Introit
Naše pomoc a náš počátek je ve jménu panovníka Hospodina, který učinil nebe a zemi, který je věrný ve svém věčném milosrdenství a díla svých rukou nikdy neopouští.

Pís. 437 Zasvitla svatá neděle

Modlitba

Čtení: Lv 25,1-12.23-28.38-42a
Hospodin promluvil k Mojžíšovi na hoře Sínaji: "Mluv k Izraelcům a řekni jim: Až přijdete do země, kterou vám dávám, bude země slavit odpočinutí, odpočinutí Hospodinovo. Šest let budeš osívat své pole, šest let budeš prořezávat svou vinici a shromažďovat z ní úrodu, ale sedmého roku bude mít země rok odpočinutí, slavnost odpočinutí, odpočinutí Hospodinovo. Nebudeš osívat své pole ani prořezávat svou vinici. Co po tvé žni samo vyroste, nebudeš sklízet, a hrozny z vinice, kterou jsi neobdělal, nebudeš sbírat. Země bude mít rok odpočinutí. Co země v odpočinutí sama zplodí, bude vaší potravou, pro tebe, tvého otroka i otrokyni, tvého nádeníka i přistěhovalce, kteří u tebe pobývají jako hosté. I tvůj dobytek a zvěř, která je v tvé zemi, bude mít všechnu její úrodu za potravu.
Odpočítáš si pak sedm roků odpočinutí, sedmkrát sedm let, a vyjde ti období sedmi roků odpočinutí: čtyřicet devět let. Desátého dne sedmého měsíce dáš ryčně troubit na polnici; v den smíření budete troubit na polnici v celé vaší zemi. Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi. Padesátý rok vám bude létem milostivým. Nebudete v něm sít ani sklízet, co samo vyroste, ani sbírat hrozny z neobdělaných vinic. Je to léto milostivé. Budete je mít za svaté. Smíte jíst z pole, co urodí.

Země nesmí být prodávána bez práva na zpětnou koupi, neboť země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci. Proto po celé zemi, jež bude vaším vlastnictvím, zajistíte možnost zemi vyplatit.
Když tvůj bratr zchudne a odprodá něco ze svého vlastnictví, přijde k němu jeho příbuzný jako zastánce a vyplatí, co jeho bratr prodal. Kdyby někdo neměl zastánce, ale byl by potom sám schopen opatřit si potřebné výplatné, sečte léta od doby prodeje, proplatí zbytek tomu, komu prodal, a vrátí se ke svému vlastnictví. Jestliže není schopen zaplatit, zůstane, co prodal, v držbě kupce až do léta milostivého. V létě milostivém bude vyvázáno z držby a on se vrátí ke svému vlastnictví.

Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám dal kenaanskou zemi a byl vám Bohem. Když tvůj bratr vedle tebe zchudne a prodá ti sebe sama, nezotročíš ho otrockou službou. Bude u tebe jako nádeník, jako přistěhovalec; bude u tebe sloužit až do milostivého léta. Pak od tebe odejde a s ním i jeho děti a vrátí se ke své čeledi; vrátí se k vlastnictví svých otců. Jsou to přece moji služebníci, které jsem vyvedl z egyptské země.

Pís. Ž 119,17-20

Kázání:

Text: 4. přikázání, Dt 5,12-15
Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.

Milí bratří a sestry,

asi jste si pomysleli: "Ten člověk je buďto praštěnej nebo línej. Místo toho, co by nás povzbudil a vyztužil do pracovního procesu, tak nám bude vykládat o odpočívání. Ale my jsme se už naodpočívali dost, už nás to nebaví, teď - honem - chceme pracovat, podnikat, obchodovat, léčit, učit děti, studovat." To je samozřejmě vynikající a vysoce chvályhodné, ale přesto - nebo právě proto - snad nebude na škodu připomenout si 4. přikázání, den odpočinutí, šabbat - šábes.

Ono totiž v tom přikázání nejde o odpočívání, aspoň ne v první řadě, a už vůbec ne o flákání se. To bychom museli to přikázání číst velmi povrchně a bez souvislostí. Tak mi promiňte, že budeme chvíli kutat v Bibli a hrabat se ve slovíčkách. Víte, ona Bible je jako cudná panna. Nepodbízivá, nekřiklavá, nenašminkovaná, nechá se dlouho přemlouvat, než promluví. Ale pak to stojí za to. Hledání souvislostí v Bibli je investice s obrovskou návratností.

Předně: překlad slova šabbat jako odpočinutí vystihuje sice jeden z podstatných významů, ale není úplně přesný. Základním významem je: přestat, přerušit něco. Teprve přeneseně: odpočinout si od něčeho. Bohužel, při slovu odpočinout se nám vybavuje spíš negativní význam: totiž, že nic neděláme, "jen" odpočíváme. Když řekneme den přerušení místo odpočinutí, je v tom víc děje: Přerušujeme něco, abychom mohli dělat něco jiného, abychom něčemu uprostranili. A to vzbuzuje otázku: "čemu že to máme udělat prostor, co že to máme umožnit tím, že přerušíme práci v onen den přestání?" Právě tato otázka nejvíc souzní s otázkou: "co je Boží vůlí, vyjádřenou 4. přikázáním?". Pátrejme po tom.

Jistě není pro vás ničím novým, že Desatero máme v Bibli dvakrát. Jednou v Ex 20, podruhé v Dt 5. Samotný příkaz je v obou versích doslova stejný: "Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách." Ale jeho zdůvodnění je naprosto jiné - v Ex: "V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý." Naproti tomu v Dt: "Aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku." Jako by to přikázání bylo jednou o něčem a podruhé o něčem úplně jiném. Je mezi nimi skutečně tak velký rozpor? Ukážeme si, že není.

Osvětlí nám to řada dalších šabbatových ustanovení o 7. roce, která nacházíme v Zákoně; to nejzávažnější jsme četli v 1. čtení. Připomeňme si ještě další:
Každého sedmého roku budeš slavit léto promíjení dluhu. Toto je způsob promíjení dluhu: Každý věřitel svému bližnímu promine, co mu půjčil. Nebude na svého bližního, svého bratra, naléhat, protože je vyhlášeno Hospodinovo promíjení dluhu. Ať není u tebe potřebného, neboť Hospodin ti bohatě požehná v zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví, abys ji obsadil. (Dt 15,1-2.4)
Bude-li ti prodán tvůj bratr, Hebrej nebo Hebrejka, bude tvým otrokem po šest let, ale sedmého roku jej propustíš na svobodu. Když ho propustíš na svobodu, nepropustíš ho s prázdnou. Štědře jej obdaruješ ze svého stáda i humna a lisu. V čem ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal, z toho mu dáš. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, vykoupil. Proto ti dnes toto přikazuji. (Dt 15,12-15)

Shrňme to:
-odpuštění dluhů každého 7. roku
-propuštění otroka 7. roku služby
-odpočinek země každého sedmého roku
-návrat k dědičnému údělu v Zemi zaslíbené v létu milostivém (v nynější terminologii: generální restituce veškeré zemědělské půdy)

A přidejme k tomu 4. přikázání, které si také dává práci zdůraznit, že odpočinek se týká i otroků, imigrantů (to jsou ti hosti v branách), ba i dobytka.

První, co nás zaujme, je jistě obrovský sociální náboj všech šabbatových ustanovení. Nebude pán odpočívat a otrok dřít. V šabbatu jsou si všichni rovni. O šabbatovém roku: Co země v odpočinutí sama zplodí, bude vaší potravou, pro tebe, tvého otroka i otrokyni, tvého nádeníka i přistěhovalce, kteří u tebe pobývají jako hosté. I tvůj dobytek a zvěř, která je v tvé zemi, bude mít všechnu její úrodu za potravu. (Lv 25,6-7) Léta propouštění otroků a promíjení dluhů ruší ekonomickou moc, kterou by mohli jedni trvale ovládat druhé. Překlenuje se propast mezi úspěšnými a neúspěšnými. Žádný neúspěch či bankrot nemá následky delší než 7 let (nebo podle Lv 25 do léta milostivého).

Zadruhé si všimneme ekologického rozměru věci: i země - půda je účastníkem odpočinku, i ona má vyhrazen svůj rok odpočinku, kdy nesmí být obdělávána a konsumuje se jen to, co sama dobrovolně vydá. Ty, tvůj syn, tvůj otrok, tvé dobytče, tvoje půda - to všechno patří dohromady. Ani půda a dobytek nejsou vydáni napospas boháčům a konsumentům, nelze je neomezeně vykořisťovat a vysávat.

Tady bychom mohli přestat a uzavřít: podívejte se, jak Bible odsuzuje sociální nerovnost, ziskuchtivost, vykořisťování, plundrování zeměkoule, moc peněz atd. Den odpočinutí jako sociální (rovnou: socialistický) program. I tak se to někdy podává. Tím že by se vyčerpávala zvěst dne odpočinutí? Nepleťme si módní levičácké řeči s evangeliem!

Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Můžeme směle doplnit: "ty i tvůj syn i tvůj otrok a dobytče." 4. přikázání není vůbec zlehčením práce, ba ani obchodu a byznysu. Nenechme si namluvit, že Bible horlí proti penězům. Pořádek v účtech dělá přátele - proto díky Bohu za kapitalismus, že konečně máme účty a můžeme v nich dělat pořádek.

Vraťme se k původní otázce: co je tedy obsahem dne a roku odpočinutí? Čemu se to má otevírat prostor? Samozřejmě, ten sociální i ekologický důraz tu je a k šabbatu neodmyslitelně patří. Šabbat je skutečně hrází lidské ziskuchtivosti. I od toho tu je, aby se práce a peníze nestaly cílem a jediným smyslem života. Na to pamatujme i v nadcházejícím období, kdy bude práce pořád víc než dost a peněz pořád málo. Ale to hlavní poselství šabbatu spočívá ještě v něčem jiném:

Všimněme si, že všechna ta ustanovení jsou zdůvodňována stejně, mají týž refrén:

4. přikázání Dt 5,15: "Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku."

Promíjení dluhu Dt 15,4: "Neboť Hospodin ti bohatě požehná v zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh dává do dědictví, abys ji obsadil."

Propouštění otroka Dt 15,15: "V čem ti Hospodin, tvůj Bůh požehnal, z toho mu dáš. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh vykoupil. Proto ti dnes toto přikazuji."

Milostivé léto Lv 25,38: "Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám dal kenaanskou zemi a byl vám Bohem."

To je skutečný důvod šabbatu, z toho musíme vycházet. 4. přikázání nejtěsněji souvisí s vyvedením z egyptského otroctví a především s darem Země zaslíbené. Těžko můžeme z našich paneláků a kanceláří docenit, jak nesmírně silná výpověď toto je - totiž dar země. Ale na něm stojí a s ním padá celý Starý zákon. To je starozákonní evangelium, které si můžeme i my směle přivlastnit. Dar Země zaslíbené - to je pro Izraelce přímo dar života (obzvlášť pro ty, kteří tu zemi ztratili a kteří v babylonském zajetí formulovali ony zákony). Země - to je prostor k životu, který dal Hospodin svému lidu. Zde má každý rod, každá čeleď své místo; na nikoho se nezapomnělo, nikdo není bezprisorní, nezaopatřený. Tolik místa se věnuje v knihách Mojžíšových sáhodlouhým seznamům lidu, tolik jmen rodů a čeledí - aby bylo jasné: pro tyto všechny naše otce, i pro nás, pro každého z nás jmenovitě připravil Hospodin, náš Bůh zemi, kterou nám dal. Vyvedl nás z otroctví, aby nám dal zemi, to jest život a svobodu a byl nám Bohem. Tato formulace ukazuje ještě dál: země zaslíbená je příležitostí být s Bohem, chodit s Bohem (dokonce v tom jemně erotickém smyslu, vzpomeňte na Henocha, vzpomeňte na ten krásný a častý obraz Hospodina jako manžela a Izraele jako manželky, který přešel i do NZ). Země zaslíbená je možností vrátit se do ráje - být s Bohem, komunikovat s Bohem, být jeho lidem.

Jak to souvisí se šabbatem? Nejdál tuto otázku domýšlí ustanovení léta milostivého, oné generální restituce, kdy se "každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi" a kdy veškerá prodaná a zastavená země "bude vyvázána z držby a každý se vrátí ke svému vlastnictví", to jest ke své půdě. Hospodin dal zemi všem, každému rodu dědičně, aby nikdo nebyl mimo a bez obživy. A smyslem léta milostivého je tento dar stále znovu navracet, opakovat. Obnovovat vztahy tak, jak byly, když nám Hospodin daroval zemi, když nám dal možnost žít.

Toto je společný jmenovatel a nejhlubší smysl všech těch šabbatových ustanovení. Promíjení dluhů, propouštění otroků, vracení dědičných podílů, totiž pozemků a v této řadě samozřejmě a především den odpočinutí, šabbat nebo chcete-li - neděle: to všechno je obnova, rekonstrukce vztahů tak, jak mají být uspořádány podle vůle Hospodina, který nás vyvedl z otroctví do svobody, ze smrti do života, který nám daroval zemi. Proto se má sedmého dne přestat v práci; nejen kvůli odpočinku jakožto relaxaci.

A co si s tím přikázáním počneme my? Hezky se to poslouchá, je to všechno řečeno krásně malebně, se vším orientálním a otrokářským koloritem. Ale co my s tím? Že by se nás to netýkalo, když nemáme ani dobytčata ani otroky? Když nás neživí dědičně předávané pole, ale auta nebo počítače? Takové auto nebo počítač po předcích, vrácené po 50 letech - no, nevím, kdo by o to stál, asi by to moc nejezdilo a nepočítalo. A sociální roli všech oněch let oddlužení a let milostivých převzaly jiné společenské mechanismy - podpory, sociální dávky atd. (díky Bohu i za ně, v praxi asi fungují spolehlivěji; můžeme-li věřit prorokům, jako že v tomto bodu můžeme stoprocentně, tak Izraelci na tato ustanovení většinou kašlali). Zbývá tedy něco z intence let milostivých a dnů odpočinutí? Ano, zbývá! Všechno! Jejich smysl je tou nejtrvalejší skutečností dějin. Proč? Protože ačkoliv my - i ti nejchudší z nás - žijeme v blahobytu, o kterém se tehdejším lidem ani nesnilo, nejsme vděčnější Bohu, který je dárcem Země, dárcem života. A ačkoliv žijeme namačkaní na sebe a navštěvujeme se čím dál rychlejšími auty, máme k sobě snad ještě dál. Jsme si stejně nebo ještě hůř odcizení. A neuděláme si na sebe navzájem čas. Raději se budeme vymlouvat na to, kolik máme práce a co všechno nestihneme. I my máme škodolibé potěšení z cizího maléru a úpadku a jsme rádi, když můžeme shrábnout něčí - řekněme tomu "dědičný podíl". To všechno jsou věci, které má léčit den odpočinutí - lépe řečeno: den obnovy vztahů.

Izraelcům byla darována Země zaslíbená jako prostor pro život, prostor pro chození s Bohem. Pro nás je analogií Země zaslíbené celý svět. V něm máme uskutečňovat své poslání - žít Bohu a bližním ve vztazích lásky a odpovědnosti. Izraelci se živili primitivním zemědělstvím. My máme fantastické možnosti, čím se živit, v čem se angažovat, jak se bavit. Tím závažnější roli hraje den odpočinutí, ve kterém máme to všechno přerušit a hledět si toho, co je naším nejvlastnějším posláním.

Pokud máme s pojmem neděle spojenou modlitbu, společenství ve shromáždění křesťanů, návštěvu nemocného, procházku s manželkou/em a hraní si s dětmi, je to dobré znamení - asi jsme ze 4. přikázání přece jen něco pochopili. Ale nejde jen o neděli. Jistě jste si všimli, jak ty sedminásobné periody prostupují čas: 7. den jako den odpočinutí, 7. rok jako rok odpočinutí země, 7x7. rok jako léto milostivé... Sedmá část našeho času patří Bohu - má být zasvěcena. To 4. přikázání začíná doslova: "Hlídej den přestání k jeho zasvěcení" - zasvětit znamená vyhradit Bohu. 7. den, rok, ale i hodina a minuta patří Bohu, v nich Boží čas vstupuje do našeho času. Takže to platí i naopak: jako by ty vyhražené sedmé doby prostupovaly naším všedním životním časoprostorem a posvěcovaly ho. Čím houšť, tím líp. Sedmá část času se zasvěcuje péčí o vztahy. Zkusme si každou sedmou minutu uvědomit, vedle koho pracuju a jestli se na něj netvářím jako bubák, jestli rádi spolupracujeme, anebo na sebe chystáme podrazy. Vraťme se každou sedmou hodinu k blízkým; když to z práce nestihneme (máme třeba osmihodinovou pracovní dobu - upřímnou soustrast), aspoň se na ně těšme a přemýšlejme, jak jim udělat radost. Kéž bychom alespoň jednu sedminu času, sil a myšlenkové kapacity vyhradili vztahům a péči o ně!

To nejkrásnější nakonec: jak s tímto výkladem souvisí zdůvodnění dne odpočinutí ve formulaci Ex? "V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý." Není to přeci jenom posvěcení toho nicnedělání? Tam je použito hebr. sloveso, které skutečně znamená mít klid, spočinout. Leč už nejstarší židovští komentátoři si kladli otázku: co Bůh dělal 7. den stvoření, když odpočíval? A zcela v logice příběhu nalezli odpověď: přece byl s člověkem, byli spolu! Nic víc, nic míň. A právě proto pracoval, tvořil v těch šesti předcházejících dnech, aby mohl být s člověkem, aby spolu mohli užívat vztahu. K tomu stvoření vedlo, to je smyslem celé existence kosmu, kvůli tomu se Bůh pouštěl do stvoření. A stejně tak i týden je uspořádán tak, aby cílem šesti pracovních dnů byl den sedmý, ten nejdůležitější, v němž je Bůh spolu se svým stvořením a všichni - Bůh, lidi a všechno ostatní stvoření pro sebe navzájem, ve vztahu lásky. Na tuto prastarou a úctyhodnou vykladačskou tradici můžeme směle navázat. Tuto nádhernou souvislost navozuje 4. přikázání, formulované v knize Ex. Je to v rozporu s tou druhou formulací v Dt, která zdůvodňuje šabbat vyvedením z egyptského otroctví? Naprosto ne. Bible často klade Boží dílo stvoření a vysvobození (chcete-li: spasení) vedle sebe. Obojí má totiž tentýž cíl: vytvořit prostor pro vztah, navodit či obnovit vztah lásky mezi Bohem a vším stvořením. Tady nás musí napadnout: ale to je přece ráj, to je Boží království, které je hlavním tematem vystoupení Ježíše Krista. Ve dnu odpočinutí vstupuje ráj - Boží království do našeho časoprostoru. O dnu odpočinutí je zrušena kletba, se kterou byl člověk vyhnán z ráje: "v potu tváře budeš jíst chléb"; o dnu odpočinutí zažíváme 7. den stvoření. A je zcela v logice věci, že křesťanská církev přenesla den odpočinutí na neděli a spojila jej s připomínkou Kristova vzkříšení - události, která pro nás znamená vysvobození (jako vyvedení z Egypta pro Izraelce) a vstup království Božího.

Vidíte, že má smysl si v tuto dobu připomenout přikázání o dnu odpočinutí. Ono totiž vnáší do našich zejména právě všedních týdnů řád a uspořádání hodnot. Budeme pracovat a sloužit mnoha věcem - naše cíle mohou být velmi ušlechtilé: třeba poznání, vzdělání, zdraví, prosperita a odstranění bídy, sociální spravedlnost. To jsou cíle a motivace krásné a chvályhodné, stojí za to, pracovat pro ně s plným nasazením a bez flákání. Ale to jsou všechno věci šesti dnů. Nezapomínejme, že hlavním cílem a smyslem našich dní je den odpočinutí; pro něj existujeme. Nezapomínejme, že vztahy mají v Božích očích větší hodnotu než majetek, prosperita, dokonce i než zdraví. To nám připomene i Večeře Páně, když budeme v obecenství s naším Pánem i spolu navzájem přijímat chléb a kalich coby připomínku Kristova těla a jeho krve - připomínku toho, jak dokonale Bůh sám sebe vydal, aby byl s námi.

Amen.

Pís. 483 To jedno mějme...

Liturgie VP;
během vysluhování pís. 397, 399
Při propouštění:
1. Iz 43,1:
2. Iz 56,6-7
3. Iz 54,10
4. Iz 41,13

Pís. 399, 11-13

Ohlášky

Modlitba:

Pane a Bože náš,
děkujeme Ti za tu vzácnou výsadu a dar, že smíme užívat dobrodiní Tvého dne. Prosíme, pomoz, ať tuto příležitost nepromarníme. Chceme Tě v tuto chvíli prosit hlavně za ty, kteří se utápějí v množství úkolů a povinností a nemohou nebo nedokážou odpočinout. Za ty, kteří jsou na dně sil. Za ty, kteří se dali tak pohltit prací, že nevidí lidi kolem sebe. Za ty, kteří nedokážou vidět v lidech bližní, ale jen obchodní partnery nebo konkurenty. Kolik takových lidí kolem sebe známe! Za ty, pro které je neděle jen příležitostí k zahálce a léčení pocuchaných nervů. Prosíme tě i za ty, kteří nikoho nemají, protože jsou osamělí, zatrpklí nebo nemocní. Nám pomoz je nacházet a být jim blízko. Dej, ať Tvé království se šíří mezi námi a ve všem stvoření.
Jako Tvé děti se k tobě obracíme: Otče náš...

Parainese: Iz 58,13-14
Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, tu nalezneš rozkoš v Hospodinu "a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit." Tak promluvila Hospodinova ústa.

Požehnání: 2Te 2,16-17
Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.

Pís. Ž 133