Introit: Ž 138,1-4
Celým svým srdcem ti vzdávám chválu, přímo před bohy ti zpívám žalmy,
klaním se ti před tvým svatým chrámem, tvému jménu vzdávám chválu za tvé milosrdenství a za tvou věrnost; svou řeč jsi vyvýšil nad každé své jméno.
Odpověděl jsi mi v den, kdy jsem tě volal, dodal jsi mé duši sílu.
Hospodine, všichni králové země ti vzdají chválu, až uslyší, co jsi vyřkl.

Pís.: Ž 138

Modlitba:

Milý pane Bože,

tak jsme si tento týden konečně pořádně užili léta, sluníčko se činilo a svítilo nám na ten náš svět, cos pro nás udělal. Tak jsme se rozhlédli a musíme říct - je to fakt super! Tohle se ti teda povedlo. Třeba ty lesy a louky. A k tomu kopce, rokle, skály. Nádhera kam se podíváme, stačí se kouknout z okna nebo skočit do rybníka. Je to božský; jak's tohle dokázal? Něco takového bychom opravdu neuměli, to může být jedině dárek od Tebe.

A málem bych zapomněl na lidi. I když to tak občas nevypadá, je to s nimi většinou fajn, přes všechno naše nadávání. Třeba to, žes nám dopřál rodiny, přátele a sbor, kolegy v práci. Jsou taky skvělí, co bychom si bez nich počali? A kolik legrace na tom božím světě užijeme. Stačí si poslechnout rozpravy a názory vlastních dětí. A té radosti a veselosti kolem nás. A máme rodiče a manžele, na které se můžeme spolehnout. A bezvadně jsme si popovídali s kolegou v hospodě. Je toho tolik...

Tak nevím, obávám se - že my za to většinou ani nepoděkujeme? Že daleko víc nadáváme a stěžujeme si na kde co? To Tě asi musí docela mrzet. S takovou láskou a péčí jsi nám ten svět připravil a uspořádal, abychom z něj měli radost, a my to bereme jako samozřejmost a ještě se nám to nelíbí. Tak se tady stydíme a rádi bychom Ti za to všechno poděkovali, i zpětně za to, čeho jsme si ani pořádně nevšimli.

A hlavně Ti děkujeme, že jsme tady a můžeme slyšet evangelium. Že máme komu být vděční a víme o tom - narozdíl od těch, kdo o Tobě nevědí a můžou si tudíž myslet, že jsou na všechno sami a že ten svět nestojí za nic.

Tak Tě prosíme, když už máme tolik dobrého a víme o tom, ať je to na nás vidět a ať z toho mají něco i ti druzí, kteří třeba ještě nevědí. Když je to tak prima, chodit s Tebou a s bližními, ať i těm bližním je příjemné chodit s námi. Ať taky můžou být vděční. Jistě, že ne nám, ale Tobě - i když Tě neznají jménem.

K tomu potřebujeme jednu drobnost, a Ty nám ji určitě neodepřeš, natolik Tě známe: kromě toho, že tu jsme spolu a je nám spolu dobře, buď tu s námi i Ty, ať nemluvíme jenom o Tobě, ale hlavně s Tebou a ať si od Tebe necháme promluvit do duše a ať s Tebou odejdeme domů a do práce. Protože s Tebou nám je nejlíp a je to tak nejlepší nejen pro nás, ale i pro ty kolem nás. A za to Ti děkujeme ze všeho nejvíc.

Amen

Čtení: Ko 1,9-23; 2,6-15
Proto i my, ode dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli.
Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha,
a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti;
a budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle.
On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna.
V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů:
On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření,
neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.
On předchází všechno, všechno v něm spočívá,
on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem.
Plnost sama se rozhodla v něm přebývat,
aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.
I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky,
nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony -
pokud ovšem pevně zakotveni setrváte ve víře a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia, jež jste slyšeli, jež bylo kázáno všemu stvoření pod nebem a jehož jsem se já, Pavel, stal služebníkem.
...
Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána.
V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.
Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.
V něm je přece vtělena všechna plnost božství;
v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil.
V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla.
S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.
Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil.
Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.
Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.

Pís.: 236

Kázání:
Základem je celý přečtený oddíl z Ko; zdůr. vv. 1,15-20. Pisatel zde cituje starší, adresátům známý křesťanský hymnus, od něhož pak odvíjí svůj výklad.
On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření,
neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.
On předchází všechno, všechno v něm spočívá,
on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem.
Plnost sama se rozhodla v něm přebývat,
aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.

Milí bratří a sestry, máme před sebou jeden z nejznámějších, nejvýraznějších, nejhutnějších a pro milovníka Bible jistě z nejkrásnějších biblických textů. Je jako perla zasazená do novozákonní sbírky dopisů, klenot v odkazu prvních křesťanských generací. List do Kolos je sice připsán apoštolu Pavlovi, leč jeho autorem patrně nebyl sám Pavel, ale nějaký Pavlův o generaci mladší žák. V tom je epištola Kolosským blízká epištole Efezským. Obě pocházejí až z druhé generace křesťanů a obě začínají svůj výklad citací hymnu - básnického textu, který byl adresátům znám a již delší dobu byl používán při bohoslužbách. Je tedy téměř jisté, že náš dnešní text je jednou z prvních pevných formulací křesťanské víry a zaslouží si tedy naši mimořádnou pozornost. Velice zhuštěně, v geniální zkratce tu máme shrnuty snad všechny aspekty evangelia.

Pisatel chce dopisem povzbudit a posílit křesťanský sbor v jeho zápasech, a to hned na dvou frontách:

Prvním nebezpečím bylo jakési bludné učení (ono prázdné a klamné filosofování založené na lidských bájích), v němž můžeme z mnoha náznaků v dopisu rozpoznat gnostickou nauku (ne tedy to, co se obvykle rozumí pod slovem filosofie). Tato nauka se zabývala spekulacemi o tom, jak se lidská duše obsahující božskou jiskru může dostat do nebe za pomoci nebo také proti úkladům nadzemských duchů a mocností: to jsou ty nebeské trůny, panstva, vlády a mocnosti.

Druhé nebezpečí, proti němuž pisatel listu povzbuzuje, je nám dobře známé: je to únava z času, vlastní zpohodlnění, ztráta radosti z víry, zlhostejnění a vlažnost, pád víry do vyjetých kolejí, ve kterých už jede pouhou setrvačností, otupení vztahu k Bohu uprostřed všedních starostí, ztráta souvislosti mezi vírou a každodenní realitou. To nám dobře zapadá do situace druhé či třetí generace stejně jako do situace generace naší (odhadněme to: sedmdesáté).

Ale věnujme se už vlastnímu textu a jeho zvěsti. V dopisu jde řeč o Bohu, o Kristu, o světě i o nás - Kristových následovnících, kteří v Kristu žijeme.

Předně: co se dozvídáme o Kristu? Je jen jednou z mnoha nebeských postav (mocností), prostředníků na cestě k dokonalosti, jak tvrdila gnose a jak i dnes tvrdí mnozí (od mystiků k filosofům a humanistům), byť jinými slovy? Hned na začátku našeho hymnu čteme výrok, který je evangeliem, radostnou zvěstí: "On je obraz Boha neviditelného." Co to znamená? Náš Bůh, stvořitel a poslední vládce, Hospodin zástupů, je podle závěru 1Tm "jediný nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; kterého nikdo z lidí neviděl a nemůže vidět". Ale on nechtěl zůstat ve své skrytosti a nepřistupitelnosti, ale dal se poznat, ba přímo: vydal se lidem do rukou. V Kristu máme jeho obraz. Ne už jenom ten všelijak pokřivený obraz v každém člověku, ale věrný, protože pravý obraz v Člověku s velkým Č, člověku, který zůstal věrný až do smrti kříže, v prvorozeném všeho stvoření. Janovsky pověděno: "Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl." (J 1,18). A to dále znamená: my nemusíme Boha těžce a složitě hledat, on sám přichází za námi a setkává se s námi. Nejsme, na rozdíl od mínění gnostiků, některých jogínů či řady sekt, odkázáni na vlastní výkony, sebeumrtvování, dokonalost nebo slepou poslušnost, ba ani na nějaké mimořádné stavy vytržení a zážitky, dokonce i bez toho mluvení jazyky to jde.

A kde je tento obraz Boží k vidění? Zkusme to vzít nejdřív doslova a hledat očima. V našem kraji, obzvlášť na Broumovsku a Policku nalezneme často: na polních cestách, křižovatkách, pod starými stromy v polích. Naši předkové, kteří vyzdobili krajinu množstvím krucifixů, nám zde zanechali veliký dar. Každý z těch křížů nám říká: "zde vidíš obraz Boha neviditelného. V této sebeobětované lásce. Tak tě má rád, tak vážně to s tebou myslel, že se ani křížem nedal odradit. Je zde s tebou! Zastav se na chvíli a zamysli se nad tím."

Ale hledejme nejen očima. Třeba tam, kde se dva neb tři sejdeme v jeho jménu. To jest, milí bratří a sestry, tady a teď, i v tomto shromáždění. Hledejme ušima - ve zvěstovaném evangeliu. A nejen ušima - dokonce i chutí a čichem. Jistě vám ihned došlo, co mám na mysli: rád bych v této souvislosti podpořil Michalovu iniciativu za častější vysluhování Večeře Páně, jak ji na tomto místě ventiloval před dvěma týdny. Tím nechci říct, že bych souhlasil se všemi jeho argumenty, ale s tím hlavním rozhodně ano: ve VP se setkáváme s Kristem u jednoho stolu. A ten obraz Boha neviditelného máme přímo hmatatelně a poživatelně v rukou a v ústech. Obraz Boha neviditelného - to není něco, co by se dalo vtěsnat do našich racionálních schémat a řečí. Ten se nevejde jen do kázání, to by byla bída. Obraz Boží se nesděluje jen slovy a jen přes rozum (byť víme, že víra je ze slyšení). Všechno, co zpřítomňuje Kristovu oběť za nás, nám zprostředkuje obraz Boha neviditelného. A proto krucifix patří do krajiny i do kostela a do shromáždění křesťanů patří Večeře Páně. Přesně to říká náš text - přečtěme si jeho zarámování, první a poslední výrok: "On je obraz Boha neviditelného ... protože smíření přinesla jeho oběť na kříži". To, co zvěstuje a zpřítomňuje Kristovu oběť, co zviditelňuje Boha neviditelného, co je vlastní podstatou křesťanství, to patří do každého shromáždění a určitě se to nemůže přejíst ani zevšednět.

A pojďme a hledejme obraz Boží v Kristu ještě dál. Třeba v jeho bratřích nejmenších. A dokonce - v tom je náš text až podezřele odvážný - ve všem stvoření na nebi i na zemi, neboť on je "prvorozeným všeho stvoření" a "všechno je stvořeno skrze něho a pro něho". Stačí mít oči a srdce otevřené. To je první a veliká, slavná věc, kterou nám náš text sděluje.

Tak tedy: z Boží strany není překážek, není podmínek, vše je připraveno. Ale pozor, každé setkání musí mít dvě strany, předpokládá dva svobodné partnery. Jak jsme na tom my, jsme připraveni k účasti na dědictví svatých ve světle (v.12), můžeme před Boží tvář jako svatí, neposkvrnění, bez úhony (v.22)? A náš text odpovídá - překvapivě - a to je druhá část jeho úžasného evangelia - Ano! můžeme, smíme, jsme připraveni!! Tak to už je hodně silná káva, proto je třeba toto tvrzení pečlivě zdůvodnit - a to náš text bohatě činí.

Ale uvažujme nejprve, proč je člověku - proč je nám - tak těžko připustit, že by mohl být partnerem Božím, že může před Boží tvář jako svatý a bez úhony. Co je na tom, že náš život má smysl a zaslíbení, tak divného. Autor dopisu charakterisuje tento stav jako odcizení a nepřátelství: "I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony."

Předně k tomu nepřátelství, které je ještě tím menším zlem z obou: šťastný a vyrovnaný člověk (ale takových není mnoho) nebývá v hloubi duše nepřátelský Bohu. Psychologie i theologie ví o faktu, že nepřátelský vztah člověka k okolí, nenávist ke světu i k Bohu, zapšklost a morousovitost je projevem nenávisti člověka (vědomé či nevědomé) k sobě samému, nějakého mindráku. Rodí se z toho, že člověk ví o vlastní nedostatečnosti, selhání, vině či tzv. "osudové" chybě (nic nepomůže, zatlačit vinu do podvědomí nebo ji svalit na druhého) a toto vědomí či podvědomí nese s sebou životem jako balvan. Je opravdu hrozným údělem, žít tím, jak jsem si zkazil život, jak mi někdo ublížil, jak jsem někomu ublížil, co jsem pokazil, jak jsem úplně k ničemu. Čím víc se člověk vlastní vinou a selháním, vlastní nedostatečností obírá, tím obludněji na něho doléhají, tím víc ho dusí. A odtud je jen krok k tomu, že člověk zapškne a zatrpkne; ve své mizerii si začne hovět, nafukuje si ji čím dál víc a dřív nebo později začne obviňovat celý svět počínaje svou rodinou, okolím a konče Bohem, který ten blbý svět udělal. Milí bratří a sestry, kolik je kolem nás takových ubohých nespasených zoufalců, kteří otravují život sobě i jiným, jak blízko k tomu míváme sami: čím jsme unavenější a přetaženější, tím blíž. Pravdu měl Luther, když zdůrazňoval, že jediným skutečným hříchem je nevěra - to jest neschopnost přijmout odpuštění, neochota nechat se smířit sám se sebou a s Bohem.

Ale je tu ještě horší stupeň než nepřátelství - a tím je odcizení. Nepřátelství mi namlouvá, že nejsem Bohu dost dobrým partnerem (nebo on mně); odcizení jakýkoliv vztah ruší úplně. Odcizený člověk se vůbec nepovažuje za osobnost - natož svobodnou. Vnímá sám sebe jen jako pasivní hříčku osudových vlivů, které nemůže ovlivnit, které jím smýkají ode zdi ke zdi, které nad ním mají absolutní moc. Ty síly mohou mít různou podobu. Pro někoho to je sociální původ, pro někoho úspěch či neúspěch v podnikání, pro někoho společenské konvence, politicka, pro někoho zákon odplaty - vlastní provinění v minulosti, dluhy!, velmi často vlastní návyky, zlozvyky a závislosti (narkomani by nám o tom mohli vyprávět). Společným pojmem pro tyto síly a mocnosti je osud. Člověk nemůže klesnout hlouběji než do přesvědčení, že jeho osud je předem určen ať dělá co dělá, že veškerá snaha není k ničemu, nemá vůli, nemá osobnost, má jen více či méně peněz a pár let života na jejich utrácení. Takovému člověku skutečně nezbývá nic jiného než konsum a hrabivost. Nejběžnější a snad zároveň nejzoufalejší je stav, kdy člověk takto resignuje na vztahy ve vlastní rodině. Psychologickou hantýrkou bychom mohli říci, že odcizení je neschopnost vstupovat do vztahů jako partner a původem této neschopnosti je resignace na vlastní svobodu a osobnost. To je stav blízký smrti. V tomto má pravdu prof. Milan Balabán z naší fakulty, který víru v osud klade jako nejvlastnější protiklad víry v Boha, jako popření křesťanství v nejhlubším smyslu.

Milí bratří a sestry, nenamlouvejme si, že nám toto nebezpečí nehrozí. Hrozí, a to tím intensivněji, čím víc budeme zapřažení do mnoha úkolů, čím víc přeceníme své síly. Někdy stačí nešťastná shoda několika okolností, někdy jen obyčejná smůla v banální záležitosti je tím, co zlomí víru. A slovy "já se na všechno vykašlu" (pokud je míníme vážně) začíná cesta do pekel.

Antický svět, který byl obzorem adresátů našeho dopisu, byl vidinou osudu přímo posedlý. Vzpomeňme si na vrcholná řecká dramata - takovou Elektru nebo Antigonu, na Pýthii či sudičky - Moiry. Víra v slepý, ale nevyhnutelný osud byla základním pilířem tehdy nejvlivnější - stoické - filosofie. Svět tehdejších lidí byl prostoupen množstvím neviditelných sil a mocí, které ovládaly jednotlivce i státy a hýbaly dějinami. Nebylo před nimi úniku ani nebylo možno poznat, co člověku chystají - a přesně tyto neosobní, osudové síly má pisatel dopisu také na mysli, když píše o těch "nebeských trůnech, panstvech, vládách a mocnostech" nebo o "světu neviditelném". To jsou právě ty potměšilé síly, které člověk nevidí, nepozná, neodhadne předem, ale které mají proklatě veliký vliv na jeho život. Dosaďme si za ně cokoliv, co nás osobně drtí a svazuje nebo co skrytě číhá, čeho se bojíme!

Má-li být evangelium úplné, musí se s těmato dvěma démony - odcizením a nepřátelstvím - poctivě vyrovnat. Musí zbavit člověka strachu (v prvém případě z osudových sil, v druhém případě ze sebe sama) a smířit ho - nejen s Bohem, ale především zase s ním samým.

To obojí je v našem textu obsaženo v míře vrchovaté. Čteme-li ten hymnus pozorně, neunikne nám, že vlastně opakuje dvakrát totéž s jemnou obměnou: poprvé je klíčovým slovem stvoření, podruhé smíření:

On je obraz Boha neviditelného,
prvorozený všeho stvoření,
neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi
- svět viditelný i neviditelný;
jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti -
a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.

a podruhé:

Plnost sama se rozhodla v něm přebývat,
aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest,
jak na zemi, tak v nebesích
- protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.

Ještě jednou srovnejme:
poprvé: a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.
a podruhé: aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest.
To první je vyhlášení Kristovy svrchovanosti a vlády - a to i nad těmi zdánlivě temnými a všemocnými osudovými silami. Milí bratří a sestry, když se v Bibli mluví o stvoření, nikdy to není proto, abychom se dozvěděli, jak něco vzniklo. Nejde tu ani o kosmologii ani o přírodopis. Výroky o stvoření vyhlašují Boží vládu a jsou proto vždy určeny těm, kdo se bojí. Ne referát o vzniku něčeho, ale léčba strachu. To si zapamatujme, abychom se vyhnuli nedorozuměním. Tak jako Izrael v babylonském zajetí musel být ujištěn o tom, že Hospodin vládne nad světem i po katastrofě Jeruzaléma (o tom je 1. kapitola Gn), tak nyní musí být posluchač Kristova evangelia ujištěn, že není pasivní hříčkou bezejmenných osudových sil, ale že je živý, že je svobodnou osobností, partnerem Božím. Proto zvěst, že ty trůny, panstva, mocnosti nejsou všemocné, ale jsou poddány Kristu; jsou pouhým stvořením a to ještě nikoliv prvním - prvním stvořením, prvorozeným všeho stvoření, který vše předznamenává, je Kristus! Znovu se to opakuje v 13.-15.v.2.kap.:

Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.

Milí bratří a sestry, až se nám bude někomu zdát, že se nám všechno sype na hlavu a boří jako domeček z karet, nesvádějme to hned na osud, ani neříkejme, že prostě máme v životě pech, hledejme raději, kde jsme přecenili své síly, co jsme zanedbali, kde jsme dali přednost věcem podružným před podstatnými. A vycházejme z toho, že Bůh nás probudil k životu spolu s Kristem - a on bude mít poslední slovo.

To druhé klíčové slovo je smíření (střídá se spolu s vykoupením a odpuštěním hříchů). To je lék na naše nepřátelství: k Bohu, k bližním i k sobě samým.

Plnost sama se rozhodla v něm přebývat,
aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest...

Plnost, to je novozákonní označení pro Boží realitu, Boží království, pro Boha samotného. A tato plnost, sám Bůh, se rozhodl přebývat ve stvoření, přijít k nám - a to s jediným cílem: aby bylo smířeno všechno, co jest. Můžeme se odvážit říci: náš Bůh nemá žádnou důležitější starost, žádný naléhavější cíl a zájem, než působit smíření. V takového Boha věříme, podle toho jej poznáme od všech bůžků, model a konstrukcí. Náš Bůh je Bohem smíření a právě proto poslal svého Syna, aby působil smíření mezi sebou a námi, mezi námi navzájem a každého z nás se sebou samým. Aby ustalo nekonečné obviňování a sebeobviňování, abychom mohli stát před jeho tváří jako svobodní partneři:

I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony.

Přesně totéž říká apoštol i na známějším místě 2K 5,19:

Bůh byl v Kristu, v mír uvodě svět se sebou, nepočítaje jim hříchů jejich a složil v nás to slovo smíření. (kral.)

Kristus nepřišel jako koncentrát mravních hodnot ani jako divotvorný lékař chudých (to k němu také patří, ale až v druhé řadě). Přišel nás smířit s Bohem, abychom k němu mohli přistupovat jako k otci, jako k partnerovi. Přišel jako prostředník smíření všeho, co jest - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. To je tedy ta druhá část evangelia o tom, že můžeme a smíme stanout před Boží tváří. A toto evangelium nás může provázet a nést i ve chvílích, kdy nám (řečeno s Křemílkem) bude do ouvej, až nebudeme vědět, kde nám hlava stojí, namočení v nepříjemných konfliktech, až budeme mít na všechno zlost a chuť se na všechno vykašlat.

Poslední poučení, které si z našeho textu můžeme odnést, je nesmírně povzbudivé, na druhou stranu ale trochu problematické, takže se o něm z pravověrných kazatelen raději moc nemluví: Všimněte si, prosím, že v pojetí epištoly Kolosským, máme nebe na zemi; nemluví se tu o žádném mimosvětském Božím království, o žádném nebi, někde tzv. "na věčnosti". Tady a teď, nikoliv až tam a až někdy. Království Boží je záležitost tohoto života: o skutečnosti nového života se nemluví v čase budoucím, ale v minulém:

On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. (1,13)
S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých. (2,12)

Vysvobodil, přenesl, byli jste vzkříšeni... Toto je realita našich životů, to smíme a máme prožívat - spolu s mnoha moudrými lidmi před námi a kolem nás. Tato skutečnost ovšem zásadně mění naši optiku, kterou vnímáme svět kolem sebe. Pak totiž můžeme v lidech, živých tvorech, ba i věcech a drobných událostech vidět a rozpoznávat ne už záludné nebeské trůny, panstva a mocnosti, ale mladší sourozence Kristovy: bratry jeho nejmenší. On je totiž prvorozeným všeho stvoření ... všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. Velkými vzory nám v tomto nadějném a láskyplném pohledu na svět mohou být třeba svatý František z Assisi, který kázal bratru slunci a ptáčkům, nebo muž neméně svatý: velký chasid Martin Buber, který tvrdil, že "Boha lze uzřít v každé věci a dosáhnout každým čistým skutkem".

A tento přístup ke světu je i naším výsostným úkolem: máme odhalovat stvoření jako stvoření v Kristu, tedy jako dobré nebo alespoň potenciálně dobré (vzpomeňte si: i viděl Bůh, že je to dobré - Gn 1) a napomáhat mu, aby se jako dobré projevovalo. Proto je v epištole Kolosským tolik zájmu o realitu, tolik napomínání, tolik rad do běžných, všedních situací a vztahů - dobrá polovina epištoly.

A tak mohu skončit slovy známé Ježkovy písničky:

Když už vám povídám, že je nebe na zemi,
pravdu mám, prosím vás, věřte mi.
Pro toho, kdo chce žít, je na světě plno krás
a z těch krás nebe mít záleží jenom na nás.

Jenom na nás? Vlastně ano, ale s pokorným vědomím, že toto nebe na zemi je dílem Kristovým, jelikož:

Plnost sama se rozhodla v něm přebývat,
aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest,
jak na zemi, tak v nebesích
protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.

Amen

Pís: 119/XII

Modlitba: Pane a Bože náš, S radostí se chápeme Tvé podané ruky. S úlevou přijímáme zvěst o Tvé spravedlnosti, která nehledá naši nevěrnost a naše selhání, ale přináší pokoj a smíření. Prosíme, pomoz nám i ostatním, aby tato radost a smíření naplňovaly i naše další všední dny. Daruj nám moudrost a uměřenost, abychom hledali především Tvé království, abychom hledali mír s bližními i s celým stvořením, abychom nezaměňovali věci důležité za nicotné, především, abychom neobětovali lásku za hromadění věcí a požitků. Ty sám nejlépe víš, jak slabí býváme a jak snadné je nám sklouznout do proudu konsumu.

Prosíme Tě za všechny, pro něž bude následující období těžké a náročné. Za děti, které začnou zase chodit do školy, za jejich učitele. Za ty, které čekají nové a neznámé úkoly v novém zaměstnání nebo mezi novými lidmi. Za ty, kterých bude ležet veliká zodpovědnost. Je v zodpovědnosti posiluj a nám ostatním dej trpělivost a pochopení pro jejich problémy.

Prosíme Tě za ty, kteří by chtěli pracovat a sloužit, ale nemohou kvůli nemoci, stáří nebo jiným překážkám.

Především Tě prosíme za ty, kteří vinou okolností nebo vinou vlastní nezvládají důležité věci v životě, jsou znechucení a resignují. Za ty, kterým se bortí jejich cíle a ambice. Za ty, kteří si myslí, že je nikdo nemá a nemůže mít rád.

Dej, prosíme, každému poznat jeho smysluplné místo ve tvém stvoření. A nás používej, abychom každý svým nejbližším toto místo pomáhali nalézt.

Společně, jako Tvé děti se k Tobě ještě obracíme: Otče náš...

Poslání: Ko 3,1-11
Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží.
K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.
Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.
Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.
Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou.
Pro takové věci přichází Boží hněv.
I vy jste dříve tak žili.
Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst.
Neobelhávejte jeden druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky
a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.
Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech Kristus.

Požehnání: 2T 2,16-17
Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.

Pís: Ž 23