Introit
Naše pomoc a náš počátek je ve jménu panovníka Hospodina, který učinil nebe a zemi, který je věrný ve svém věčném milosrdenství a díla svých rukou nikdy neopouští.

Pís.: Ž 119/I (1-4)

Modlitba:

Milý pane Bože,

tak jsme zase tady. A můžeme Ti teda říct, že se tomu sami divíme. Když tak občas čteme v novinách a posloucháme v televizi, co si lidi o nás křesťanech myslí, máme chuť se schovat nebo aspoň už nikdy nepáchnout do kostela. Oni si o nás nic hezkého nemyslí, protože jsou většinou nevzdělaní a moc toho o církvi svaté nevědí. Anebo někteří zase vzdělaní jsou a vědí toho o církvi svaté až moc. A nejhorší na tom je, že někteří z nich nás znají osobně a ti toho o nás vědí nejvíc. S těmi je nejhorší pořízení. No řekni, pane Bože, poslouchal bys od nás nějaké zbožné řeči, když o nás a na nás všechno víš? Já bych je teda neposlouchal. Až nás z toho poněkud mrazí - když máme takovou ostudu mezi lidmi, jakou ji asi máme u tebe? Máme z ní kabát, nebo přímo skafandr? A když není svět zvědav na naše řečičky a na naši zbožnost, jak můžeme mít tu drzost vlézt ještě do kostela a tam něco vykládat Tobě, předstírat nějakou zbožnost před Tebou? Tedy dokonce se modlit? Vždyť je to hrozný, jak o nás všechno víš. No já kdybych se poslouchal, tak bych si nevěřil ani slovo. Co myslíš, myslíme ty modlitby a zpívání a to všechno kolem vážně? A bereš to vážně Ty? Nebo z toho máš legraci?

Jedno nás ale utěšuje – byl jednou jeden, který nás naučil říkat Ti Otče náš a druhý nás učí volat k Tobě Abba, Otče, Táto! Jestli seš teda táta, tak snad přece jen můžeme přijít. Můžeme přijít dokonce s nadějí, že nás opravdu nebereš vážně, takže to tak velký průšvih nebude – jako když přijdou naše vlastní děti a říkají "tati, já už budu hodnej". A že nás máš rád i přes tu ostudu, kterou Ti jako hlavě rodiny teda vlastně církve mezi lidmi děláme.

A tak Tě prosíme – nelámej hůl nad námi, radši ji zlom o nás. Neříkej si: to nemá smysl, stejně z nich nic kloudnýho nevyroste. Zkus z nás ještě vychovat pořádný a poctivý lidi. Nemůžeme Ti zaručit, že se Ti to povede, to víš, s dětma je to těžký, to Ti můžeme potvrdit.

Když teda seš táta (jak nám ti dva kdysi prozradili), tak nás snad máš rád přesto, že o nás všechno víš, nebo dokonce právě proto. Takže k tobě přicházíme, byť s rizikem, že dostaneme výprask nebo aspoň dlouhý kázání. A tak nám pomoz, abychom si to kázání, které tady dostaneme, vzali k srdci.

Amen

Čtení: Ř 7, 1-23
Což nevíte, bratří - vždyť mluvím k těm, kteří znají zákon - že zákon panuje nad člověkem, jen pokud je živ? Vdaná žena je zákonem vázána k žijícímu manželovi; když však muž zemře, je zproštěna zákona manželství. Pokud je tedy její muž naživu, bude prohlášena za cizoložnici, oddá-li se jinému muži. Jestliže však manžel zemře, je svobodná od zákona, takže nebude cizoložnicí, když se oddá jinému muži. Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu. Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti. Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona.
Co tedy máme říci? Že zákon je hříšný? Naprosto ne! Ale hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: 'Nepožádáš!' Hřích použil tohoto přikázání jako příležitosti, aby ve mně probudil všechnu žádostivost; bez zákona je totiž hřích mrtev. Já jsem kdysi žil bez zákona, když však přišel zákon, hřích ožil, a já jsem zemřel. Tak se ukázalo, že právě přikázání, které mi mělo dát život, přineslo mi smrt. Hřích použil přikázání jako příležitosti, aby mne oklamal a tak mě usmrtil. Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré. Bylo snad to dobré příčinou mé smrti? Naprosto ne! Hřích však, aby se ukázal jako hřích, způsobil mi tím dobrým smrt; tak skrze přikázání ukázal hřích celou hloubku své hříšnosti.
Víme, že zákon je svatý - já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.

Pís.: Ž 119/III (9-12)

Kázání:
Mt 5,17-20:
Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

a Ž 119,1-8.15-19.30-32:
Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život,
těm, kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon.
Blaze těm, kdo zachovávají jeho svědectví,
těm, kdo se na jeho vůli dotazují celým srdcem.
Ti podlosti nepáchají, jeho cestami se berou.
Ty jsi vydal svá ustanovení, aby se přesně dodržovala.
Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení.
Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání.
Z přímého srdce ti vzdávám chválu,
že se smím učit tvým spravedlivým soudům.
Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj! (1-8)

O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám tvé stezky.
Nařízení tvá jsou pro mne potěšením, nezapomínám na tvé slovo.
Zastávej se svého služebníka a budu žít, chci se držet tvého slova.
Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého.
Jsem na zemi jenom hostem, neukrývej přede mnou svá přikázání. (15-19)

Zvolil jsem si cestu věrnosti, stavím si před oči tvé soudy.
Přimkl jsem se k tvým svědectvím, nedej, Hospodine, abych byl zahanben!
Poběžím cestou tvých přikázání, dal jsi mému srdci volnost. (30-32)

Milí bratří a sestry, vypadáte nějak klidně. Poslouchali jste pořádně? Nebo jste už zaspali první čtení? Jestli jste poslouchali jen trochu pozorně, museli jste nabýt dojmu, že jsme tady za blázny, že si z nás Bible dělá legraci. Jednou nám tvrdí něco a podruhé přesný opak toho samého. Muselo vás přeci zarazit, jak tvrdě si protiřečí text z prvního čtení z Epištoly Římanům a text ze žalmu. Já to radši připomenu ještě jednou. Na jedné straně čteme:

Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti. Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona. (Ř 7,5-6)

a na druhé straně

Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého. Jsem na zemi jenom hostem, neukrývej přede mnou svá přikázání. ... Poběžím cestou tvých přikázání, dal jsi mému srdci volnost. Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat. Dej mi rozum a budu tvůj Zákon zachovávat, budu se ho držet celým srdcem. Veď mě po cestě svých přikázání, oblíbil jsem si ji. (Ž 119)

Tak tohle nějak nejde dohromady. Koho máme brát vážně? Žalmistu, nebo apoštola Pavla? To je jistě vážný problem pro ty velice zbožné bratry a sestry, kteří říkají, že oni berou Bibli takzvaně "opravdu vážně" což znamená fundamentalisticky neboli idiotsky doslova. My naštěstí Bibli idiotsky doslova nebereme, takže teď nemusíme pohoršeně utéct z kostela a Bibli zahodit. Naopak: můžeme si říct: "A hele, tady si to pěkně protiřečí, tady to začíná bejt zajímavý." Tak jak je to vlastně s tím Zákonem?

Skutečně, máme v Bibli 2 zcela protikladné obrazy Zákona a přikázání. Jak jim máme rozumět? Proč je pro apoštola Pavla Zákon ztělesněním starého nespaseného věku, pouhým neunesitelným břemenem, které, je-li k něčemu dobré, tedy k tomu, aby ukazovalo, jak jsme na tom špatně, jak jsme skrznaskrz prolezlí hříchem? A proč je pro žalmistu tentýž Zákon zdrojem radosti, vděčnosti a životní oporou? Proč je průvodičem Zákona pro Pavla hřích a soud, pro žalmistu radost, chvála, požehnání, jistota, ba dokonce volnost?

Jistě to není tím, že by apoštol a žalmista mluvili každý o něčem jiném, že by měli před sebou dva různé Zákony, odlišné soubory přikázání. Oba mluví zcela jistě o Zákoně Mojžíšově. Ž 119 je zřejmě dosti pozdní, vznikem nepříliš vzdálený od nz doby, slovo Zákon (Tóra) je již jistě označením 5 knih Mojžíšových. Oba mluví o tomtéž. Ale každý se na věc dívá z jiné strany a mluví do úplně jiné situace. Takže si budeme muset dát tu námahu a na tu situaci, do které se mluví, se podívat blíž. Cože? Že nemám otravovat s nějakou archeologií? Ale pozor, to je omyl – archeologie a historie na kazatelnu patří, i to pitvání slovíček. Jinak se nám může z Bible stát hromada protimluvů a dávno překonaných hloupostí. Ale dnes nám té historie bude stačit jen malinko.

Hlavně si musíme uvědomit, že pro Ježíše a pro Pavla je Zákon representován především farizejským proudem židovstva. Když se řekne farizeus, tak to považujeme za nadávku, něco jako pokrytec. To je asi tak přesný obraz, jako kdybychom křesťany hodnotili podle komunistických učebnic. Skutečnost byla poněkud jiná: farizeové představovali nejseriosnější proud mezi věřícími Židy (zdůrazňuji: věřícími). Bylo to jediné skutečně lidové hnutí, které ještě stavělo na víře v Hospodina, které s ním počítalo a bralo ho vážně. Uvažovali asi takto: naše Země zaslíbená je pod nadvládou Římanů a jejich loutky, zločince Heroda, z davidovského království nezůstalo nic. I prorocký hlas utichl, zbyla jen jeho ozvěna. Jediné, co nám jako lidu Božímu zbylo a na čem můžeme stavět, je Boží Zákon, Tóra. Ale ta je přece tím nejdůležitějším, co svému lidu Bůh kdy dal. Musíme se proto držet Zákona, poctivě a důsledně ho dodržovat a pak se Bůh k nám vrátí. Což byla úvaha zbožná, hluboká a oprávněná. Není jí co vytknout. Kdybychom my, střízlivě věřící evangelíci, žili v tehdejší době, pravděpodobně bychom byli farizeji. A všimněte si – přestože se s nimi Ježíš každou chvíli nepohodne, jsou právě oni jediní, se kterými se opravdu vážně baví. Je totiž také zajímá Boží království a jsou ochotni pro ně něco udělat. S takovými saduceji nebo herodiány si Ježíš vůbec neměl co říct. Farizeové byli lidé vážní, zbožní, poctiví, slušní - všechna čest, ale v jejich poctivosti a úctě k Zákonu byl jejich největší problem. Když se něco přehání, vyjde z toho zpotvořenina, karikatura. Zákon pro ně přestal být Tórou - ukazatelem na cestě, odkazem k Bohu a bližnímu, stal se pro ně hlavním cílem. Nešlo již o „chození s Bohem" podle Zákona, ale pouze o splnění Zákona. Plnění Zákona se stalo sportem, lidským výkonem - ten musí být kontrolovatelný a měřitelný. Proto si přikázání a předpisy Zákona rozpracovali do absurdních podrobností (třeba kolik kroků je dovoleno ujít a kolik slov promluvit v sobotu, což velice pečlivě počítali), proto ten důraz na rituální předpisy, na formální stránku věci. Až se nakonec stal formalisovaný Zákon modlou, předmětem uctívání a cílem života namísto živého Boha, ba dokonce ho pojali jako prostředek nátlaku na Boha. Je zaznamenána tradice, že Bůh pošle Mesiáše tehdy, když celý Izrael alespoň jednou důsledně dodrží šábes. Ale to už se jim Zákon pořádně změnil pod rukama. Z největšího Božího daru si vypěstovali diktátora na sebe i na Boha. Izrael musí, Bůh musí, nade všemi vládne pokleslý Zákon. Pak, když tento názor pronikal i do křesťanských sborů (třeba v Římě nebo v Galatii), musel se apoštol namíchnout a takovýto „Zákon" tvrdě vykázat ve jménu svobody a Ducha Božího. Křesťanům, kteří si chtěli na Zákonu vybudovat image vlastní dokonalosti, říká: Naopak, jestli Zákon něco ukazuje, je to jedině tvůj/můj hřích:
Co tedy máme říci? Že zákon je hříšný? Naprosto ne! Ale hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: 'Nepožádáš!' Hřích použil tohoto přikázání jako příležitosti, aby ve mně probudil všechnu žádostivost; bez zákona je totiž hřích mrtev. Já jsem kdysi žil bez zákona, když však přišel zákon, hřích ožil, a já jsem zemřel.

Kdybychom to shrnuli: Farizeovi jde především o splnění předpisů Zákona. V tom si věří, v otázce svých schopností a možností je optimistou, má za to, že Zákon zvládne a Bůh to musí ocenit, Boha si tím otočí okolo prstu. A právě v tom tkví kolosální průšvih – při vší úctě, kterou zůstáváme farizeům dlužni.

Teď se podívejme na druhou stranu našeho protimluvu, na autora nejdelšího žalmu. Žalmista mluví do jiné situace: nemluví jménem příslušníků žádného náboženského hnutí, žádných náboženských atletů, ale jménem obyčejných lidí, kteří přicházejí do Hospodinova chrámu ptát se na jeho vůli - tak, jako jsme my dnes přišli sem. Mluví jako ten, kdo bytostně touží chodit s Bohem jako Henoch (jak jsme si o tom povídali předloni v létě), chce dělat Bohu radost a těší se z toho. Přitom ale dobře ví, že na to nestačí. Ví, že nedokáže sám a hlavně vždy včas rozpoznat, co je dobré a co špatné, co se skutečně líbí Bohu a co jenom jemu. Žalmista dobře zná sám sebe, svůj hřích a svoji faleš, ví, jak často se sám před sebou a před Bohem vymlouvá, jak mazaně si dokáže zdůvodnit to, co se mu zrovna hodí. Krátce: on nevěří sám sobě! Stojí bezradně a v rozpacích nebo dokonce v zoufalství nad tím, co vyvedl, bojí se, že zase provede něco, co ho pak bude mrzet. Říká si: Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život... (tím náš žalm začíná).A pak ke své veliké radosti a úlevě shledá: Je tu přece Hospodinův Zákon! Jsou tu jeho přikázání. Hospodin, můj Bůh mě má tak rád, že ví o mých výčitkách svědomí, o mých rozpacích a nejistotách a nabízí mi pomoc. On je ochoten mi poradit! Víte, v tomhle je obrovský půvab Bible proti třeba takovým antickým tragédiím. Tam musí všelijací Oidipové, Oresteové, Médeie a jiní hrdinové v heroickém osamění vést marný zápas se svou přirozeností a svým osudem. Co je jim určeno, tomu neuniknou. Ale můj život naštěstí není, nebo aspoň nemusí být, antickou tragédií. Hospodin mě vede, napomíná, ukazuje mi správnou cestu - a to i ve zcela konkretních situacích, v konkretním rozhodování a v pokušeních, kterými procházím já a kterými procházeli i moji předkové. A když neposlechnu, nepochopím a nějak to zbabrám, je tu otevřená možnost pokání, možnost začít znovu a líp. Král David se určitě dopustil horšího zločinu než král Oidipus. Přesto je Davidův příběh daleko nadějnější než Oidipův. Jeho příběh totiž neřídila delfská věštba, ale Hospodinův Zákon.

Žalmista si tohle všechno dobře uvědomuje a je proto v této věci přesným opakem farizeje: je to vnitřně svobodný člověk, který ale dobře ví, že sám svou svobodu nezvládne - a proto chce mít Zákon. Jestliže farizeus je optimista, věří si a v Zákonu vidí cíl své seberealisace, žalmista je vůči sobě skeptik a v Zákonu vidí prostředek, jak sebe sama zvládnout a orientovat správným směrem. Jako by předjímal Pavlův výklad ze čteného oddílu:
Víme, že zákon je svatý - já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý.

Když si chudák žalmista tak málo věří, znamená to, že je na tom tak špatně? No, milí bratří a sestry, to známe dobře z vlastní zkušenosti: když si někdo moc věří, zpravidla to nevyvolává obdiv, ale spíš trapné rozpaky a obavy: z toho kouká průšvih. A Bible nás v celém svém rozsahu stále vede k velmi realistickému, zdravě skeptickému pohledu na sebe sama. Žalmista se tím však nenechá deprimovat. Ano, jsme hříšní a Zákon, všechna přikázání nezvládneme. Ale to není rozhodující - pro nás (spolu se žalmistou) není Zákon cílem, ale prostředkem. A když dnes něco pokazíme, hned zítra dostaneme mnoho nových příležitostí srovnat se s Božím zákonem lépe a dělat Bohu větší radost, třeba i napravit některé dnešní selhání.

Možná se vám teď vybavilo jedno známé podobenství (často se na ně káže) - o farizeu a celníkovi v chrámě - znáte, že ano? Jak se tam ten fariseus před Bohem vytahuje:
Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.
K tomu bych jen doplnil: Když farizeus děkoval Bohu za to, že není žádný lump a že dodržuje předpisy Zákona, byla to modlitba legitimní: Zákon, který život usměrňuje a dává mu pevný základ, směr, oporu - to je důvod ke vděčnosti; jestliže mi Bůh dává sílu činit dobro a dobro se mi vrací, měl bych za to Bohu poděkovat - tak to činí i žalmista. U farizea průšvih začíná až v momentu, kdy místo Hospodina a jeho zákona zakukleně a pokrytecky chválí sám sebe a dovršuje se v momentu, kdy děkuje za bídu bližního (toho celníka).

Milí bratří a sestry, máme tu před sebou narýsovány dvě základní možnosti přístupu k tomu, co se označuje slovy Zákon, přikázání nebo obecněji (a ošklivě) křesťanská morálka. Nalezneme v nich svoji roli?

Tady bychom mohli skončit, distancovat se od farizeů, dát za pravdu žalmistovi, že je jako my, taky si to tak myslíme, jen to neumíme tak hezky říct, prostě všechno jasný jako facka. Obávám se, že to bychom si to příliš usnadnili. Takže pozor!

Při výkladu nz-ních výroků o zákonictví a farizejství buďme opatrní. Jsou skutečně určeny právě nám? Mám za to, že v naší církvi v dnešní situaci příliš nehrozí pokušení zákonického záslužnictví. Nám není třeba příliš zdůrazňovat, že sama přikázání nejsou nejvyšší hodnotou, že nejsou cílem a že (jak rádi říkáme) „nemusí se brát úplně doslova". Např. dali jsme se poučit, že sobota (neděle) je pro člověka a ne naopak - k tomu se ještě vrátím. Daleko víc nám hrozí, že přikázání Boží nejenom nebereme doslova, ale že je nebereme vážně nebo je dokonce nebereme vůbec. Naším problemem většinou není zákonictví, ale ignorance, nezávaznost čehokoliv a falešný liberalismus, ze kterého jako sláma z bot kouká obyčejné sobectví.

Snad až příliš často a rádo se v naší církvi káže o křesťanské svobodě a nerado se moralizuje. Rádi to posloucháme a nic nás to nestojí. Vždyť jsme svobodné děti Boží a svobodně se rozhodujeme. Ptáme se ale dost často po bilanci našeho rozhodování? Nebo se raději povýšeně bavíme o cébácích, adventistech, charismaticích nebo katolících a o jejich sešněrovanosti? Na okraj: ta výtka zákonictví vůči některým jiným církvím nebo proudům je asi do značné míry oprávněná, ale vzpomeňme si častěji na Ježíšovo slovo o třísce v oku bližního a trámu v oku vlastním.

Tak tedy mezi farizeji nebo zákonickými židokřesťany se asi nenajdeme (alespoň většina z nás). Pokleslé zneužití Zákona není naším pokušením. Nalezneme se tedy v tom druhém, kladném modelu? Jsou naše cesty pevně zaměřeny k dodržování Božích nařízení? (v.5) Dotazujeme se na Boží vůli celým srdcem, abychom nezbloudili od jeho přikázání? (v.10) Toužíme po Božích ustanoveních? (v.40) Oblíbili jsme si Hospodinův zákon? Rozjímáme nad ním ve dne i v noci? (Ž 1,2) Milí bratří a sestry, kdo z nás dokáže reprodukovat alespoň to nejzákladnější - třeba Ježíšovo Kázání na hoře? Dáme dohromady alespoň to Desatero? Přemýšlíme dost často o tom, jak dalekosáhle se týká našich všedních dní? - a ono se týká! Jistě, můžete namítnout: všechna přikázání ukazují přece stejným směrem, jsou jenom příležitostným uplatněním jediného principu: principu lásky a otevřenosti. Vždyť přeci jsme se učili, že „celý Zákon i proroci" spočívají v Ježíšovu dvojpřikázání lásky. Proč máme tento nejvyšší princip ještě nějak rozmělňovat do nějakých příkazů a zákazů? To je zajisté správný postřeh - ale pozor! Všimněte si, prosím, že tentýž Ježíš, který celým životem odkazoval pokleslé zákonictví do mezí (vzpomeňte na různé příběhy o sobotě, o postu a podobně), na klíčovém místě velmi razantně prohlašuje: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám,: DOkud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým.

Milí bratří a sestry, jestliže se s přikázáními odmítneme zaobírat s tím, že to je něco překonaného, co se do dnešní doby nehodí, že to jsou jen takové berličky pro začátečníky, a odvoláme se na křesťanskou svobodu a vedení Duchem, usvědčujeme se z velice nebezpečné věci: že si totiž příliš věříme, že neznáme sami sebe. Že nepočítáme nebo (ještě hůře) nechceme počítat s vlastním sklonem obelhávat se a věci překrucovat (vědomě nebo podvědomě) tak, jak se nám to zrovna hodí. Jako bychom tím, že jsme svobodní, byli také dokonalí. A to je velice nebiblický a falešný pohled na člověka.

Právě evangelium nám odhaluje hloubku hříchu, naši bytostnou nedostatečnost k životu v lásce a moudrosti. Jestliže jsme se dali oslovit evangeliem, víme také o své hříšnosti, o tom, jak svou svobodu nezvládáme a vděčně, bez velkého ošívání přijmeme Boží přikázání, morálku.

Ty berličky, to rozpracování dvojpřikázání lásky do konkretních situací, potřebujeme ještě z jednoho veskrze praktického důvodu - obsahují totiž návody (tohle slovo nemáme rádi, že?) na řešení mnoha situací, do kterých se v různých obměnách každodenně dostáváme. A právě v těchto situacích je na místě důslednost a zásadovost. Velmi často totiž prostě nemáme čas, abychom přemýšleli o své svobodě, musíme se rozhodnout a jednat okamžitě. A pak je často lepší, vzpomenout si na přikázání a jednoznačně se rozhodnout, než narychlo hledat, co ještě můžu a co už ne, hledat kompromisy a střední cesty. Většinou se totiž ukáže, že ten upocený kompromis byl neuvážený, v podstatě sobecký a přinesl víc škody než užitku.

Ale abych tu dnes jenom neteoretisoval:

Příklad z nejvýraznějších: 7. přikázání - mládeži, probuďte se! - přikázání, nad kterým má člověk největší pokušení vymlouvat se a dovolávat se svobody proti přikázáním a moralismům (nejen v mládežnickém věku). Právě zde je takzvaná „svoboda a láska" a „nesešněrovanost" nejčastěji a přitom tak průhledně pouhou lží do vlastní kapsy, která má ospravedlnit bezohlednost a nezodpovědnost.

Krásně to vystihuje anekdota, poněkud rouhavá - ale vy ji unesete: Mojžíš se vrací z hory Sinaj s deskami Desatera v ruce. Dá svolat Izraelce a říká jim: „Děti izraelské, mám pro vás dvě zprávy - jednu dobrou a jednu špatnou. Nejdřív tu dobrou: chtěl mi těch přikázání napařit 30. Podařilo se mi to ukecat na 10. A tu špatnou: To »Nesesmilníš« si vymluvit nedal." Dodejme: ona ta druhá zpráva zase nebyla tak špatná. Právě ve věcech citlivých a choulostivých je daleko moudřejší s Bohem nesmlouvat, být důslední a třeba i staromódní. Člověk pak většinou až po letech pozná, že přikázání bylo moudřejší, než svobodné individuum.

Jiný příklad: 4. přikázání - podivuhodně příkrý zákaz práce v den odpočinutí.
Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.
Instituce dnu odpočinutí velmi hluboce souvisí se svobodou člověka. Ale opačně, než se na první pohled zdá. Není to příkaz, který svobodu omezuje; naopak ji hájí. Den odpočinutí je čas, prolamující naše zotročení prací a všedním stereotypem, čas vyhražený pro to, co je podstatou našeho lidství - pro společenství, sdílení se s Bohem i s bližními. Můžeme k němu přistoupit trojím způsobem: Buď vezmeme toto přikázání farizejsky jako rozkaz nic nedělat, případně neděli proflákat. Idiotsky důsledně ho splníme. Druhá možnost: Já, takzvaně „svobodný od Zákona" v neděli makám ostošest, abych dohonil, co jsem přes týden nestihl, a když přijdou děti, že si chtějí s tátou hrát, tak na ně vrčím, ať dají pokoj. (Kdy jindy to mají chtít, když ne v neděli?) Ve své tzv. „svobodě" přikázání nenaplňuji (samozřejmě si dobře zdůvodním, že to zrovna nejde), ale ignoruji - a přikázání svědčí proti mně. Pak je tu třetí, ježíšovský způsob naplnění (nikoliv splnění): Syn člověka je Pánem soboty, proto nemusí počítat kroky, ale může dokonce uzdravit ochrnutého. Milí bratří a sestry, dávejme dobrý pozor, abychom svou svobodu od plnění předpisů nepoužívali jako výmluvu od naplňování Božích přikázání.

Mohli bychom pokračovat - třeba takové 9. přikázání (nelhat) by nám dalo vynikající materiál k úvahám o důslednosti. Nechme to na jindy.

Na závěr ještě jeden příklad „přikázání" - z jiného soudku: z apoštolského napomínání z ep. Ef 4,26 - jasné jako facka, jednoznačné, použitelné - kéž bychom se ho důsledně drželi!
Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce!
Ano, můžete se hněvat, můžete se i pohádat. Ale do večera - ještě týž den - musí být odpuštěno nebo alespoň musí být nabídnuta ruka ke smíření. Parafrázováno: nebudete v sobě krmit zášť a výčitky. Oč jinak by to vypadalo v našich rodinách, v práci i leckdy v církvi, kdybychom toto přikázání prostě dodržovali! Nebo snad máme za to, že je to překonaný moralismus?

A tak vás nakonec prosím: jestli jsem vás právě naštval nebo se někoho dotkl, vynadejte mi co nejdřív a nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce.

Amen

Pís: 119/XII

Modlitba:

Pane a Bože náš,

děkujeme Ti za svobodu Tvých dětí. Děkujeme Ti za slavný úkol chodit po této zemi jako vyslanci Tvého království a svou láskou zpřítomňovat Tvoji vládu. Děkujeme, že se přitom můžeme učit z Tvého slova a v něm hledat radu a pomoc tam, kde si nevíme rady a kde se máme rozhodovat. Veď nás, prosíme, k soustředěnosti a poctivosti, abychom Tvá ustanovení poznávali jako živá a aktuální. Dej nám sílu, ať se nevzpěčujeme Tvému nároku na každou minutu našich dní. A dej nám poctivost k sobě samým. Tolik je v nás přetvářky a sebeklamu!

Vděčně myslíme na ty, kdo nás učili znát Tvá přikázání, kdo nám je dosvědčovali svým životem. Děkujeme za rodiče, pastýře, kazatele, kmotry a přátele. Pomáhej nám, ať jim, jsou-li ještě mezi námi, děláme radost čistým životem a nesením ovoce hodného víry. Nám, kteří máme odpovědnost za výchovu dětí, dej moudrost a sílu k dobrému příkladu. Ať při nás vidí bázeň Boží a ne pokrytectví. Střez naše ústa, náchylná k sebechvále, pomluvám, aroganci. Veď naše kroky, ať jsou přímé. Kéž našim dětem, ale i ostatním lidem kolem nás dokážeme ukazovat, jakou pomocí a radostí jsou Tvá ustanovení. Nám i jim pomáhej, nestydět se za poslušnost Tvého slova.

Prosíme Tě, pomáhej těm, kdo nezvládli svoji svobodu. Těm, kteří životem těžce nesou následek vlastního selhání. Prokazuj moc odpuštění a smíření tam, kde jsou staré výčitky, nevyřízené účty a zklamaná důvěra. A nám dej sílu ihned všechny staré i čerstvé dluhy a křivdy vyložit a odpustit či poprosit o odpuštění.

Prosíme Tě, aby respekt k Tvé vůli a ke tvým řádům spojoval stále více lidí; obvzláště Tě prosíme za lidi postavené v moci s odpovědností za stav společnosti i stav přírody. Vybav přesvědčivostí, rostoucí z poctivosti, pokory a poslušnosti Tvého slova kazatele, učitele, vychovatele a všechny, kteří se podílejí na utváření nových generací.

Do Tvé vůle odevzdáváme příští dny. Prosíme, vyslyš nás i nyní, když se k tobě jako tvé děti takto ještě obracíme: Otče náš ...

Poslání: Ř 13,8-10
Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání 'nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš' a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: 'Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.' Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

Požehnání: 2T 2,16-17
Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.

Pís: 119/V