Akademie věd ČR, Praha, 18. května 2006
téma diskuse: "Evoluce nebo stvoření?"
Universum 4/2006, 28-30
Shrnutí:
V diskusích o vztahu mezi přírodovědeckým a náboženským pohledem na přírodu se obvykle náboženské stanovisko odvozuje z biblického pojmu stvoření a z několika biblických citátů, které s tímto pojmem zacházejí. Cílem příspěvku bude bližší ohledání kontextů a literární funkce dotyčných textů v biblickém kánonu.
Základní these: V Bibli, tzn. v souboru směrodatných textů židovsko-křesťanského náboženství v jejich kanonické podobě, není téma stvoření ve smyslu: „vznik světa a jeho struktur" vůbec řešeno. Narážky na stvoření jsou použity zcela nesystematicky v různých kontextech, vesměs soteriologických (tématem je spása, záchrana lidu - Israele) nebo doxologických (vyznání a oslava Boží moci a svrchovanosti). To se týká i nejčastěji používaného a desinterpretovaného textu na začátku knihy Genesis.
Tím pádem veškerá argumentace biblickými texty pro stvoření jako jednu z koncepcí či teorií vzniku (třeba jako alternativu evoluce) je založena na nepochopení a omylu, byť omylu s hlubokými historickými kořeny.
Když se dva či více křesťanů nemůže na něčem dohodnout, obvykle některý dříve nebo později vynese argument: „A jak je to v Bibli?" Neboli: můžete si myslet, co chcete, ale existuje-li dostatečně vhodný biblický verš, který na daný problém pasuje (a potvrzuje můj názor), nemá cenu dál diskutovat. Biblický verš – to je trumfové eso.
Obzvlášť v našem evangelickém prostředí je sklon k takové argumentaci silný a historicky vypěstovaný. Ale ono ohánění se Biblí je vlastní všem konfesím. Pozor – nechci to karikovat ani odsuzovat! Autorita Písma jako zdroje křesťanského učení je jednou z mála věcí, na které se bez problémů shodneme, ale jistá opatrnost je na místě.
Proč o tom mluvím? Otázka: „evoluce, nebo stvoření?" je typickým produktem takového vnitrokřesťanského hádání, kde se šermuje Biblí. Nejde o žádný dialog vědy a víry, to si nenamlouvejme. Je to čistě vnitrokřesťanský problém, nad kterým může nevěřící pozorovatel jen nechápavě kroutit hlavou: „Co se tu vlastně řeší? To snad v dnešní době, v 21. století, nemůžou myslet vážně." Osobně mám podezření hraničící s jistotou, že všechna témata tzv. vědecko-teologického dialogu jsou právě jen takovým vnitrokřesťanským hádáním mezi sebou, kde si jenom řešíme interní problémy své víry, svého chápání Bible (a věroučných formulí) a s vědou to v podstatě vůbec nesouvisí.
Sílu biblického slova dokládá naše otázka mimořádně plasticky: kdyby Bible byla o jednu jedinou stránku kratší, kdyby začínala o jedinou kapitolu dál, žádný problém typu „stvoření či evoluce" bychom tu neměli. V celém dalším textu Bible, na oněch zbývajících tisíci stranách, se totiž o stvoření buď nemluví vůbec nebo zcela marginálně. Ale budiž, karty jsou rozdány včetně trumfů, musíme se dát do hry. Ovšem, musíme zkoumat, co je trumfovým esem, co spodkem a co sedmou a jestli nejsou trumfy vytahovány z rukávu.
Položme si upřesňující otázky: kde se v Bibli o stvoření mluví? V jakých je to kontextech? Co je sdělením oněch kontextů? Je vůbec někde v Bibli stvoření jako samostatné téma? Je vůbec někde v Bibli tématem příroda, kosmos, ne-lidský svět? Jak v tomto smyslu vypadá Bible ve srovnání s jinými starověkými náboženskými texty? Konkrétně s rozsáhlými a propracovanými stvořitelskými mýty babylonskými a egyptskými? To vše musíme zohlednit, chceme-li s Biblí zacházet přiměřeně a poctivě.
Pojďme se teď na ta místa a kontexty podívat podrobněji.
Pojmem stvoření, Schöpfung, Creation jsou překládána 3 hebr. slovesa a jejich deriváty: b-r-), (-s-h, j-c-r.
(-s-h je celkem obecné a neutrální sloveso pro dělání, vytváření čehokoliv a kýmkoliv. j-c-r je terminus technicus pro řemeslnou výrobu, vytváření rukama. Boží dělání - tvoření je tak opisováno. Vzpomeňte na jeremiášovský příměr Hospodina k hrnčíři a Izraele k nepodařené nádobě. Nejspecifičtěji stvořitelské sloveso je b-r-); jeho podmětem je vždy Bůh. ČEP se snaží (ne úplně důsledně) vyhradit slova stvořit, stvoření právě jako ekvivalenty tohoto slovesa. Podívejme se na jeho výskyty:
První překvapení: vůbec nevyskytuje v knihách Mojžíšových neboli Tóře! Výjimkou je pouze úvod, první kapitoly Gn, ale to si nechám na konec. Veškeré příběhy praotcích, o vyvolení Abrahama, zaslíbení Jákobovi atd. neobsahují ani sebemenší odkaz na stvoření. Totéž platí o nejvlastnějším centru a těžišti Starého zákona, kterým jsou příběhy o vyvedení z Egypta a daru Zaslíbené země. Což samo o sobě naznačuje teologickou relevanci (spíše irelevanci) stvořitelského tématu. Kromě prvních kapitol Gn nalezneme pojem stvoření (b-r-)) v celém Pentateuchu jen na 3 místech. A vždy se mluví nikoliv o tom, co Bůh udělal v minulosti, ale co udělá: Ex 34,10; Nu 16,30; Dt 4,31-32. Tématem je smlouva s Izraelem, nikoliv stvoření.
Ani v tzv. předních prorocích, čili v dějepravném korpusu SZ (od Joz po 2Kr) není ani sebemenší narážka na stvoření. Objevují se až v textech relativně pozdních, tj. exilních a poexilních, u velkých proroků a v žalmech, ale i tam sporadicky a nesoustavně. A nelze si nevšimnout, že obvykle není tématem počáteční stvoření, častěji je to aktuální Boží jednání s Izraelem.
Zdaleka nejvíc stvořitelských motivů je u Deuteroizajáše. Je to vlastně dlouhá řada zaslíbení Boží pomoci Izraeli, vysvobození z babylonského zajetí; na stvoření se odkazuje jako na doklad Boží svrchovanosti. Vybírám jen několik typických ukázek:
Iz 40,26-28: „K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno?" Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna. Proč říkáš, Jákobe, proč, Izraeli, mluvíš takto: "Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo"? Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze.
Iz 42,5-7: Toto praví Bůh Hospodin, který stvořil nebesa a roztáhl je, zemi překlenul i s tím, co na ní vzchází, jenž dává dech lidu na ní a ducha těm, kdo po ní chodí: „Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě."
Iz 51,12-13: Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva? Zapomínáš na Hospodina, který tě stvořil, který roztáhl nebesa a položil základy země. Proč máš neustále, po celé dny, strach ze vzteku utiskovatele, který ti chystal zkázu? Kde je ten utiskovatel i se svým vztekem? Ano – toto je nejvlastnější role stvořitelského motivu v Bibli!
A mohli bychom pokračovat: Iz 43,1.7.15; Iz 45,11-13.18; Iz 48,7; Iz 65,17-18. U ostatních proroků jsou zmínky o stvoření jen sporadicky. Např. Jr 31,22; Ez 21,35; Ez 28,13.15, kde se vesměs jedná o aktuální Boží činění. Nebo Am 4,13 a Za 12,1, kde je stvoření dokladem Boží svrchovanosti nebo soudní pravomoci.
Zajímavé je to v žalmech:
Ž 51,12: Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.
Ž 89 (chvalozpěv na Boží milosrdenství a věrnost): Pravím: Tvoje milosrdenství je zbudováno navěky, v nebesích jsi pevně založil svou věrnost ... Tvá jsou nebesa, tvá je i země, založil jsi svět a všechno, co je na něm. ... Spravedlnost a právo jsou pilíře tvého trůnu, před tebou jde milosrdenství a věrnost.
Pak je tu několik tzv. kosmologických žalmů, kde se vzdává chvála Bohu za celý svět. Těch si obzvlášť hledíme, protože zde se konečně reflektuje příroda, což je v Bibli vzácnost.
Ž 104,30 (o tvorech se praví): Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země. Pozor – jde o stvoření aktuální.
Ž 148,5: Hospodina chválí nebesa, Slunce, Měsíc, vody (inventář z Gn 1), on přikázal a bylo to stvořeno. Však jde také o pozdní, poexilní žalm, takže lze předpokládat narážku na text Gn 1.
Někde jde o Boží oslavu v kontrastu s nepatrností člověka:
Ž 8,4-5: Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?
Typické je to u Joba, např. Jb 9,1-10; Jb 38 (což je obzvlášť půvabný stvořitelský text).
Zkusme to shrnout. O stvoření se ve Starém zákoně tu a tam (velmi vzácně a nesoustavně) mluví, ale:
1. Nikdy to není samostatné téma, vždy je to jen doklad Boží pravomoci a svrchovanosti, ať už v soudu nebo ve spáse.
2. Většinou se nejedná o stvoření na počátku, nýbrž v přítomnosti, nebo Bůh zaslibuje, co stvoří v budoucnu.
3. Vesměs jde o argument, ŽE stvořil (a proto je jeho záměr nezvratný a spolehlivý), nikde nejde o to, JAK stvořil.
Jak nám do toho zapadají první biblické kapitoly?
I povrchní čtenář pozná, že Gn 1-11 („pradějiny" od stvoření světa po babylonskou věž) je samostatným literárním celkem, který je formou i stylem odlišný od praoteckých příběhů Gn 12nn. Pozornější pohled ukáže, že jde o celek vysoce propracovaný a žádnou část z něj nelze vytrhnout.
V interpretaci tohoto korpusu je mezi vykladači celkem shoda. Vznikl v babylonském zajetí, pracuje s mnoha prvky babylonské mytologie a teologicky se vyrovnává s faktem pádu Jeruzaléma a s babylonským zajetím.
Vyvrácení Jeruzaléma bylo pro Izrael těžkou ranou a nepochybně vyznělo jako porážka Hospodinova – tak se tehdy ideologicky interpretoval každý vojenský akt. Formálním potvrzením vítězství bylo rozboření chrámu, přesně tak, jak to Nebukadnesar provedl s chrámem jeruzalémským. Božstvo bez chrámu, bez kultu je podle tehdejších představ bezmocné. Hlavním úkolem pro Izrael tedy bylo: udržet víru v Hospodina, interpretovat skutečnost exilu.
Především: na obecnou představu o impotenci božstva bez chrámu se odpovídá: Hospodin je nad světem jako svrchovaný vládce, stvořitel. On není odkázán na chrám vystavěný lidmi, protože jeho chrámem je celý svět. A proto ho lze také kdekoliv uctívat – i v exilu mezi pohany. A pak je tam jasný osten proti babylonskému náboženství: nebeská světla, vody pod a nad klenbou atd., to nejsou bohové ani sídla bohů, ale stvoření plně podřízené Hospodinu, služebníci Hospodinovi. Proto ten zájem o přírodu a „kosmologii", který je jinak v celém biblickém kánonu naprosto ojedinělý. Ten polemický hrot jde tak daleko, že text Gn 1 („první zpráva o stvoření") je doslova parodií babylonského mýtu o stvoření světa, eposu Enuma eliš.
V něm je stvoření líčeno jako boj mezi hlavním babylonským bohem Mardukem a jeho spojenci na jedné straně a vodní příšerou Tiámat, ztělesněním chaosu, a jejími spojenci na druhé straně. Aby mohl Marduk dát světu řád, musí se nejdřív urputně poprat. Průběh boje a jeho zvraty jsou vylíčeny s epickou šíří. Marduk pak Tiámat rozsekne na dva kusy, z jedné půlky udělá nebe, z druhé zemi. Vody, sídlo chaosu, spoutá v podsvětí a v moři. Vyprávění v Gn si od babylonského mýtu vypůjčuje kosmologický inventář. Ale jinak ho obrací na hlavu. Žádný boj, jen svrchované slovo. Hospodin řekně – a ono se stane. Čímž jako by se říkalo: Náš Bůh, Hospodin, to není žádný upocený rváč Marduk, který je nadto závislý na vašich obětech. To, že jste zničili Jeruzalém, není slabostí Hospodinovou, ale je to jeho soud nad námi, nad Izraelem. On je nad věcí a ještě přijde ke slovu, on nás zase vysvobodí.
Gn 1 je skutečně parodií babylonské předlohy. Klidně to lze řící takto natvrdo – v rámci onoho literárního celku Gn 1–11 to totiž není jen zde. Naprosto otevřený výsměch zazní třeba v Gn 6,4: Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní. Což naráží na příběhy o polobožských héroích, od kterých odvozovaly svůj původ královské dynastie (nejen v Babylonu). Nebo „vysvětlení" jména Babylonu v Gn 11,1–9: I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. ... I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. ... Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. To je výsměch pýše Babyloňanů na babylonský chrám — střed světa, symbol babylonské světovlády. Hospodin musí sestoupit, aby si té věže vůbec všiml. V babylonštině znělo jméno Babylonu Báb-ili, čili Brána bohů. A z brány bohů je zde udělán Bábel – Blábolov (je tu slovní hříčka s hebr. slovesem b-l-l, blábolit).
To je – řekněmě – vnější vrstva onoho literárního celku. Vnitřní, teologická vrstva jde hlouběji. Ta reflektuje, proč Izrael zkrachoval v Zemi zaslíbené. Mezi starozákonníky vládne konsensus, že většina látek Starého zákona prošla právě v exilu dalekosáhlou (tzv. deuteronomistickou) redakcí, která je sledovatelná literárně i teologicky. Starší látky jsou zpracovány tak, aby dějiny Izraele byly napnuty mezi vyvedením z Egypta (které je chápáno jako stvoření Izraele), darem Země zaslíbené, přes nevěrnost lidu až k soudu, odnětí země a exilu, který je trestem za nevěrnost a příležitostí k očistě. A totéž vyznění má i cyklus Gn 1-11.
Na počátku je stvoření – nastolení řádu. Bůh se představuje jako tvůrce a garant řádu. Pak přichází vytvoření vztahu – o tom je příběh o zahradě Boží Eden a o lidech v ní. Leč následuje porušení vztahu (lidé chtějí být jako bohové – Gn 3), což vede k vyhnání z ráje, k bratrovraždě (Kain a Ábel) a vrcholí v Lámechově písni (Gn 4,23n), která je apoteózou pomsty a sobectví. Zhroucení vztahu pak vede ke zhroucení řádu (příběh o potopě), čímž se kruh uzavírá. A to je obrazem a vysvětlením ztráty Zaslíbené země a exilu. Stvoření Izraele – to je vyvedení z Egypta a dar Země, nastolení řádu, vnějších podmínek pro existenci Izraele. Dar zákona na Sinaji – to je nastolení vztahu. Pak ale následuje porušení vztahu: pohanská nevěrnost Izraele, nedodržování zákona, utiskování sirotků a vdov (srv. sociální náboj prorockých kázání). A to vede ke zhroucení řádu, čili odnětí Země a rozptýlení lidu v Babylonii. A celý cyklus končí stavbou věže a rozptýlením lidstva. To, co se stalo s Izraelem a jeho Zaslíbenou zemí, se zde aplikuje na celý svět a lidstvo.
Jde tedy o mytologický materiál, byť přepracovaný a náležitě parodovaný. Nechci se pouštět do hermeneutických úvah o mytologii, archetypech a typologii. Je ale zřetelné, že prvotní smysl „stvořitelských kapitol" není nějaké vysvětlení vzniku světa a jeho struktur. Do této polohy se jeho vnímání dostalo až o dvě staletí později pod vlivem helenistické kultury.
Pro naše chápání je ovšem podstatné, jak text figuruje v celku biblického kánonu, tedy v nejširších souvislostech. Jakkoliv jde o literárně víceméně samostatný korpus, musíme zohlednit jeho začlenění coby prologu k příběhům Izraele, k příběhům vyvolení a spásy. Že byl v této souvislosti skutečně čten a chápán (než se vlivem helenismu osamostatnil a jaksi „zatuhl" do pseudohistorie), dosvědčuje např. Ž 136. V něm najdete stvoření podle Gn 1 převyprávěné, ovšem plynule dovedené přes vysvobození z Egypta až k daru Země zaslíbené – s refrénem „Boží milosrdenství je věčné". Tento žalm krásně a neproblematicky ukazuje, jak se stvořitelským textem správně zacházet v jeho vlastní intenci. Pokud ho z této souvislosti vytrhneme, vznikne nesmyslný artefakt, který bude zbytečně vytvářet umělé problémy, třeba problém s evolucí.
Stvoření odpovídá řec. termínům ktisis, ktisma, popř. katabolé.
Lze předpokládat, že v novozákonním židovstvu už byla Gn 1 chápána jako scénář stvoření. Pseudepigrafní literatura intertestamentární doby (1. a 2. kniha Henochova, Kniha Jubilejí) již o scénáři stvoření široce spekuluje. Dalo by se tedy očekávat, že i Ježíš bude stvořením argumentovat. Kupodivu tomu tak není. Z Ježíšových úst neuslyšíme o stvoření ani jednou! I ve zbytku Nového zákona je teologická relevance tématu stvoření téměř nulová. Tento fakt by neměl uniknout pozornosti.
Několik výskytů v epištolách je užito vesměs v kontextu etickém a parenetickém (napomínacím). Někde se o stvoření mluví ve smyslu stvoření k novému – lepšímu životu v Kristu. Staré (původní) stvoření je jen kontrastním pozadím pro zvěst o novém stvoření, novém vztahu k Bohu a k bližnímu.
2K 5,17: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!
Ef 2,10: Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.
Ef 4,24: Oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.
Na několika místech se objevuje kosmická christologie – Kristus je představen jako Boží moudrost nebo Boží logos, preexistující před stvořením. Především slavný prolog Janova evangelia: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
Ko 1,15-17: On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá.
Ef 1,4: V něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.
A podobně Žd 1,1-2; 1Pt 1,19-20; Ef 3,7-9.
Tato biblická místa se významně podílela na formování křesťanského dogmatu. Nejvýrazněji se to projevilo v Nicejsko-cařihradském vyznání: „skrze něhož (totiž Ježíše Krista) všechno je stvořeno". Jde vlastně o jednu z nejhezčích formulací evangelia – Boží milost, Boží příklon ke stvoření je již v nejhlubším základu světa a jeho existence. Leč jistě se shodneme na tom, že jde o výpovědi o Kristu, o spáse; nikoliv o mechanismech vzniku přírody. Jde o christologii, nikoliv o kosmologii.
V mladších novozákonních spisech je rozehráno kosmické drama soudu, kde autorita režiséra dramatu se odvozuje od jeho autority stvořitelské: kniha Zj (např. 3,14; 10,5-6) nebo 2Pt 3,3-9. Čili stejný kontext jako třeba u zmiňovaného Deuteroizajáše.
Zvláštní postavení má Pavlova řeč na Areopágu (Sk 17,24-29), kde je podobně jako v SZ použito stvoření jako argumentu pro Boží nadřazenost nad pohanskými modlami.
A pak je tu onen problematický verš Ř 1,20: Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Na tento verš se odvolávají všichni zastánci přirozené teologie (kromě Gn 1 jim totiž Bible nic jiného nenabízí). Jde ovšem o citát ze stoiků, který je Pavlem použit v kontextu, ze kterého se nesmí vytrhnout: tématem je totiž ona výmluva, lidské sebeospravedlnění před Bohem. To je skutečné téma epištoly Římanům, nikoliv naturální teologie.
Z tohoto přehledu zřetelně plyne, že ani v Novém zákoně není stvoření samostatným tématem. Tam, kde se vzácně vyskytuje, slouží vždy k výpovědím christologickým a soteriologickým. Mechanismus vzniku světa je Novému zákonu – narozdíl od jiné soudobé židovské náboženské literatury – lhostejný.
K podobnému zjištění dospějeme, pokud zaměříme pozornost nikoliv k vlastnímu pojmu stvoření, ale k textům, které nějak odrážejí ne-lidský svět, přírodu a kosmos a jejich uspořádání. Vždy jsou některé náhodně vybrané kosmologické prvky použity jako kulisy dramatu mezi Bohem a člověkem resp. lidem izraelským. Obraz přírody je natolik nesystematický a fragmentární, že z něj ani nelze rekonstruovat nějakou dobovou kosmologii. Např. Ž 119, 89n; Jb 26,6-11; Jr 5,22; Ž 104; Př 8,23-29 a další. Vždycky jde jen o okrajový, služebný motiv v kontextu soteriologickém nebo doxologickém.
Takže můžeme shrnout: Stvoření, příroda, ne-lidský svět není tématem Bible. Otázky, jak je svět strukturován a jak jeho struktury vznikly, jsou Bibli zcela lhostejné. Tématem Bible je evangelium, Boží oslovení, vyvolení, naděje zvěstovaná člověku, ať už kolektivně jako lidu izraelskému či lidstvu nebo jako jednotlivci, následovníku Kristovu. Přírodovědu nezatahujme do teologie a teologii do přírodovědy. Nebo aspoň buďme poctiví a neodvolávejme se při tom na Bibli!