[pozn. 1: Základní důrazy a argumenty tohoto příspěvku přebírám od kolegy Jana Kranáta z katedry filosofie ETF UK, spec. z jeho příspěvku na konferenci Stav dialogu přírodovědců s teology: témata – osobnosti – instituce (České Budějovice, 20.–21. 5. 2005) otištěném ve stejnojmenném sborníku vydaném Teologickou fakultou JčU (ed. Karel Beneš a Tomáš Machula), str. 49–54. Děkuji za jeho svolení.]

S tím, co si intuitivně představujeme pod pojmem přírodní věda, celkem nemáme potíže, ale pro jistotu se o vymezení pokusím: je to takový obor bádání, kde není hlavním předmětem člověk a jeho myšlenky, kultura, dějiny a sebepochopení. Tedy obory „exaktní", v dobrém slova smyslu positivistické, tedy vycházející z „daností" (positum): pozorování, měření, experimentů. Jejich výsledky musí být co nejvíce nezávislé na pozorovateli a jeho předběžných názorech a předporozuměních. Nehraje zde podstatnou roli osobní interpretace! Všechny informace – ať už ona pozorování a měření nebo teorie, hypotesy musí být komunikovatelné, reprodukovatelné a testovatelné objektivně – musí dávat stejný smysl bez ohledu na to, kdo to říká. Proto sem bez potíží zařadíme fysiku, chemii a biologii, ale už nikoliv historii, literární vědu nebo kulturní anthropologii. Tyto obory, řekněme „humanitní obory" pracují s lidskými myšlenkami, pocity, postoji, hodnoceními. Čili s něčím z principu subjektivním, objektivně těžko (nebo jen do jisté míry) testovatelným nebo jednozačně sdělitelným.

Samozřejmě – toto rozdělení, jakkoliv mi na něm v našem kontextu záleží, je velmi schematické a v praxi nefunguje tak přísně. Jsou tu velké přesahy mezi obory, exaktnost a objektivismus přírodních věd je spíš metodologickým programem, než že by to tak v praxi vždy fungovalo.

A teď ta druhá strana – jak je to s teologií? Tady je situace nesmírně složitá, protože už samo vymezení teologie je teologickým tvrzením. Sebepochopení teologie se poněkud liší mezi jednotlivými církvemi (klasicky odlišné je chápaní katolické a protestantské), ale i uvnitř jednotlivých konfesí naleznete celé široké spektrum definic a názorů. Ale asi se shodneme, zase „tak nějak intuitivně", že na té pomyslné ose exaktnosti je ještě dál za humanitními obory – a to jak svým předmětem, tak svými metodami. Čili aby mělo smysl mluvit dál, musím vyložit karty na stůl a říci, jakou teologii budu mít na mysli (a jiná pojetí ponechám stranou). Tímto upozorňuji, že všechna další tvrzení vycházejí z pochopení obvyklého v prostředí evangelickém a ještě přesněji z tzv. dialektické teologie či teologie Slova, kterou nejzřetelněji formuloval Karel Barth [pozn. 2: Byť některé formulace budou bližší spíše teologii Rudolfa Bultmanna]. Při pohledu z jiných tradic se některé věci budou jevit podobně, některé trochu jinak. Tedy:

Teologie v žádném případě není vědou o Bohu! V pravověrném křesťanském (či židovském) prostředí se shodneme, že Bůh člověka nekonečně převyšuje, Boha nelze vystihnout, nelze z něho učinit objekt zkoumání, vůbec něho nelze učinit objekt. Varováním je už prorocký výrok: Nejsouť zajisté myšlení má jako myšlení vaše, ani cesty vaše jako cesty mé, praví Hospodin. Ale jakož vyšší jsou nebesa než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše, a myšlení má myšlení vaše. (Iz 55,8-9) Tím, co je možné logicky (totiž teo-logicky) zkoumat, je však lidská víra a její vyjádření. A právě ta je vlastním předmětem teologie. Pozor – z toho vůbec nevyplývá, že by teologie víru takzvaně vědecky zkoumala, přistupovala k víře jako k objektu zvenčí, s objektivním odstupem a nadhledem – to už by byla religionistika, srovnávací věda náboženská. Teologie je reflexí víry, vychází z víry, zevnitř. Slouží víře, která je něčím bytostně vnitřním a osobním, aby mohla být sdílena, komunikována. Je jejím jazykem, snaží se dát víře prostředek, jak sebe sama sdělit, srovnat s vírou někoho jiného, jak vejít do rozhovoru – s kým? Pochopitelně opět s vírou jiných lidí. Proto má teologie své místo výlučně v církvi, tedy ve společenství věřících, kteří si symbolickou mluvou sdělují nesdělitelné a vzájemně si pomáhají pochopit nepochopitelné. Zní to jako paradox? Zajisté! Právě v tomto napětí, v tomto silovém poli je místo teologie. Mimo toto prostředí přestává být teologií a stává se v lepším případě třeba tou zmíněnou komparativní religionistikou nebo filosofií náboženství. Vezměme co nejvážněji toto napětí, tento paradox, které jsou v samém centru, základu teologie: na jedné straně vědomí onoho nekonečného přesahu, oné zásadní nepochopitelnosti omezeným lidským rozumem a na druhé straně Boží slovo, které míří ke konkretním lidem do jejich konkretních životních situací a myšlenkového světa, působí víru a je tedy (skrze svědectví víry) komunikovatelné. Nebo jinak: Na jedné straně Boží milost, něco sice nepochopitelného, ale přitom svrchovaně skutečného, spolehlivějšího než jakékoliv naše objektivní poznání (které zůstane částečné a nedokonalé, i kdybychom se dopracovali k oné kýžené teorii všeho s kvantovou gravitací), na druhé straně to, že o této svrchované skutečnosti můžeme mluvit jen v symbolech a analogiích – ať už to jsou biblické příběhy, církevní dogmata (třeba trojiční učení) nebo svátosti. Tyto paradoxy nelze zanedbat, ať se na teologii díváme z jakékoliv strany, třeba ze strany přírodních věd.

A ještě poznámka k pojmu víra, který bývá obzvlášť v takzvaném „dialogu vědy a víry" používán velice nešťastně: Zde bych se jen omezil na konstatování, že tzv. křesťanská víra NENÍ souhlasem s něčím, co nelze dokázat. Nebo uznání zázraků (ve smyslu překročení přírodních zákonů). Do této ubohé a vyprázdněné podoby se pokoušeli víru vtěsnat její odpůrci, aby si usnadnili práci. Proto mě vždycky moc mrzí, když si sami křesťané nechají tuto nedůstojnou roli vnutit a o své víře takto uvažují – třeba když se chtějí obhájit proti primitivním útokům ateistů pod nějakou přírodopisnou záminkou. Nebo když v jakémsi podivném protiútoku poukazují, že i přírodní věda stojí na zatajené víře v něco nedokazatelného (třeba v objektivitu světa a platnost přírodních zákonů). [pozn. 3: O objektivitě či racionalitě světa si netroufám vést diskusi. Argument platnosti přírodních zákonů však rozhodně neplatí: platnost přírodních zákonů není žádný metafysický předpoklad, nějaký apriorismus. Je to každodenně znovu zjišťovaná a a-posteriori ověřovaná skutečnost. To, že rozptyl elektronů na krystalové mřížce probíhá stejně dnes jako včera, je prostě objektivní pozorování, nikoliv metafysický předpoklad. Stejně jako to, že ve spektrech nejvzdálenějších kvasarů jsou stejné spektrální čáry jako ve světle slunečním, z čehož plyne, že před miliardami let měly atomy stejnou strukturu energetických hladin a platila stejná fysika jako tady a dnes. To také není filosofický předpoklad, ale pozorování, které mohlo dopadnout úplně jinak. Proto mohl A. Einstein prohlásit, že „nejnepochopitelnější na vesmíru je to, že je pochopitelný." Právě proto, že platnost přírodních zákonů není žádným metafysickým předpokladem nebo zatajenou vírou, ale stále znovu v údivu a úžasu zjišťovaným faktem.]

Oč tedy ve víře jde, když ne o tzv. zázraky a vědecky nedokazatelné věci? No, o tom je právě teologie. Pokusím se to říci hodně obecně: jde o přitakání k Božímu oslovení. O osobní vztah k tomu, který člověka nekonečně přesahuje, ale přesto jej oslovuje, navzdory lidské nedokonalosti a omezenosti. O vztah plný lásky a naděje, byť s vědomím, že to nebo ten, k čemu se vztahujeme, je mimo naše chápání, což nám nevadí, neboť iniciativa je na jeho straně. My nerozumíme jemu, ale on rozumí nám. Obrovský půvab křesťanské svobody je právě v tom, že my – věřící – nemusíme a dokonce ani nemůžeme všechno chápat a že to nejdůležitější je v rukou Božích, tedy nezáleží na našem pochopení, naší snaze a našich výkonech. Řečeno s ap. Pavlem: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. (1K 2,9) No – a to je právě to, co je (či mělo by být) předmětem víry – eu angelion, dobrá zpráva o Boží milosti. Předmětem křesťanské víry není, prosím, Bible a fakticita v ní popsaných příběhů a zázraků. Jistě, zvěst je tlumočena pomocí příběhů: třeba příběh o vyvedení Israele z Egypta nebo příběh o Ježíšově vzkříšení. Ovšem – nikoliv náhodou – to jsou příběhy mimo historickou evidenci, nerekonstruovatelné a transformované tradicí a interpretací starozákonních tradentů či evangelistů. (Někteří křesťané si to zjednodušují a současně znesnadňují – tím, že Bibli považují slovo od slova za bezprostřední Boží zjevení.) Předmětem víry by neměly být ani dílčí části církevní doktriny vytržené ze souvislosti s evangeliem. Předmětem víry je samo evangelium. Zvěst o Bohu, který přichází za člověkem, o Božím oslovení, které není podmíněné jakoukoliv naší dokonalostí a schopností, ať už mravní (proto vykoupení z hříchu), nebo intelektuální (nemusíme tomu vědecky rozumět). Klasicky řečeno: spasení pouhou milostí jako centrální křesťanské dogma, kterým se poměřují všechna dogmata ostatní, jako kriterium pravověří.

Proč o tom tolik mluvím... Aby bylo jasné, jak strašně daleko má k sobě myšlení přírodovědecké a myšlení víry (neboli teologie) – což není žádná z nouze ctnost, ale právě náležité ocenění obého. Na jedné straně nutnost objektivního odstupu a přesných, exaktních tvrzení nezávislých na osobě. Na druhé straně bytostný osobní vztah k tomu nás přesahujícímu, o němž lze mluvit jedině formou osobního svědectví, pomocí symbolů a analogií a jejich interpretací.

Ale nyní již k našim otázkám.

Protože první část otázky (co nabízejí přírodní vědy teologii) se mi jeví zajímavější než druhá (teologie př. vědám), vezmu je v obráceném pořadí.

1. Co nabízí teologie přírodním vědám:

Podle mého názoru: „vůbec nic". Leda snad tím, že se sama stává předmětem jiných humanitních a z hlediska přírodovědy převelice neexaktních oborů jako je religionistika, kulturní historie nebo filosofie. Jinak mi ale není známo (a ani si to nedovedu představit), že by přírodovědný výzkum mohl jakkoliv reagovat na teologické otázky nebo metody. Už mnohokrát bylo (i na tomto místě) konstatováno, že se nijak neliší práce věřícího a nevěřícího přírodovědce. Natož, aby závisela na jeho teologických názorech. Katolík, vnitřně zakotvený v tomismu, bude zkoumat přenos záření ve hvězdných atmosférách asi stejně jako evangelík barthián. Nebo nějak jinak, ale určitě ne kvůli svému tomismu. Pochopitelně – nemluvím o tzv. creation science, kde jsou výsledky bádání dány předem ideologickou objednávkou. Viz např. nedávnou aféru s podvrženou fosílií lidských stop vedle dinosauřích. Pokud náboženství úkoluje paleontologii, co má konkrétně objevit, nevidím v tom žádnou teologii a už vůbec žádnou vědu.

Stranou ponechávám diskusi o tzv. etice vědeckého bádání a praktických aplikací vědy. Jistě, křesťanská víra ovlivňuje veškeré rozhodování a jednání, na tom není nic překvapivého. Leč ta cesta od článku víry ke konkretnímu etickému rohodnutí není nijak přímá a už vůbec jednoznačná.

2. Co nabízejí přírodní vědy teologii:

a) Mohly by jí nabídnout nějaký svůj výsledek, poznatek? O tom už bylo popsáno mnoho papíru, skloňuje se kvantová kosmologie, antropický princip a podobně (neboli – na to je výmluvná floskule – „kde se věda dotýká náboženských otázek", což do češtiny přeloženo znamená: „jedná se o věci, o kterých v podstatě nic kloudně nevíme a kde se dá libovolně spekulovat"). Ale zkusme si představit nějaké teologické téma, kde by opravdu záleželo na tom, co věda dělá, co zjistila a co naopak vyvrátila. Nějaké theologumenon vztáhnout ke konkrétnímu vědeckému poznatku. Třeba tak, aby záleželo na tom, jestli neutrina mají nebo nemají klidovou hmotnost, nebo zda platí newtonovská gravitace či obecná teorie relativity; nebo zda organické látky vznikly na Zemi nebo pocházejí z vesmíru. Nebo – co já vím? Napadá vás něco? Nějaká souvislost, která by byla spoň trochu smysluplná???

A samozřejmě by sem patřil nějaký důkaz Boží existence, jak se nám ho neustále snaží vnutit tzv. vědecký kreacionismus, dnes maskovaný pod zkratkou ID, neboli intelligent design – inteligentní plán. O tom, že to nefunguje, se tu mluvilo minule a nechci se k tomu vracet.

Tím, prosím, netvrdím, že individuální víra (klidně víra přírodovědcova) nemůže nacházet v přírodě a vesmíru inspiraci a předmět vděčnosti za stvoření. Samozřejmě, že nachází. A věřím, že nejen mezi námi hvězdáři. Ale – všimněte si, že při tom v podstatě vůbec nezáleží na tom, jak si ten svět představujeme konkrétně (čili na oné vědě, kupříkladu na hmotnosti neutrin). Vezměte si třeba krásný „astronomický" 8. žalm:
Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil:
Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? ...
Ten žalmista si vesmír představoval jako kulovou sféru s placatou zemí podepřenou sloupy uprostřed. Z vědeckého hlediska komicky naivně. Ale stejně to s celou naší vědou nedokážeme vyjádřit lépe než on.

b) Co se občas z přírodovědecké strany teologii nabízí, ba přímo vnucuje: teologie si má vzít příklad z exaktních věd v oblasti metodické. V rozhovoru s přírodními vědami se má teologie naučit pracovat s objektivními fakty, zbavit své pojmové vágnosti a nepřesnosti, svého krasořečnění a namísto toho má budovat pořádnou ověřitelnou teorii – prostě jako každá „slušná" věda. Má se stát pramenem poznání ve stejném smyslu a na stejné rovině jako přírodní vědy. Tento názor (možná ho trochu karikuji) je dosti běžný mezi věřícími přírodovědci, zejména fysiky. Je to ovšem názor velmi naivní a prokazuje teologii špatnou službu. Teď už asi chápete, proč jsem si neodpustil ty úvodní úvahy o předmětu teologie a předmětu víry. Nic nemůže být teologii cizejší, než požadavek, aby se vzdala svých interpretativních metod a nechala si vnutit metody positivistické.

Poněkud neuctivě se tu vychází se z tichého předpokladu, že teologie žádnou metodu (ba přísnou metodu) nemá. Což není pravda. Dokonce má svou vlastní exaktnost a kontrolovatelnost. Jen jaksi nemůže z podstaty věci kopírovat hermeneutické schema přírodovědy: pozorování – zobecnění – teorie – experimentální ověřování teorie, kde na začátku i na konci je nějaké to objektivní positum, pokud možno číselný údaj. Zdrojem jejího poznání není zkušenost smyslová, nějaké to objektivně sdělitelné měření, ale zkušenost jiného typu. Zkušenost víry. Neméně skutečná, ale jaksi z té oblasti, kterou nelze zpředmětnit, kvantifikovat či sdělit odděleně od osobní interpretace. [pozn. 4: Mimochodem – stejný požadavek je opakovaně kladen na historii: také má být objektivní a má pracovat pouze s jasnými fakty nezávisle na osobní interpretaci. A stále znovu se ukazuje, že je to požadavek ilusorní a nebezpečný, protože obvykle nahrazuje jednu interpretaci interpretací jinou, ale nereflektovanou.]

c) Co tím nabízením také nemyslím (alespoň v dnešní době), byť to svoji váhu má: takzvané pomocné vědy historické. Jistě se shodneme na tom, že pro biblistiku nebo pro dějiny dogmatu jsou k užitku metody pocházející z jiných oborů. Od fysiky přes archeologii po lingvistiku. Např. pomocí radiouhlíkové metody můžeme datovat nález z nějaké biblické lokality. Nebo analýzou pylových zrn určit, z jakého místa a doby pochází starý rukopis. Nebo archeologický objev nápisu nás upozorní, že určitá vazba v hebrejštině byla užívána ve speciálním významu, který bychom jinak neznali. To jsou všechno věci, které různé více či méně exaktní vědy nabízejí teologii. Ovšem jistě cítíte, že to jsou skutečnosti natolik banální, že kvůli tomu snad nemusíme pořádat panelové diskuse. Společným rysem je, že to, co se teologii nabízí, jsou metody a techniky, jakýsi vedlejší produkt přírodovědných disciplin. Nikoliv zásadní poznatky, které by byly hlavním cílem dotyčných věd, které nějak zásadně formují náš pohled na fungování světa a naše místo v něm. Prostě pomocné discipliny historické jsou využívány pomocnými disciplinami teologickými. A využíváme při tom metody, které jsou po ruce, aniž by nás příliš zajímalo, jak tyto metody fungují a z jakých vědeckých souvislostí pocházejí. Ale pozor, tato samozřejmost nebyla samozřejmostí vždy a stojí na těžce vybojovaném konfliktu. Čímž se dostávám k poslednímu bodu:

d) Může tedy exaktní věda teologii něco nabídnout, aby z toho měla teologie opravdu užitek? Domnívám se, že ano – a (paradoxně) tyto momenty vidím právě tam, kde mezi nimi dochází ke konfliktu. Když se řekne „konflikt mezi teologií a vědou", obvykle se míní ony „mediálně atraktivní" klasické konflikty s přírodními vědami: spor o heliocentrismus (odsouzení Galileiho) a spor o evoluci. Ovšem zde se řešily otázky sice důležité z hlediska přírodovědného, ale marginální teologicky. Z teologického hlediska je totiž původ a struktura světa (průběh stvoření nebo kosmologie) opravdu málo relevantní (jak jsem zde vykládal před rokem). Otevřeno ovšem bylo jiné téma: metodické otázky výkladu Bible a klasických věroučných textů. A stalo se tak nikoliv kvůli astronomii, ale ještě dříve v konfrontaci s tím, co se dnes nazývá vědami humanitními, které se rodily na půdě renesančního humanismu a zájmu o klasickou literaturu. Byla to klasická lingvistika, komparatistika, zájem o historický kontext, později archeologie. Tedy to, co později sama teologie (zejm. biblistika, ale nejen ona) přijala jako svou vlastní metodu zvanou „historická kritika textů". A v diskusi s těmito disciplinami (a jejich metodami) musela teologie obhajovat své předpoklady: totiž Bibli a církevní tradici. A jak se ukázalo: tento zápas byl pro teologii obrovským přínosem, protože se musela naučit pohlížet na Bibli už ne jako na soubor statických „zjevených" textů, které jaksi spadly shůry, ale jako na něco dynamického, plného života. Uvnitř biblických textů byl rozpoznán tzv. tradiční proces, tedy vnitřní rozhovor různých svědků, kteří se formování textu podíleli. V některých textech, které při onom statickém čtení vypadají záhadně až obskurně (třeba různé starozákonní krutosti či podivné kultické předpisy, koneckonců i samy texty o stvoření) byly rozpoznány polemiky se soudobým pohanstvím a nevěrou Israele, dokonce i vnitřní rozhovor, ba i polemika mezi různými biblickými texty navzájem. Teologie byla nucena – ke svému užitku – přistupovat ke svým východiskům (Bibli i dogmatické tradici) a tedy sama k sobě kritičtěji. A namísto opakování statických, zatuhlých pouček odhalovat ve své tradici dynamický, ba často dramatický dialog svědků, jejich zápas o víru. Abychom věc nepřeceňovali: na vlastním jádru teologie (soustředění na evangelium) to nic nezměnilo, ale jejím pomocným oborům to určitě přidalo na zajímavosti. Toto historické setkání teologie s vědou mělo sice často charakter konfrontace, ale bylo pro obě strany přínosné.

Dovolím si to zobecnit: teologie by měla být vděčná, je-li proti své vůli konfrontována s nějakou vědou a je s ní v rozporu. Nemusí to sice nic znamenat, může jít o účelovou desinterpretaci vědeckého poznatku, což se často stává a také snadno pozná. Ale může to také znamenat, že je něco v nepořádku s jejím sebepochopením. Může jít o nějaký neuvědomělý, zůstatkový kryptofundamentalismus. Teologii to naznačuje možnost, že chápe některá vlastní východiska a tvrzení příliš staticky. Že zaměňuje stvořitele se stvořením a evangelium s literou. A to je pro teologii příležitost k hlubší reflexi nebo alespoň výzvou k přesnějšímu a zodpovědnějšímu vyjadřování.