krajiny sidonské - do vlasti Ízebeliny, do oblasti svrchovanosti jejího Baale. On, nejprestižnější protibaalistický disident. Ne na jih, do Judska, ke ctitelům Hospodinovým (ti by ho nejspíš ochotně vydali Achabovi), ale přímo do centra nepřátelské moci.

Podobně - krásná postava vdovy: Je opět příznačné, že péčí o Elijáše není pověřen nikdo jiný, než vdova. Žádný tajný sympatisant, žádný duchovně spřízněný velmož, žádné pevné zdi Wartburgu (jež svého času chránily M. Luthera), ale vdova. Jedna z těch, kterých se na tolika místech musí ujímat Zákon, neboť jinak se jich neujme už nikdo. Opuštěná samoživitelka s dítětem. Ta, která nejvíce potřebuje ochranu a podporu, má skrývat nejhledanějšího psance a ještě ho zaopatřovat. Ta nejubožejší bezmocná osoba, chystající sama sobě pohřební hostinu, dostane klíčový úkol. Ale ten úkol je její záchranou. Právě svěřený úkol se může stát lanem, kterým Bůh vytahuje člověka z hlubin zoufalství. Mysleme na to, až se setkáme s někým, kdo ztratil smysl života.

Je tu prosba o vodu, setkání u studny - jeden z nejvýmluvnějších a zároveň nejpůvabnějších biblických motivů. Kdo by si nevzpomněl na Elíezera a Rebeku, na Jákoba a Ráchel a především na samařskou ženu a Ježíše z Janova evangelia - vzpomeňte si na ten příběh, jak ji Ježíš žádá, aby mu dala napít vody ze studny a nabízí jí za to vodu života. (Mimochodem, to není jediná reminiscence našeho příběhu v evangeliích - vzpomeňte na ženu syrofenickou, snad právě ze Sarepty sidonské). Podání vody, základní gesto pohostinnosti se v novozákonním domyšlení obrací v dar vody života. Doušek vody, milosrdně podaný pocestnému, je závdavkem života ne už ve znamení potu a prachu, ale života darovaného z milosrdenství. Ale všechny ty biblické prosby o vodu mají ještě jeden půvab: ve jménu Hospodinově nepřichází žádný suverénní superman v nažehleném kvádru. Požehnaný Hospodinův, přinášející záchranu i svrchovaný Boží nárok často začíná prosbou o milosrdenství. Na to dávejme dobrý pozor. Prostá prosba může být účinnějším Božím nástrojem než velkolepá zázračná show na stadionu. Milí bratří a sestry, buďme vnímaví, když někdo přichází s prosbou za námi, i když nevypadá na první pohled důvěryhodně. A nestyďme se požádat sami. Právě v tom okamžiku může být Bůh při díle.

Ale postupme k tomu nejnapínavějšímu momentu našeho oddílu. Celé pásmo Elijášových příběhů je literárně nesmírně hodnotným celkem s podivuhodně jemně a hluboce propracovanou psychologií postav. Ačkoliv je děj stále dramaticky napjatý - nikdy nejde o míň než o život - to hlavní se odehrává v rozhovorech. Na první pohled jednoduchých, stručných, věcných, ve skutečnosti ale nabitých naléhavostí, neunesitelným nárokem, existenciální úzkostí a plných nefalšovaného zápasu s Bohem. Tak i zde: Když ji šla nabrat, zavolal na ni: "Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba." Řekla: "Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme." (11-12)

"Živ je Hospodin, tvůj Bůh!" Cítíte, jak to nemá logiku, jak je to postavené na hlavu? Pohanka se dovolává Hospodina! Ne svého boha, ale cizího. Vykládá se to jako formule přísahy, která by měla potvrdit pravdivost toho, že se nemá oč rozdělit. To by se však jistě nedovolávala Hospodina a nezdůrazňovala, že to není její bůh. Spíš je to hořká výčitka Elijášovi a jeho Bohu. Ta pohanka Elijáše dobře zná, zná i jeho při s Achabem, Hospodinovu při s Baalem. Odkud to vše ví, jak Elijáše poznala? Máme před sebou legendu, tak se tak hloupě neptejme!

"Živ je Hospodin, tvůj Bůh!" On je živ. On se skutečně prokázal jako živý, jako mocný, mocnější než můj Baal. Proto mi zbývá mouka na poslední chléb a potom smrt. Za to, že musíme já i můj syn zemřít, může ten tvůj Hospodin. To on seslal sucho, aby nám ukázal. Ty, Elijáši v tom máš prsty taky - a teď máš tu drzost, chtít po mně ještě i ten poslední pohřební krajíc? Milí bratří a sestry, cítíte, kolik zoufalství a obžaloby je v těch několika slovech?

Naplno tu máme rozehrán jeden z nejzávažnějších problemů víry: jak to, že je kolem nás tolik zla? Co s tím má Bůh společného? Bohoslovci mají ve své hantýrce pro něj zvláštní slovo: theodicea. Nebojte se, není to žádná sprostá nadávka a obtěžuji vás s ním jenom z pohodlnosti, abych si ušetřil mnoho slov jiných. Je to vlastně problém, zda je Bůh spravedlivý, jak se ospravedlní před lidským soudem - a protože řecky theos znamená Bůh a dikaios znamená spravedlivý, proto krátce: theo-dicea). Bůh se má ospravedlnit z toho, že je ve světě zlo. Jestliže nějaký Bůh je, musí to být Bůh zlý, krutý, nelaskavý. Jinak by přece nemohlo být kolem tolik zla.

Určitě jste to už od někoho slyšeli: "O nějakým bohu mi nemluv, žádnej bejt nemůže a jestli přece jenom nějakej bůh je, musí to bejt pěknej grázl. Jen se kolem sebe podívej." To on způsobil nebo alespoň schvaluje, že se mi zabilo dítě, že mám rakovinu, že mě opustil manžel, že je v mé zemi válka. Milí bratří a sestry, tyto otázky patří i k víře a nelze je zahnat žádným učením. Víra, která se s problemem theodiceje, s problemem Boha, který dopouští zlo, snadno a definitivně vyrovnala, je podle mého názoru vírou notně povrchní. A počítejme s tím, že právě na takového Boha se nás budou lidé ptát, právě takového nám budou předestírat. Navíc, my v tom jako křesťané jedeme s ním. My jsme s ním spřaženi.

Pikantní na tom je, že právě evangelické křesťanství je nejvíc obviňováno z misantropie, nenávisti k člověku. A má to své důvody přímo v důrazech reformace. Lutherovo zdůrazňování naprosté zkaženosti hříchem, neschopnosti člověka k čemukoliv dobrému; Calvinův zlověstný Bůh, který nemá pochopení pro lidskou přirozenost a její slabůstky, ale za každou cenu hájí svoji slávu, který nemilosrdně předurčuje lidi k zatracení. Theokratický teror na půdě pokleslého kalvinismu, tolikrát zpracovaný v anglosaské literatuře... Proto: co je evangelické (paradoxně), to je životu a člověku nepřátelské, kruté, morbidní. Tak nás společnost vnímá, tak na nás hledí, to je naše základní misijní situace.

Milí bratří a sestry, není nic škodlivějšího, než v této situaci člověka honem přesvědčovat, že Bůh je láska, že nám pomáhá, že mi je s ním krásně, dej mu svůj život a všechno bude O.K. Ztrápený a zahořklý člověk musí vidět, že i my neseme břemeno "nemilosrdného Boha" (koneckonců, Elijáš měl taky hlad). Musí poznat, že jsme ve všem utrpení s ním, že nás se to týká stejně jako jeho - ale navzdory tomu se spoléháme, že Bůh je přes to všechno milosrdný. Odpovědí na otázku theodiceje není exaltované a laciné mluvení o Bohu, ale spolunesení břemene.

A kde je tedy Boží spravedlnost? Kde je jeho soud? A naopak: čím se Bůh prokáže před naším soudem? Kde je smysl toho všeho utrpení, proč je v Sareptě sidonské hladomor? Bible nás vede k pokoře, když naznačuje, že ne každý smysl je nám viditelný: smyslem hladomoru za Achaba měl být návrat lidu Izraelského k Hospodinu. Smysl utrpení Jobova byl na první pohled banální: Bůh se prostě vsadil se Satanem. Co o tom mohl chudák Job vědět? Co je však smyslem hladomoru v Somálsku a Súdánu, vražd v Kosovu, milionů mrtvých ve Rwandě, epidemie AIDS? Podíváme-li se do dějin, troufneme si říci, že každé zvěrstvo, každý mord, každá katastrofa, všechny potoky krve mají své místo v Božím plánu? Tak silnou víru asi většinou nemáme (dodejme: naštěstí nemáme). Ti, kdo takto silnou víru mají, bývají obvykle připraveni v tom vraždění pokračovat - samozřejmě ve jménu božím.

Dovolte mi ještě malou odbočku: Teď se vám možná vybavily ty povodně, ozonová díra a zemětřesení, o kterých mluvil před týdnem na tomto místě Michal. Taky ve vás zatrnulo, když uváděl všechny tyhle katastrofy jako potenciální Boží znamení? Že by si Bůh liboval v takovémto vyjadřování? - čím větší neštěstí, tím líp? Takto brutálně to Michal samozřejmě nemyslel. Ale jak tedy ta znamení fungují? Bůh nesesílá povodně, abychom měli komu pomáhat, ani nevyrábí ozonovou díru, abychom se zamysleli nad devastací planety. Ale v obojím můžeme ve víře spatřit (chcete-li: zazřít) tutéž výzvu, kterou již bez ohledu na ty povodně a ozon známe ze slova Božího. Že tady uměle vkládáme do přirozených událostí nadpřirozený obsah? Že z nich děláme zázraky? Kdepak! Tohle přihlouplé rozdělení na věci takzvaně přirozené a takzvaně nadpřirozené se nám pokoušeli namluvit atheisti. Bible je plná zázraků - a nejsou to žádná nadpřirozená show. Jsou to více či méně normální události, ve kterých se dokresluje, ilustruje něco, co prorok nebo sám Ježíš říká. Však také zázrak v biblickém smyslu není nic nadpřirozeného, ale událost, která umožňuje něco zazřít - která má svoje sdělení, ukazuje nad sebe samu. A pokud jde skutečně o "křesťanský" zázrak, nemůže, než ukazovat ke slovu Božímu, k evangeliu (to jsou třeba ta mnohá Ježíšova uzdravení) nebo k přikázáním - a zde mají své místo i ty povodně a ozonová díra. Kdo v tom zázrak vidět nechce, nemusí. Ale my můžeme s užitkem hledět na všechny události, ať radostné, či tragické, jako na zázraky, které nám potvrzují a dokreslují pravdu slova Božího.

Ale zpátky k té theodiceji, k tomu Božímu ospravedlnění, proč tolik zla a neštěstí okolo nás?: Již v SZ, v kázáních některých proroků se objevuje přesvědčivé (nebo snad pro někoho přesvědčivé) řešení theodiceje, které v pozdějším židovství a zejména v křesťanství zcela převládlo: Boží spravedlnost je odložena do budoucnosti. Po tomto čase bojů, utrpení a křivd přijde čas plnosti, den Hospodinův, soud nad světem. Tam bude spravedlnost dokonána, každý dostane, co mu patří, Bůh se ukáže jako spravedlivý. V židovstvu mezi Starým a Novým zákonem přibyly některé závazné rekvizity jako peklo pro hříšníky, andělé s polnicemi, vzkříšení mrtvých, před tím však příchod Mesiáše (ne nadarmo přijímal Ježíš tento titul s krajní opatrností a zdrženlivostí). A hlavně k tomu patří přísná účetnická logika ve vyrovnávání hříchů a zásluh. Prostě spravedlnost Boží, theodicea dovedená ad absurdum. (Naši bratři katolíci jsou dokonce povinni do své víry zahrnout i některé obzvlášť malebné propriety této obskurní účetnické logiky - třeba odpustky nebo očistec - to je něco jako pohledávky, poukázky, směnky a dluhopisy). Tato účetní představa s placením o zavírací hodině, teda vlastně na posledním soudu, zůstala pevným pozadím NZ. K blízkému konci, brzkému příchodu Božího království v plnosti vyhlížel Ježíš osobně a po něm i první křesťanské generace - Pavlovy epištoly jsou svědectvím. Samozřejmě, s jedním velikým rozdílem - hříšník byl na soudu ospravedlněn, nemusíme se soudu bát.

No dobře, to jsme slýchávali, na to jsme si zvykli. Ale zkuste to vykládat někomu nevěřícímu. Pro nevěřícího pozorovatele tu nutně zůstává pohoršením ten odklad spravedlnosti do budoucího soudu. To přece krásně funguje jako ventil, kterým lze vypustit všechen přetlak bolesti, křivd a zoufalství. "Trp, drž hubu a krok, po smrti dostaneš odměnu". Nebo: "však on to tomu gaunerovi pánbůh spočítá". A tak si ten náš nevěřící přítel jenom potvrdí, že pravdu měli Feuerbach a Freud, když říkali, že lidé si Boha a Boží království vymysleli proto, aby měli kam promítnout svou touhu po spravedlnosti a štěstí. Přiznám se, že tuto námitku nedokážu dost dobře přejít. Snad i proto jsou mi tak blízké ty vrstvy SZ, pozemsky zacílené, které o žádném řešení tzv. "na věčnosti" nevědí ani nespekulují. Náš dnešní příběh sem jasně patří. Jistě, čeká nás zde role vdovy ze Sarepty (pokládá se snad někdo z nás za Elijáše?). My nemáme při ruce řešení otázky theodiceje. Žádné scénáře, žádné sliby, žádné logické výklady. Otázka zůstává stále pootevřena. Můžeme ji však unést ve svobodě, že nemusíme všechno vědět, že nemůžeme a ani nemusíme Stvořitele soudit a kontrolovat (stejným způsobem vyúsťuje i zápas Jobův: Jb 38-40 - skvostné čtení!).

Elijáš jí řekl: "Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: »Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.«" (13-14)
"Neboj se!" "Neboj se, jdi a udělej!" Přestože se ti to lidsky zdá nesmyslné, přestože nechápeš, jak by se to mohlo stát. Neboj se a jdi! Milí bratří a sestry, to platí i nám. To je pozvání k spoluputování pouští - motiv, který jako červená nit prochází Elijášovými příběhy. Vyjít z jistoty svého otrockého přídělu v zemi egyptské, vzdát se svého jistého posledního, pohřebního kousku podpopelného chleba a jít neznámo kam, za tím podivným potměšilým Bohem. Jestlipak to také poctivě přiznáme v misijní situaci? Že to bude cesta pouští, často tápání ve tmách a stálý zápas s pochybami, stálé pokušení k návratu do otroctví konzumu? Nebo raději kýčovitými barvami namalujeme pouliční reklamu spaseného oukej života, haleluja, kdy je všechno jasný jako facka?

Jedinou jistotou budou mouka ve džbánu a olej v láhvi vdovy ze Sarepty. Nebo: ráno mana a večer křepelky na poušti, ráno chléb a večer maso, které nosili havrani Elijášovi podle Septuaginty, řeckého překladu SZ, k potoku Kerít. Že je to poněkud málo? Že je to chabý zázrak? Pravda, žádná sláva to není, ale přeci je to dost na to, aby bylo zřejmé, že ten krutý a zlovolný Bůh ještě neřekl poslední slovo. Že chce přivést do zaslíbené země, že chce dát zemi déšť, že chce dokončit a završit exodus v Jeruzalémě, jak o tom bude rozmlouvat Elijáš s Ježíšem na hoře proměnění, jak jsme četli. Ta cesta, kterou má Ježíš v Jeruzalémě dokonat, to je v řečtině dosl. exodos - exodus. Nikoliv náhodou. A jak dokonal tuto cestu? Výkřikem "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?!" Výčitkou Bohu!! Otázkou po theodiceji. Přiznáním, že cesta - exodus - za naším podivným Bohem je bojem s pochybami a nejistotou, stálým zápasem o naději až do konce. Až sem ukazuje mouka ve vdovině džbánu a olej v lahvi.

A co tedy máme odpovídat na palčivé otázky po Boží krutosti nebo naopak bezmoci? Jen žádná jednoduchá řešení! Jen žádná logická vysvětlování! Stačí, když se zmůžeme na slova "Já nevím. Ale vím, že on ví. A vím, že on ještě přijde ke slovu. A dokonce již ke slovu přišel - totiž na kříži. A to slovo nebylo jeho poslední. Proto se nebojím. A ty se neboj taky!"

Amen.

Pís: Ž 119,53-56 (XIV) Mým nohám svíce je zde slovo tvé

Modlitba:

Pane a Bože náš,
prosíme Tě za všechny, kterým utrpení a bída uzavřely obzor. Za ty, kteří hledí jen ke smrti, neboť prožili příliš zlého a v životě již odmítají vidět cokoliv positivního. Za ty, kdo pod tíhou trápení a starostí ztrácejí víru. Prosíme, pomoz, abychom je v jejich vzdoru ještě více nezatvrzovali, ale dokázali jim dosvědčit, že nejsou opuštěni. Prosíme Tě o odvahu, vidět přes všechno zlo kolem nás Tvoji lásku. Prosíme Tě o pokoru, nechat Ti poslední slovo. Děkujeme Ti za svobodu, že nemusíme všemu rozumět. Vždyť Tvé cesty převyšují cesty naše a myšlení Tvá myšlení naše. Děkujeme Ti, že smíme hledět a ukazovat na Tvou milost zjevenou a vtělenou. Na Tvou milost trpící na kříži. Pomoz, prosíme, dosvědčit ji přesvědčivě, bez znásilňování a demagogie, trpícím i šťastným. Požehnej, prosíme, úsilí našemu i celé církve, ať nás Tvé slovo k tomuto poslání vyzbrojí a upevní. Společně jako Tvé děti se k Tobě takto obracíme: Pís. 583.

Poslání: L 12,4-7.22b-31
Říkám to vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou.
Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte!
Což neprodávají pět vrabců za dva haléře? A přece ani jeden z nich není zapomenut před Bohem.
Ano i vlasy na vaší hlavě jsou všecky spočteny. Nebojte se, máte větší cenu než mnoho vrabců.
Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe.
Život je víc než pokrm a tělo než oděv.
Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci!
Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?
Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, proč si děláte starosti o to ostatní?
Všimněte si lilií, jak rostou: nepředou ani netkají - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich.
Jestliže tedy Bůh tak obléká trávu, která dnes je na poli a zítra bude hozena do pece, čím spíše obleče vás, malověrní!
A neshánějte se, co budete jíst a co pít, a netrapte se tím.
Po tom všem se shánějí lidé tohoto světa. Váš Otec přece ví, že to potřebujete.
Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno.

Požehnání: 2T 2,16-17
Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději,
nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.

Pís: 417 Zachovej nás při svém slovu