Astrologie v textech Starého a Nového zákona

Jan V. Dus

Starý zákon

Základní otázka nad Starým zákonem: Na jedné straně pochybnost, lze-li vůbec rozlišit mezi astronomií a astrologií na straně jedné a astrálním kultem na straně druhé. Na druhé straně jednoznačná polemika SZ proti astrálnímu kultu stojí vedle mudroslovných látek, které mají zřejmou astrální tradici nebo přinejmenším sloh.

Nový zákon
* vztah SZ k astrologii se hojně odráží v NZ (např. reflexe teologie stvoření)
* mytologický a astrální materiál je hojný především ve Zj (doslova skladiště astrálního materiálu)

Konfrontace s teologií stvoření
* SZ drží dobový obraz světa: oceán, na něm plave země, nad ní obloha
* Izrael sdílí i astrální představy svého pohanského okolí - jeho propriem však zůstává podřízení hvězd (duchů hvězd) Hospodinově stvořitelské autoritě a vládě
* Země a nebe = stvoření (Gn 1,14-18; Ž 8,4; 19,2-7), proto jim nenáleží božské pocty (Dt 4,19; 17,3)
* Hospodin má hvězdy spočítané a pojmenované (Iz 40,26), svítí na jeho příkaz (Gn 1,18); řády slunce, měsíce a hvězd jsou Jeho dílem (Ž 19,5; 74,16; 148,6) - tedy SZ je zřejmé, že existují jisté řády, kterými se hvězdy řídí, avšak tyto řády určil Hospodin
* hvězdy umožňují lidem počítat dny, týdny, sabat, svátky, měsíce a roky - nebe jako jakýsi "boží displej", "ručičky orloje"
* NZ odkazuje na tuto sz víru v Hospodina jako Svořitele světel (2Kor 4,6 dle Gn 1,3) a nebes i s jejich mocnostmi (Kol 1,16)

Astrální andělé a mytologie
* SZ chápe hvězdy jako osobní mocnosti (duchy) stojící pod Hospodinovou vládou - hvězdy tak náleží do angelologie případně démonologie
* jitřenka bere podobu okřídlené bytosti (Ž 139,9)
* Z Gn 6,1-4 (Synové božští a dcery lidské) vyvozuje židovská tradice, že hvězdy jsou padlí andělé odsouzeni k věčnému bytí v temnotě - odráží či předpokládá se to mnohokrát v NZ (e.g. Zj 6,13; 8,10)
* hvězdy jsou Hospodinovi služebníci - nebeské vojsko (Dan 8,10n; Sd 5,20; 1Kr 22,19), které On povolává
* v NZ jsou podobně jako ve SZ nebeské zástupy božími posly - často ztotožněny s anděly (Lk 2, 13)

Astrální symbolika
* svit hvězd je symbolem významných osobností (e.g. synů Jákobových Gn 37,9); v NZ je záře hvězd symbolem Mesiášova lesku (Ježíš je hvězda jitřní, Venuše - Zj 22, 16; "světlo světa" - J 8,12; 9,5); "světlem světa" jsou též Ježíšovi učedníci (Mt 5,14)
* i hvězda nad Betlémem signalizuje významné narození. Hospodin ji užívá jako informačního média - astrologové od východu přicházejí blízko, ovšem chlév nenajdou - podrobnosti o božím plánu je třeba hledat v Písmech
* nespočetné množství hvězd je často tertiem comparationis (e.g. Gn 15,5; 22,17; 26,4; Ex 32,13; Dt 1,10) pro ohromný počet
*negativní symbolika: pád babylonského panovníka ~ pád hvězdy (Iz 14,12-15)
* Zj sdílí spolu s antickým židovstvím platónskou představu nebes jako místa preexistentních obrazů toho, co je na zemi (ideje).
* obdoba ve SZ - kněžská představa, že stánek a chrám jsou postaveny podle nebeských modelů a plánů (Ex 25,9.40; 26,30; 27,8; 1Pa 28,19)
* SZ i NZ užívají hojně astrální číselnou symboliku (2 = slunce + měsíc; 3 = slunce + měsíc + Venuše; 4 = světové strany; 5 = počet planet bez slunce a měsíce; 7 = počet všech planet; 12 = dvanáct obrazů zvířetníku); kosmická čísla 12, 7, 3 hrají v NZ významnou roli (7 andělů, duchů, hvězd, svícnů, očí; 12: bran, andělů, hvězd - snad odpovídají zvířetníku)
* Lev, býk, tvář člověka a orel, které vidí Ezechiel i Jan (Ez 1,10; 10,12-14; Zj 4,6-8) odpovídají znamením čtyř ročních období - patrná souvislost s Babylónem
* v barvách pohanských astrálních božstev vykresluje Daniel jak zjevujícího se anděla (Dan 10,5) tak Syna člověka (Dan 7,13n)
* i NZ výpovědi s astrálním pozadím: Syn člověka přijde "v oblacích" (Mk 13,26); "na oblacích" (Mt 24,30); nebo "s oblaky" (Mk 14,62)

Astrální znamení
* pro své pohanské sousedy přejímá Izrael jejich představu, že určité hvězdy jsou ochránci národů - potom se v božím soudu shoduje osud nebeského ochránce s osudem pozemského chráněnce (Iz 24,21-23) - pozemské a nebeské pouze korespondují. Nebeské neurčuje pozemské. Naopak dle SZ je důležité jednání určitého pronároda a Hospodinův soud. Jakmile Panovník udeří, padá pronárod i hvězda.
* především dle proroků předznamenávají astrální znamení (zatmění a zbarvení Slunce, Měsíce a hvězd) přicházející katastrofy (Iz 13,10; 24,23; Ex 32,7n; Jl 2,2.10; 3,4; 4,15; Dan 8,10) - astrální znamení slouží jako boží ukazatelé
* v NZ patří k apokalyptickému konci padající hvězdy (Mk 13,25), "slunce, měsíc a hvězdy se zatmějí" (Mk 13,24)
* 7 hvězd (Zj 1,4.12.16.20; 2,1; 3,1; 4,5; 8,2) ukazuje naplnění času
* apokalypsa nebude pouze koncem země, ale i nebe s jeho hvězdami (2Pt 3,7.10.12) - celý mechanismus "nebeského orloje" je v rukou božích. Řád světa a nebes není poslední daností. Až přijde čas, Hospodin jej zruší jako nepotřebný.
* den Hospodinův nebude dnem světla, ale tmy (Am 5,18), kdy "hvězdy ztratí svou záři" (Jl 2,10)
* nebesa zmizí, jako kdyby Panovník svinul svůj plášť (Žd 1,12)
* Nebeské město, v němž usedne Kristus po pravici Otce již nebude potřebovat měsíc a slunce (Zj 21,23)

Protiastrologická polemika
* Jóšijáš musí odstranit zápalné oběti Slunci, Měsíci a hvězdám (2Kr 23,5.11n), přesto se pálení nebeským tělesům praktikuje dál (Jr 19,13; 32,29; Jb 31,26-28)
* proroci zdůrazňují, že Izrael se nemusí astrálních božstev bát, jsou to bezmocní bůžci ze dřeva a kovu (Jr 10,2-5)
* důraz na bezmoc babylonských astrologů (Iz 47,12-15 ~ Jr 10,2) - pro proroky astrologie s astrálním kultem úzce souvisí, mnohdy jakoby splývala
* boj proti zdůrazňování určitých dnů a svátků (Gal 4,10; Kol 2,16) je součástí boje proti vesmírným mocnostem (Gal 4,3.9; Kol 2,8.16.20). Snad jde o souhvězdí, která ovládají určitá období (řecké stoicheia bylo přejato do aramejštiny, kde znamenalo horoskop).
* genealogiai, před čímž varuje 1 Tim 1,4 a Tit 3,9, může znamenat výpočet nativity. Polemická reakce by potom na první místo kladla boží milost, z ní čerpá křesťan svou sílu (ne především ze svých genetických nebo astrálních dispozic). V situaci blížícího se eschatologického konce považuje pisatel zabývání se takovými věcmi za zbytečnou ztrátu času.

Závěr:

Starý zákon
Izrael sdílel astrální symboliku s okolními národy. Přejímal kulturu své doby, ale zařazoval ji do svých souvislostí (stvořitelské řády). Nedokážu vyčíst, do jaké míry užívali Izraelci astrologické praktiky. Z náznaků (symbolika čísel) vyplývá, že do určité míry ano. Ovšem SZ jednoznačně odmítá astrální modloslužbu jako útok na H- jedinečnost. Nejradikálnějšími odpůrci jakýchkoli astrologických praktik jsou proroci.

Nový zákon
Prostředí NZ není astrologický jazyk cizí. Zjevení i synoptická apokalypsa užívají bohatě astrologický jazyk. Ovšem NZ dále drží a dokonce radikalizuje starozákonní specifické vidění věcí (Hospodinovo stvořitelské postavení).

NZ si dle mého názoru klade určité otázky nad astrologickými praktikami. Pro NZ je těžko přijatelné, že by události byly předem dány (vím, že to slušná astrologie netvrdí), nebo že by mi byla určena trasa, od níž mohu do určité míry manévrovat na jednu či druhou stranu (včera zaznělo). Charakter člověka může být jistě do určité míry dán, avšak musí vždy existovat alespoň minimální prostor k radikálně jiné cestě - obrácení.
NZ nepopírá význam či platnost nativitní astrologie. Avšak její základní záměr se do značné míry se směřováním NZ míjí. NZ nehovoří především o lepším sebepoznání člověka, případně následném pěstování jeho silnějších stránek. Toto patří snad spíše do arzenálu východních náboženství. NZ hovoří "o boží cestě za člověkem" a o lidské odpovědi ve vztahu k Bohu a k bližnímu. Ideálem není především všestranně rozvinutý jedinec (nic proti rozvíjení se), ale Samařan obvazující zmláceného.


Diskuse:

JM: To, že se základní cíl astrologie míjí se základním směřováním Nového zákona je zcela zřejmé. Možná ani proto nemusíme chodit pro srovnání s Orientem. Stačí uvědomit si klasické gnothi seauton (poznej sám sebe) jako základní motivační prvek astrologie, založený na anthropologickém optimismu.

K oné trase s manévrovacím prostorem. Včera to zde zaznělo jako ilustrace. Nelze tomu ovšem rozumnět tak, že by šlo jen o jakousi širší nebo užší oblast s amplitudami, která by ovšem vedla jedním směrem. Možnost metanoie (obrácení) to neruší, ale tato metanoia člověka nezbavuje dispozic, s nimiž se musí nadále potýkat.
K otázce, nakolik je starozákonní polemika vedená proti astrologii a nakolik proti astrálnímu kultu: tam tyto dvě věci přinejmenším v době prorocké rozlišovat nejde. Samozřejmě je otázka, ze kdy pochází redakce. Zdá se ale, že jde nejspíš o dobu nejpozději ranně perskou, kdy ovšem individuální astrologie ještě neexistuje. Myslím si ale, že nejen ve Starém zákoně, ale obecně v celém stárém Orientě, lze rozlišit dvě tendence, dva archetypy. Jednak archetyp šamašovský, jednak archetyp ištarský. Hodnocení Starého zákona je překvapivě blízké Eposu o Gilgamešovi, kde je veškerá polemika napřená proti ištarskému kultu, Ištar je ve Starém zákoně melechet haššamajim, královna nebes, jíž za nocí lid pálil kadidlo - v tom mj. spočívalo jeho pohanství, pro které jej Hospodin odvrhl. Stejně jako u Gilgameše, je Ištara tou proradnou, která nakonec všechny své ctitele zahubí. Je tím falešným, na co lidé spoléhají. Zatímco sluneční, šamašovská symbolika je ve většině případů (až na výjimky, vzpomeňte na Hellerovu oblíbenou 10.kap. Jozue) hodnocena pozitivně. Např. obrat slunce spravedlnosti. Slunce je na mnoha místech epiteton Hospodinovo. Velmi půvabné místo je v 6.kap. Zachariáše. Hospodinův posel vyjíždí k inspekční cestě po Zemi spoza dvou měděných hor. To je vyloženě šamašovský motiv, dvě světové hory, mezi nimiž vychází slunce. A zde to je součást itineráře Hospodinova spásného jednání. Symbolika, o níž jsi mluvil, je tedy značně ambivalentní, podle toho, k jakému účelu si ji prorok půjčuje. Někdy je ovšem velmi těžko identifikovatelná. To má jednoduchý důvod: tradenti se za ni s postupující dobou začali stydět a retušovali ji. Např Bičovo oblíbené místo o močícím na stěnu, maštín bekír: zde jde zřejmě o retuš čehosi, co bylo natolik pohoršlivé, že se tradentům po několika staletích zdálo neúnosné.
Je důvodné podezření, že na jednom místě ve Starém zákoně vystupuje Saturn. U Am 5,26 stojí: "Ponesete Sikúta, svého krále, Kijúna, své obrazy, hvězdu svého boha, to, co jste udělali". Kijún - hvězda vašeho boha. Kijún je v Septuagintě Raifan. Lze předpokládat, že tam původně bylo Kaifan neboli Kéván. Kéván je akkadsky Saturn. I pozdější rabínská literatura dává do souvislosti židovský národ se Saturnem. Zřejmě to v době, kdy vznikala Septuaginta, nebylo pociťováno jako pohoršení, později už ovšem ano. A tak to rabíni přepunktovali.
Pokud jde o genealogie jakožto horoskopy, příp. stoicheia. Mám zde při ruce separát z Aufstieg und Niedergang der Römischen Welt, který se zabývá židovskou astrologií od Kumránu po Talmud. Nemám to nějak zvlášť prostudované, přesto se mi zdá, že se tam těmito pojmy nezabývají. Sám bych měl nad genealogiemi otazník, zda to mohou být hosroskopy v pravém slova smyslu. Musíme předpokládat značnou kontaminaci gnózí. Nemohou to pak být spíše genealogie archontů, strážných duchů?

MW: Myslím, že to je běžnější výklad.

PS: Ten Izajáš 47, není to spíš nabádání proti teurgii, snaze ovlivnit, manipulovat Boha zespodu? Nebo se zde zakazuje i samo ptaní?

JD: Ten text vůbec nezakazuje. Doptávání se je prostě symptom modlářství. Skutečně jsem měl dojem, že Starý zákon astrální kulty od astrologie nerozlišuje.

JM: Na trochu jiné rovině je to u Joba. Tu jsme již o pár století dál. Hvězdné fenomény zde tvoří už jen jakousi nezávaznou kulisu, která má reprezentovat Boží stvořitelský řád, aniž by představovala nějaké pohoršení. Astrální kult byl již mrtev. V Jobovi 9,9 máme nejbohatší studnici astromonického pojmosloví v SZ, snad je tam i Mléčná dráha, ale vesměs jsou to bohužel hapaxy, takže se dají těžko interpretovat. Každopádně se však objevují bez náznaku polemiky.

MW: Pro neteology: hapax legomenon, slovo, které se v Bibli vyskytuje jenom jednou, takže není žádné opory, která by nás ujistila, že takovému slovu správně rozumíme.

JM: Job 9,9: "On udělal souhvězdí Lva, Orióna i Plejády a souhvězdí jižní". To poslední zní chadré témán, jižní pokoje - co to je?

PS: tejman znamená v moderní hebrejštině Jemen.

MW: ...On udělal Jižní Jemen...

JM: Nebo ono kefor šammajim, pokrývka nebes, překládá se to jako nebeské jíní a evokuje to předtavu Mléčné dráhy. To je ale podle mě spekulace. Zmiňuji to jen na ilustraci toho, že funkce astrologických propriet se v různých vrstvách Starého zákona mění až po onu jen ilustrativní funkci.

PS: Ve shrnutí jsi říkal (Honzo Dusi), že je astrální bohoslužba ve Starém zákoně odmítnuta. Jak si jí máme představit? Při vědomí proměnlivosti agendy různých vrstev SZ můžeme jen těžko mluvit o jednoznačné a určitě definované astrální modloslužbě, která je odmítnuta.

JD: Jednoznačný mi připadá třeba Jošíjáš, když odmítá pálit slunci.

MW: Přesto bych ale rád řekl, že je velmi dobře možné a takřka jisté, že jde o pluriformitu, že není jednoznačný tvar, k němuž by se tento pojem vztahoval. Spíš bych řekl, že jde o aspekt, a to právě souvisí s požadovaným biblickým postojem. Určitá poloha spojená se zastrálněním se stává modloslužbou a právě jako taková je pak celá odmítnuta.

JM: Je-li to explikováno, je to vždy spojeno s pálením kadidla královně nebes apod. Musíme si ale uvědomit, že tehdejší celostný pohled na kosmos, k němuž patřily a v němž hrály roli všelijaké božské síly, byl jiný než je náš. My se tam snažíme anachronicky vnést naše žido-křestanské hledisko, kdy rozlišujeme oblast transcendentní a imanentní. Ale klasické pohanství to tak nevidělo. Proto tehdy teurgie, hadačství i obyčejná pietas spadaly v jedno.

JD: Ano, nenašel jsme ve SZ jediné místo, kde by se mluvilo o hadačství z hvězd, a současně tam nebyl silný teurgický motiv.

JM: To však skončilo helenismem. Na jedné straně se do toho opřel řecký racionalismus, na druhé straně židovská tradice, která rovněž spoluvytvářela tehdejší kulturní prostředí. To je podle mne důvod, proč astrologii v dnešním slova smyslu máme doloženou až od doby helenismu. Tehdy byl naplněn předpoklad, že astrální božstva můžeme imanentizovat. Dříve to nešlo, byla to heuristika. Bohům se uzdálo, že se má stát to a to. A dali znamení, z něhož lidé usuzovali na rozhodnutí bohů. Takových pozorování jsou plné klínopisné tabulky.

PS: Zatímco helenismus abstrahuje od této svévole božstev a hledí tomu dát nějakou zákonitost, kterou se naděje určit nebo odečíst odněkud.

JM: Už je to prostě podřízeno kosmickému řádu, v němž ta astrální jsoucna nevykazují žádnou svévolnou aktivitu, nýbrž šlapou jako orloj, a tudíž je možné nebeský pohyb vypočítávat. Peršané mají jen popisné řady. A najednou kde se vzal tu se vzal a my stojíme v úžasu nad tím, jak přesně dovedli počítat pohyb Měsíce. To je z hlediska nebeské mechaniky nesmírně složitá záležitost a dnes sotva tušíme, jak to počítali. Ale o tom je mnoho literatury.

PS: Takže dnes, kdy sdílíme onu imanentizovanou představu vesmíru, ona prorocká kritika astrálních kultů, příliš relevantní není.

JM: Spíše přichází ke slovu nz kritika. Ta má na mysli jinou kosmologii. Nejde o teurgii, uzavírání paktů s božskými entitami, nýbrž s oním všemu nadřízeným řádem. Nový zákon se vyrovnává s gnostickou koncepcí.