Introit:
Naše pomoc a náš počátek je ve jménu panovníka Hospodina, který učinil nebe i zemi, který je věrný ve svém věčném milosrdenství a díla svých rukou nikdy neopouští.

K písním: všechny písně vybrané pro dnešní bohosužby jsou žalmy, geniálně přebásněné básníkem Samuelem Vernerem (známým pod pseudonymem Josef Tkadlec). Jemu vděčíme za 35 písní v našem zpěvníku; z toho je 30 žalmů, tedy celá pětina žaltáře včetně nádherného textu nejdelšího žalmu 119. Samuel Verner by se na jaře letošního roku dožil 100 let.

Pís.: Ž 71 V tebe doufám, Hospodine

Modlitba.

Milý pane Bože,

opět jsme se tu sešli a rádi bychom si s Tebou povídali. A když už Tě máme na drátě, musíme Ti nejdřív ze všeho poděkovat za ty dárky, cos nám poslal. Hlavně za tu spoustu hezkých dní. Za to, že bylo pěkně, že zrají jabka a švestky, že to kolem nás navzdory politice jakž takž funguje, takže máme co do úst. My zdraví Ti děkujeme za to, že jsme zdraví, my nemocní za to, že ještě není nejhůř a že to snad bude lepší. Děkujeme za všechny vtipy, které jsme slyšeli, obzvlášť za ty chytré. Děkujeme za lidi kolem nás. I za ty nevychované a nezvladatelné děti, vždyť ona s nima je občas docela legrace; i za ty protivné rodiče, co nám dětem pořád za něco nadávají, vždyť ono na tom občas něco je. Děkujeme Ti i za všechny drobné i větší úspěchy, zvlášť za ty, které jsme ani nečekali. No a to, co nevyšlo, třeba vyjde příště. Nebo to je třeba tak lepší, že to nevyšlo.

Taky jsme dostali pár dárků, které bychom Ti nejradši poslali zpátky, kdybychom věděli zpáteční adresu. Moc se s nimi nechlubíme, protože hodně jich doručila naše vlastní hloupost, lenost, ukvapenost a bezohlednost. Nebo hloupost lidí okolo nás - o tom mluvíme rádi, ale radši budeme zticha, vždyť na jejich místě bychom se možná nezachovali o nic líp. A tak i tyto nevítané dárky chceme od Tebe přijmout jako domácí úkoly, abychom z nich zkusili udělat něco lepšího.

I tahle neděle je Tvým dárkem. Hezkým a dobrým, dokonce v pěkném barevném obalu. Děkujeme Ti, že jsme tady spolu, že se navzájem máme a máme se rádi. A že všichni spolu jsme Tvoji, k Tobě můžeme pohlížet a slyšet a přemýšlet o podstatnějších věcech, než je naše vlastní chytrost či hloupost.

Co bychom Ti, pane Bože, mohli dát na oplátku, aby Ti to udělalo radost? Ale no jistě, samozřejmě, že to dávno víme. Říkáš nám to pořád, to jen my si málokdy vzpomeneme, přehlížíme příležitosti a jsme tak málo vynalézaví. Tak nám, prosíme, dneska zase napověz a pomoz, ať jsme Tvými vděčnějšími a poslušnějšími dětmi.

Amen.

Čtení: Nu 26,52-56; 27,1-11:
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Těm [vyjmenovaným] bude rozdělena země v dědictví podle jmenného seznamu. Většímu přidělíš větší dědictví, menšímu menší dědictví, každému bude dáno dědictví podle počtu povolaných do služby.- Země bude rozdělena losem; budou dědit podle jmen otcovských pokolení. Dědictví ať je každému rozděleno losem, jak velikému, tak malému.

Tehdy přistoupily dcery Selofchada, syna Chefera, syna Gileáda, syna Makíra, syna Manasesa z čeledi Manasesa, syna Josefova. Jména jeho dcer byla: Machla, Nóa, Chogla, Milka a Tirsa. Postavily se před Mojžíše a před kněze Eleazara i před předáky a celou pospolitost ke vchodu do stanu setkávání a řekly: "Náš otec zemřel na poušti, ale nebyl ve skupině těch, kdo se smluvili proti Hospodinu, ve skupině Kórachově; umřel za svůj hřích a neměl syny. Proč má být vymazáno jméno našeho otce z jeho čeledi proto, že nemá syna? Dej nám trvalé vlastnictví mezi bratry našeho otce." Mojžíš tedy předložil jejich právní záležitost Hospodinu. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Selofchadovy dcery mluví o tom oprávněně. Přiděl jim dědičně trvalé vlastnictví mezi bratry jejich otce a převeď na ně dědictví po jejich otci. Mluv k Izraelcům takto: Když někdo zemře a nemá syna, převedete dědictví po něm na jeho dceru. Jestliže nemá ani dceru, dáte dědictví po něm jeho bratrům. Jestliže nemá ani bratry, dáte dědictví po něm bratrům jeho otce. Jestliže nejsou ani bratři po jeho otci, dáte dědictví po něm jeho nejbližšímu příbuznému z jeho čeledi; ten je obdrží." To se stalo pro Izraelce právním nařízením, jak přikázal Hospodin Mojžíšovi. (27,1-11)

Pís.: Ž 116 Miluji Pána, neboť on můj hlas ...

Kázání: 1Pa 4,1-33 (posadit se a ozbrojit se trpělivostí)
Synové Judovi: Peres, Chesrón a Karmí, Chúr a Šóbal. Reajáš, syn Šóbalův, zplodil Jachata a Jachat zplodil Achúmaje a Lahada. To jsou čeledi soreatejské. Z otce Étama jsou tito: Jizreel, Jišma a Jidbáš; jejich sestra se jmenovala Haslelponí. Penúel byl otec Gedóra a Ezer otec Chušího. To jsou synové Chúra, prvorozeného Efratina, otce Betléma. Ašchúr, otec Tekóje, měl dvě manželky: Cheleu a Naaru. Naara mu porodila Achuzama, Chefera, Témního a Achaštarího. To jsou synové Naařini. Synové Cheleini: Seret, Jesochar a Etnán. Kós zplodil Anúba a Sóbebu a čeledi Acharchela, syna Harumova. Jaebes byl váženější než jeho bratři; jeho matka ho pojmenovala Jaebes se slovy: "Porodila jsem ho s trápením." Jaebes vzýval Boha Izraele takto: "Kéž bys mi dal požehnání a rozmnožil mé území! Kéž by tvá ruka byla se mnou a zbavila mě zlého, aby na mne nedolehlo trápení!" A Bůh splnil, oč žádal. Kelúb, bratr Šúchův, zplodil Mechíra; ten je otec Eštónův. Eštón zplodil Bét-ráfu, Paseacha a Techinu, otce Ír-nachaše. To jsou mužové Réky. Synové Kenazovi: Otníel a Serajáš. Synové Otníelovi: Chatat. Meónótaj zplodil Ofru a Serajáš zplodil Jóaba, otce Gé-charašímu (to je Údolí řemeslníků); byli tam totiž řemeslníci. Synové Káleba, syna Jefunova: Irú, Éla a Naam. Synové Élovi: Kenaz. Synové Jehalelélovi: Zíf a Zífa, Tírja a Asarel. Syn Ezrův: Jeter a Mered, Efer a Jalón. Jeter zplodil Mirjama a Šamaje a Jišbacha, otce Eštemóova. Jeho manželka Jehúdija porodila Jereda, otce Gedóru, a Chebera, otce Sóka, a Jekutíela, otce Zanóachu. To jsou synové Bitji, dcery faraónovy, kterou pojal Mered. Synové Hódijášovy manželky, sestry Nachama, otce Keílova: Hagarmí a Eštemóa Maakatský. Synové Šímónovi: Amnón a Rina, Ben-chanan a Tilón. Synové Jišího: Zóchet a Ben-zóchet. Synové Šély, syna Judova: Ér, otec Léky, a Laeda, otec Maréši, a čeledi pracující v dílně na bělostné plátno v Bét-ašbéji, Jokím a mužové Kozeby a Jóaš a Sáraf, kteří opanovali Moába, a Jašúbí-lechem. To jsou starobylé příběhy. Byli to hrnčíři, sadaři a vinaři, sídlili tam u krále v jeho službách. Synové Šimeónovi: Nemúel a Jamín, Jaríb, Zerach a Šaúl, jeho syn Šalúm, jeho syn Mibsám, jeho syn Mišma. Synové Mišmovi: jeho syn Chamúel, jeho syn Zakúr, jeho syn Šimeí. Šimeí měl šestnáct synů a šest dcer. Jeho bratři neměli mnoho synů; celá jejich čeleď se nerozmnožila tak jako Judovci. Sídlili v Beer-šebě, Móladě a Chasar-šúalu, v Bilze, v Esemu a v Tóladu, v Bétúelu, Chormě a Siklagu, v Bét-markabótu, v Chasar-súsimu, v Bét-bireji a v Šaarajimu. To byla jejich města až do Davidova kralování. Jejich dvorce byly v Étamu a Ajinu, v Rimónu, v Tokenu a v Ašanu, v pěti městech. Všechny jejich dvorce, které ležely kolem těchto měst až k Baalu, byly jejich sídlišti; byly zaznamenány v rodovém seznamu.

A k tomu ještě slovo Ježíšovo (L 10,20)
Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.

Tak, milí bratří a sestry, to byla ale otrava, co? Nebo vás snad ta spousta jmen zaujala? Jako bych ve vzduchu cítil obvyklou výtku proti Starému zákonu: „SZ, to je jen spousta násilí, jeden mord za druhým, a kde se zrovna nevraždí, tam jsou dlouhatánské rodokmeny, hromady nic neříkajících jmen. To přece nemá nic společného s evangeliem, v tom přece není Kristus."

Opravdu ta jména nemají nic společného s evangeliem? Zatím mi to asi nebudete věřit, ale já je považuji za nesmírně vzrušující čtení. Víte, mě už dlouho mrzí, jak nerovnoměrně se na Bibli káže, jak útržkovitě ji běžný evangelík zná; štve mě, jak si z Bible neustále vybíráme a přímo vytrháváme to, co se nám hodí do našich theologických a ideologických krámů. Nebo jak se káže na jistotu – o marnotratném synu, milosrdném samaritánu nebo o cestě do Emaus – což mě jako posluchače dokáže obvykle otrávit a zdeptat. Tak vám dnes budu kázat na rodokmeny, to by určitě nikoho jiného nenapadlo.

Ale začněme popořádku a od čísel. Tak tedy: v celé Bibli najdeme celkem 3534 různých vlastních jmen na 36 657 místech. (To nemám z knih, to jsem si spočítal.) To znamená, že každé patnácté slovo v Bibli (včetně všech předložek a spojek) je nějaké vlastní jméno. Kolik z nich známe z kázání? Jistě, velká část z nich je soustředěna v těch dlouhých a nudných rodokmenech nebo ve výčtech rozličných úřadů a funkcí. A pokud si biblisté rodokmenů někdy všimnou, pak jen proto, aby jména ethymologicky vysvětlili, aby je rozpitvali na písmenka. Pověděli by nám, co které jméno v překladu znamená (řada hebrejských jmen je vlastně krátkými větami), spekulovali by o tom, jaká jména se v které době dávala a co to o dotyčné době vypovídá. Ale o to nám dnes nepůjde. Zamysleme se nad samotnou existencí těch tisíců jmen v Bibli a nechme je znít.

Když tu dlouhou řadu jmen mužů a žen, čeledí a rodů, měst a potoků posloucháme, musí nás zarazit, že velká většina z nich je v Bibli uvedena jakoby nadbytečně. Nositelé oněch jmen nevystupují v žádném příběhu, nic o nich nevíme, jen to, že žili uprostřed Izraele, v Zemi zaslíbené, měli syny a dcery. Jinak nebyli ničím zvláštní, nic pamětihodného nevykonali, nic nevynalezli, neproslavili se žádným hrdinským činem ani zvláštní mravní kvalitou ani zbožností. Nevíme, kteří byli hodní a kteří zlí, kdo byl inteligent a kdo blbec, kdo měl úspěchy a kdo měl samou smůlu... Prostě jen žili a z generace na generaci předávali své dědičné podíly v Zaslíbené zemi.

S takto úpornou, ba přímo zarytou snahou někoho nezapomenout, mluvit adresně, o konkretních lidech, s takovou vytrvalou pozorností ke zdánlivě bezvýznamným se zřejmě nesetkáme v žádném jiném kulturním a náboženském prostředí. Ostatní náboženská literatura, mythy, legendy a ságy si hledí postav slavných, výjimečných - králů, válečníků (koneckonců: co může lidem připadat slavnější, než zabít co nejvíc lidí - třeba takový Achilleus nebo jiní akční hrdinové), nebo třeba světců, asketů. žádná jiná víra nepřikládá tolik pozornosti malým a bezvýznamným, jako víra v Hospodina, který dal svému lidu Zemi.

Musíme se ptát: proč si Bible dává práci s jejich jmény, proč těmi jmény rozmělňuje ty velkolepé a napínavé příběhy dějin lidu Božího? To, že ty řady jmen vnímáme jako rušivý prvek, zřejmě vypovídá, že s naším přístupem k Bibli a i s naší vírou není něco v pořádku.

Milí bratří a sestry, kdo z nás by se nechtěl identifikovat s některou z těch velkých, heroických biblických postav? Třeba s praotcem víry Abrahamem, s velikým bojovníkem a modlitebníkem králem Davidem, nebo s tragickým pathosem Jeremiášovým (obzvlášť po přečtení fascinujícího Werfelova románu)? Taky vás občas deprimuje, že nejsme jako oni, že se tu plácáme v přízemních starostech, že s námi duch Boží nedělá divy? Víte - tenhle poslední mindrák se s oblibou pokoušejí očkovat rozmanité bláznivé církvičky a sektičky. Že by nám měl Duch svatý lézt z očí i uší a dělat zázraky na každém kroku. Ale chyba lávky! Ty velké role přeci nejsou jedinými rolemi, které Bible nabízí, to nejsou jediná jména, která stála za zaznamenání! A ty malé role zase nejsou tak malé, jak se na první pohled zdá. Žádný život totiž není malou rolí! Tak někdy zkuste popustit uzdu fantasii, nechat se trochu inspirovat exotickou vůní těch hebrejských jmen a pomalu si v nich číst. Najdete v nich mystiku života.

Představuju si toho Šimeí, syna Zakúrova, syna Chamúelova z pokolení Šimeón, jak hospodaří v Šaarajim; jak si s hrdostí hledí svého dědičného dílu v Zaslíbené zemi, jak je důvěrně srostlý se svým polem, s jeho humnem, s ptáky, kteří mu hnízdí ve stodole, s posvátným hájem za městem - v tom háji zbylo něco z pohanského mysteria, teď je na tom místě po předcích Hospodinův oltář. On má k tomu háji s oltářem podobně hluboký osobní vztah jako máme někteří my, ale ještě více naši katoličtí bratří, ke svému kostelu (nám tento osobní vztah k věcem a místům reformační otcové vyhnali z myslí a snad i z duší - k naší škodě). Představuju si, jak pečuje o velikonočního beránka - podle Mojžíšova zákona ho vybral, nejlepší kus ze stáda, a teď ho chová ve svém obydlí jako člena rodiny. Jak pojme za ženu Choglu, dceru Selofchadovu (promiňte ten anachronismus); s ní zplodí syny Mešóbaba, Jamléka a Jóšu, a řadu dcer, k nim upíná naděje; v nich bude přeci znít i jeho jméno v Zemi zaslíbené. Stále v obavách, zda dožijí dospělosti, jestli z nich vyroste něco kloudného ... ono - starost o to, komu předám dědičný podíl v Zemi zaslíbené, to je něco daleko závažnějšího a slavnějšího, než jenom řešit dilema, jestli kluk půjde na průmyslovku nebo na gympl. Naši předkové hospodařící na gruntě to znali lépe než my, dnešní pražáci. Představuju si, jak za večerů sedí s dětmi na humně a vypráví jim slavné příběhy o tom, jak Bůh Hospodin vyvedl jejich předky skrz moře z Egypta. Pak při vpádu Pelištejců přijde téměř o celou rodinu a veškerý majetek, s nejstarším synem a dcerou, které odvlekli do otroctví, se už nikdy neuvidí. Pak začíná znovu stavět své rodné Šaarajim a obnovuje Hospodinův oltář, znovu obdělává svůj dědičný díl. Pak jsou suché roky a on jentaktak přečká nouzi. Zestárne a jeho díl přebírá jediný syn, který mu zůstal. On sám už jen dává moudré rady, stále více zadumaně hledí na svůj dědičný díl a k posvátnému háji a přemýšlí o předcích, ke kterým bude brzy připojen.

Že je to vymyšlené a ještě k tomu banální? Že je to tak banální jako naše vlastní příběhy, které si do těch jmen bezděčně promítáme? Ale takové příběhy v pozadí jsou a velice rozmanité. Za každou kapitolou biblických rodokmenů je skryto tolik lidských osudů, tolik radosti ze života, tolik bolesti a trápení, tolik nadějí, naplněných i zklamaných, tolik citů, hlubokých i povrchních, tolik zbožnosti i bezbožnosti, že by to nedokázali za celý život vypsat ani Balsac, ba ani Dostojevskij.

A Bible tyto lidi neopomíjí. Nemám sice rád tvrzení, že Bible je slovo Boží (tohle trapné zjednodušení napáchalo rozhodně víc škody než užitku), ale pokud Bible slovem Božím v jistém jemném smyslu přece jen je, můžeme z toho vyvodit: Bůh tyto lidi neopomíjí, věnuje jim zájem a pozornost, i těm jejich banálním příběhům, má je rád. Bůh přikládá význam obyčejným lidem a obyčejným místům, obyčejným událostem. I obyčejní, nehrdinští, nezbožní mají podíl v Zemi zaslíbené, mají Boží požehnání. I jejich obyčejné a banální příběhy mají smysl. V tom je obrovské evangelium biblických rodokmenů.

Nemějte obavu, že do těch jmen vkládám význam, který tam není. Stará doba chápala jména úplně jinak, než je chápeme dnes a přisuzovala jim velikou váhu. Především podle tehdejšího chápání jméno zpřítomňuje svého nositele, nese jeho identitu. A jestliže bibličtí svědkové považují za nutné nechat ta jména zaznít, pak nám ty lidi a lidičky staví před oči se vším, čím byli. I s těmi jejich příběhy, moderně řečeno s celou jejich osobností. A je-li něčí jméno zachováno a připomínáno, pak se smysl jeho života naplňuje v životě těch, kteří ho připomínají. Teď snad už chápete, jak strašně důležité je, že ve svědectví o (řekněme) spáse světa - v Bibli - mají své místo i jména obyčejných a zdánlivě bezvýznamných lidí a míst. Považte, jak zoufalé by bylo, kdyby tam ta jména chyběla. Většina z nás nejsme ani Davidové ani Jeremjášové. Ale máme své plnohodnotné místo v Božím jednání se světem, pro nás je Země zaslíbená.

Milí bratří a sestry, dotýkáme se tady jednoho z důležitých tajemství života. Tajemství, které je tak zjevné, že ho stěží dokážeme vnímat. Nejde jen o to, zbavit se mindráků z naší nehrdinské reality. Pojďme ještě dál: my můžeme a máme právě v obyčejnosti našich dní vidět největší důvod ke vděčnosti, naplnění cíle, ideální stav. Pročtěme si pozorně všechny ty slavné heroické příběhy z Bible i jiné literatury a všímejme si – k čemu hrdinové směřují, o co usilují? Nejsou-li to zrovna diktátoři, piráti nebo dobyvatelé, zpravidla přicházejí ke svému hrdinství proti své vůli a po ničem netouží víc než se co nejrychleji vrátit ke klidnému obyčejnému životu. A všechno kladné hrdinství v Bibli směřuje k témuž: umožnit, aby lid pokojně přebýval v Zemi zaslíbené a mohl se radovat z drobných radostí. Kvůli tomu lidu – těm obyčejným a nijak výjimečným – se dávají do díla ty velké postavy jako Mojžíš, Elijáš nebo třeba Albert Schweitzer či Masaryk. Kdyby nebylo koho vyvádět z otroctví nebo koho léčit, byly by všechny slavné postavy k ničemu. Dílo velikánů završují a naplňují teprve ti vyléčení (u Schweitzera), ti pokojně bydlící v Zemi zaslíbené (u Mojžíše) nebo ti, kdo žijí v relativně slušném státě (u Masaryka). Bez nich by to nebylo na nic. Tento snadno přehlédnutelný poznatek je hezky (i když snadno přehlédnutelně) vyjádřen v každé pohádce. Co je cílem všech cest za devatero hor a moří, bojů s draky a podobných zoufalostí? Přece to, aby „spolu šťastně žili až do smrti". O to jde, o nic jiného.

Naším hlavním posláním nejsou hrdinské počiny – ty jsou vždycky něčím poněkud chorobným, nějakým zoufalým řešením neudržitelného stavu, když už to jinak nejde dál. Naším posláním je žít v Zemi zaslíbené. A náš podíl v Zemi zaslíbené je tento svět, toto místo, toto město, tady a teď, roku 2000 v Hronově. Nebo podle jiného biblického obrazu: máme obdělávat a střežit zahradu Hospodinovu jako první člověk Adam. A ještě lépe: naším posláním je být obrazem, partnerem Božím, to znamená chodit s Bohem a bližními – chodit s nimi dokonce až v tom jemně erotickém smyslu, jak jsme si o tom nedávno povídali v souvislosti s praotcem Henochem, který takto s Bohem chodil.

Takže jsme dospěli k poznatku, že nejdůležitějšími postavami v Bibli nejsou Mojžíš a Elijáš, ale ti drobní lidičkové z rodokmenů. A dnes to jsme my, bez ohledu na dosažené posice a slávu. A ptejme se – co máme dělat pro to, aby se v našich drobných a obyčejných příbězích naplňovalo úsilí všech těch, kdo se v dějinách exponovali a exponují – a především: aby se v nás naplňovalo dílo Boží? Myslím, že se to dá shrnout jediným slovem, a to slovem vděčnost. Buďme teď chvíli neskromní a zkusme se na sebe podívat Božíma očima. Usnadní nám to ten krásný obraz Boha jako otce (nebojte se, dámy, o matkách to platí úplně stejně). Máloco je tak deprimující jako vidět své dítě, jak se nudí a je otrávené. A máloco dovede tak potěšit, jako když dítě najde pod stromečkem dárek a spontánně zvolá: „jé, to je skvělý, to jste mi udělali radost!". A pak si s tím hraje. A naopak – jak dokáže naštvat, když dítě prohlásí „to je blbý, co s tím budu dělat?" nebo „vždyť já s tím nebudu umět" nebo „Jenom knížka? Ale já chtěl autíčko na vysílačku.". Myslím, že z tohoto pohledu není obtížné odhadnout, čím udělat Bohu radost a jak zhodnotit to, co máme.

Dívejme se na svět jako na vánoční stromeček, kde nám Bůh nachystal spoustu dárků, všude o ně zakopáváme. Každý pohled na přírodu je takovým úžasným dárkem, každé ráno, které se smíme probudit (pokud nás bolí hlava z kocoviny, je to naše vlastní hloupost), každý večer, kdy si můžeme promluvit s někým blízkým. Každé pohrání si s dětmi. Každá zajímavá práce. Každá pěkná kniha. Každý povedený vtip. No prostě, mohli bychom jít od minuty k minutě a pořád bychom něco nacházeli.

Buďme vděčni za vše, co máme, co prožíváme, za každý okamžik. Tím, že budeme užívat života, že budeme žít radostně a naplno, se nejlíp odvděčíme Bohu i těm lidem v dějinách, kteří nám k tomu napomohli. Já vím, ono to občas jde těžko, přijde deprese depka Pepka, někdo nás namíchne, nebo si přečteme noviny a pak je těžký se radovat. Ale jako křesťani bychom měli být poučenější, mít lepší nadhled a líp rozpoznávat tu spoustu Božích dárků. Dovolím si tvrzení, že právě vděčnost za život je to, co dělá křesťana křesťanem. Žádné učení, žádné náboženské úkony, žádný křest, ani chození do kostela. Křesťan je ten, kdo je vděčný za to, čím je, a navíc ví, komu za to poděkovat. Kdo chce chodit s Bohem a s bližními.

Nakonec se ještě krátce vraťme k těm rodokmenům a znějícím jménům. Říká se „člověk - to zní hrdě"; ale daleko lépe zní Šimeí, syn Zakúrův z Šaarajim. A o nic hůř nezní třeba Jan Turek z Hronova. A i kdyby se milý Honza nezapsal do dějin ničím jiným, už jen tím, že je Janem Turkem z Hronova, má svou cenu, význam a (mohu-li to tak říct) krásu.

Ale v těch rodokmenech je ještě jeden moment, který bychom neměli přehlédnout - sice ona linie otců a synů. To by nám také mělo něco říkat, vždyť mnozí, jak tady jsme, máme děti, a všichni jsme dětmi svých rodičů. Jestliže se někdo v Bibli představuje jako třeba Elkána, syn Jeróchama, syna Elíhúa, není to jen jeho občanská legitimace. Ten kousek rodokmenu má důležité poselství: Moji předkové a moji potomci se podílí na mé vlastní identitě. V tom, co jsem a jak žiju, zní jméno mých předků a moje jméno bude znít v životě mých potomků. To se taky moc nepřipomíná, ono se to nehodí do našeho individualistického evangelického krámu a do naší protestantské západní civilisace. Ale Bible tuto návaznost života, toto předávání jména, předávání dědičného podílu v Zemi zaslíbené zdůrazňuje. Jestli vám z toho vyplývá něco o vztahu k rodičům nebo o zodpovědnosti za dobrou výchovu dětí, je to dobře. To ale neznamená, že když někdo nemá děti, tak jeho jméno dozní a je odsouzeno k zapomenutí. Jak jsme četli - Simeonovci nejsou horší než Judovci, když se nerozmnožují tolik, jak se to daří Judovcům. Naše jména, obyčejná jména obyčejných lidí, jsou zapsána v nebesích, zní v paměti Boží.

Milí bratří a sestry, nechtěl jsem dnes lézt Michalovi do zelí a mluvit o začátku školního (pracovního?) roku. Ale nakonec nám tu jistá souvislost přece jen vyskočila. Až se budeme utápět v přemíře malých a obyčejných úkolů a starostí, nedělejme si mindráky, že nám nezbývají síly na ty věci „velké", vedoucí ke slávě; že se nám nedaří zanechat po sobě výraznější stopu v dějinách. A už vůbec se netrapme tím, že jsme nikde nebyli, nic neviděli, že neznáme svět (že jsem třeba ještě nebyl v Americe). Podstatné je, že naše příběhy, naše jména znějí. Znějí na tomto místě, znějí před Boží tváří, před tváří toho, který nám tuto zemi, toto místo svěřil, který díla svých rukou nikdy neopouští. Znějí v jeho požehnání. Proto se snažme každou minutu prožít kvalitně, naplno a hlavně vděčně. S těmi, které nám Bůh dal, kteří znějí vedle nás.

Končím citátem z písničky mého oblíbeného Karla Plíhala: „Každý akord zní, aniž to tuší - zkusme tedy nebýt k sobě hluší - celý svět je jeden velkej koncert lidských duší...". Tak se tedy snažme, aby ten akord nebyl falešný, aby Hospodinu netrhal uši, ale aby ho potěšil.

Amen.

Pís: Ž 119/X (37-40) Tvé ruce daly bytosti mé tvar

Modlitba:

Pane a Bože náš,

Děkujeme Ti za tu převzácnou věc, že můžeme žít před Tvou tváří. Děkujeme Ti za požehnání našich všedních dnů. Prosíme Tě za moudrost, radovat se i z maličkostí a samozřejmostí. Uč nás vděčnosti i tam, kde se nám nedaří, kde ztrácíme a prohráváme. Uč nás nelpět na věcech, majetku a úspěchu a hledat štěstí v setkávání s blízkými, ve sdílení a pomoci, v kráse Tvého stvoření. Zvlášť Tě prosíme, buď s těmi, pro které je zvlášť obtížné vidět dobré dary a příležitosti; s těmi, kterým utrpení a neštěstí zakrylo všechno ostatní; s těmi, kteří se bojí příštích dnů. Potěšuj nemocné a ke smrti spějící, posiluj ty, kteří přišli o své blízké, pomáhej těm, kteří nezvládají základní vztahy v rodinách, veď ty, kteří prožívají krize a zklamání, kteří si myslí, že všechno dosud dělali špatně. Najdi pomoc pro ty, kteří i fysicky o všechno přišli - ať už kvůli velké vodě nebo kvůli věrolomnosti a chamtivosti lidí. Je všechny, i nás uč nacházet, co dává životu nejhlubší smysl a radost.

Společně ...

Poslání: Kaz 12, 11-14
Slova moudrých jsou jako bodce, jako vbité hřeby jsou slova sběratelů, pastýřem jediným proslovená.
Nadto pak zbývá, synu můj, říci: Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.
Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.

Požehnání: 2T 2,16-17
Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.

Pís: Ž 111 Slavit budu Boha svého