Introit:
Naše pomoc a náš počátek je ve jménu panovníka
Hospodina, který učinil nebe i zemi, který je věrný ve svém věčném milosrdenství
a díla svých rukou nikdy neopouští.
Pís. 119/IX sl.33-36 Tys dobrotivě vždycky nakládal ...
Modlitba: Když se postavíte k modlení ... (Mk 11,25)
Pane a Bože náš,
Ty jsi s námi vždy nakládal dobrotivě. Dopřál jsi nám dožít se dnešního dne. Zahrnul
jsi nás množstvím darů, které každodenně užíváme. Mohli jsme si v minulých dnech
odpočinout a poznat nové kraje a nové lidi. Dal jsi nám přátele, rodiny, bratry a sestry ve
víře. To vše, ač to přijímáme se samozřejmostí, jsou Tvé dary - a tak Ti za ně děkujeme.
Nad to Tě chválíme a velebíme za Tvůj zákon, Tvá přikázání, Tvé soudy, za evangelium.
Ač přesahují naše myšlení a chápání, dávají přec našim životům pevný základ, orientaci
a naději. Vděčně spolu s žalmistou vyznáváme, že "mne Tvůj Zákon vždy jen posílí
a potěšuje také ve strádání". Tak Ti děkujeme i za chvíle, kdy nám nebylo do zpěvu, kdy
nám něco nevyšlo, kdy jsme něco ztratili, kdy jsme byli bezradní. Děkujeme Ti i za utrpení,
které nám otevírá oči pro pravou hodnotu věcí, které nás zbavuje falešných cílů, které nám
pomohlo k pokání.
"Teď teprve mně k dobrému to je,
že v trápení jsem pobyl, to mne učí
znát vůli tvou, tvůj pokyn pokoje..."
I k tomu se rádi připojujeme. A tak Tě prosíme, abys nás stále znovu přiváděl ke
svému Zákonu. Promlouvej do našich radostí i trápení i do našich vin a selhání. Chceme Ti
předložit vše, čím jsme žili, co jsme udělali dobře i co jsme pokazili. Víme a spoléháme se
na to, že Ty jsi soudce milosrdný. "Ty dobrý jsi, znám v pokání to svém a dobrotivý též
k mé minulosti".
Pane náš, dej, ať i dnes zaslechneme něco z Tvého dobrého zákona a odneseme si to
s sebou domů a do všedních dnů. Buď přítomen všude tam, kde se dnes Tvůj lid na celém
světě shromažďuje a žehnej svému slovu, ať se k Tobě nevrací s prázdnou, ale zdárně
vykoná, k čemu jsi je poslal. Buď i zde uprostřed nás.
Amen.
1. čtení: Gn 26,12-25
Izák začal v té zemi sít a sklidil toho roku stonásobně; tak mu Hospodin
požehnal. Tak se ten muž vzmohl a vzmáhal se stále víc, až se stal velice
zámožným. Měl stáda bravu a stáda skotu i četnou čeládku. Pelištejci
mu proto záviděli.
Pelištejci zasypali všechny studně, které vykopali Abrahamovi služebníci za
Izákova otce Abrahama, a naplnili je prachem. Abímelek řekl Izákovi: "Odejdi od
nás, neboť jsi mnohem mocnější než my." Izák tedy odtud odešel,
utábořil se v Gerarském úvalu a usadil se tam. Znovu kopal studně,
které vykopali za dnů jeho otce Abrahama a které po Abrahamově smrti Pelištejci
zasypali. Pojmenoval je stejně jako jeho otec. Izákovi služebníci kopali v tom úvalu
a přišli na studni pramenité vody. Ale gerarští pastýři se s pastýři Izákovými přeli:
"Ta voda patří nám!" Proto tu studni pojmenoval Esek <(to je Váda)>, že se s ním
vadili. Vykopali tedy jinou studni. O tu se také přeli, proto ji
pojmenoval Sitná <(to je Sočení).> Pak postoupil dál a vykopal další
studni; o tu se již nepřeli. Pojmenoval ji Rechobót <(to je Prostorná)> a
řekl: "Teď už nám Hospodin poskytl prostor, abychom se mohli na zemi rozplodit."
Odtud vystoupil do Beer-šeby. Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil:
"Já jsem Bůh tvého otce Abrahama.
Neboj se, jsem s tebou.
Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo
kvůli Abrahamovi, svému služebníku."
Pís. 367 Studně nepřevážená ...
Kázání:
Základem našeho dnešního uvažování bude příběh o Izákovi a jeho sporech o studně, který jsme četli. Jako klíč k jeho pochopení chci připomenout 3 místa z NZ:
Mt 18,21-22:
Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: "Pane, kolikrát mám
odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?" Ježíš mu
odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedm krát."
J 16,33:
To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte
soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.
2K 5,18-19:
To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a
pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět
se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.
Milí bratří a sestry,
je to zvláštní příběh, který tu máme před očima. Má v sobě velké napětí a několik na první pohled nelogických momentů. Čtěme ho pozorně: Tak se ten muž vzmohl a vzmáhal se stále víc, až se stal velice zámožným. Měl stáda bravu a stáda skotu i četnou čeládku. Pelištejci mu proto záviděli. Pelištejci zasypali všechny studně, které vykopali Abrahamovi služebníci za Izákova otce Abrahama, a naplnili je prachem. Abímelek řekl Izákovi: "Odejdi od nás, neboť jsi mnohem mocnější než my.".
Izák se vzmohl, je bohatý a mocný. Sousedé mu závidí a také se ho bojí. Dělají mu samé naschvály. A nakonec mu abímelek - pelištejský kníže - řekne: "odejdi od nás, neboť jsi mnohem mocnější než my". Jinými slovy: "jsi příliš mocný, tak se seber a vypadni!" Cítíte tu skandální protismyslnost? Zkuste si představit, že by před 10 lety poslal čs. president do Moskvy telegram: "Jste, milí sověti, mocnější než my - tak se seberte a odejděte od nás!". A teď přijde to největší překvapení: Izák se nehádá, prostě se sebere a jde.
Abychom pochopili, co bylo ve hře, musíme si přiblížit tamější podmínky: Město Gerar leželo při moři. Kolem byla úrodná krajina, zavlažovaná řekami a potoky. Tam byla jistá obživa, pár kilometrů na východ už začínala vyprahlá step a poušť. Život ve stepi je těžký, vegetace stačí sotva na obživu stád a každá kapka vody je vzácností. Když pastýř nenalezne studnu nebo mu studna vyschne, je to konec. Izák měl i tady určité zázemí. Jeho otec Abraham touto krajinou již putoval a vyhloubil řadu studní. Ty mu však závistiví Pelištejci zasypali - a teď ho do vyhánějí do pouště bez studní. To je přece k zoufání. Co tedy udělá Izák, ten "mocnější než oni"? Dá se do boje? Má přece četnou čeládku (v.14), samozřejmě ozbrojenou. Ne. Opustí pole, která mu dala stonásobnou úrodu, do kterých investoval tolik práce, odejde z úrodné krajiny, nechá se vyhnat do stepi (do Gerarského úvalu) jako nomád, jde znovu kopat studně, které mu ti gauneři zničili. A sotva je obnoví, přijdou drze znovu a tvrdí: ta voda patří nám. Milí bratří a sestry, nedali byste jim pár facek? Nejdřív ty studně zasypali a teď najednou by je chtěli! Pro srovnání: kterýsi stát vztekle zahodil dosavadní státní vlajku. Když ji jiný stát zvedl ze země a přihlásil se k ní, začal ten první křičet: "ta vlajka je naše! musíte nám za ni zaplatit"! Přitom nějaká vlajka je vlastně nepodstatná hloupost. Tady šlo o vodu, a to v poušti znamená doslova o život. Co udělal Izák? Vykopali tedy jinou studni. O tu se také přeli, proto ji pojmenoval Sitná (to je Sočení). Pak postoupil dál a vykopal další studni; o tu se již nepřeli. Pojmenoval ji Rechobót (to je Prostorná) a řekl: "Teď už nám Hospodin poskytl prostor, abychom se mohli na zemi rozplodit.". Přitom biblické podání si dává záležet na tom, zdůraznit, že Izák byl bohatý a mocný a že by ty studny jistě ubránil. Proč tedy neustále ustupuje a vyklízí posice? Jsou to prohry? Z čeho pramení ta nepochopitelná trpělivost a velkorysost Izákova? Bible nás nenechává dlouho na pochybách: Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: "Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku.". Krátce řečeno: Izák žije z Božího zaslíbení.
Milí bratří a sestry, zkuste si někdy znovu osvěžit příběhy praotců z Gn. Zjistíte zajímavé věci. Třeba to, že Izák je praotec dosti problematický. Jako by nadbytečný. Úplný outsider mezi bohatě rozvinutými příběhy Abrahamovými a Jákobovými. Někteří starozákoníci se dokonce domnívají, že postava Izákova byla doplněna uměle a dodatečně, aby bylo možno nějak propojit původně samostatné tradice o Abrahamovi a o Jákobovi. V celku praoteckých příběhů stojí Izák zřetelně v jejich stínu. Jediným příběhem, ve kterém je Izák hlavním protagonistou, jediným skutečně izákovským příběhem je právě tato story o studních. Ale právě tento příběh, který jsme si tu předestřeli, ho plně zařazuje do biblické zvěsti, činí z něho plnohodnotnou biblickou postavu. Protože zde se ukazuje, jakou moc má zaslíbení, jakou moc má evangelium. Je to příběh o svobodě Božího člověka.
Proč se mi právě tento příběh zdá dnes aktuální? Čím nás může posílit do všedních dnů? Máme konec prázdnin, konec pohody, odpočinku, dovolených, začíná naplno pracovní rok. Přiznám se, že se pravidelně na nový pracovní rok těším - inu, člověk (zvlášť mladý) má mnoho plánů a zájmů - na druhou stranu se ho poněkud bojím. Bojím se konfliktů všedních dnů. Budeme uštvaní, přepracovaní, v nervositě nám uklouzne nejedno příkré slovo, budeme nuceni se denodenně dívat na tytéž nepříjemné tváře, kterým bychom se raději vyhnuli, čelit pomluvám, budeme si závidět drobné úspěchy, lidé nám polezou do soukromí, často se nešetrně či přímo záměrně strefí do citlivého místa - tajného mindráku, nepřetrpěné bolesti. Jak obstojím? Jak obstojíme? Jistě, máme i daleko větší trápení: někdo má těžce postižené děti, někdo ztratí někoho blízkého, někomu se zhroutí celoživotní plány. To nás dokáže poznamenat nadlouho. Mám ale za to, že nejvíce ze všeho nám kazí, otravuje a znepříjemňuje život v jeho každodenní realitě právě drobné konflikty, nedorozumění, podezřívavost, pomluvy, neuvážená příkrá slova, házení klacků pod nohy... To je a bude součástí všedních dní - i v tomto roce. V konfliktech a nevraživosti, do kterých se budeme dostávat, se však máme oč opřít - vzpomeňte si na Izáka a studně.
Aniž bychom podrobně zkoumali všechny souvislosti a významné podrobnosti našeho příběhu (jako že jich tam je spousta, ale to nechme raději někdy na biblickou hodinu) vidíme zřetelně, že Izákovo jednání je hluboce smysluplné. Na první pohled je slaboch, který si nechá všechno líbit; v bližším pohledu je nejsvobodnější a nejnadějnější ze všech lidí. Je totiž svobodný od odplaty, svobodný od ukřivděnosti, od naší důvěrně známé starosti, abychom o něco nepřišli. V tom je velikou výzvou a příkladem.
To, prosím vás, není žádný laciný recept, jak proplout všemi životními konflikty. Ne vždy je situace tak jednoduchá, že nám někdo zlý ubližuje a my jsme prostě ti moudřejší, kteří mají ustoupit. Podívejme se poctivě do minulosti a uvidíme, do kolika konfliktů jsme vlezli sami vlastní vinou. Také nepopírám, že někdy je prostě nezbytné se důrazně ohradit; někdy je potřebí někoho "klepnout přes prsty" už kvůli jeho dalším obětem, mnohdy náš protějšek ani neví, že někomu ubližuje. Opakuji: jednoduchý návod neexistuje, vždy znovu musíme zvažovat svou zodpovědnost. Ale než vyrazíme k protiútoku, vždy si položme otázku: nejde mi jen o sebeprosazení, o to, abych si sám před sebou nepřipadal jako slaboch, abych se pomstil, abych o něco nepřišel? Od toho skutečně můžeme být svobodni.
Naopak, my máme úžasné privilegium: my můžeme prorážet začarovaný kruh nevraživosti, obviňování a odplaty. Můžeme si dovolit ten luxus, nechat něco na sobě. Dokonce i brát na sebe chyby jiných, poslouží-li to pokoji. Dokonce i brát na sebe ostudy jiných ... Třeba to dotyčnému dojde později a poslouží mu to k pokání [Jistě se vám vybaví: "kdo tě uhodí do tváře, nastav mu druhou..." (Mt 5,39 & par.) a "jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, tím ho zahanbíš a přivedeš k pokání" (Ř 12,20). Dlouho jsem měl nad tímto místem značné rozpaky. Připadalo mi naivní. Že by násilníka a hrubiána přivedla nastavená tvář k pokání? Ale ono to nemusí účinkovat okamžitě. Třeba až za rok, za 10 let, na sklonku života si vzpomene - a buď bude vaši "naivní" trpělivost a laskavost obdivovat nebo se dokonce začne zamýšlet nad tím, kde jste vzali tu sílu a svrchovanost, že jste křivdu nechali na sobě.] A pokud mu to nedojde, my to uneseme, jelikož naše provinění již unesl a odnesl ten, který zemřel na kříži.
Aniž bych chtěl vyzývat k duchovní namyšlenosti: my, křesťané, se můžeme na své protivníky (ať už je to nevrlý šéf, závistivý spolupracovník, zlá tchyně, vzteklý soused ...) dívat s nadhledem a shovívavostí. Ostatní (nevěřící) nemají volbu, nemohou si dovolit prohru. Za každou cenu musí samy sebe obhájit ve vlastních očích. Bojí se, že kdyby museli přiznat chybu, ztratili by tím veškerou cenu, život by pro ně ztratil smysl. Ano, ten, kdo neví o jiné jistotě než o sobě samém, kdo nemá žádné jiné zaslíbení, je nejubožejší ze všech otroků. Nemůže si dovolit prohrát a proto bude křečovitě a za každou cenu tlouci kolem sebe a ničit život sobě i jiným. Dívejme se na něj ne skrze naši vlastní ukřivděnost, ale skrze jeho ubohost (spíše ne-u-bohost: on není u Boha).
My jsme na tom podstatně líp. My máme zaslíbení - jako Izák. My jsme svobodni od sebe sama, my jsme spaseni. [Milí bratří a sestry, nedá se přesně pochopit a popsat, co je to spasení, ale jedna z mnoha definic je velmi výstižná: spasení = osvobození od sebe sama] Nemusím se obhajovat před svými protivníky ani sám před sebou. Nemusím si dokazovat, jak jsem dobrej, skvělej, jak na mě nikdo nemá, jak všechno zvládám. Nemusím, protože na tom přece nezáleží všechno, na tom můj život nestojí. Já mám zaslíbení. To je evangelium! Evangelium vždy osvobozuje.
Moje obhajoba není v mých rukou, ujal se jí sám svrchovaný a všemohoucí Bůh a na Golgotě ji dovedl do konce. S Bohem jsme usmířeni. Bez vlastní zásluhy; byli jsme otroci, odkázaní sami na sebe, bez naděje. Ale Bůh byl v Kristu (jak přesněji překládají kraličtí)... v mír uvodě svět se sebou, nepočítaje jim hříchů jejich, a složil v nás to slovo smíření. (2K 5,19). Máme pokoj s Bohem. Může být snad pevnější základ života? Teď si můžeme dovolit, zvěstovat smíření a konat smíření, i když nás to bude něco stát.
Amen.
Pís. 190 V své rozličné úzkosti ...
Modlitba:
Pane a Bože náš,
děkujeme Ti za svobodu Tvých dětí. Děkujeme Ti za Tvá zaslíbení, ke kterým
vyhlížíme. Děkujeme Ti za Tvé království, k němuž směřujeme. Prosíme, pomoz, ať se na
ně dokážeme celým srdcem spolehnout. Chtěli bychom v tomto světě být platnými nástroji
Tvého království. Daruj nám, prosíme, životní moudrost, velkorysost i zodpovědnost.
Prosíme, buď s námi v rozmanitých potížích a trápeních, kterými procházíme.
Otevírej nám svým slovem oči, ať vidíme své problemy ve správném měřítku a nedáváme
se jimi udolat. Pomoz, ať si nikým nedáme vnutit nepřátelství. Dávej nám sílu k trpělivosti
a laskavosti.
Prosíme Tě za ty, kterým nevraživost, ukřivděnost a zášť zatemnily mysl. Pomoz jim
vyjít opět na světlo a nalézt znovu kladný vztah k bližním i k sobě samým. Prosíme Tě i za
ty, kterým pocit křivdy či zneuznanosti uzavřel cestu do Tvého lidu. Odpusť jim i nám,
pokud na tom neseme vinu a přiveď je znovu mezi nás nebo jinam ke Tvému slovu.
Prosíme, odstraňuj všechny bariéry podezřívání, nevyřízených účtů a intolerance
mezi lidmi i mezi skupinami, především mezi církvemi, ale i mezi národy a rasami.
Prosíme Tě za rodiny, v nichž nevládne láska, ale napětí, výčitky a hádky. Prosíme
Tě za děti, které v tomto prostředí vyrůstají a jsou jím formovány. Posiluj a obnovuj lásku
mezi manžely i mezi rodiči a dětmi.
Prosíme Tě za ty, které šikanování a pronásledování okolí dohnalo k zoufalství
a k sebevražedným úmyslům. Dej jim někoho, v němž by měli oporu, dej jim naději.
Prosíme Tě za ty, kteří jsou postiženi nejen lidskou zlobou, ale i lhostejností. Svou
přítomnost dej poznat i těm, kteří již nikoho blízkého nemají. Buď přítomen v nemocnicích,
domovech důchodců, v kasárnách i věznicích. A nám pomoz vzpomenout si na všechny,
které bychom mohli navštívit a potěšit.
Tvou pomoc a ochranu vyprošujeme i pro všechny ty, na něž teď každý z nám
konkretně v tichosti myslíme... Za ně za všechny prosíme.
Pane, slyš nás ještě, když se společně jako Tvé děti k tobě takto obracíme: O.n....
Poslání
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Oko za oko a zub za zub`.
Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do
pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech
i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu
dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Milovati budeš bližního svého a nenávidět
nepřítele svého.` Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo
vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; Buďte tedy dokonalí, jako je
dokonalý váš nebeský Otec.
Požehnání: 2T 2,16-17
Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději,
nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.
Pís. 378 Bože, jenž jsi v nebesích ...